Vzpomínky
Nevěrnému muži
Už se stmívá a stesk mne tak svírá. S první hvězdou půjdu spát! Jen cvrček tence zpívá, ty tu nejsi a já se budu bát. A možná se k dešti také sbírá, na okna si bude hrát, topol se větrem kývá a pláčem začne moje srdce tát. Prázdné dlaně - to nám dvěma zbývá. Šel jsi asi jinam spát. Srdce pravdu tak skrývá, před ránem s nadějí si pohrávat.
Dozvuky lásky
Zatímco v osudu již je rozhodnuto,
srdce mé odmítá pravdu pochopit.
Je to tak těžké a je mi vskutku líto.
Lásku všech lásek navždy opustit!
Jak řeka plyne, stromy k tomu kolem,
už zítra budu sama sůl svých očí pít.
Jen duše doufá, s tichým, tajným bolem,
že nejsem sama, dál s ním mohu snít.
V zahradě stinné, tiché v podvečeru,
uprostřed vůní, které nese den,
svou lásku čekám, laskám v klidném šeru,
není to těžké, ani snadné jen.
Slzy jsou úleva, i myšlenky se míjí,
záchvěvy lásky jsou mé vyznání.
Do písku píši - vrať se mi můj milý !
Pomalu vchází, Bože, svítání.
Nedělní rozjímání
V jemných a kouzelných tónech flétny,
nedělní soumrak se snáší pomalu.
Vítr si tančí svůj taneček vzletný
a slunce přehlíží mou malou zahradu.
Růže a pivoňky, macešky něžné,
irisy hrdé, karafiátky sněžné,
kopečky pomněnek a hebká těl včel.
Věneček uvinu . Vím, že bys to chtěl !
Nad kopci se snáší bílý oblak páry,
milostně mraky se vinou k hřebenům.
V té kráse utonu. Však ty víš, můj drahý.
Jsi zase tady ! Teď oddám se svým snům ....
S létem v zádech
Ach ! Ta vonící loučka a říčka plná ryb,
na svět se dívám v němém úžasu. .
V milosti, kráse - našla jsem svůj klid,
na samém dně duše ... bez času.
Ty šumící břízy ! To ticho velebné,
kopce se vlní jak boky zralých žen.
Člověk tak rád si do trávy usedne,
pod keř plný růží. Být, nic než to a ticho jen !
S létem v zádech, v požehnané chvíli,
- trochu ještě čaje a koláč z borůvek........
Nemyslet na nic - nechť láska ve mně sílí ,
pro krásu života, pro něhyplný vzdech.
Úradky tmy
U dubového stolu
spolu
nad hrnkem horké kávy
my, milenci srdcí rozpolcených
sníme a mlčíme o nocích i dnech
co nebyli jsme spolu
Na zdi hodiny
tikají
čas předbíhá se s tepem
milenci co nesmí spolu být
hřeší a modlí se tělem i duší
za nebevzetí ....
Za oknem stojí tma
milosrdná
pláštěm zakrývá polibky
milenců temnot a ranních přísvitů
v tajemných úradcích, s pocitem studu
kradou se potichu k milování.
Až k rozednění
Budeme se milovat v ledových dnech.
Snad hvězdy nám posvítí,
sníh ustele bílé lože svatební
a mlha večerní mi jemný závoj utká.
Budeme se líbat v mrazivých ránech.
Na okna nakreslí Mistr svůj ledový květ,
havran pročeše mi dlouhé tmavé vlasy
a pod křídlo schová můj nezhojený stesk.
Budeme se uspávat pod skalním převisem.
Na pohozeném kabátě toho Bezejména
s mrazivou písní tě ukolébám k snění.
Já, která miluji nadevše nové rozednění.
To není konec
Ponech mi alespoň trochu toho smutku,
nebo se zrcadli v slzách mé sebelásky.
Vzdávám svůj boj s prchavými stíny,
nacházím soulad s trpěnými splíny,
v zárodku lásky se krčí prý nenávist.
Co na to říct ?
Ponech mi alespoň trochu toho snění,
nebo se neztrácej tak rychle z paměti.
Už s hvězdou ranní přichází ta tíseň,
už s prvním svítáním bolí ptačí píseň,
prázdnota srdce když tělo omámí
Má to tak být.
Podmračná rána v zahradách tak tíží,
stromy se sklání jak držely by stráž.
