Pozůstalost
Možná, že kdyby v tu chvíli někdo otevřel dveře a zavolal na ni jménem, zastavil by její nešťastný konec, kterému předcházel včerejší rozhovor s Michalem. Michal mohl vědět, že jí zraní a ublíží jí, ale přesto chtěl ukončit celý vztah co nejrychleji a pro sebe, co nejméně bolestně. Vymlouval se sám před sebou, že je dospělá ženská a že to nějak v sobě překoná. Ale mýlil se. Veronika ztratila v tu chvíli vůli k životu. Našli ji druhý den už mrtvou. Neotvírala, nikdo ji neviděl vycházet. Sousedka zavolala policii, ti otevřeli dveře a pak už jen přišel lékař, aby konstatoval její smrt náhlým selháním srdce.
Smuteční hosté se pomalu scházeli u krematoria, aby vyprovodili Veroniku na poslední cestu. Bylo deštivo, ze hřbitova se táhl chlad a samotné to prostředí vyvolávalo úzkostné pocity. Rodina zamlčela pravdu o její smrti, byla v letech, kdy se mohlo mluvit o náhlém infarktu. Nikdo by se tomu nedivil a konečně v pitevní zprávě byla věta – selhání srdce. Stejně by se o to nikdo nezajímal. Byla pro svět lidí už ztracená. Nikdo vlastně o ní mnoho nevěděl. Mezi smutečními hosty byl jeden muž, kterého nikdo neznal, ani z přátel a ani z příbuzných. Občas se některý z hostů na něho podíval a zase odvrátil oči. Jen několik žen si všimlo nádherné kytice, kterou držel v ruce, dosud zabalenou v celofánu. Dlouhý černý plášť dával vyniknout štíhlé postavě a vyhlížel jako cizinec.
Z vysokých dveří kremační síně právě vycházel průvod z předchozího pohřbu. Neznámý muž čekal, až se seřadí průvod a stoupl si až nakonec. Sedl si do druhé řady za rodinné příslušníky a pohled upřel k bílé rakvi, zakryté věnci. Cítil jak se mu derou slzy do očí, jak ho svírá náhlý hluboký žal. Síní se rozezněla Mozartova píseň "Sbohem, můj krásný anděli ", kterou měla Veronika tolik ráda. Drtil přílivy smutku mezi zuby, protože se mu nechtěly ukazovat city na veřejnosti. Před hosty vystoupil muž, který měl přednést rozloučení, jak bylo s pozůstalými dohodnuto. Lehce si odkašlal a očima přehlédl dvě zaplněné řady .
" Vážení smuteční hosté," začal svou řeč. Několik párů očí se k němu zvedlo, ostatní hleděli do země nebo na rakev na katafalku.
" Připadl mi smutný úkol. Rozloučit se s člověkem, kterého jste všichni znali jako Veroniku Nesvadbovou. Opustila nás náhle a nečekaně, v plném zdraví a rozkvětu svých životních sil. Každý den ji mohl kdokoliv vás navštívit, zavolat, poslat zprávu. Dnes tu sedíme všichni v hlubokém smutku a hodláme ji doprovodit na její poslední cestu z tohoto světa. Když jsem přemýšlel nad touto smuteční řečí, snažil jsem se najít několik informací o jejím životě. Zvláštní, že mi nikdo z jejího bezprostředního okolí nedokázal říci nic bližšího. Že byla hodná, že měla ráda svého psa, že hodně četla a psala si deníky, že byla pracovitá a slušná, skromná a tichá. Že nikdy nikomu neublížila. Byla to přeci obyčejná žena, jakých je kolem nás tisíce. "
Řečník se odmlčel a obrátil se k Veroničiným ostatkům.
" Veroniko, svět, který opouštíš nezapomene na tvé tiché hrdinství, které jsi prokazovala svou službou, kterou jsi dokázala roky utajit a žít v ústranní jako obyčejná žena. Nikdo se nikdy asi nedozví, co způsobilo tvou náhlou smrt, ale mnoho lidí ti zůstane navždy velkým dlužníkem. Bůh s tebou. "
Po této řeči nastalo v sále vzrušení.
