Srub v horách , část 13
XIII.
Večer jsem se vrátila do svého domu a dýchla a mne atmosféra zvláštní intimity. Znovu mne napadlo, jestli mám tu cestu riskovat a nebo si začít budovat nový život, který se už nebude minulosti týkat.
Teprve nyní, když už Libor není, na něho intenzivně myslím. Uvařila jsem si čaj a sedla si do křesla. Chvíli jsem váhala, než jsem si pustila televizi. Zprávy. Celý svět je vzhůru nohama, pomyslela jsem si. I když to není žádná novinka. Svět sestříhaný do nějakého obrazu, který je lidem vnucován manipulativním způsobem Taky to není správné, že se na tom podílím. Moje rozjímání přerušilo hlučné zaklepání a dveře. Vstala jsem a šla otevřít. Ještě, než jsem chytla za kliku, mne napadlo, že se zeptám, kdo je.
„Daniel,“ ozvalo se za nimi a já skutečně rozpoznala jeho hlas. Rychle jsem otevřela, protože se mi zdálo, že se něco stalo.
„Prosím vás, nezlobte se, že vás ruším.“
Ustoupila jsem od dveří, aby mohl vejít a zamkla jsem za ním.
„Posaďte se,“ řekla jsem a vypnula televizi, aby nás nerušila.
Sedl si do křesla a já nevěnovala pozornost jeho vyčerpanému výrazu v očích. Záměrně. V klidu jsem šla postavit na čaj a vyndala ze skříňky sušenky.
„Co je nového?“ zeptala jsem se, když jsem si sedla naproti němu a zapálila si cigaretu.
„Byl za mnou Nedoma, vyprávěl mi o těch vašich plánech.“
„Ano?“ řekla jsem naoko nezúčastěně.
„Jsem z toho rozrušený. Do čeho se to proboha pouštíte?“
„Nedoma má pocit, že bychom měli toho člověka najít. Byl poslední, který s námi před Liborovou smrtí mluvil. Chce s ním hovořit.“
„Ta sroubenka, kterou chcete navštívit nemá dobrou pověst. Už za života starého Horáčka se tam každý neodvážil jít.“
„Ale někdo přece. Byl jste tam někdy?“
„Samozřejmě.“
„A proč?“ zeptala jsem se přímo.
„Tenkrát po tom neštěstí. Tenkrát jsem tam byl. Hrozná cesta.“
Nabídla jsem mu čaj.
„A k čemu byla?“
„Chtěl jsem mluvit se svou ženou,“ řekl.
„Tak? Vy, lékař a věříte, že se můžete spojit s mrtvými?“
„Bylo to tak silné, silnější než já. Ovládlo mne to. Rozum s tím neměl co dělat.“
„Nerozumím vám,“ řekla jsem a cítila jsem, že dostávám strach.
„Nedoma chce najít toho chlapa, který byl u vás. Myslí si, že bydlí tam nahoře. Ale já si myslím, že se plete. Něco jiného ho tam táhne.“
„Co myslíte?“
„Ten hlas, který mluvil ke mně.“
„Doktore, jestli jste mne chtěl vyděsit, tak vám sděluji, že se vám to dokonale povedlo.“
Odmlčel se. Díval se do prázdna a jeho oči ztratily jas.
„Tak mi povězte, co se tam stalo.“
„Je už pozdě. Raději se vrátím.“
„Tak to ne. Zbláznila bych se strachy.“
„Nezlobte se, prosím vás. Byl jsem posedlý touhou vás varovat. Ale teď vidím, že jsem vážil cestu zbytečně.“
„Podivný srub v horách, který vábí lidi, nabízí jim to, co je neslučitelné s rozumem – zvláštní představa.“
„Paní Ireno, nemyslete si, že jsem se zbláznil.“
„Já si to nemyslím. To ne. Jistě máte důvod k tomu, abyste mi to pověděl. Tak mluvte.“
„Jste racionalistka, která jistě nepřipustí myšlenku, že by na tomto světě, který tak dobře známe a můžeme si ho přibližovat moderními prostředky existovalo něco, co jsme rozumem v moderní civilizaci zavrhli. Na svou obranu jsme to zavrhli.Protože za tenkou blánou našeho vědomí a vědění existují síly, které jsou mocnější, vyšší, než všechno, co lidé kdy vymysleli a udělali. Lidé s nimi soupeří, ignorují je a přesto existují. Sem tam se najde člověk, který se s nimi setká, pochopí je a komunikuje s nimi. Pokud je spojen v přátelství, je to v pořádku. Pokud v nepřátelství, je to zlé. Velmi zlé.“
„Pořád vám nerozumím.“
„Starý Horáček věštil lidem budoucnost. Každého zavázal mlčením, ale některé ženské se chlubily. Některé nevěřily a některé uvěřily a začaly pro svou předpovězeno budoucnost dělat všechno, aby se naplnila. Bylo jich deset. Deset žen, které chtěly být šťastné, najít si dobré muže, zbohatnout a žít jinak, než žily. Ale co myslíte? Jak to s nimi dopadlo?“
„To nevím:“
„Nebyl to jejich život, který jim byl předpovězen, ale vůle těch, s kterými Horáček komunikoval. Svůj osud, s kterým se narodily, opustily. Nejprve to vypadalo, že je potkalo štěstí. Vyplnila se jim jejich přání, nastoupily do jiného vlaku, jak bych řekl. Jenomže jejich cesta končila na slepé koleji.Stejně jako ta moje.“
Odmlčel se.
„Nechápu to.“
„I já jsem chtěl něco, co je v běžných podmínkách nemožné. Chtěl jsem mluvit ze svou ženou. Ze svým synem. Ještě je jednou oslovit, vysvětlit některé věci, zbavit se smutku a tíhy, která mne mučila po tom, co se stalo.“
„A zbavil jste se toho?“
„Zpočátku jsem si myslel, že ano.“
„Vy jste s nimi mluvil?“
„Seděli naproti mně, jak sedíme nyní my. Mohl jsem se jich dotýkat. Vypadali šťastně. Ani jediná známka zranění, utrpení.“
Zakryl si tvář rukama.
„Po tom neštěstí po nich nic nezbylo. Shořeli v tom letadle,“ řekl a hlas se mu chvěl.
„Takže vy jste viděl v jejich tělesné podobě, jakoby žili v jiném prostoru?“
„Ano.“
Když odkryl tvář, měl oči plné slz.
„Vrátil jsem se domů a začal přemýšlet o tom, jaký má tento náš svět smysl, když všechno utíká jinam, kde je asi lépe. Já tu truchlím po někom, koho se nemohu dotýkat, žít s ním a prožívat každý den, zatímco on si tam žije v pohodě a klidu, nemá žádnou bolest, žádné utrpení. A začal jsem mít utkvělou představu, že život zde nemá žádný význam a ten opravdový je tam, kde jsou oni.“