Prošla jsem peklem
Když se nyní dívám zpět na události mého života, říkám si, že nebylo nic marného a zbytečného. Ale to je pohled s odstupem času a mohu potvrdit, že čas léčí rány a pokud je člověk rozumný, pak umí i odpouštět ...***
S Pavlem jsem chodila už pět let. Byli jsme do sebe zamilovaní a já si plánovala budoucnost a toužila po klidné a šťastné rodině. Přesně po takové, z které jsem pocházela. Lidé v našem okolí nás brzy začali vnímat jako budoucí pár, což bylo jistým způsobem pro nás zavazující.
Moje matka se mnou několikrát mluvila o tom, abych nespěchala, abych nedala na lidské řeči a pozorně se kolem sebe dívala. Tehdy jsem ji nechápala.
"Mami, přeci ho už znám delší dobu a stále se ke mně dobře chová."
"To ještě nic neznamená. Víš, že jeho otec spáchal sebevraždu a dodnes se neví, proč to udělal." odtušila.
"To přeci nic neznamená. Měl nějaký důvod. A jeho matka se vdala. Má jinou rodinu.Chceš mi to snad rozmluvit?" zeptala jsem se už podrážděně.
"Ne, to ne, ale jen buď opatrná. Někdy poznáš svého partnera až po svatbě, když je už pozdě." Přemýšlela jsem, proč mi to říká. Neměla k tomu žádný zdánlivý důvod, vždyť s tatínkem žili tak dlouho a já jsem nikdy nezaznamenala žádnou mepříjemnost a hádku. Ten náš rozhovor se opakoval ještě jednou v neděli, když jsme spolu seděly v zahradě a popíjely kávu.
"Ivetko, jsi rozumné děvče. Víš, měla bys nejdřív dokončit vysokou školu a pak se teprve vdávat. O nic nepřijdeš. A kdyby se s tebou Pavel rozešel, tak bys jen poznala, že to nebyl ten pravý. Rozumíš mi? Vidíte se tak málo a skoro ho neznáš. Nemusí být takový, jaký se ti jeví, holka."
"Mami, ty vedeš takové divné řeči. Já ti nerozumím."
Podívala se na mne takovým zvláštním pohledem a už nic neříkala. Jen oči zabodla do keřů, které lemovaly plot naší zahrady a popíjela po malých doušcích kávu.
A přeci ve mně zviklala jakousi pevnou a dosud nedotčenou jistotu, kterou jsem vedle Pavla dosud pociťovala.
Ten den, večer, na mne čekal, na obvyklém místě, v nedalekém městském parku, jak jsme byli domluveni. Stál, opřený o strom a díval se na první hvězdy, které už na nebi začaly svítit. Byl to tak krásný večer.
"Ahoj, miláčku," řekla jsem, když jsem k němu došla a políbila ho na tvář.
"Ahoj, zlato. Tam kam půjdeme?"
"Kam bychom chodili? Tady je tak krásně. Můžeme si sednout na lavičku a povídat si. Vidíme se tak málo," řekla jsem mu.
"Mohli bychom jít na zábavu. "U tří housátek" se dnes tančí."
"Ale já nejsem na to připravená, vyběhla jsem jen tak.Měl jsi to říci dřív."
"Ale prosím tě. Vždyť ti to sluší, tak co bys chtěla. Zatancujeme si, pobavíme se a pak půjdeme domů."
Pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem mu vyhovět.
Šli jsme spolu jarním večerem, já do něho zavěšená a šťastná. Však vím, jak mi ho holky ze školy záviděly a jak se lidé po nás otáčejí, když spolu jdeme po náměstí.
Vešli jsme do prostoru restaurace, kde hrála hudba a bylo tam plno lidí.
"Vyber stůl," řekl mi, já za chvíli přijdu.
Šla jsem dovnitř a viděla jsem, že jsou všechny stoly už obsazené. Byla jsem ráda, protože jsem touižila se vrátit do parku a být s Pavlem sama.
"Tak co?" zeptal se, když se vrátil," nic není volného?"
"Nic. Radši se vrátíme do parku."
"Mně se nechce. Půjdeme tedy na diskotéku," rozhodl. Pořád se kolem sebe rozhlížel, myslela jsem si, že hledá někoho známého.