" O čem ten člověk mluví ? " zeptala se Veroničina sestřenice Věra tiše svého manžela, které seděl vedle ní. On pokrčil rameny a naklonil se ke svému švagrovi, který seděl vedle a položil mu tiše otázku. Ten také pokrčil rameny. Zatím sálem zazněla další skladba, kterou nikdo s přítomných neobjednal.
" To je přeci americká hymna," řekl polohlasně chlapec, který seděl v druhé řadě a všichni se pohoršeně k němu otočili. Muž, který budil před krematoriem tichou pozornost, povstal a všichni uznali za vhodné, aby povstali také, dokud hymna nedohrála. Pak prošel úzkou uličkou s krásnou kyticí v náruči a mlčky ji položil k rakvi. Ještě jednou se zahleděl k rakvi a ti, co stáli nejblíže, uslyšeli, jak tiše řekl, good by a uklonil se. Nečekal na konec celého obřadu, vyšel ze smuteční síně.
" Co to mělo být," zeptala se pohoršeně teta Ludmila, sestra Veroničiny matky, svého manžela.
" Čert ví, nějaká šaškárna. Pojď, ať dojedeme za světla. "
Ostatní kroutili hlavami a rozjížděli se do svých domovů.
" Hele, dneska měla pohřeb Veronika Nesvadbová," řekla Michalova sestra, která v to odpoledne četla noviny u stolu, na kterém byly zbytky z oběda, ještě nesklizené. Michal pil kávu a lžičkou se prohraboval v zákusku.
" Jo ?" řekl tiše a navenek její zprávě nevěnoval žádnou pozornost.
" Chodili jste jednou spolu. Já si na ni pamatuju. "
" To je už dávno. "
" Asi ne tak dávno. Slyšela jsem, jak jste se před několika dny hádali z Marcelou a alespoň třikrát padlo její jméno mezi vámi. "
" Ale to byla jiná Veronika. " Michal nebyl rád, že se o ní mluví. Samozřejmě, že věděl o její smrti a také tušil, že jejich rozchod mohl být hlavní příčinou její náhlé smrti. Ale co mohl dělat ? Dříve uvažoval, že se s Marcelou rozvede a ožení se s Veronikou, svým způsobem jí miloval. Ale Veronika se k tomu neměla. Nebavilo ho pořád doma lhát, vymlouvat se a tajně chodit do Pšeničné ulice zadním vchodem po setmění. Nikdy nikdo ho neviděl vycházet a vcházet, za ty roky měl už jasno, kdy dům utichne, aby neslyšitelným krokem vyběhl do pátého patra a vklouzl mezi pootevřené dveře do útulného malého domova své životní lásky, o které skoro nic nevěděl. Nanejvýš ji mohl pozorovat při obyčejných činnostech. Nikdo je nikdy spolu v posledních deseti letech neviděl.
Muž, který jí položil krásnou kytici k rakvi, odjížděl mrholivým večerem k německé hranici. Poslouchal tichou hudbu a pozorně sledoval cestu. Stmívalo se a sem tam to už klouzalo. Jel opatrně. Lidé, kteří jsou zvyklí denně nasazovat svůj život, obyčejně neriskují. Myslel na Veroniku. Myslel na ta léta jejich spolupráce a na její tichý hlas, který se mu v relacích ozýval do sluchátek. Její krycí jméno bylo Star . Nikdy neudělala chybu a proto mohla přežít. O jejím soukromí nic nevěděl. I to dokázala konspirovat s takovou pečlivostí, jako svou práci. Byla cenným zdrojem informací, byla cenným spolupracovníkem centrály pro potírání terorismu a odhalila několik tajných plánů zločineckých organizací, o nichž předala včas zprávy centrále. Byla jedna z mála, která netoužila po slávě ani po potlesku. Nikdy zbytečně nemluvila, jen dělala trpělivě a pečlivě svou práci. Jak mohla náhle umřít ? V poslední době měl s ní třikrát relaci. Zdála se mu klidná, vyrovnaná, jako vždy perfektní a veselá. Měl chuť odhalit její tajemství, ale k čemu by to bylo, když už není na světě ?