Za časem podzimním se cesty deště kříží,
do bouřkových mračen se slunce ještě vplíží,
snad náhle cítím ten proklínaný cit.
Ano! Měl bys odejít.
V bezpečí podchodů a zabouchnutých dveří,
ztrácí se tak snadno pod prahem klíč .
Za noci touláš se a hledáš příští snění,
v moci své prázdnoty voláš zapomnění,
snad také cítíš ten hořkosladký cit ?
Stejně tak já. Snaž se odejít.
Já a noc
Takové ticho je - umocněné hudbou.
V polštářích skrývám své nedosněné sny.
Na bílých zdech tančí jemné stíny.
Za okny svět. Opuštěn. Je zlý !
Za dveřmi stojí tichý anděl smíru.
Zelený čaj v čínské konvici.
Samota voní v tichu tom a klidu.
Mandle a rozinky, sypané skořicí.
Neboj se ztichnout. Staň se třeba stínem.
Do oken dívá se černá paní noc.
A měsíc rybář už loví s bílým klidem,
všechny ty duše, nad nimiž má moc.
Sedíš a čekáš. Snad přijde má láska !
Stříbrnou strání jdu sama za tebou.
Myšlenka každá s tebou se laská....
Slzy mi skanuly. Smutno je pojednou......
Studánka
Tu studánka ! Jak plná slunce !
Snad někdo z ní už někdy pil ...
Jeden lásku neunesl,
druhý o ní jenom snil.
Prvnímu líto prázdných citů,
tak do dlaní si vodu bral.
Voda mu tekla mezi prsty,
nakonec lásku neustál.
Druhému se hvězda přiklonila,
a voda v dlaních zteplala.
Tak v plném slunci láska přišla.
Na kámen sedla. Zůstala.
V kapličce malé něžně se modlí,
ten, kdo ji stvořil srdcem svým.
A studánka je plná slunce,
září tím světlem milostným.
Láska nad horami
Večer se už snáší nad horami,
vůně dýmu táhne krajem zšeřelým,
v myšlenkách spolu,ale opuštěni,sami.
Znáš ten stesk ? Je jak temný stín.
Po skleničce vína hlava trochu blázní.
Bůh přidělil mi v smutku těžký kříž.
Večerní chlad se vleče těžce z mlází
a blízkost tvá mi nepřichází vstříc.
Když hlavu složím do polštářů bílých,
tak z lesů zase vůni ucítím.
Měsíc už vystoupil nad horami,
já v klidu usínám. O tvé lásce vím.
Láska v srdci
Mít srdce na dlani. Tak bych to chtěla !
S láskou čistá jít, jak píseň zrozená.
Na křídlech holubic - k ní bych přiletěla !
Jak rosou ranní, tak slzami zrosená.
Klekla bych na kámen. S modlitbou vroucí,
řekla bych větru o lásce nehynoucí.
By roznesl zprávu o srdci mém,
že žije s ní navždy ve světě studeném.
Tůně
Usnula nám láska.
Do tůně snad spadla ?
Vylov mi alespoň ještě její vzdech.
Byla tu sama.
A noc se k nám vkradla.
Hlasem tak smutným zpívá v bílých zdech ...
Ty zdi jsme si stavěli, když jsme se milovali,
jak stulíky žluté na noční hladině.
Do tmy jsme hleděli, sami se nepoznali.
Když řekl jsi, pojď, tak já neřekla - ne.
S jitrem však přijde. S hvězdou snad ranní.
O jejím návratu tobě nic nepovím.
Snad neusnu únavou - tak sama za svítání.
Nezavřu oči. Do růží ji uložím.
Jasmínová chvíle
Taková mírná Jasmínová chvíle.
Je skoro jaro, dává se do deště.
Ještě tu voní jasmínový čaj.
Pomalu sklízím , co jsem zasela
a myslím, že mám zlomené srdce.
Proto nezamykám dveře.
Do sebe schoulená, bez lásky jsem bosá.
A zima mi jezdí prstem po zádech.
Je skoro jaro ! Lámou se ledy.
Pomalu chápu. Nelze jenom chtít.
Proto nezamykám duši.
A ptáci si pípnou cosi o hnízdech.
Něco je za duší ? Co tak touží ven ?
Je světlo v temnotách ? Chvěji se,
kdykoliv slyším, že někdo jde.
A proto nezamykám srdce.
Nerozumím. Tajemství lásky, cti a sobectví !