"Pavle, víš, že to moje máma nerada vidí. A je to daleko, přišla bych pozdě domů."
"Prosím tě, jsi už dospělá ženská a jsi se mnou, nic se ti nemůže stát," řekl a strkal mne k východu.
"Tak já ji alespoň zavolám, aby neměla strach," řekla jsem mu před vchodem na ulici.
"Neblbni zase a nebo jdi domů sama," řekl.
"Víš, já jen, aby neměla máma starost."
"Musí si zvykat, že jednou odejdeš z domu a že už na tebe nebude mít žádný dohled."
"To je pravda. Však o nějaké to vynadání nejde."
Přešli jsme spolu most na druhou stranu městečka, všude bylo pusto a zachvíli jsme stáli před nočním barem. Až do ulice se ozývaly duté rány hudby a z okna bylo vidět tančící lidi. Poznala jsem i některé své bývalé spolužáky z gymplu.
"Tak pojď," řekl a za loket mne vtáhl dovnitř.
Bylo tam pár volných stolů. Tak jsme si k jednomu sedli a Pavel objednával.
"Ale já nechci žádný alkohol."
"Prosím tě, dvě deci vína ti neuškodí. Než dojdeme domů, tak nikdo nepozná, že jsi něco pila."
"Já na to nemám chuť," řekla jsem rezolutně.
"Hele. Na co si pořád hraješ? Jsi už dospělá ženská a připadáš mi jako malá holka. Nic s tebou není. Měla bys chápat, že se nemůžeme pořád držet za ruce v parku, ty moulo. Už jsem s tebou dost trpělivosti. Teď musíme něco spolu zažít, aby tě to posunulo do reálu."
Pravda je, že jsem Pavla brala pořád jako svého chlapce, kterému jsem důvěřovala a s kterým jsem chtěla zažívat spíš takovou tu romantiku, než opravdový život, jak si ho představoval nyní on.
"Radši bych odsud šla pryč," řekla jsem.
"Tak to ne. Uvidíš, že se to to bude nakonec líbit. Jde jen o to překonat první zábrany."
Proč zrovna dnes a proč v tuto chvíli?
Hudba se na chvíli ztišila. Napila jsem se vína a Pavel se rozhlížel kolem, jestli neuvidí někoho známého.
"Počkej, já se hned vrátím: řekl a šel někam dozadu, neviděla jsem přes lidi, s kým mluví nebo co dělá. Mezitím si přisedl Honza, můj spolužák z gymplu.
"Čau, řekl, "jak to jde?"
"Dobře," usmála jsem se na něho.
"Jsi tu s Pavlem?"
"Jo."
"A co škola?"
"Dobrý," řekla jsem stručně a dala jsem mu najevo, že se mi nechce moc mluvit.
"No, asi z tebe nic nevyrazím, co?" řekl a vstal.
Hudba začala zase hrát a v místnosti bylo nakouřeno. Nebylo to příjemné a já jsem začala tušit, že pokud bude Pavel trvat na takovém způsobu prožívání našich chvil, že nebudu schopná tomu dobrovolně dostát. Zachvíli se vrátil a zdálo se mi, že je trochu opilý. Nikdy jsem ho tak neviděla a zamrzelo mne to.
"Tak jdeme tančit, ne?" řekl a vtáhl mne mezi svíjející se páry. Snažila jsem se tančit, ale nějak se mi podlamovaly kolena.
"Víš co? S tebou nic není. Necháme toho, jo?" řekl otráveně.
"Ano," řekla jsem radostně.
"Abys tomu rozuměla. Mám tě už dost, Iveto," řekl a vzal mne surově za loket. Smýkl se mnou z tanečního prostoru.
"Běž domů k mamince," zasmál se mi do obličeje.
"Pavle, proboha, co se s tebou stalo?" řekla jsem v slzách, protože jsem nechápala takovou změnu v jeho chování.
"Se mnou? Se mnou se nestalo nic. Ale ty jsi nemožná, nemožná. Podívej se na sebe. Copak takhle vypadá moderní holka?"
"Vždyť jsem ti říkala, že jsem jen tak vyběhla. Chtěla jsem se převléci," bránila jsem se.
