Případ Abyss - Díl 4
Zamyslel se nad těmi souvislostmi, které se najednou, jakoby k sobě řadily a dávaly smysl. Bál se však, že jsou nesdělitelné a že nebude schopen s nimi rozumně operovat a hovořit o nich s ostatními, kteří stejně, jako on, chtějí odhalit tajemství vraždy Sáry Heumanové a pozadí, které je ještě děsivější, než to, co z ní zůstalo.
Uvědomil si, a dost bolestně, že v lidské společnosti sice všichni žijeme a jednáme společně, reagujeme při tom jeden na druhého. Ve skutečnosti jsme vždy a za všech okolností sami se sebou. Pocity, cítění, vnitřní pohledy, fantazie, to vše je zcela individuální záležitost. Nesdělitelná záležitost.
Jediný způsob, jak je sdělit druhému, je použití různých symbolů. A hlavně, najít Olafa Haninkena. Osobu, která je zatím zahalena tajemstvím a jméno mu prozradil doktor Heumann. Komisař vzal čistý list papíru a vyndal z pouzdra tužku. Chvíli přemýšlel a pak si začal psát chronologii informací, které získal do této doby. A na konci toho sloupce si napsal
Olaf Haninken = Raziel?
Už začaly pučet stromy a keře a ptáci zpívali jak o závod. Komisař otevřel okno a zaposlouchal se do ranního zpěvu. Bylo ještě časné jitro. Místnost, v které chvíli spal, byla ještě potažená temnými stíny noci. A takové stíny ho tísnily i v mysli. Monitor blikal a to ohromné ticho na něho působilo spíše léčivě, než tísnivě a proto si ani nezapnul rádio. Kdyby to totiž udělal, tak by se dozvěděl, že se našly ostatky zavražděné Sáry Heumannové, po kterých policie pátrala od 23. 12. minulého roku. A taky by neslyšel uštěpačnou poznámku redaktorky, jak dál, pane komisaři? Kdyby si totiž poslechl celé to krátké vysílání, snadno by poznal. Že ta neznámá, která zmizela z jeho adresáře ICQ je právě – ona.
Nuže. Cesty vědění a pátrání jsou křivolaké. Někdy si člověk myslí, že ví úplně všechno a nemůže ho nic překvapit a najednou je všechno zase trochu jinak.
Opřel se o okno a unaveně upíral oči do prostoru, který se před ním projasnil.
Ale v srdci cítil jakousi divnou něhu a klidné vlnění, které utišilo dosud neklidnou mysl. I navzdory tomu, co se v minulých dnech všechno událo, s čím se setkal a co ho i děsilo, nyní se srovnávalo s rozumem a ten nebojoval proti faktům, ale snažil se je uvést do souladu. I když tušil, že by se svými nynějšími názory a náhledy nikde, mezi rozumnými a "normálními" lidmi, neuspěl. Cítil, že získal trochu jiný úhel pohledu na tento svět a že jeho mysl způsobila jeden malý zázrak – smířila se s tím. Ale musí do práce, musí se připravit na to, že o některých věcech promluví.
Uvařil si kávu, zapálil si cigaretu, vzal do rukou list, který si včera popsal svými poznámkami o průběhu pátrání, ještě jednou si ho přelouskal. Pak vzal měkkou gumu a smazal otazník u své poznámky " Olaf Haninkem – Raziel." Nabyl přesvědčení, že je téměř u cíle vyšetřování a že je jediný posílený k tomu, aby snesl jakoukoliv pravdu, která se vyjeví.
Mobil. Zvonil mu v kufříku. Vstal a podíval se na číslo. Byl to jeho kolega.
" Našly se zbytky těla Sáry Heumannové."
Havíř cítil jemný třas v celém těle. Jako kůň, který ví, že musí vyhrát, i kdyby měl v cíli padnout.
"Musím ještě jednou prohlédnout její hlavu."
"Jo, ale zavčas."
"Jedu na soudní. Přijeď tam taky."
"Dobře, sejdeme se u profesora Janouška."
