Podivné snění doktora Heřmana - část 3
Marcela leží na lehátku jako minule. Listuji v jejích zápiscích a podrobně studuje texty, vzorně napsané do nejmenších podrobností. Jsem profesionál a proto nenechávám průběh znechucení nad Horákem převážit nad zdravým rozumem.
" Jak se dnes cítíte ?" zeptal jsem se jí.
" Trochu líp. Když jsem začala kontrolovat své myšlenky, uvědomila jsem si, že je musím opouštět. Ale jsou silnější, než jsem já sama."
" Když si člověk zlomí nohu, noha se dá do sádry a hojí se. Se zlomeným srdcem v raném mládí se člověk někdy nevyrovná, pokud není vyloženě cynik."
Listuji dál, den po dni a pořád stejný motiv. Zavírám sešit a přistupuji k oknu. Otvírám ho a do místnosti vchází teplý vzduch.
" Rozmyslete si svou odpověď na mou otázku. Co byste si přála ze všeho nejvíc, aby se stalo v nejbližší době ?"
" Chtěla bych zemřít," řekla tiše.
Věděl jsem, že na to odpoví zrovna tak, tiše, pokorně, rozhodně.
" Mám jednu pacientku," říkám Horákovi u vína, na které jsem ho pozval záměrně.
Horák se na mne podíval zvědavým pohledem.
" Krásná ženská. Ale bohužel,. V mládí prodělala těžké citové trauma a trpí chronickou nespavostí. Vy jste takový zkušený chlap. Co si o tom myslíte ?"
" Ale to jsou ženský hysterie. Něco si usmyslí a zbytečně pak s tím kdekoho otravují."
" Já bych to tak nebral," řekl jsem mírně.
" Ale jděte. Možná, že jste výborný psychoanalytik, ale musíte se na to dívat taky z potřeby chlapa. Taky jsem měl v mládí takovou příhodu. Chodili jsme spolu do školy. Byli jsme z jedné dědiny. A to víte, moc příležitostí nebylo. Každá holka si dávala pozor na pověst. Ale ona – no, šli jsme spolu na výlet a i když věděla, že jsem zasnoubený s Lenkou, zkusila to a vyšlo to. Dělala naštvanou a kdybych ji neodmrštil, bůh ví, čeho by byla schopná. Ani nevím, jak dopadla."
" Myslíte na ni někdy ?"
Horák se zamyslel.
"No, abych řekl pravdu, myslím a dost často. Ano nevím, co se s ní stalo."
" Nikdy jste po ní nepátral ?"
" Ne. To víte, to by mi žena dala. A já si nemohu dovolit mít nějaké problémy v manželství. Ve hře jsou důležitější věci, než láska," řekl rozhodně a napil se vína.
" Jo, a vyřiďte ji, že ať klidně spí. Pokud jí to trauma, jak říkáte, provedl nějaký chlap, zřejmě za nic nestál. Takových mizerů po světě běhá. A já jsem jeden z nich," zasmál se.
Bylo to v pondělí, ano, hned další týden, který následoval po tomto rozhovoru. Nepřišla na sezení. Zkoušel jsem ji zavolat domů a pak do nemocnice. Nikdo o ní nic nevěděl. Tak sedl do auta a jel do jejího bytu. Zvonil jsem, nikdo dlouho neotvíral. Za dveřmi hrála hudba. Pak se ozvaly kroky. Otevřely se dveře a Marcela stála mezi nimi a usmívala se.
"Tak jsem tvrdě na chvíli usnula," řekla s ulehčením a pozvala mne dál. Všiml si, že se změnila, zněžněla a její výraz byl tak zvláštní, jakoby se náhle odpoutala od všech starostí.
" Mám pro vás velké překvapení." Usmála se a vedla mne do pokoje.
" Podívejte se," ukázala mu na pohovku. Ležela na ní nějaká postava a zřejmě spala.
" Jak je to směšné. Moje tělo a vůbec mne nezajímá." Její smích byl tichý a tlumený, odrážel se od zdí.
Přiskočil jsem k tělu a skutečně – Marcela ležela už mrtvá na pohovce a smrt jí vtlačila do tváře znamení své vlády. Nemohl jsem tomu uvěřit. Obrátil jsem se, chtěl jsem něco říci, ale byl už jsem v pokoji sám. Jen závan průvanu rozevlál záclony. Zavolal ambulanci. Odvezli tělo. Byl konec všemu utrpení a začátek pro velké otázky ..