Smál se a surově mi svíral loket. Začala jsem se bát. Jeho i těch lidí, kteří se na nás se zájmem dívali a stále blíž a blíž k nám přistupovali. Snažila jsem se vyprostit z jeho sevření, ale on mně čím dál víc k sobě přitahoval a smál se mi do očí. Nikdo mi nepřispěl na pomoc, ačkoliv jsem se bránila a nakonec došlo k tomu, že mne povalili na zem. Jak jsem se bránila, tak jsem slízla několik ran, ale znásilnění jsem se sotva stačila ubránit.
Zničená, napůl šílená jsem se k ránu dobelhala domů. Nebyla jsem schopná mluvit. Ještě v noci mne otec zavezl do nemocnice, kde mne ošetřili a nechali si na pozorování. Asi za dva dny jsem byla schopná vnímat své okolí, ale cítila jsem takovou psychickou bolest, že jsem jen stále plakala, i přes to, že do mne cpali utišující prostředky. To odpoledne někdo zaklepal na dveře.
"Dál," zašeptala jsem. Do pokoje vstoupil starší muž a legitimoval se. Byl to policista. Sedl si k posteli na židli.
"Slečno, Iveto. Můžete mluvit?"
Přikývla jsem.
"Tak jak se to stalo? Kdo vás tak zřídil?"
Nebyla jsem schopná odpovědět, protože jsem si pořád nechtěla připustit, že by Pavel byl něčeho takového schopen. A nebyl sám, kdo mi ublížil. Kdybych promluvila, museli by se mí rodiče asi vystěhovat z města, protože by takovou ostudu neunesli.
"Podívejte, někdo spáchal trestný čin, musí být za to po zásluze potrestán. Mluvte, slečno. Pachatele usvědčíme, ale vy musíte promluvit."
"Já mám strach, že mně ublíží ještě víc," špitla jsem,"vyhrožovali mi."
"Máte chlapce?" zeptal se.
"Ano."
"Byl s vámi ten večer?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"S kým jste tedy byla?"
"Sama. Pavel na schůzku nepřišel a tak jsem šla na diskotéku sama."
"Jak se jmenuje váš chlapec? Jen tak pro kontrolu."
"Pavel Kadlec."
"Narozen?"
"27.8.1975."
"Pravda je, že vás nikdo s ním večer neviděl.Viděli vás "U tří housátek", ale samotnou. Vy se někdy sama potulujete po hospodách? To nevíte, že je to nebezpečné? I když si myslíte, že se tady všichni znáte a že se vám nemůže nic stát, je to nebezpečné. Tak nic, odpočiňte si a já se tady zase zítra zastavím."
Hanba, ponížení, strach a zoufalství mi ochromily jazyk. Chtěla jsem si s Pavlem o tom promluvit, než se roztočí vyšetřování. Ale když maminka přišla za mnou do nemocnice, řekla mi, že Pavel odjel a pokud mu chci zavolat, že nechal své telefonní číslo a že je zhroucený z toho, co se stalo. Byl prý na policii, ale tam mu do konce vyšetřování nechtějí nic říci. Když mu nabídla, aby šel s ní za mnou do nemocnice, prý se rozbrečel a řekl, že nemá sílu se mnou potkat.
Mám ho krýt? S kým se mám poradit? Kdyby se to mí rodiče dozvěděli, určitě by ho okamžitě nahlásili na policii a já nemám důkazy, abych ho usvědčila. Ti, co byli u toho, ti proti němu svědčit nebudou a mně neposkytnout žádnou možnost se hájit v případě, kdybych byla postavena do konfrontace vůči nim při vyšetřování.
Čekala jsem, co Pavel udělá. Ale brzy po propuštění z nemocnice mi napsal dopis, že se mnou rozchází, že prostě neunese, co se stalo a že to byla moje vina atd. atd.
Neštěstí, které mne potkalo, mne probudilo ze snů a já jsem cítila, že jsem něco důležitého ztratila. Ale také nabývala. Vyšetřování dopadlo tak, jak se dalo předpokládat, tedy chyběli svědci. Nikdo neměl zájem dělat na malém městě nějaké pozdvižení. Jak říkal Pavel, mohla jsem si za to sama a nakonec - vlastně se nic tak hrozného nestalo, že? Jen mne zbili, potupili a já prožívala duševní bolest ze ztráty Pavla a svých krásných iluzí. Pro mladou dívku to hodně znamená.
