| JIŘÍ MI VYPRÁVÍ O STŘEDOVĚKÉM PRÁVU. Když jsem přišla domů, našla jsem v počítači e-mail od doktora Steina. |
„Ještě bych chtěl hovořit o období protiformace. Židé se začali rozšiřovat po Evropě a šlechta i ostatní měli z nich strach, neboť se o nich říkalo:“ Kráčejí v luteránských stopách a chlubí se tím, že popletli hlavu většině křesťanů v Německu… “
Dokonce Benátský Nuncius Pia V., Giovanni Antonio Facchinetti neváhal připasat vinu za benátské vojenské nezdray ve válce proti Turkům tomu, že republika si trestuhodně nedkokázala poradit s Židy a nevymýtila je. Co si vrchnost přála? Peníze. Co si nepřála? Podvratné myšlenky. Dobrou noc, slečno, Aničko.
Ano, já vím. Ono to nehrálo jen okrajovou roli. Německy mluvící města a knížectví, která vyhnala Židy na počátku 16, století, je teď znovu přijímala a habskurský císař Maxmilián II. Dovolil Židům, aby se vrítili do Čech a jeho nástupce Rudolf II. Jim majestátem zaručil privilegia.
Zavřela jsem oči, protože jsem se už cítila unavená a najednou někdo zazvonil u dveří. Slyšela jsem matku, jak říká:
„No ne, Jiří, to je dobře, že se jdete na tu holku podívat. Je až po uši zahrabaná v kihách.“
„Však jsem ji nechtěl rušit,“ řekl Jiří a vzápětí zaklepal na moje dveře. Vrhla jsem se mu kolem krku.
„Tak jak to jde?“ zeptal se a nahlédl mi do e-mailu.
„Tak, vidím, že jste už v protireformaci. To je dobře. Konečně se to rozhýbalo. Já pro tebe taky něco mám, Aničko zlatíčko,“ řekl mazlivě.
„Máš? A co?“
„Budu ti vprávět o císařřských majestátech a smlouvách, chceš?“
„Jak by ne,“ zašeptala jsem a přerušila nás maminka, která nám nesla na podnose koláčky a kávu.
Sotva zavřela dveře, Jiří si sedl ke stolu a s tašky vyndal vbeliký blog. Otevřel ho a zalistoval v něm.
„Tak, poslouchej. Jak vypadalo zemské zřízení, které podle krále Vladislava nazýváme Vladislavovým zemským zřízením. Budeš zklamaná, protože je to zcela zlomkovitý a nedostatečný text. Kdybys například chtěla hledat ustanovení, že českému králi nepřísluší „ukládat berní“ na zem, leč ze svolením sněmu, pak to budeš hledat marně, protože to přeci považovali za základní právo v zemi. Toto zřízení, vydané roku 1500 bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka. Důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci. Šlechtě se podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království. Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty. Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě ve své podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka.Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Abys pochopila, středověké české právo se nezakládalo na tzv. Zřízení zemském jako na jediném platném zákoně základním, tedy, v dnešní řeči, jakési Ústavě, ale vedle něho existovalo mnoho dalších, do něho nespadajících nepsaných zákonech, tedy privilegií, které považujeme za zvyklostní právo a nebyly nikdy vedeny formou psaného zákona. Ale král Ferdinand II. opět zavedl, tentokrát obnovené zřízení zemské, které se skládalo ze soudních knih, trestních řádů, čátečně z veřejného práva, ale nebyla to zase zemská ústava v našem slova smyslu. Až potom, jak se dozvíš dále, nabral zákoník Obnovené zřízení zemské, jiný vítr.“
„Takže to bylo, v té době, kdy se stavové dovolávali priviligeií, na vodě, že?“
„Poslouchej, tohle je důležité. Po vítězství na Bílé hoře zastavil císař Ferdinand II. práva všech stavů. Tedy, abys chápala, zemských sněmů a spravoval zemi sám prostřednictvím místodržícího a vojenskou mocí. Avšak, neměl ani tehdy, v té době úmysl zrušit dosavadní zemský řád jako celek, ale pak si to, po vítězství císařských vojsk nad zahraničními nepřáteli rozmyslel. A tak 10. května, roku 1627 vznikl platný zákoník Obnovené zřízení zemské.“
„A jak si poradil s privilegiemi, které byly uděleny za prvního obnovení zemského?“
„Ó, rafinovaně,“ řekl Jiří, „jakoliv byla privilegia, která se týkala nezcizování statků v českénm království součástí Vladislavského zřízení zemského, ale protože ze strany i těchto i jiných privilegií k věrným a poslušným stavům věnovati chceme, proto jsme neuznali je dokládat slovo od slova. Jde vlastně o Resoluci o privilegiích, na kterou císař stavy tímto odkázal a vyšla dne 6. května 1627. Tedy devatenáctý den po vydání Obnoveného zřízení zemského. Šlo o stvrzení týchž privilegií s jistým omezením, tedy pokud byla přímo v souladu s Obnovením zřízení zemského. Císař dále praví ve své stvrzovací listině, že protože se království české nedávno „mocně proti němu protivilo“, mohl by všechny privilegia zrušit. Ale protože mu někteří obyvatelé zachovali věrnost, a nebo ti, kteří mu věrnost zachovat nechtěli a raději opustili zemi, nebo někteří na katolickou víru přistoupili, bude Obnovené zřízení zemské šířejí obsahovat všechny vztahy, aby se veškerá obdarování, privilegia a majestáty jemu nepříčily a bez překážky bylo možné je užívat. Vyjímá z toho jmenovitšě všechny majestáty císaře Rudolfa II., o náboženství a a o upuštění od všelijakých pokut „ztracení statků“, které si stavy na císaři Rudolfovi II. vynutili. S tou pak vyjímkou, praví dále, všechna a všelijaká od slavných předků našich stavům téhož království českého společně jako i jednomu každému stavu rozdílně propůjčená privilegia, práva a svobody, jak byli svrchu zmíněny, které se nepříčí novému zřízení zemskému, schvalujeme, obnovujeme a potvrzujeme, a to platí i pro naše dědice i budoucí krále české.“
„Tak, ten udělal pořádek,“ řekla jsem.