Doktor Hlaváč si pozval na pondělí nejbližší pozůstalé, aby s nimi projednal Veroničinu závěť. Těch pár cenných věcí, které měla, pečlivě podělila mezi své neteře a synovce. Ostatní majetek, jak stálo v závěti, darovala Nadaci Srdce. Nikdo o takové Nadaci nic neslyšel.
" Škoda těch krásných knih, taky je mohla dát nám. A toho pěkného starožitného nádobí. Asi si myslela, že bychom ho nechtěli. "
" Byla hladová stará pana," řekla teta Emilie, druhá sestra Veroničiny matky, která neměla ani ráda svou sestru.
"Její byt byl už úplně vystěhovaný. Kdo to udělal, nevím. Všechno odvezli. Ptala jsem se sousedů. Prý nějací chlapi přijeli s dodávkou, naskládali všechno do beden a vyklidili byt. Asi to všechno měla tak předem připraveno. "
" Pravda je, že žila podivně. Nikdy nikoho nepozvala, žila si jen pro sebe," podotkla při odchodu z kanceláře notáře Ludmila.
" A přeci měla šperky po Simoně. Kam to všechno přišlo ? " řekla Ludmila.
" To je pravda, musíme zjistit, co je to za Nadaci a ať nám to vrátí, patřily do rodiny. "
" Třeba ten zlatý řetízek a křížkem po babičce. "
" A nebo ten náramek, co nosila Simona. Přeci jsem jí ho sama sundávala, když umřela a dala ho Veronice. "
" Vezmeme si na to advokáta, ať to všechno zjistí a vymámí to z té Nadace. Všichni to musí uznat, že si takové památky nemohou nechat. "
Advokát, dr. Jirkovský už nejméně týden pátral po Nadaci, jak ho pověřily obě sestry. Byl otrávený, kvůli takovým cetkám tu ztrácí čas, ale co naplat, nemohl Ludmilu zklamat. V duchu nadával na Veroniku, že se na něho nikdy neobrátila, i když ho dobře znala a nesvěřila se mu ze svým úmyslem darovat svůj majetek nějaké pochybné Nadaci. Býval by jí to rozmluvil, protože znal lakotu svých jinak štědrých klientek, přišel si na pěkné peníze při restitucích rodinného majetku. Všechno shrábly pro sebe do posledního haléře a Veronika se tenkrát sama vzdala všech nároků. Jen mávla rukou. Jakoby nestála o peníze. Bylo mu to trochu divné, ale pochopil to tak, že se nechce svářit s rodinou. Ta o ní příliš nestála. Její matku Simonu moc rády neměli a Veronika se jich stranila celá léta, co jí znal. Jen z nechutí přijal tento úkol a spíš si přál, aby bylo po Veroničině vůli, když už žila v takové situaci. Sama, docela sama. Při té příležitosti začal o ní uvažovat a když se dozvěděl, že jí na pohřbu hráli americkou hymnu a přišel se s ní rozloučit ten zvláštní mlčenlivý cizinec, který ani nikomu nekondoloval, začal si dávat věci v hlavě dohromady. Po týdnu pátrání a úvah o Veroničině životě došel k názoru, že se nebude do věcí moc zaplétat, sestrám řekne, že Nadace ukončila svou činnost a hotovo. A důtklivě jim poradí, aby se s tím smířily. Ještě se tak do něčeho namočit, pomyslel si a zapálil si darovaný doutník, který už druhý den ležel netknutý v jeho pouzdře.
Marcela se usmála na Michala, když jí předával dárek, pečlivě zabalený a ovázaný ozdobnou šňůrkou. Právě slavili své dvaadvacáté výročí svatby. Na stole plály vysoké svíce, stůl zdobila láhev drahého vína a mísa chlebíčků.