Starý pán měl na sobě černou gumovou zástěru. Když otevřel dveře a uviděl oba poldy, usmál se.
"Chlapci, co tu tak časně děláte? Jen pojďte dál. Tady můžete mluvit. Ti moji pacienti, co tu leží, už dávno nic neslyší a nic neprozradí."
"Jste si tak jistý?" zeptal se komisař s pochybovačným úsměvem.
Profesor se něho trochu pátravě zadíval, ve tváři mu bleskově proběhl stín úsměvu.
"Chlapče, ty hrozně vypadáš. To tě to tak bere?" Tykl mu.
"Jo, bere. Pane profesore, potřebuji ještě jednou vidět hlavu Sáry Heumannové."
"Ano?" opáčil profesor a tentýž úsměv se mu opět objevil na tváři, ale tentokrát o okamžik déle, takže když ho komisař zahlédl, zjistil, že profesor O TOM ví.
Pokynul mu, aby šel za ním. Vešli do místnosti, kde byly ostatky lidí uloženy ve vysokých lednicích. Každá ukrývala tři těla, jak komisař již dávno věděl. Profesor otevřel dveře té uprostřed a vytáhl regál, na kterém spočívala hlava Sáry Heumanové. Pak mu podal rukavice. Komisař si je navlékl a uchopil hlavu jemně do rukou.
Otočil jí do leva a skutečně .....
" Je to tam?" zeptal se profesor s ironickým úsměvem.
" Ano," řekl komisař a vrátil hlavu do původní polohy.
" Jistě chcete vidět i další části jejího těla. A nemusím vám jistě říkat, co uvidíte."
Komisař pokrčil rameny a profesor vytáhl spodní regál. Bylo to přikryté prostěradlem.
Odhrnul prostěradlo. Tělo zůstalo neporušeno. Žádné známky násilí, mučení.
"Bylo sem dopraveno v zinkové rakvi, je balzamované. Proto se zdá, skoro jako živé."
"Tomu vůbec nerozumím," řekl komisař. Skutečně, teprve teď si všiml, že je v dobrém stavu i po tom, co ho vlastně od 23.12. minulého roku postrádali.
"Samozřejmě, že šlo o anonymní zásilku. V noci jsem dostal vzkaz, že přesně o půlnoci bude před vchod tohoto ústavu dopraveno tělo paní Sáry Heumannové, abych se pro něho dostavil. A nic víc."
"Samozřejmě, že ho budete pitvat, že?"
"To záleží na jiných lidech. Ještě zatím mi nikdo takový příkaz nedal."
Vsunul zpět tělo do lednice, když přes něj před tím hodil prostěradlo a zamkl ho.
"Hlavně potřebuji vědět ...."
"Sára Heumannová byla před smrtí popravena. Její hlava byla oddělena od těla ostrým mečem. Jsem si jistý, že to byl meč. A ten, kdo to udělal, byl v tomto umění mistr. Čistá a jedna rána. Jestli se mně chcete zeptat, co soudím o tom nelidském výrazu v její tváři, mohl to způsobit pohled na nějakou věc či osobu, to znamení na levém spánku bylo vypáleno po smrti. Tím jsem si také jistý."
Zavedl ho zpět do své pracovny. Komisař si uvědomil, že ho třese zima. Byl vzrušený - a pak ten chlad, který ho obcházel .....
Vnitřní strach a nepokoj ho však opustil, jak zjistil, nadobro. Už se stavěl k problému věcně, také proto, že si byl čím dál víc jistý, že je na stopě pachatelům.
"Tak co?" zeptal se jeho kolega v autě.
"Nic. Je to v pořádku."
"A ty máš už nějaké podezření?" zeptal se zakousl se do obložené housky.
"Hele, koukej na cestu a pořádně žvýkej."
