Pan Hanýsek je starý a protřelý antikvář. Protřelý proto, že jen svým osvědčeným zákazníkům schovává pod pultem knížky. Já vím, že se to nemá, ale přesto na něho spoléhám, protože on mi čte myšlenky. Asi tomu nebudete věřit, když vám řeknu, že za dva dny potom, co jsem vyslovila do toho krásného večera – jó, baroko- , se ozval nad dveřmi jeho staromódního obchůdku zvoneček, protože jsem otevřela dveře a pozdravila jsem malého, obtloustlého muže, který neměl nic jiného v hlavě, jak říkávala jeho neméně korpulentní paní, než „ty“ knížky. Nyní na štěstí pro mne.
„Vítám vás, slečinko, tak tu dlouho nebyla, co by si přála? Je krásné léto, něco snad hlubokého a milostného, že ano?“ usmíval se a oči se mu brejličkami jen leskly.
„Caravaggio1, život a dílo. Pohled pod povrch věci, tváře svatých poznamenaných utrpením bídou. Baroko. Budete nadšená.“
Hbitě, i přes svou nadváhu, vylezl na žebřík a chvíli hledal, pak zvedl knížku nad hlavu a slezl dolů.
„Tak, tady to máte.Jó, baroko,“ řekl a pohladil knihu po hřbetu, „a víte, že ten název -baroko- je vlastně ironií?“
„Jak to myslíte, pane Hanýsku?“ zeptala jsem se a vzala jsem knihu do ruky.
„Pro nepravidelné perly zná portugalština výraz – perles baroques- a ve středověku se tak označovalo všechno co je směšné, nabubřelé, směšné nebo nesprávné. To byla velká doba,“ rozhovořil se a bylo na něm vidět, že ani jeho toto období nenechalo lhostejným.
„Ještě se pokusím sehnat knihu Vojtěcha Birnbauma, který hovoří o barokní teorii, ale nevím, jestli se mi to podaří.“
„Začíná mne to zajímat,“ podotkla jsem a otevřela knihu.
„Jistě, protože je v něm minulost a přítomnost. Ale neřekl bych, že baroko popírá renesanci. I když je to hodně diskutabilní. Z uměleckého hlediska, pokud se tím budete zabývat, jsou v baroku dovršeny rysy umění, které se v renesanci objevily. Ale vrací se k ideálu křesťanského myšlení. Tato souhra se začala ve všech směrech vyčerpávat a vyvrcholila v manýrismu, který si liboval v optických klamech a hravosti. A protože vše souvisí se vším, tak právě v umění se projevilo to, co bylo nositelem nové filozofie, která vedla k pokusu o obrodu křesťanství. Tehdy, na Tridentském koncilu byl jasně formulován nový myšlenkový program. A to jasné vytýčení a formulování cílů se vzápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem. Nejvýraznějším představitelem uměleckého přechodu směrem od renesančního umění k manýrismu a baroku je sám Michelangelo Buonarroti.“
Obrátil se k regálům plným knih.
„Ale tím nemohu teď sloužit,“ řekl smutně a obrátil se zase ke mně.
„Ale nevyhledávejte jen Italy. I Němci v té době přišli s něčím úžasně zajímavým. Pro ně je charakteristické, že se pokoušeli setřít hranice mezi architekturou, plastikou a malbou a tím vytvářeli jednotný společný účinek. Němci o tomu říkají „Gesamtkunstwerk“, nebo-li celostní umění. A tak německá architektura předstírá plastické prvky ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako samostatné dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu. Objevuje se i ornamentální štukatura. Myslím, že se nám dnes barokní umění líbí proto, že se v něm uplatňuje jakási dynamika, pohyb, asymetrie, nadsazené proporce. Baroko je rafinované umění, to mi věřte. A české země měly to štěstí, že nám věhlasní umělci a architekti zanechali spoustu památek, kolem kterých chodíme a neuvědomujeme si, jak k nám hovoří jasnou řečí.2“
„A pozdravovala pana otce. Má tu ty dějiny Arménie.“
Zaplatila jsem pětisetkorun, a s tím pokladem jsem se chtěla uklidit někam, kde není tolik lidí. Úplně jsem zapomněla, že se mám zabývat něčím jiným, než uměním, ale byla jsem tak vnitřně naladěná, že mně to nedalo. A tak jsem listovala a prohlížela si krásné obrazy. Byla jsem tak zaujatá tou knihou, že jsem ani neviděla, že mne někdo pozoruje. Až se na mne ty oči tak upřely, že jsem se vytrhla ze soustředění.
„Pane profesore …,“ vyhrkla jsem, „dobrý den. Já…“ Bylo mi, jakoby mne někdo přistihl s cigaretou ve sborovně.
„Tak copak to čteme? Nějaké milostné drama nebo lechtivé povídky? Ukažte mi to,“ řekl a vzal mi knihu s rukou. Chvíli v ní listoval.
„Vynikající dílo. Jedinečné. Jo, abych nezapomněl, volal mi doktor Stein. Chvíli jsem váhal, než jsem svolil, aby vám dělal konzultanta.“
„Váhal?“ opáčila jsem trochu podrážděně,
„No,“ řekl, aniž mi to vysvětlil, ale já tušila, že je to o jeho tématu a „nepovedené“ disertaci, „nakonec jsem svolil. Je to evropská jednička přes středověk. Snad už se jednou někomu, dej Bůh, podaří napsat slušnou práci o třicetileté válce. Ale poslouchejte také sama sebe. To vám doporučil on?“
„Ne, pan Hanýsek.“
„Ten antikvář? Aby ne, váš tatínek má u něho odjakživa protekci. A jestlipak víte proč?“
„Protože je vzdělanec,“ řekla jsem pyšně.
