Podivné snění doktora Heřmana - část 2
Marcela. Má pacientka. Nešťastná oběť sebeklamu a lásky. Ten příběh je částečně převzatý z jejích zápisků a částečně z mých pozorování.
Asi začne brzy svítat, říkala si Marcela, když se opírala o rám okna a dívala se na temnou oblohu. Už neplakala. Bylo jasné, že udělala chybu. Mohla počítat s tím, že jedno milování , které se Zdeňkem prožila, ho nepřipoutá k ní navždy. Pochopila, že jí nemiluje.
Už třetí noc nemůže usnout. Tíha náhlého osamění a odmítnutí jí tlačí na prsou, stejně jako hluboká, lítost. K neunesení. Ale každý by jí řekl – měla jsi s tím počítat. Věděla jsi, že má jinou. Ale – miluje ho. On to ví. A přeci – má Lenku. A od ní neustoupí.
Přivezl si ji z města. Studovali spolu a bydleli na stejných kolejích. Každý týden dojížděl za rodiči a tak se občas vídali. Nechodili spolu doopravdy, ale prožili společné dětství v rodné vesnici. Často mu dávala opisovat své úlohy a nebo on jí pomáhal s matematikou. Sem tam padla nějaká pusa a nebo žertík. A pak k tomu došlo. Pozval ji na společný výlet do hor, trochu foukalo a tak se uchýlili do jedné polozbořené chatky .....
" Ten chlapec od Horáků, Zdeněk, ten mladší, to dobře chytl. Prý ta jeho nastávající je z bohaté rodiny," řekla Vildová v obchodě, když ženské čekaly na to, až přivezou maso.
" Jo, jo, to si Horákovi zaslouží. Však se mu věnovali od malička. A teď udělá štěstí."
"A já jsem si pořád myslela, že nakonec bude s Marcelou."
"Ale kdež. To není pro něho žádný terno."
Do té řeči přijelo auto s masem a tak se obrátila pozornost k jinému bodu zájmu.
Marcela se osprchovala, oblékla a šla se projít se psem. Třeba ho uvidí a promluví s ním. Ale o čem? Bude to směšné a hloupé. Vypadala by, že se chce vnucovat. Nechce přijít do řečí. Prý budou stavět, než se vezmou. Všechno jí řekl, co plánují, jaké mají vztahy, jakoby byla jeho sestra. Pocity studu střídá smutek. A kolem leží sníh a bílá průhledná mlha se vznáší nad kopci. Takový smutný studený den. Přitáhla si bundu k tělu. Jak já to jen překonám, pomyslela si.
" Ahoj, Marcelko." Trhne sebou a oči se stáčejí po hlase.
" Ahoj, Zdeňku," odpovídá na pozdrav, jakoby se nic v ní nedělo.
" Můžu na kousek cesty s tebou ?"
" Jistě, chci to obejít podle řeky. Ale aby nás lidi neviděli, zbytečně přijdeš do řečí, když jsi zasnoubený."
"Ať si říkají co chtějí. Však všichni ví, že jsme staří kamarádi."
Přidal se k ní a ruce si vrazil do bundy.
Neměla chuť s ním zapřádat nějaké hovory, tak mlčela. On kopal cestou do kamínků a sem tam se sklouzl po zmrzlém sněhu.
" Chtěl bych ti říci, aby o tam tom nikomu nic neříkala," zaprosil najednou.
" Nerozumím," odpověděla a sklopila oči do sněhu. Skoro cítila, jak se jí hrnou slzy.
" No však víš. Ber to jako, že jsme dovršili naše dětské přátelství."
Nevěděla, co na to má říci. Bylo jí to líto a zároveň se cítila pokořená. Jakoby nic neznamenala.
" Víš Zdeňku, udělala jsem chybu. Věděla jsem, že jsi zasnoubený a že se chceš brzy ženit. Neměla jsem na to přistoupit. Ale zase, lhala bych, kdybych říkala, že to nebylo z lásky k tobě. Myslela jsem si, že budeme jednou spolu. Pořád se mi nechtělo uvěřit, že si přivedeš holku z města."
" No víš, já tě mám taky rád. Těžko se mi o tom mluví. Ale nějak se to všechno zkomplikovalo."
" Jak, zkomplikovalo?!" řekla najednou přísně a podívala se mu do očí.
" Nechápeš život na kolejích."
" No , možná tohle nechápu, ale tehdy jsme u toho byli oba."
Zarazil se. Měl dojem, že ho ona jen tak nenechá. Že mu překazí jeho plány a jeho sny. Copak se to smí ? Copak ona nebude brát na něho ohledy? Když ho má ráda?
" Marcelo, já jsem možná udělal blbost, ale bylo to jen jednou. Ty si to nemůžeš vysvětlovat jako závazek. Nech to být a zapomeň na to. Nehodíme se k sobě. A já bych si tě prostě nikdy nevzal, i kdybych Lenku nepotkal."
Tenkrát, po tom rozhovoru, si myslela, že to nemůže přežít. Ale byl to byl jen začátek.
Nyní na to vzpomíná z úzkostí a steskem. Ještě stále, ani po těch letech, nemůže klidně spát. Tíseň, strach, pocity vnitřní osamělosti a utrpení se stále ozývají a doléhají.
Kde je mu konec? Co se tajně naplakala a dokonce uvažovala, že si sáhne na život. Ani na svatbě mu nebyla, ačkoliv pozvali celou rodinu. Předstírala nevolnost. A když všichni odešli, padla do polštářů a usedavě plakala a naříkala. Zlomené srdce a duše, do níž vešly těžké stíny jako démoni strachu, bolesti a úzkosti.
