Případ Abyss - Díl 2
Paní Havířová slyšela synův vůz a hned pospíšila připravit talíř na polévku, která voněla po celém domě. Však věděla, jaké koření dát, aby byla chutná, vydatná a hlavně zdravá. Nikdy si nepřála, aby její syn šel ve šlépějích svého otce. Bála se, že si nebude schopen zařídit život, jako většina mužů. Ale nezabránila tomu ani prosbami, ani vysvětlováním. Navlékl uniformu a směřoval ke svému osudu. Po smrti manžela měla nějaké známosti, ale nakonec se rozhodla, že zůstane při svém synovi, když se neoženil. Udrží mu domov, aby se měl kam vracet, dokud to bude v jejích silách. A v těchto myšlenkách prostírala stůl a s mateřskou něhou utírala starodávné stříbrné příbory, kladla je vedle talíře a těšila se, jak ho přivítá.
"Ahoj, mami," políbil jí do vlasů.
"Hezké vánoce, Petře. Pojď, uvařila jsem ti tvou oblíbenou masovou polévku. Ale umyj si nejdřív ruce."
Usmál se objal ji.
Pak šel do koupelny a opláchnul se.
"Tak co je nového?" zeptala se ho se zájmem. Stála mu zády, krájela křehký jablkový moučník.
"No nic zvláštního," rozhodl se o tom teď nemluvit.
"Bylo to v televizi, takže přeskoč ty formality a povídej, o co vlastně jde."
"No jo, já jsem zapomněl, že nade mnou létáš jako anděl strážný."
"Nebuď hubatý, Petře," napomenula ho.
"Mami, vzpomínáš, tenkrát, když jsem byl malý, jak jsem měl ten hrozný sen?"
"Vzpomínám. A co má být? Vždyť jsme ti vysvětlili, že se to zdá každému od věků. Měl bys na to zapomenout. Zbytečně přivoláváš ........ "
"Koho?" nedovolil jí už dokončit větu a skočil jí do řeči.
Ztichla a věnovala se dál krájení úhledných čtverců, které prosypávala cukrem.
"Mami, ty jsi tak sečtělá, víš tolik věcí. Tentokrát potřebuji tvou pomoc. Nemáme se při vyšetřování čeho chytit."
"Jsi stejný jako tvůj otec. Vždycky byl samé tajemství a pak mně zaměstnával vyhledáváním literatury."
"Mimochodem, táta nepřijde?"
"Ne, nepřijde. Volal, že mu není dobře. Že hned po svátcích. To víš, byl to dost rozsáhlý infarkt. Když si vzal takovou mladou ženskou, to se dalo čekat."
Petr měl někdy pocit, že mu jeho matka přeje různé problémy, které nastaly po jeho odchodu z rodiny. Jen tak tajně, zlomyslně. Nebylo to lehké období, když zůstali sami dva a měli se co ohánět. Ale neměl pravdu. Pokorně vzala svůj úděl a prostě začala žít jinak. Hlavně se o Petra starala, aby mu nic nechybělo a aby z něho vyrostl pořádný mužský.
"Takže, o co ti jde?" zeptala se a obrátila se k němu.
"Jde o to, že jsme s kolegou byli v domě toho nálezu přes noc. Nemohl jsem spát a tak jsem si šel do kuchyně uvařit kávu. A jak jsem se tak rozhlížel, uviděl jsem hrozně divné obrázky. Byly na nich nějaké bytosti v krajině, která nevypadal, jakoby by byla na zemi."
"A co jsi z toho usoudil?"
"Mami, tvář té ženy byla tak úděsná, jakoby před smrtí spatřila něco strašného. A já to spojuji dohromady. Nemohu to však jen tak vybalit. Nevěřili by mi. Je to příliš fantastické. Ale já sám v sobě cítím, že bych se měl dát tím směrem."
"Nemáš nějaký obrázek sebou tady? Předpokládám, že jsi je dal hned odvézt na expertizu."
"Předpokládáš správně. A jeden mám. Můžu?"
"Můžeš," usmála se.
Vstal a rozepnul dlouhý zip od své cestovní tašky. Zalovil a vytáhl zabalený obrázek do utěrky. Podal jí ho. Sundala utěrku a nasadila si brýle. Chvíli se na něho dívala a pak ho opatrně položila na stůl.
"Tak co ty na to?" jeho hlas byl naléhavý a až nervózní.
Dobře, něco ti o tom povím. Ale až u kávy. Teď si dej ještě špagety s masem a já zatím uklidím."