Pomalu rozbalovala dárek a už držela v rukou sametové pouzdro. Tušila, že jí po dlouhé době koupil šperk. Je na čase, pomyslela si, ale neztrácela svůj úsměv, který pro tento večer nasadila. Pomalu ho otevřela. Na černém sametu zářil krásný zlatý náramek a řetízek s křížkem.
" To je nádhera, Michale," řekla tiše a políbila ho.
" Vzácná starožitnost," řekl Michal spokojeně. Teď už byl klidný. Když mu Veronika jednou tyto rodinné šperky předala, aby je dal do banky, protože měla nějaké, podle něho, zbytečné obavy, zřídil na své jméno schránku. Zapomněla na ně. Nikdy se o nich nezmínila. Jakmile se dozvěděl, že zemřela, vyzvedl je a schránku zrušil. Marcela neměla o tom ani tušení. Dobře si je prohlédl, jestli nejsou zvláštním způsobem označeny, aby je nemohli při pozůstalosti postrádat nebo dokonce identifikovat.
" Ty jsi se tedy praštil přes kapsu," řekla Marcela spokojeně a navlékla si náramek i řetízek.
" To nos jen při vzácných příležitostech," řekl Michal a nalil víno, aby si připili. Už nemá žádné starosti a ani se nemusí vymlouvat, proč se dvakrát do týdne vytrácí z domu. Po přípitku objal Marcelu a políbil jí do vlasů. Tiše jí řekl – děkuji.
Před domem na 31. avenue v New Yorku zastavilo velké auto. Mladý muž z něho křepce vyskočil a zazvonil na zvonek. Z okna vyhlédla žena a on zaklonil hlavu a zastínil si rukou oči před prudkým sluncem, které ten den pálilo až běda.
" Vezu vám nějaké balíky," zavolal nahoru. Žena řekla moment, hned jsem dole a seběhla ze schodů. Předal jí doklady.
" Dnes to přišlo na letiště, váš šéf o tom ví. Kam to mám složit ?"
Žena si prohlédla papíry a nahlédla do auta. Spočítala bedny a podívala se, jestli jsou všechny uzavřené.
" Složte to do chodby. "
Byly těžké. Ale zachvěli byly všechny pěkně naskládané na sebe v úzké chodbě a mladík se rozloučil, přijal peníze a odjel.
" Jean, co se stalo?" zavolal někdo z prvního poschodí.
" Přišla nějaká zásilka z České republiky, asi nějaký dar. Až se šéf vrátí, tak si to přebere. "
" Milý Gabrieli, doufám, že nyní sedíš u stolu a přebíráš se v mých věcech, které jsem ve své závěti odkázala tvé Nadaci. Doufám, že budou k prospěchu lidem, kteří si je zaslouží. "
Gabriel držel v ruce tento lístek, napsaný Veroničinou rukou. Ještě dvakrát si ho přečetl a pak vyndal ze stolu zapalovač a lístek spálil. Popel v popelníku pomalu dohoříval. Její poslední slova tak zmizela ze světa stejně, jako ona.
Otevřel první bednu. Mezi pečlivě naskládanými knihami objevil dlouhou krabici, kterou vyndal a otevřel. Byly to její deníky. Otevřel první, prolistoval ho. Pak ho opět zavřel, vložil mezi ostatní. Krabici přelepil páskou a odnesl do archivu. Na krabici napsal slovo Star. V ostatních bednách byly knihy, hudební nahrávky na CD, nádobí, šatstvo, domácí potřeby, jiné drobnosti. Všechno pěkně čisté jen to rozdat těm nejchudším. Celý její majetek. Ze zamyšlení ho probral telefon. Zvedl ho.
" Dobrý den, tady Nadace srdce," řekl obvyklým vlídným hlasem.
Veroničinu urnu si dosud nikdo nevyzvedl, aby ji uložil do hrobu vedle jejích rodičů. Každý z příbuzných si myslel, že to někdo z nich udělal. A tak její hrob byste marně hledali. A možná, že je to tak dobře pro ni samotnou.
Stejně by to bylo nejosamělejší místo z celého hřbitova.