„Jo, a ještě zvlášť se vrací k privilegiu z roku 1502 od Krále Vladislava, kde udělil právo stavům o „povolování berní, zachování království v jednotě církve Římské katolické a péči o dobré nařízení s strany mince.“
„Takže, jestli to chápu dobře, tak tímto stvrzením privilegií zavázal císař Ferdinand II, sebe i své budoucí následníky k zachovávání a hájení starého práva a řádu země české, pokud od něho výslovně nebyly změněny a rovněž zachovávíání obnoveného zřízení zemského jako základního nezměnitelného zákona, pokud se to však týkalo veřejného, nikoliv soukromého práva.“
„Takže jak zněla nyní přísaha krále před pomazáním a korunováním?“
„Král se zavazoval, že chce „nad katolickým náboženstwím pewně ruku držeti, jednomu každému sprawedlnosti udělowati a stawy při jich od (titul) N. N. potwrzených a dobře nabytých privilegiích zachowati, od králowstwí tohoto českého nic neodcizowati, ale raději podlé možnosti swé rozšiřowati a je rozmnožowati, i wšecko to, což k dobrému a poctiwému téhož králowstwí jest, činiti.“
Stavy české přistoupili k novým základům českého státního práva tak, že na prvním sněmu, který byl svolá 15. listopadu 1627, poděkovali císaři, že jejich svobody a privilegia potvrdil a do sněmovního usnesení je dal napsat. Takovým způsobem tedy bylo, po krátkém trvání mimořádného stavu, který nastal po bitvě na Bílé hoře, zajištěna obnova práva veřejného v Čechách, takže, jakkoliv podstatně změněné.“
„Aha, takže tomu rozumím tak, že státní české právo si podrželo právní platnost, pokud nebylo obnoveným zemským zřízení zrušeno nebo změno?“
„Ano, obnovené zřízení zemské funguje jako lex generalis a české státní právo k němu jako lex specialis. Tedy jako všeobecný zákoník ke zvláštním zákonům.“
„Rozumím,“ zajásala jsem, „takže výsledkem vlastně bylo to, že do právního pořádku vstupuje i zahraniční prvek.“
„Ano, kromě toho, že stát má ústavu a zvláštní zákony, které ústava mění nebo ruší.“
„Tak, teď tomu dokonale rozumím,“ řekla jsem a objala jsem ho.
„Takže si teď řekněme, Aničko,“ řekl Jiří, když se jemně vymanil z mého objětí,“ jaké znaky aboslutismu přineslo Ferdinandovo obnovení zřízení zemské.“
„Já zančnu. Tak bylo období, kdy královská moc byla omezená zemskými sněmy.Moc zákonodárná je vyhražena králi, a to i pokud se vztahuje na jiné věci než na vlastní komoru. Pod krále spadlao veškeré právní zákonodárství. Které se dříve vztahovalo na panský a zemanský stav, ne na města. Noc nemohlo být změněno, jedině ze svolením stavů. Pokud vlastní důchody králi nestačily na nějaké podniky, musil král na němech žádat pomoc, a to schválením mimořádných berní nebo daní. Avšak starodávné právo sněmůl českých bylo uznáno i Ferdinandovým obnoveným zřízením zemským“ .
„Tak, a to je všechno, co jsem ti chtěl říci,“ řekl Jiří a sklapl své poznámky.
„Opravdu všechno?“ řekla jsem smutně.
„A co chceš ještě slyšet?“ zeptal se provokativně.
„Nic, co bys nechtěl říci,“ odpověděla jsem mu.
Usmál se a v očích mu zatačili hvězdičky.
„Mám tě rád,“ řekl a políbil mne.