Jediné, co mu dělalo starosti, že znamení na spánku Sáry Heumanové je tak zřetelně a přesně vypáleno, se všemi detaily, že může být ještě využito k té vůbec nejtragičtější evokaci. Uvědomil si znovu, že musí najít všech padesát pečetí. Zatím jich leží u expertů deset těch méně významných a ti zkoumají jejich původ a význam, protože sbírají důkazy vůči těm, kteří je nezákonně vyvezli z iráckého území. Víc nic. Je tam válka, jistě se ztratilo daleko víc věcí, než jen těch pár kousků a bůh ví co nyní po světě všechno koluje za věci, za zprávy a předměty.
"Tak já nevím, komisaři, jestli ještě spolupracujeme a nebo si jen s tebou vozím zadek. Od té doby, co jsme byli spolu v tom domě, jsi mi pořádného neřekl a pěkně si v tom jedeš sám."
"A co ti mám říkat? Nejsi můj asistent, ale kolega, který má se mnou spolupracovat. Řekni mi, co jsi tedy samostatně vyšetřil Jaké máš výsledky. Jaké dedukce a analýzy, ukaž mi svůj poznámkový sešit o případu. Nebo čekáš, že ti to všechno budu po večer vykládat před spaním?"
"No a co ta ranní relace v rádiu? Já jsem předal redakci zprávu, že se našlo tělo Sáry Heumannové. Vždyť to hned vysílala Kateřina Jírovcová."
Komisař se na něho překvapeně podíval.
"Já o ničem nevím. A kdy to vysílala?"
"Bylo tak půl páté ráno. Ale to jsi ještě chrápal."
"A co přesně vysílala?"
"Mám to nahraný. Poslouchej."
"Hned mne zavez do rozhlasu."
"Proč?" zeptal se zbytky jídla v ústek.
"Musím s ní mluvit."
"A o čem?"
"Poděkovat jí, ty mamlasi jeden zabedněnej."
"Tak tohle jsi neměl říkat, budu si stěžovat."
"A já si budu stěžovat, že jsi bez mého vědomí pustil na veřejnost zprávu, ty blbče. Koukej tam zajet a už radši drž hubu."
Komisař měl trochu v hlavě nastláno, jak se říká. Myšlenky se mu předbíhaly a protože neměl dostatek znalostí, musel jen poslouchat a vyhodnocovat a hledat informace sám v knihovně na Internetu. Na rozluštění případu si ještě všichni počkají. Alespoň do doby, než se najdou Rychtářovi. S paní doktorkou Sezimovou si nechtěl začínat nějaké nepříjemnosti. Byla jak sršeň. A hlavně, jako svědkyně mu připadala nedůvěryhodná. O její činnosti se určitě dozví, jen co se objeví stopa po těch dvou archeolozích. To budou pěkně vypečení ptáčkové. A zřejmě i překupníci prastarých kultických nálezů.
To ráno, když takhle přemýšlel u černé kávy a doutníčku, najednou slyšel za dveřmi svého bytu nějaký hluk a pak se na podlaze objevila obálka. Skočil ke dveřím a prudce je otevřel, i když, předem věděl, že ten člověk, který tam obálku strčil, je jen poslíček a je dávno pryč. Na obálce nebyla adresa, jen jeho jméno a ještě psacím strojem. Otevřel jí. Vyndal list o formátu A4 a na něm bylo napsáno, také strojově : "Víš kdo je Raziel? Zeptej se mně. ICQ 300-651-786. Čau, Cliftone dnes večer a nebo - nikdy."
Tak nějak očekával, že jak se začne příliš ponořovat do té divné magie, budou ho vydražďovat různí lidé. Teď to bylo zcela na jeho rozhodnutí, jestli se večer posadí k počítači a bude čekat na toho autora vzkazu a nebo se na to vykašle a půjde si po své linii, totiž najít, klofnout, zavřít toho, kdo zabil Sáru Heumanovou.
Byl nervózní, když čekal, až se neznámý informátor ozve. Možná, že ho jeho informace posune dál a nebo ho naštve.
Konečně. Zapálil si doutník, zkontroloval si číslo, jestli je stejné jako na vzkazu a přijal zprávu. Rozhovor na ICQ:
Nick Neznámá : Dobrý večer, komisaři.
Nick Pepe: Dobrý večer, slečno, nebo snad paní? ( šmajlík : úsměv)
Nick Neznámá : Slíbila jsem vám, že vám podám informaci. Nechci být vyslýchána.
