Večerní čaj a něco k tomu
Večerní čaj a něco k tomu
Takže, jediná žena, jejíž osud není ještě objasněn, je paní Anna Jílková, bůhví do čeho zapletená, a proto se tím nechtěl nikdo zabývat. Nemá takové případy rád, zvláště, když případ nakonec zaústí někam, odkud mu hrozí spoustu nepříjemností a problémů. To nemá zapotřebí.
Radši si zapnul televizi, aby měl zvukovou kulisu a v kuchyni si postavil na čaj. Jeho myšlenky se točily sem a tam, žádná se nezachytila tak pevně, aby spustila proces systematického uvažování. Co se týče toho mladíka, uvízlo mu v hlavě, musím se s ním sejít. Určitě ví víc, než já, který k tomu přišel jako slepý k houslím. Třeba to byl zrovna on a jeho slečna kolegyně, který případ odstřelili na jeho stůl. Je to docela možné, uvažoval dál a připravil si hrnek s cukrem, proto mu volala a představila se jako Fabiola. To dává logiku, usmál se, jo, to je logické. A pak si řekli, že to bylo přinejmenším nemorální, tak se rozhodli, že mu řeknou, kam to až došetřili. A jestli je pravda, že ta dáma Jílková byla agentka už tehdy, když vedla svůj tichý a nenápadný život, o jehož podrobnostech nikdo nic nevěděl, a tak ji označili jako za „divnou“, stejně jako její nápad se rozloučit s nějakými lidmi, kteří se měli u ní ten večer sejít, jak říkala paní Klímová, docela by to sedělo. To je pěkná otrava, pomyslel si a myslel na to, co řekl ten mladík: “Fabiola zaplatila za svou krásu.“
Zalil si čaj, posadil se k počítači a bloumal na Internetu. Jedna větší kravina než druhá, pomyslel si, pohádky z naší zahrádky. Kdo ví, co s námi policajty bude příští rok. Všichni nadřízení jsou vzteklí, chtějí výsledky, nic jiného je nezajímá, a tak i ten případ Jílková, pokud „nezlobí“ někde, kde by neměl, je taková okrajovka. Nebo past? Zarazil se na té poslední myšlence. Někoho to určitě zajímá, někoho, kdo ví o ní všechno, jen neví, kde je. Ale ví, co dělá.
Vlasta říkala, jak si Fabiolu vzal sv. Jeroným pod ochranu a před celým světem ji přikryl potvrzením, po jejím pokání, že už nebude více hřešit. Ona sice zůstala v církvi, dokonce kolaborovala s papežem, který byl proti Jeronýmovi, ale zůstala přitom u Jeronýma. Zvláštní dáma, pomyslel si. Kdo ví, co vlastně dělala – prý to o té charitě a hospicu, který vedla, je jen legenda. Tak jako život paní Jílkové je část pravdy a část legendy, jenže v té legendě je skryto něco, co je klíčem k pravdě, který nikdo nechce vzít do ruky, aby odemkl a koukl se dovnitř. Proč zrovna já? V tom zazvonil mobil.
„Gráf,“ řekl a zamíchal čajem.
„Pane komisaři, máte chvíli čas?“
Poznal hlas toho chlapce a docela se zaradoval. Vlastně ho v tom proudu myšlenek ani na chvíli nepustil z mysli. Tak samozřejmě, že se mu nepřizná, že si myslí, že je jeho syn. To, kdyby prasklo, nepomůže to ani jednomu a ani druhému, natož Marušce. Ta ještě zatím do toho panoptika nevešla. To bude asi jiná kapitola.
„Mohl bych za vámi přijet?“
„Ano, jistě.“
„A kde bydlíte?“
Vysvětlil mu, jak se k němu dostane.
„Dobrý, už vím. Za hodinu jsem tam.“