Škoda každého dne, který člověk prožije v tak zoufalém smutku, pomyslela si nyní s nostalgickou vzpomínkou. Usedá za stůl a otvírá počítač. Všude je ticho, jen je slyšet slabé vrčení přístroje, na který je napojen pacient. Občas zkontroluje monitor. Všechno jde dobře. Celá nemocnice se pohroužila do spánku. Má noční. Bere si je záměrně, protože si nechce připustit, že trpí chronickou nespavostí.
Každý by jí řekl – první láska, kdekdo to prožije se zklamáním, máš na to zapomenout. Čas všechno zhojí. Možná, že nebyla dost připravená prožít takové trauma. Možná, že jí ublížilo, že se dost nebránila a že mu dovolila, aby jí nebral tak vážně. Byla nezkušená, nezralá, netušila, jak jí to může hluboce poznamenat. Už se jednou svěřila své nejlepší přítelkyni, ale ta jí odbyla slovy – prosím tě, to je blbost, určitě to máš z toho studia. Napětí před zkouškou, praxe ve špitále a ještě starosti s domácností, s rodiči, s manželem. Ale Marcela ví své. Pamatuje si na tu první noc, když se dívala do tmavého nebe a měla srdce plné bolesti, kterou dřív nepoznala a kterou v tu chvíli nechápala.
Vstala a udělala si bůhvíkolikátou kávu. Pak vyndala ze stolu rozečtenou knihu a položila si ji před sebe. Už ji čte měsíc a pořád nedokáže vniknout do děje. Kromě práce se neumí do ničeho zabrat, chybí ji soustředěnost. Chybí ji klid a pohoda. Musí to řešit!
Doktor Heřman pozoruje u otevřeného okna korunu stromu, který se rozkládá na dvoře. A poslouchá Marcelu, která leží na pohovce a vypráví svůj příběh. Klidně a věcně. Neanalyzuje, jen líčí všechny detaily, protože věří, že v nich je skryt důvod její nespavosti, její bolesti, která někde trčí v podvědomí a nechce ji, ani za ty roky, opustit. Mlčí a poslouchá. Soustředí se na každé slovo a každý detail. Konečně Marcela dovypráví a on zavře okno. Sedne si ke stolu, nad kterým svítí zeleným světlem velká lampa.
" Jste tu poprvé, takže vám dám první radu. Nepřemáhejte spánek. Vytvořte si rituál před spaním a poručte si ulehnout a usnout. Ráno pak si zapište, v kolik hodin jste po ulehnutí usnula a na co jste myslela. Ten sešit si přineste na další sezení."
" Horák, Horák," vzpomínal v duchu. Podle toho, jak ho Marcela popisovala, měl dojem, že ho zná. Ale ne jako pacienta. To rozhodně ne.
A pak mu svitlo, že ho zná z golfu. Jasně, schází se tam taková společnost. Každý si myslí, že nad něho není. Říká se o něm, že je bohatý muž. Jeho žena zdědila nějaké domy v Praze a pozemky za Prahou. Už tehdy, když se brali, byla Lenka dobrá partie. Jedináček. Někdy tam chodívala s ním. Pamatuji si na takovou výraznou paní, trochu náladovou a ctižádostivou. Ale on jí v tom předčil. Zásadně mluvil vždycky hlasitě, aby ho nikdo nepřeslechl a choval se arogantně. I na tom golfu. Ne ovšem ke němu. Jeho považoval za sobě rovného. Dokonce se mu i svěřoval se svými problémy v manželství.
On však ve svém volném čase nějaké rady nepodával.Ani si vlastně nemohl vzpomenout, co si spolu povídali.
Marcela stojí před zrcadlem a rozčesává si vlasy. Jejich jemné praskání v kartáči jsou jediným zvukem v tichu jejího bytu. Za chvíli půjde spát. Snaží se na nic nemyslet. Ale obraz té noci se vrací a ubližuje. Jde pomalu do postele, zhasne světlo a zavře oči. Myslí na kopce nad jejich domem, které denně vídávala. A znovu se vrací to ráno, kdy šla na procházku ze psem. Vrací se jí atmosféra toho dne, ta bolest a pocit ponížení. Snaží se to přikrýt jinou vzpomínkou .....
" Pan doktor Heřman ! Tak zase na golf ?" hlaholil inženýr Horák.
" Dobrý den, zdá se že bude krásně," řekl a podávanou ruku mu stiskl. Všiml si dívky, která se opírala nedaleko o sloupek plotu a pozorovala nás.
" A dnes i s dcerou ?" zeptal se naoko zvědavě, ale tušil, že o dceru nejde. Jen chtěl zjistit, jak se k té otázce postaví. Horák ho vzal důvěrně za loket.
" Kdež dcera. Taková holka, přilípla se na mne. Trochu jsem s ní koketoval, však víte," spiklenecky zamrkal, ale on nehnul ani brvou. Jen čekal, co z něho vyleze.
" Je tlumočnice. Seznámili jsme se na výletní lodi v Německu. To víte, příležitost dělá zloděje. Ale mezi námi chlapy, copak lze odolat tomu, co se samo nabízí ? Neškodí občas utrhnout jablíčko ze stromu," zasmál se svému přirovnání.
"Trvala na tom, že se budeme stýkat, tak ji beru na golf. Ale řekl jsem jí, že víc pro ni udělat nemůžu. Lenka, jako žena, ta by z toho udělala hned aféru. A to nemůžu připustit. Víte, kvůli podniku. A taky s ohledem na pověst. To by mne zruinovalo."