Podivné snění doktora Heřmana - část 4
Pořád jsem ještě nepochopil, jak se Marcela mohla zjevit mezi dveřmi svého bytu, když zároveň ležena na gauči mrtvá. Nikdo z lidí, které jsem potkal a u kterých jsem doufal, že to tajemství vyzvím, mi nedokázal odpovědět ani náznakem a já na krátkou dobu přestal zkoumat lidské duše. Byl jsem udivený, že se tak rychle přiblížil podzim, já jsem nebyl se svými plány ještě u cíle, ale dům byl skoro opraven. Ještě než padne první sníh, řekl jsem si, pokusím se poohlédnout po přátelích ze studí, pár adres jsem měl a možná, že se mi poštěstí se seznámit s nějakou pohlednou ženou. Nemusí být mladá, ale rozhodně ne stará. Musel jsem si vzít brýle, protože ty trasy, které jsem chtěl prostudovat, se mi mžily před očima. Jindřichův Hradec, řekla jsem si, tam bydlí starý Svatoň, naposledy jsem od něho četl nějaký článek v novinách, v sobotní příloze.***
Druhý den. Hned ráno, jsem se vypravil na nádraží. Padal drobný déšť se sněhem, ale chladno nebylo.
Došel jsem ke staniční kase. Okénko bylo zabouchnuté, ale záclona nebyla zatažena. Chvíli jsem čekal, byl jsem trpělivý, protože nejbližší spoj jel až za hodinu a já jsem měl stejně v plánu si ještě koupit v nádražní restauraci kávu a koblihu.
"Prosím," probral mne svěží ženský hlas a já spatřil ženu s blonďatými vlasy a rudě namalovanými rty. Usmívala se na mne a nebo vůbec na celý svět.
" Jízdenku na nejbližší spoj do Jindřichova Hradce," řekl jsem a uvědomil jsem si, že ji neumím oplatit úsměv a nechtěl jsem ji tu krásu zkazit svým zatrpklým úsměškem.
Paní přes okénko odpověděla:
"Máte ještě hodinku čas. Chcete i zpět?"
Tu jsem se zamyslil a řekl jsem:
"Pojedu, krásná paní, tam, pokud by mne ještě dnes vyhnali, tak večer přijedu zpátky. Sem na toto nástupiště."
Perličkově se zasmála a brala to jako lehkou konverzaci.
Trochu se zamyslila a pak mi vytiskla jízdenku. Podal jsem jí peníze okénkem do žlábku a naše prsty se na moment setkaly. Chtěl jsem prodloužit tu chvíli doteku, ale ona ucukla a zasmála se zase perličkově.
"Jste nějaký chytlavý, pane."
A zase rozesmála se a já se tvářil vážně a díval se jí pěkných modrých očí.
Odpověděl jsem bez váhání:
"Já mohu, milá slečno, číst vaše myšlenky i potmě."
"Ano?".
Smála se zase ale já spatřil v jejích očích takový přísvit, že jsem se trochu zarazil .
Trochu se ke mně naklonila, až se téměř dotkla čelem skla.
"Nevěřím vám," řekla provokativně, ale až rozhovor, který, nevím proč mne tak zaujal, přerušil příchod dalších cestujících.
"Jste dneska první, který mne rozesmál." Usmála se ještě jednou a pak odvrátila ode mne zrak..
Stál jsem chvíli na peróně, jehož atmosféra byla zajímavá. Vůně nádraží se mísila se zápachem nádražních toalet a pachem opékaných buřtů a jakýchsi italských jídel. Lidé se procházeli sem a tam a čekali, stejně jako já, na supící stroj. Bylo mi chladno a tak jsem si přitáhl kabát blíže k tělu a tašku jsem si položil na zem. Přitom jsem se ale opatrně rozhlédl, jestli se nepohybují po nástupišti osoby, které by si ji mohli nenápadně přisvojit.
Pár metrů ode mne připravoval staniční pomocník zavazadla a bedny pro poštovní vůz. Řekl jsem si: - Tedy do Jindřichova Hradce.. Tam jsem nikdy nebyl. Pokud mne kolega přijme, určitě mi nabídne nocleh, jinak bych si našel na jednu noc spaní v hotelu.
Sedl jsem si na lavičku. Nebyla mokrá, protože stříška, která se táhla středem nástupiště, ji ochránila před dopadem vlhkého sněhu.
Odhrnoval špičkou boty zežloutlé listí z topolu, který se tyčil u vchodu k nástupišti a bezmyšlenkovitě jsem se díval na zem.
Vlak vjížděl do stanice a já jsem za dlouhou dobu pocítil to vzrušení z dětství, které jsem míval, když jsem držel dědečka za šos a on mi vykládal, že se stane něco zvláštního, protože pojedeme vlakem. To jsem byl ještě hodně malý a jeho tvář si dnes ne a ne pořádně vybavit.