Srub v horách - část 15. závěr
Kapitola 15. Cesta ke srubu
Ještě jsme nebyli v třetině cesty a počasí se zhoršilo. Oblékla jsem si pláštěnku. Nikdo z nás nemluvil. Zřejmě jsme měli všichni tři úzkostný stav. Ptala jsem se sama sebe, co vlastně od toho očekávám a zda mám právo něco ještě žádat. Sevřela mne velká lítost. Zastavila jsem se, protože jsem nemohla skoro ani dýchat.
„Je vám něco?“ zeptal se mne Daniel, když se otočil a viděl, že stojím.
„Mám hroznou úzkost,“ řekla jsem.
„To bude tou změnou počasí. Měli bychom vyhledat nějaký úkryt. Zřejmě se blíží vichřice. A je to ještě daleko,“ řekl Nedoma, „ někde tady musí být jeskyně.“
Litovala jsem, že jsem na tu cestu přistoupila, ale z druhé strany, cítila jsem, že kdybych se neodhodlala to podstoupit, že by to ve mně leželo jak kámen.
Nedoma šel hledat úkryt a já zůstala s Danielem sama.
„Chtěl bych vám něco říci,“ řekl a ve tváři měl veliký smutek.
„Ano?“ zmohla jsem na odpověď.
„Víte, ten den, když se to stalo s mou ženou a synem, ten den jsem jim vybral já. Potřeboval jsem, aby odjeli.“
„Proč?“ zeptala jsem se, ale ve skutečnosti jsem nebyla zvědavá na nějakou zpověď. Nejsem hodna poslouchat zpovědi druhých lidí, když já sama jsem neměla vůli zachránit svého Libora. Jsem sobec.
„Zamotal jsem se do vztahu s jednou ženou. Trvalo to pět let. Pořád to nějak fungovalo, ale najednou mi položila nůž na krk. Buď se k ní přiznám, já se rozvedu a vstoupíme do manželství nebo udělá skandál. Nezbylo mi nic jiného, než to řešit. Nebyl jsem rozhodnutý ji slíbit, že udělám, co si přeje a bál jsem se toho skandálu, který by zničil nejen mou rodinu, ale také kariéru, a tak jsem je poslal k moři. Chápete? A oni v tom letadle shořeli na prach. Dva nevinní lidé a já zůstal zde s těmi strašnými výčitkami svědomí. Ani nevíte, jak svědomí dokáže trestat. Měl jsem halucinace, byl jsem naprosto vyřízený. Psychicky i fyzicky. Neměl jsem je přežít. Já prostě nemohu s tím dál žít.“
Rozplakal se. Vítr se začal zvedat a bylo třeba se někde ukrýt.
„Pojďte, musíme se někde schovat.“
Viděla jsem, jak Nedoma běží z kopce a něco na nás volá. Zamávala jsem mu.
„Už jsem ji našel.“
Pomohla jsem Danielovi vstát a řekla jsem mu, ať se o mne opře. Celý se třásl. Bože, pomyslela jsem si, vždyť mu ani nemá kdo odpustit. Možná, že si myslel, že dnes se mu to odpuštění dostane.
Nedoma nás doběhl a pomohl mi s Danielem.
„Je tam sucho. Nebude to trvat déle, než půl hodiny. Co se mu stalo?“
„Je mu zle,“ řekla jsem.
Když jsme dovlekli Daniela do jeskyně a uložili ho na suché místo, šli jsme opodál, abychom ho nerušili.
„Neměli jsme sem chodit,“ řekla jsem.
„Ale já musím přijít té věci na kloub. Jsem přesvědčený, že se stala vražda.“
„Pošlete tam jiné lidi,“ řekla jsem.
„Musím na to přijít sám,“ řekl tiše.
„Proč?“
„Asi nevíte, že jsem nyní postaven mimo službu. Zhroutil jsem se z jednoho případu. A není jasné, zda budu ve své práci pokračovat.“
„Co se vám stalo?“ zeptala jsem se.
„Něco podobného, jako vašemu muži, ale já to přežil. Zradil jsem svého parťáka, prodal jsem ho. Měl dvě malé děti. Ti lidé byli stejní, jako vrazi vašeho muže. A já věděl, co dovedou.“
Celý se roztřásl.
„A já jsem svým sobectvím dohnala muže až na konec cesty. Můžeme čekat, že si to někdy odpustíme? I kdyby nakrásně se stal zázrak, nic to na světě nezmění. Své svědomí neutiším, on mne opravdu miloval. A já milovala svá dobrodružství, úspěch a peníze.“
„Chci dostat jeho vrahy.“
„A co se stane dál? Zase někoho obalamutí a vy budete snadným terčem.“
„Proč se to všechno děje?“ zeptal se spíš sebe než mne.
Přestalo pršet a vítr se utišil. Daniel se probudil a šel za námi.
„Za chvíli bude duha,“ řekl a podíval se na oblohu.
Epilog
Ke starému srubu jsme došli po dvou hodinách cesty. Byl prázdný a uvnitř zpustošený. Bylo vidět, že v něm už dlouho nikdo nebydlí. Zázrak se nekonal. I kdybych se nějakým způsobem setkala s Liborem, co bych mu asi řekla, když to všechno, co byla pravda, bylo řečeno. Nic se nedá vrátit zpět. Nedoma dosáhl svého cíle a vrátil se do práce. Příčiny smrti jeho parťáka se sice vyšetřovaly, ale nebyli svědci. Já jsem se také vrátila do médií a snažila jsem se zapomenout. Daniel se už do nemocnice nevrátil, a pokud vím, učí na lékařské fakultě. Nikdy jsme se nesetkali. Prodala jsem ten krásný srubový dům a vrátila se do Prahy. Na konci tohoto příběhu mohu jen říci, že svědomí dokáže člověka víc ničit, než nějaká zlá nemoc.