Kam jdeš, kam směřuješ, kam odcházíš ?
Křišťálové mlčení Prázdnoty se třpytí v mně.
Je skoro jaro. Jsem to já, kdo ví a mlčí.
A proto tu sedím - Nehybná.
V hladině theta
Pomalu se převaluje mlha.
Pomalu se převalují vody.
Srdce se odmlčelo a víčka padají.
Tichý šepot tě noří do bezesnění.
Nad obzorem se zvedají temné kopce,
Mraky se válejí nad nimi.
Není to hezké, ale ani ošklivé.
Je to Nic. Jen odraz vědomí.
Táhlé tóny hudby tě vedou do jeskyně.
Tvé touhy a přání ustávají. Nejsou Nic.
Máš snad strach , že nejsi ? Ale Jsi.
V blaženém míru odevzdej své chtění.
Prázdnoty se bojíš ? Proč ? S tou odchází
všechno tvé utrpení, tvá přání - do nicoty.
Jsi v sobě sám a tvoje ponoření,
mění svět. Zůstal před jeskyní.
A zpátky půjdeš - očištěný.
Vzedmuté břicho
Položil jsi mi dlaň na břicho
vzedmuté hrůzou z tohoto světa
a řekl jsi mi
neklesej do hlubin bez víry
neklesej do temnot bez lásky
neklesej sama před sebou
v nenávisti neměj nikoho
byť by ti ublížil sebevíc
odpouštěj
miluj
nekřič
a nezoufej si sama bez příčiny
Na vinách lidí
stojí kříž
nezapomeň
za sebe pros
za děti toulavé
za žebravé ruce
za úděly
a za ty, kdo tohoto dne zemřou
v těch prosbách nalezneš klíč sama k sobě
v utrpení světa najdeš i to své
poznáš cenu nedotčené lásky
nezbloudíš na cestě
když s pokorou půjdeš
světem
který vzedmul tvé břicho
hrůzou
Příchod
Je doba Příchodu, ale já Mesiáše nečekám
už se dostavil a není to tak krásné
chvěje se zem pod jeho kroky a právo střídá bezpráví
je to ten muž, co zrána uklízí ulice po nočních orgiích
Vždycky když jdu kolem, pozdravím ho
dám mu kousek chleba a hrnek s čajem
pokývne hlavou s nedívá se do očí
jeho ruce jsou ztvrdlé těžkou prací a nohy špinavé
Mluví se mu ztěžka a hlas se lomí v pláči
po práci táhne vozík plný špíny za sebou
má oči sklopené k zemi, protože se stydí
a lidé kolem chodí do kostela a volají "Přijď ".
Vždycky se usměje, když slyší jejich volání
jednou mi řekl že jsou andělé a je i Bůh
a zbytek chleba rozdrobil na zem
každý drobek se rozzářil jak démant
Od té doby vím, věřím a doufám
všechno je skryté pod povrchem
na světě je Pravda, Láska, Naděje
a Bůh si všechno pamatuje
Co bude potom
Krajiny zelené nekonečné, krásné,
šumění vody z bystřinek.
Všude to ticho, milost, světlo jasné,
není již bolesti a utrpení vzdech.
Není však touha, co zvedá srdce k nebi,
není už sladkosti ze spojení těl.
Nemusíš se bát o každý kousek chleba,
všechno teď nadosah, na cos kdy pomyslel.
A cos dávno zapomněl, sám vidíš nyní, .
skutky a činy tvé ti krouží před očima.
Poznáváš pravdu o citech blízkých lidí,
i kdy´s dobrý sám byl a kde byla tvoje vina.
Pokud je peklo, pak je to svědomí,
co soudí tvé činy a dává jim svůj řád.
Pokud je nebe, pak je v odpuštění,
od Pána, který tě vždy vroucně miloval.
Břečťan
Přes klášterní zeď se přehýbal břečťan
v jeho listech si ptáci povídali,
splývaly jak krásné vlasy Bereniky,
co pro lásku byly nebi obětovány.
V temnotách duše je vždycky světlo,
ve světle duše je skryta temnota.
Zídka byla čerstvě omítnuta,
slunce na ní spočinulo očima.
Z dálky se vzdáleně šířily hluky ulice
do neklidného klidu občas vykřikl pták.
V nehybnosti přicházejí Andělé,
v pohybu se umocňuje život.