Nick Pepe : Budu to respektovat. Mluvte.
Nick Neznámá : Jen chci ujištění, že si informace necháte jen pro sebe. Pro úspěch vašeho vyšetřování.
Nick Pepe : Ano, slibuji.
Nick Neznámá : Raziel je krycí jméno toho, kdo stojí v čele jedné velmi nebezpečné sekty. Je to ten, koho hledáte. Je spojený s tajnou knihou Necronomicon. Abyste se k němu dostal, najděte si nejdříve experta na Kabalu. Ta sekta používá šifry, které kromě ní a kabalistů, neumí nikdo rozluštit. Jen vám prozradím toto : Hospodin stvořil všecko 22 písmeny alfabety. Těchto 22 písmen se nacházejí v kole, vykazujícím 231 oddělení, každé oddělení obsahuje 2 písmena.
Alphabeta se čte nahoře (v první řádce) zprava a zleva. První slabika jest tedy "Ab" a poslední "ŠTh".
Nick Pepe : A kde mám toho člověka hledat?
Nick Neznámá : Prohlédl jste si ostatky paní Sáry Heumanové? Na levém spánku má kód, který nechte rozluštit. Hledejte Raziela. Ona není první ani poslední obětí.
Nick Pepe : A mohu se ještě na něco zeptat?
Nick Neznámá : Ano, ale naposledy.
Nick Pepe : Mám se zase obrátit na jasnovidce?
Nick Neznámá : Tam jeho vidění už nesahá. Je to nebezpečné.
Nick Pepe : A ozvete se ještě?
Nick Neznámá : Bohužel, ne. Sbohem, komisaři.
Nick Pepe : Sbohem, Neznámá.
Pustil si trochu hudby, aby se zbavil napětí a rozrušení, které mu rozhovor přinesl. Zdá se, že případ jen tak neskončí a rozhodně, když předstoupí před své nadřízené s tím, že potřebuje experta na kabalu, tak se mu přinejmenším vysmějí. A nemůže spoléhat ani na parťáka. Ten už byl otrávený tehdy, když viděl , jak se to komplikuje s těmi obrázky. Nejraději by vraha čekal hned u oběti, jak po něm natahuje ruce, aby ho zatkl, pitomec. Ale co, snad ta Kabala bude to poslední, co potřebuje k vyřešení případu. Zítra si vyžádá povolení k ohledání ostatku Sáry Heumanové a vyfotí si ten kód. Pak zajde za matkou a zeptá se jí, jak, kde a podle čeho má hledat experta na kabalu. Ta to určitě bude vědět.
Byla skoro noc a on tupě koukal na monitor a popíjel silnou kávu. Od té doby, kdy našli hlavu Sáry Heumanové, pořádně nespal. Jednak ho štvali nadřízení v práci, kteří pořád chtěli nějaké zprávy a postup ve vyšetřování, parťák, který na všechno koukal jak když spadne z višně a konečně i lidi, kteří nebyli schopni vyklopit všechno, co vědí. Každý jen naznačuje a on prochází, aniž by si to výslovně přál, zasvěcením do věcí, které jsou na hranici lidského rozumu.
Asi kolem půlnoci přišel e-mail. Zase nějaká neznámá adresa. Kurnik, řekl si, jestli to otevřu a zasviní mi to počítač virem, tak přísahám bohu, že toho blbce najdu a vezmu ho pažbou po hlavě.
Otevřel zprávu.
Text zprávy :
"Vážený pane,
Sára Heumanová, jejíž brutální vraždu vyšetřujete, byla zapletená do nebezpečných věcí. Stala se obětí msty sekty, kterou vede velekněz Raziel. Sekta se pohybuje nyní na území Prahy, kde se snaží uložit tajné a zasvěcující rituální předměty a znaky, které mají katastrofální účinky při jejich evokaci. Buďte opatrný. V příloze najdete informace. Prosím , abyste se této zprávy po přečtení zbavil smazáním. Přítel." /pokr./