„To také. Ale jestlipak víte, že panu Hanýskovi zachránil život za války? Schovával ho před gestapem ve vašem domě. Asi vám to neřekl, nevadí, radši se na to ani neptejte. To ví jen pár lidí. Tak studujte a řiďte se také svým úsudkem.“
Vrátil mi knihu a já jsem se za ním dívala, jak mizí mezi stromy. Měla jsem se také k odchodu, trochu se ochladilo a asi se dá brzy do deště, pomyslela jsem si. Vyšla jsem z parku a šla pomalu k Malostranskému náměstí. Právě odbíjela pátá a lidé čekali na div orloje. Stoupla jsem si k nim a zvedla oči i oknům, odkud měli vycházet apoštolové. Viděla jsem to už stokrát, ale vždycky mně to bralo. Dívala jsem se na ně vždycky, když jsem šla přes náměstí a blížila se celá hodina. Obloha se začala zatahovat. To mám domů dost daleko a metrem se mi nechce jezdit. Schovala jsem knížku pod halenku a raději jsem běžela po náměstí, ale déšť stále sílil. Podpatek mi uvízl mezi dvěma kostkami, a já jsem cítila, jak mi lehce ruplo v kotníku. Ještě to! Musím si dát obklad, pomyslela jsem si. Marně jsem mávala na dva taxíky, abych se dostala co nejdříve do kanceláře a ošetřila si nohu. A také jsem musela pracovat, abych uspořádala své spisy a když se už tak pokazilo počasí, alespoň jsem chtěla začít dělat na té osnově, jejíž mlhavé rysy jsem už měla v hlavě.
Byla jsem úplně promoklá a kontník mne bolel. Vlasy jsem měla zplihlé. I když hustě pršelo, všimla jsem si, že naproti, v dveřích zelinářském krámku stojí nějaký muž, baví se se zelinářem a přitom se na mne občas dívá a směje se. Když přešel ten nejhorší déšť, přeběhl ke mně.
„Nepotřebujete slečno pomoci?“ zeptal se mě.
„Nemáte auto? Potřebovala bych odvézt nutně do kanceláře.“
Vyhrkla jsem na neznámého muže.
„Prosím vás, promiňte mi to, ale měla jsem strach, že mi zmokne knížka,“ dodala jsem.
„Knížka?“ opáčil ten člověk, „tak pojďte se schovat. Spíš bych si tipnul, že máte strach o oblečení nebo účes, Ale o knížku?“ usmíval se.
Co bylo na něm zvláštního? Oči. Měl zvláštní oči. Vysoký, spíš robustnější, vypadal trochu neohrabaně, ale jak jsem se později přesvědčila, bylo to jen první zdání.A to klame. Cítila jsem se vedle něho bezpečně.
„Bože, ať přestane už pršet,“ řekla jsem zoufale a podívala se na oblohu. Mrak, z kterého se snášel déšť pomalu mizel.
„Zvláštní, najednou je po dešti,“ podotkla jsem.
„Všechno jednou začne a jednou skončí,“ řekl suše a podíval se na hodinky.
„Nerad se s vámi loučím, slečno, ale mám už nějakou práci. Mohl bych vás někdy pozvat na schůzku?“
„Není to trochu předčasné? Vždyť se sotva známe.“
„Já vás znám,“ řekl zvláštním tónem.
„A odkud?“
„To byste neuhodla. A určitě si na to nepamatujete. Nedala byste mi svou vizitku?“
Byl neodbytný. Stáli jsme proti sobě a dívali se na sebe.
„Nebojte se. Všechno je už předem určeno.“
„O tom nejsem tak zcela přesvědčená.“
Vytáhla jsem knížku. zpod blůzky.
„Ukažte?“
Vzal mi knížku z ruky.
„A, vy se zajímáte o baroko?“
„Spíš ono se zajímá o mne,“ řekla jsem.
„Carravagio. Mohu vás pozvat na výstavu. Není pro každého. Ukážu vám obraz v původní velikosti, abyste něco pochopila.“
„Vy se zajímáte o umění?“ zeptala jsem se pochybovačně.
„Já se zajímám o vás,“ řekl měkce a já mu podala svou vizitku.
Vytáhl z kapsy malý plíšek a vtiskl mi ho do ruky.
„Neztraťte ho. Je to dobová mince.“
Obracela jsem ho v ruce a zjistila se, že se dá navléci na řetízek. Sundala jsem si z krku stříbrný retízek, na kterém jsem měla malé srdíčko.Sundala jsem srdíčko, a zase já jsem mu ho vtiskla do dlaně. Pak jsem navlékla starou minci a zapnula jsem si řetízek.
„To je dobře. Teď se vám budou zdát sny.“
Zasmála jsem se od srdce.
„Jmenuji se Adam Melog,“ představil se mi.
„Zvláštní jméno.“
„Rodina Melogů pobývala zde v Praze již za středověku. Ale nic se o ní nedočtete ve vašich knihách. Nebyli jsme pro většinu lidí důležití a proto jsme přežili. Tak Carravagio. Zavolám.“
Rozloučili jsme se a já měla pocit radosti i pochybností. Takový divný člověk, pomyslela jsem si, takový neobyčejný člověk. Doma jsem našla octan hlinitý, rozpustila jsem si ho ve vodě a pevně jsem si ovázala otýkající kotník.