Poslední paprsky hřejivého tepla,
se opřely do mé tváře.
Jak pohlazení láskyplné ruky,
když se člověk cítí v člověčině sám.
Ale samota není o osamělosti,
osamělost není samotou.
Ve výkřiku lásky je tolik božského,
moje láskyplnost usíná v romantickém snu.
A ty stále ještě nejdeš, už je skoro pět,
V čekání je kouzlo příchodu a polibku .
Ale polibek není je o letmém přivítání,
přivítání nemusí doprovázet ten pravý polibek
Ztracený anděl
Zas uhasíná den . A temní se obloha.
Ptáci, mí bratři, se chystají už spát..
Trápím se sám. Však Tebe si zavolám,
když nikdo z lidí už nemá na mne čas.
Ticho a bezvětří. Žádný šumot křídel.
Kousíček pod nebem malý domov mám.
Dívám se po hvězdách. Tolik jsem jich viděl !
A z nebe ? Ani malý soucit. Ani žádný hlas.
Krutost tvého světa ! Ta tísní mne jak kámen.
Snad zlému jsem se bál sám postavit.
Znám slovo Stvoření, jmenuje se Amen,
Vím ! S Nadějí a Láskou. Dá se to pochopit ?.
Jsem Anděl ztracený. A neznám tolik věcí !
Už nevím sám ani, jak tě oslovit.
Stojím tu před branou - poutník na rozcestí,
nahý a nešťastný a - nechce se mi být.
Přijď do mého srdce, zbav mne smutné tíhy,
ještě ti otevřu brány života ....
Nabízím ti sebe. Už nemám tolik víry.
Láska na dlani. A v srdci - čistota..
Mezi drakem a hadem
V polovině noci se člověk budí
a sahá po budíku.
Ještě chvíli spát
než odemkne dveře
a oči zatne do prostoru,
jakoby hledal dozvuky neděle.
V zateplené posteli,
v neprodyšných zdech,
s oživlými obrazy
je sotva slyšet dech.
Ještě neví, člověk se svěšenou rukou
přes stolek s budíkem,
že za pár hodin
- vyhlásí někde někdo válku
- spadne z nebe vločka
- narodí se mládě ježka
-zhasnou světla v nočním baru
- žena počne
-muž se otočí ke zdi
A dítě řekne první slovo spícímu světu.
Slyší ho jen Anděl,
vyprošený matkou,
dřímající v rohu pokoje,
s křídly svěšenými
a odřenými koleny.
Zvedne hlavu a usměje se.
Ještě pár hodin,
ve světě snů stálých proměn.
Přes prizma nekonečné lásky,
vidí mihotání dějů
a přísahá, že je zapíše
až vstane a dá si první cigaretu.
Létání v astrálním těle
po starých chrámech
a zbořených zdech
je zdravé
dokud je touha se vrátit
a umlčet řinčící budík
v neprodyšných zdech
modrého pokoje.
Věčnost lásky
Sny plné lásky tak s léty ubývají!
Někdy možná už nezbývá nic.
Vzpomínky tiché tolik dojímají,
úzkosti tak trápí a souží víc.
Však ta láska si cesty nevybírá!
Přijde si, i když láme nás čas.
Věčnost si počká, až vykvete hlína.
Být ještě tak blízko všech krás!
Tak blízko být, slyšet něžná slova.
Ctít v srdci ještě dál sladký cit.
Blízko tak být a zažít lásku znova!
V touze se věčnosti pak přiblížit!
Procházka v nedělním ránu
V šedivém jitru mrholivém
procházím se sama alejí.
Listí se leskne na chodníku
a havrani v trávě snídají.
Je nedělní ráno, nerušené lidmi,
a vzduch voní vlhce po dešti.
Do duše přichází pocit tak vlídný,
a utiší úzkost z vnímání neštěstí.
Vždyť každý den je vzácný,
nepřichází vždycky, to útěšné krásné poznání,
že život je jeden a velmi, velmi krásný,
darován pro lásku, sny a dávání.
V těch nedělích chvílích, na okraji města,
v alejích stromů je skrytý můj svět.
Ze stromů padá barevné listí,
v zahrádkách září podzimní květ.
Tak na okraji města, pod stráží starých stromů
se ukládá příroda do spánku.
Je to tak krásné , že nechce se jít domů,
jen dívat se, být svědkem tě Božích zázraků.