Má nebo nemá otevírat stará tajemství? Řekne mu o té knize? Snad by si o ní něco přečetl a pak to všechno sám zvážil. "
"Tak mami, vyprávěj," řekl, když spolu seděli v pokoji u čistě prostřeného kávového stolku s rozžatou svící.
"Dobře. Tak poslouchej. Ta kniha se jmenuje Necronomicon. Arabové jí nazývají Al-Afíz, jako svištění dechu démonů. Říká ti to něco?"
"Zapovězená kniha," odpověděl.
"A víš, kdo ji napsal?"
"Nevím."
"Jmenoval se Abdul Al Zahred, říkali mu šílený básník ze Sanna´a. Je to v Jemenu, tak kolem roku 700 našeho letopočtu.Tento člověk strávil několik let sám, v poušti Roba Al-Khaliyeh. Této poušti Arabové říkají prázdné místo. A vyprávěli si, že je tato poušť obývána sluhy zla, démony a zrůdami smrti. On sám, jak tvrdil, navštívil bájný Irem a město Pillar. Ale z těchto měst byly již jen ruiny. Údajně nalezl pod těmi ruinami letopisy a díla, rasy jež byla starší než lidská."
Odmlčela se. Ne kvůli tomu, aby zvýšila synovu zvědavost a nebo napětí.
"Pokračuj, prosím tě," vyzval jí, když viděl, jak se ponořila do hlubokého mlčení.
Zvedla k němu oči, usmála se.
"Dobře, jak myslíš. Tedy, i on sám se stal uctívačem neznámé síly, kterou nazýval Yog-Sothoth a Cthulhu. Poslední léta svého života strávil v Damašku, kde také napsal Al-Azif. Zemřel roku 738 našeho letopočtu a podle vyprávění, byl před velkým počtem svědků, chycen a sežrán neviditelným monstrem přímo před zraky lidí, kteří tam v tu dobu byli.".
"Věřím, tomu," řekl, " věřím tomu, co říkáš."
"Roku 950 našeho letopočtu poté kdy tento spis získali všichni významní okultisté a filozofové těmi nejrůznějšími cestami, byl tajně přeložen Theodorem Philetasem z Constantinopole do řečtiny pod názvem Necronomicon. Tedy tento název znáš. Ale roku 1050 našeho letopočtu byl řecký text spálen patriarchou Michaelem. Až Olaus Wormius pořídil v roce 1228 latinský překlad. Ten byl dvakrát vytištěn - jednou v 15. století švabachem a podruhé v 17. století, snad ve španělštině. Roku 1228 ho Olaus Wormius přeložil do latiny. Právě tento výtisk vyšel tiskem nejprve v 15. století a pak až v 17. století. Ale originál Necronomiconu byl ztracen už v dobách Wormia. Bohužel, shořel v plamenech, snad v San Francisku. Počet tajných kopií není nikomu znám. Co já vím, tak řecká kopie byla zaznamenána při spálení knihovny salemského muže v roce 1692. Z latinských textů existuje překlad z 15. stol. v Britském muzeu, ale ten je držen pod zámkem v nejvyšší tajnosti, překlad ze 17. stol. je v Bibliothegue Nationale v Paříži. Další je ve Widenerově knihovně v Harvardu a v knihovně Miskatonské university v Arkhamu, stejně jako v knihovně University v Buenos Aires. Podle všelijakých zvěstí má překlad z 15. století ve sbírce jistý americký milionář. Nejistá je zpráva, že část řeckého překladu z 16. století měla salemská rodina Pickmanových. Ale ta zřejmě zmizela s umělcem R.U. Pickmanem. Ten se beze stopy ztratil roku 1926. Existence knihy, jako takové, je, z pochopitelných důvodů, popírána autoritami všech klasických církví."
Odmlčela se, vzala do rukou malý talířek a naložila si pěkně pocukrovaný koláč.
"Nuže, jednu kopii střeží nějaká rodina. Jsou tajně zasvěcení do dávných mystérií."
"Mami, to ti vánoce úplně zamlžily rozum?" řekl překvapeně, když vyslechl dramatický příběh v kontrastu s tím, že si pak klidně naložila koláč a začala ho s chutí pojídat.
"Dobrý, " řekla a gestem ho pobídla, aby si také vzal.
"Takže zbytek těla asi nikdy nenajdeme. Hlava měla být znamením, že se něco děje a je To blízko."
"Přesně tak, chlapče."