Uběhla určitá doba. Odpromovala jsem na právnické fakultě a získala jsem možnost stát se soudní čekatelkou na Krajském soudu. S mými rodiči jsem se pravidelně vídala, i když jsem na trvalo zakotvila v Brně. Jednou v neděli, když jsme se všichni sešli, mne maminka pozvala zase na zahradu.
"Víš, Iveto. Já si pořád neumím vysvětlit, co se vlastně stalo a proč jste se s Pavlem rozešli. Jak tě napadlo jít v noci sama na tu diskotéku a s kým jsi se tam potkala."
"A proč se mne na to ptáš, mami?"
"Protože mne to zajímá. Od té doby pořád na to myslím. A ne kvůli sobě, ale kvůli tobě. Hodně jsi se změnila, jistě tě ty věci mrzí a já bych to ráda ulehčila, abys sis nenesla do života nějakou zbytečnou tíhu. Nemůžeme si o tom promluvit?"
Chvíli jsem váhala. Bylo mi mámy líto. Jeden čas musela čelit pomluvám, že jsem se spustila a ti, kteří u toho byli, se mi drze smáli do očí, když jsem je potkala. Ale neovládl mne pocit bezmocnosti!To jsem nedovolila. Věděla bych, že bych propadla nenávisti k lidem a v duchu bych klesla na jejich úroveň. Pocit studu a hanby mne neopustil. A to byl signál k tomu, abych vyčkávala, jak se ty věci všechny obrátí vůči těm, kteří mi bolest způsobili. Jedině tou přirozenou spravedlností, jak jsem věřila, se dají ty věci odčinit.
"Mami, já jsem nic špatného neudělala, nemysli si. Ale mám důvod k mlčení."
"Já vím, holčičko. Ale když se budeš chtít svěřit, jsem tu pro tebe."
"Já vím, mami."
Po tomto rozhovoru jsem si večer, při koupání, prohlížela drobné jizvy, které mi zůstaly na památku na stehnech a na břiše. Horší jsou ty na duši, říkala jsem si. Ale nebudu se mstít. Věřím, že se ten případ ještě jednou otevře a pravda vyjde na jevo. Třeba i po letech, kldy už ti, kteří nejvíc pomlouvali a ubližovali, zapomenou a nebudou už mezi námi živými.Rozhodovala jsem se, zda nemám mamince ulehčit svým vyprávěním, ale proč ji trápit? Lepší, že nic neví a netuší. Ještě mi zbyla jedna otázka – proč to Pavel udělal? Proč se zachoval tak zbaběle a proč na mně spáchal takové násilí a dovolil ostatním, aby mi ublížili? Ví to dnes, po letech? Co mu říká svědomí?
Čas plynul, byla jsem jmenována soudkyní a slíbila jsem si, že budu svou práci vykonávat poctivě a důsledně. Mám zkušenosti a to, co se stalo, se neobrátilo proti mně. Protože jsem to nedovolila! Sice jsem se vyhýbala milostným vztahům a vymlouvala jsem se na práci, ve skutečnosti však jsem nedokázala překonat v sobě hlubokou averzi vůči mužům. Stále jsem měla před očima, jak se mi vysmívali. Když jsem zajela k rodičům, procházela jsem se po městečku a mohla jsem vidět, že někteří z nich se usadili a vedou "slušný život."
"Představ si, že se Pavel nakonec chytil v Anglii, má tam firmu, v Česku pobočku a dokonce se i oženil. Víš koho si vzal? Hanku Nedbalovou. Vzpomínáš si na nic? Chodily jste přeci spolu do gymnaziam" řekla mi matka. Měla ve zvyku mi vždycky, hned po mém příjezdu vyprávět nejžhavější novinky.
"To je dobře," řekla jsem"asi jsi měla tenkrát pravdu, Byla jsem slepě zamilovaná a bůh ví, jak by nám to spolu vycházelo."
"Jenomže mně mrzí, že jsi se ještě sama nevdala. Máš postavení a určitě kolem tebe běhá spousta mužů. Copak se ti žádný nelíbí?"
"Mami, já mám práci, nemám čas."
