Srub v horách - část 3
III.
Cesta začala stoupat.
„No vidíte, to byste zbytečně ten nákup vlekla nahoru“
Přemýšlela jsem, jestli se ho mám zeptat, co dělá, ale nebyla na to vhodná příležitost. Nedalo se to odhadnout. Vypadal tak klidně a vyrovnaně! Byl bezprostřední, veselý, jakoby ho nikdy v životě nepotkalo nic zlého. Jak dlouho jsem neviděla tak spokojeného člověka!
„Jak dlouho tu budete?“
„Počítám do konce srpna,“ řekla jsem.
„To jste udělala dobře. Tady se dáte dohromady. To město nikomu nepřidá.“
„To máte pravdu.“
„Jste tu s rodinou?“
„Ne, sama,“ odpověděla jsem po pravdě.
Na to neřekl nic a pak jsme se už soustředili na ten prudký kopec. Konečně nahoře zastavil a vystoupili jsme s auta.
„Tak jsme na místě. Pomohu vám zanést nákup do domu a dám vám skleničku medu,. Abych na to nezapomněl.“
Ukázala jsem mu dům, kde nyní bydlím.
„A to je dům Lídy Komárkové. My se dobře známe s jejím manželem. No, to se povedlo.“
„Tak vidíte, jak se lidi setkávají.“
„No, to jo. Mají to tam moc pěkné. Pomáhal jsem jim při stavbě.To víte, Olda má volšový ruce mně to bylo líto, abych nepomohl. My tady musíme umět všechno. Bez ohledu na profesi. Ale do města bych se nikdy nestěhoval.“
„To vám věřím.“
Odemkla jsem dům a on vešel s taškami. Postavil je do předsíně.
„Nechcete kávu?“
„Já to nepiji. Spíš vodu, kdybyste mi natočila a já zatím dojdu pro ten med.“
Našla jsem sklenici, opláchla ji a natočila do ni vodu. Váhala jsem, jestli hop mám pozvat dál, aby si to nevykládal nijak ve zlém, ale pak jsem se rozhodla, že ten pokud udělám. Jeho společnost mi byla příjemná najednou se mi nechtělo být zase sama. Co blbneš, říkala jsem si v duchu. Neznáš ho, nic o něm nevíš. A hned první den potkáš prvního člověka a už cítíš samotu, když se s ním máš rozloučit. To je ono, řekla jsem si v duchu, už to na mne jde. Ten strach ze samoty. Ten návyk na druhé lidi. Musím se toho zbavit. Stejně to vypadám, že se s Liborem rozvedu a pak tohle budu řešit možná nějakým zbrklým činem.
„Tak tady je ten med. Květový. Hodí se na rohlíky i do čaje.“
Stál vedle mne a napil se ze sklenice.
„Dobrá voda,“ řekl, když ji prázdnou postavil na místo.
„Tak, já jdu k těm svým zákazníkům a vy se tu držte. Za pár dní si zvyknete. Jo, já jsem se vám ani nepředstavil. Daniel Brázda jméno mé.“
„Těší mne. Irena Zavadilová.“
Chvíli se na mne díval. Jen okamžik.
„Pojďte se mou, představím vám vaše sousedy. Třeba k nim zajdete na kousek řeči, kdyby vám bylo smutno.“
„Tak to budu ráda, nikoho tu neznám.“
„To křivdíte, znáte mne, ne?“ zasmál se a vzal mne lehce kolem ramen.
Vyšli jsme z domu a já jsem zamkla za sebou. Krásný podvečer. Bylo ještě světlo a ptáci zpívali, kolem dokola se linula omamná vůně z lesů.
„Je tu tak krásně,“ povzdechla jsem.
„To máte vidět v zimě. To byste se divila. Není tu vidět na krok, kdy chumelí.“
„Někdy bych to chtěla zažít.“
Šli jsme kousek cesty, než se vynořil další dřevěný dům a v oknech svítila světla.
„Jsou doma. Tak já vás uvedu, představím a pak sem zajedu, abych vyložil med.“
„Dobře,“ souhlasila jsem. Zaklepal na dveře. Za chvíli se ozvaly kroky a dveře se otevřely.
„Tak jsem tady s tím medem,“ zasmál se Daniel a muže, který stál mezi dveřmi.
„Danieli, sakra, já jsem si myslel, že jsi zapomněl, pojď dál. “
„Nejsem tu sám kamaráde.“
Teprve teď padly oči toho člověka na mne.
„Sakra, ty jsi si teda pospíšil. Pojďte dál taky slečno.“
„Ale co si myslíš, to je vaše nová sousedka. Lída jí půjčila chatu a bude tu do konce srpna. Je tu sama, tak jsem si říkal, že ji představím, aby věděla, že má sousedy.“
Šli jsme dovnitř. Všimla jsem si, jak je dům pěkně zařízený. Tak útulně. Paní vařila v kuchyni a do místnosti, kde jsme si sedli, se linula vůně leča.
„Tak jak je, Danieli?“ zeptal se ho.
„To víš, hodně práce.“
„Já jsem ti říkal, že nemáš tu zahradu tak rozšiřovat.“
„Ale o zahradu nejde. Tu přejedu sekačkou a za chvíli není o čem mluvit.“
„To máš pravdu.“
V pokoji se objevila příjemná paní v zástěře.
„Danieli, to jsem ráda, že jsi se tu objevil A dokonce..“
„To je vaše nová sousedka,. Dnes přijela. Bydlí v Lídině chatě. Náhodou jsme se potkali ve vsi, svezl jsem ji nahoru, protože jsem vám zároveň vezl med.“
„Irena Zavadilová,“ představila jsem se a moje ruka spočinula v měkké ruce té paní.
„A to mě těší?“ řekla srdečně a potřásla mi rukou.
Byla jsem na rozpacích, jestli tu mám zůstat, neuměla jsem se tak bezprostředně chovat mezi tak srdečnými lidmi, kteří se jistě dlouho znají.
„A sedněte si, sousedko, jistě si dáte večeři.“
„Ne, já bych jen prosila o trochu vody.“
„Tak alespoň palačinku s marmeládou. Maminka od Daniela nám dala tolik marmelád, je to mistr všech mistrů. Však si pochutnáte.“
„Tak dobře,“ řekla jsem v rozpacích.
Dostala jsem neodolatelnou chuť na kávu.
„No a my si dáme lečo s bramborem. Danieli, pomoz mi dát stůl na verandu, nebudeme přeci jít tady, když je venku tak krásně.“
Sedla jsem si do ratanového křesla. Paní mi přinesla talíř se dvěma palačinkami zdobenými šlehačkou a postavila a stůl konvici s kávou.
„Dejte si kávu, je čerstvá,“ řekla mi s úsměvem, a jestli kouříte, tak si zapalte. Jako doma. Však se nevidíme naposledy.“
„To je dobře, pomyslela jsem si, jak moc potřebuji kontakt s normálními lidmi.