Rozhovor o lásce
Vím, že nikdy nedospím noc,
když přicházíš zahalen do pláště tmy.
V kouzelném rytmu milostných slov,
jsou skryty všechny mé ženské sny.
A to stačí ? Ptáš se
Ano, stačí. Odpovídám.
Doteky tvoje zůstanou nedotčeny,
polibky tvé cítím na tváři.
V pohybu času zůstává má láska,
jak beránek svázaný na obětním oltáři.
Opravdu ? Pochybuješ.
Jistě, že je to tak. Říkám a směji se.
Jsi třpytivá kapka co ulpěla na růži,
jsi jako moře, co naráží na břehy.
Jsi jako maják, jež září do temnoty,
jsi, prostě jen jsi v srdci mém.
A to říkáš jen tak ? Ptáš se.
Ne, to si myslím. Odpovídám.
Jsi tajemství, co leží na dně duše,
jsi pečetí na mých rtech,co zamkla tvůj polibek.
Jsi bílou stezkou do hájemství mých snů,
jsi světlem, jež temnotu ve mně proráží.
Nevím, jestli tomu mám věřit. Říkáš.
Pro mne je to také neuvěřitelné. Vzdychám.
Vzpomínky na dětství
V krásném zimním čase, při něžném snění stromů,
jdu sama a všude leží sníh.
S něhou si vzpomínám na babičku,
jak mne, v dětství dávném, vozila na saních.
Babičko, tak zebou mne ruce,
dlouho mi je nikdo nezahřál.
Vždycky jsem se těšila na Vánoce,
když Ježíšek ještě o mou radost stál.
Na bílých stráních, blízko tvého domu,
mlha se táhne šedivá.
Už nebudeme nikdy, nikdy spolu,
však srdce mé na tebe vroucně vzpomíná.
Naděje
Jsou tu chvíle, které nikdo jiný neodžije
jsou tu věci, které už nikdo nebude mít
jsou tu slova , která nikdo jiný nevysloví
a city, které bez nás už nebudou dál žít
A modlitby, které odříkáme k ránu
když těžko se vstává z postele
a píseň konvice, když stavíme na kávu
když pro nikoho jiného, tak pro sebe
Jsou chvíle, které neměly snad přijít
jsou věci, které nikdy neměly být
a jsou slova, které nelze vzíti zpátky
a okamžiky , kdy nechtělo se žít
Jsou bolesti, které čas nikdy nevyhojí
a žaly, které nevyléčí čas
ale jsou chvíle, kdy náhoda nás spojí
s někým, pro koho budeme žít zas
Zpráva o vílách
Na letních cestách, vonících po heřmánku,
v těch útěšných, krásných krajinách,
někdy jsou vidět mihotavá světla,
jakoby tančila v travinách.
Když stojíš tiše, se srdcem jak dítě,
a umíš si duši svou krásně vyladit,
stane se možná, že víla obtančí tě,
chvíli jen krátkou můžeš s ní být.
Ó, věřte na víly, když nevěříte v lidi,
třpytivý taneček pro vás zatančí.
V letním zářném tichu, v popolední chvíli.
Budete tak štastní z čarovných setkání!
Jak mi všichni lhali
Sedím tu zdrcená a poslouchám jen věty,
srdce však odmítá obsah přijímat.
To bylo tenkrát, před několika lety.
Že každý měl někoho a jiného rád ?
Co na to říci ? Kam dali jste hrdost ?
Můj svět už sám sebe snad nepozná..
Nejdřív ta hudba, a pak děsivý tanec.
Bez studu je pravda do naha svlečená !
Kdo vám dal právo, moji drazí bližní,
na slavnost hanby mne zničehonic zvát ?
Lhali jste mi dříve, tak lžete mi nyní !
Musím se před vámi studem propadat.
Věřila jsem v lásku, té věřím dál a stále,
tohle mi nikdy už nemůžete vzít.
Tak sama na světě, co bude se mnou dále ?
S hlavou jen ve hvězdách své srdce uhájit !
Prosincová noc
Je mi tak zima,
Tak chladná jsi noci!
K Vánocům jsi se vydala.
Na černém sametu,
září velké hvězdy.
Ledové slzy jsi zvečera plakala.
Sníh zdobí střechy.
Ticho je tak svaté!
A havrani spí kdesi v stromoví.
Kam Láska se choulí,
když země tolik studí ?
Snad v srdci člověka. Kdo to ví ?
Obsah