A víc jsme o tom nemluvily.
Blížily se vánoce a já přemýšlela, co koupit rodičům pod stromeček a tak jsem bloumala po supermarketu a dívala se po zboží, když tu do mě narazilo dítě. Až jsem se lekla. Byl to chlapec.
"Copak, ty jsi se ztratil?"
Sklonila jsem se k němu.
"Jo," řekl a utíral si rukávem uplakané oči.
"Jak se jmenuješ?"
"Pavel Kadlec," řekl plačtivě.
Bodlo mne u srdce. Znovu se tedy, podivným způsobem, setkávám s tímto jménem a možná je to i rozhodující chvíle pro rozhřešení.
"A kde máš tatínka?"
"Tatínek umřel,mám jen maminku."
"Tak pojď," řekla jsem a zavedla ho do kanceláře. Poprosila jsem, aby vyvolali jméno jeho matky. Zachvíli se po celém domě ozývala výzva, aby si matka přišla vyzvednout dítě v kanceláři. Čekala jsem tam s ním. Za chvíli se otevřely dveře.
"Pavlíku, ty jsi se mi málem ztratil." Hned mne nepoznala.
"Hanko! To je náhoda," řekla jsem a podávala ji ruku. Nejdřív se na mne pátravě dívala a pak mne objala.
"Iveto, ještě, že jsi tu byla a toho kluka našla. Představ si, že by ho našel nějaký pedofil. Od té doby, co Pavel nežije, pořád mi utíká."
Vyšly jsme z kanceláře.
"Jak to, že nežije? Tomu nerozumím. Nic takového jsem neslyšela."
"Už je to měsíc, Iveto. Víš, já jsem to nikomu v našem městě neříkala. A pak, kdo si na něho ještě vzpomene? Skoro se tam vyměnili všichni lidi. Pojď na kafe, povím ti to."
Sedly jsme si do kavárny a ona objednala kávu.
"Víš, když se chystal uzavřít smlouvu s ruskou obchodní společností, měl spoustu starostí. Nebylo mu dobře. Víš, jaký byl proměnlivý. Chvíli něžný a chvíli zase prudký a zlý. Když ho to popadlo, neuměl se ovládat."
"Takového jsem ho neznala," řekla jsem. Zkoumavě se na mne podívala.
"Nelži. Já vím, co se tenkrát stalo. On byl v podstatě maniak. Říká se toku maniodepresivní psychoza. To ty jsi nevěděla, protože i když jsi s ním chodila, projevoval ti v té krátké době, co jste spolu byli, jen své příjemné stránky. Jistě si domýslíš, že jsi měla právě tehdy smůlu, kdy mu trhlo v hlavě. Všechno mi vyprávěl, Iveto. Strašně se za to styděl."
"Jak umřel?" zeptala jsem se.
"Doktoři říkali, že byl vyčerpaný a selhalo mu srdce. Prý se to takovým lidem stává. Měl spoustu starostí s obchody. Ale já vím, že si nikdy neodpustil, jak ti ublížil a asi také proto trpěl nespavostí. A nejvíc ho mrzelo, že se ti nedokázal podívat do očí a jít na policii vysvětlit svůj čin. Měl strach, že ho zavřou na doživotí do blázince. Byl to s ním těžký život. Třikrát jsem před ním utekla, ale pak jsem se zase vrátila. Něco mne k němu táhlo. Bral nějaké prášky, takže nebyl tak agresivní, ale bylo to s ním těžké. Moc těžké. No, už je to za mnou."
Nechala jsem maminku mluvit, když mi sdělovala tu novinu o Pavlově smrti a nechala jsem ji i při jejich úvahách.
"Tak vidíš, nakonec skončil skoro jako jeho otec. Ještě, že jsi si ho nevzala."
Pokývala jsem hlavou. Za okny padal sníh a měsíc byl v úplňku. Dívala jsem se na tu krásnou scenerii za záclonami útulného pokoje a cítila, jak ze mne všechno padá. Pravda o Pavlovi vyšla najevo a já jsem se osvobodila od trýznivých myšlenek. Nezbyly mi na něho žádné vzpomínky. Minulost mohu zahodit a nyní se mohu dát na cestu do své budoucnosti. Třeba budu konečně šťastná.