Rozhodně nemůže předstoupit před své nadřízené a začít s něčím, čemu nikdo neuvěří. Ale od této chvíle bude předstírat vyšetřování a přitom se snažit ho nějak, podle očekávání, ukončit. Či ho nechat otevřené? Zatím se nic neví, vyšetřování je na samém začátku.
Uvidím, uvidím, slíbil si.
Všechno bylo připraveno k prvnímu výslechu manžela oběti. Komisař otevřel složku, v níž byly dokumenty o dosud zjištěných šetřeních. Proti němu seděl manžel oběti, ještě ne zcela zdráv, ale podle lékařů, schopen výpovědi.
"Je 5. ledna 2007, 10,00 hodin dopoledne. První výslech svědka doktora Rudolfa Heumanna, Výslech provádí komisař Havíř."
"Uveďte, prosím zde, do mikrofonu své osobní údaje."
"Doktor Rudolf Heumann, narozený 6.5.1946, vysokoškolský učitel na Karlově universitě. Obor filosofie. Trvale bydlím v Praze, Na Pankráci 45."
Jste manželem paní Sáry Heumanové, rozené Novobranské, narozené 6.9.1955, trvalým bytem tamtéž, soukromé podnikatelky? Odpovídejte na otázky ano či ne."
"Ano."
"Dne 23.12. minulého roku jste přijel do domu rodiny Rychetských, kteří vám dovolili zde prožít vánoce. V té době jste byli již s vaší manželkou Sárou rozhodnuti se rozejít."
"Ano."
"Vaše žena odjela neznámo kam. V bytě zanechala všechny své věci, takže jste nabyl dojmu, že se vrátí a proto jste kontaktoval její důvěrnou přítelkyni doktorku medicíny Miladu Sezimovou, která vám potvrdila, že se do jejího bydliště dostavila."
"Ano."
"Odjel jste tedy do domu rodiny Rychetských s myšlenkou, že vaše paní tráví vánoce u své přítelkyně."
"Ano."
"Ode dne, kdy jste se dozvěděl od paní Sezimové, že vaše žena dorazila do jejího bydliště do dne, kdy jste nalezl její zohavené pozůstatky uběhly tři dny?"
"Ano."
"Nyní odpovídejte na mé otázky podle pravdy a nic nezamlčujte. Upozorňuji vás, že máte právo nevypovídat a nebo si požádat o přítomnost právního zástupce. Kdykoliv, během výslechu máte možnost tohoto práva využít."
"Děkuji."
"Jak dobře znáte rodinu Rychetských?"
"Byli to především přátelé mé ženy. Oba jsou zaměstnanci archeologického ústavu a často se zdržují mimo Českou republiku. Zkoumají nějaké staré civilizace. Hodně o tom vyprávěli, ale mně to nikdy zase tak nezajímalo. Nepovažoval jsem nikdy jejich výzkumy za zvlášť důležité a perspektivní. Hlavně se mi nelíbilo, že vozili mé ženě nějaké divné věci. A ona je obdivovala."
"Viděl jste je někdy?"
"Ano, byly to všelijaké zvláštní předměty, jako amulety. Žádal jsem jí, aby je neskladovala doma. Hodně jsme se kvůli tomu hádali."
"A kde jsou ty věci nyní?"
"Zatím jsem je nehledal. Buď jsou stále ve sklepě v krabicích a nebo je odvezla na nějaké místo."
"O čem oba manželé Rychetští mluvili?"
"O Sumerské a předsumerské civilizaci. To byl jejich obor. Jejich výzkumy někdo platil soukromě. To vím. Měli nějakého sponzora."
"Znáte jeho jméno?"
"Myslím Olaf Haninken. Švéd. Jeho jméno často opakovali. Ale Sára ho neznala osobně, to vím docela jistě. Myslím si, že byla do něčeho zamotaná a proto se tak divně v poslední době chovala. Kdo ví, jestli ty dárky, co jí dávali, byly legálně převezeny přes hranice. Podívejte, ona už nežije. Ale zato žijí ti, kteří měli na ní vazbu a já bych se nerad dostal do nějakého maléru. Dávám vám svolení udělat důkladnou domovní prohlídku a budu vám po celou dobu vyšetřování k dispozici. Ale prosím vás, abyste mi dali možnost se po těch událostech zotavit."
"Dobře, pane doktore, pro dnešek skončíme výslech. Je 5. ledna, 11,30 dopoledne. Výslech prováděl komisař Havíř."
Vypnul mikrofon a zapálil si cigaretu. Nabídl také doktoru Heumannovi, ale ten odmítl mávnutím ruky. Komisař pokrčil rameny, vstal a doprovodil ho ke dveřím./pokr./