Podivné snění doktora Heřmana - část 10
Jakoby se mlha nechtěla zvednout a já jsem byl sám zavřený v domě, neschopen vylézt ven. Jsem podstatě městský člověk a nyní vidím, že jsem nebyl na takové počasí vnitřně připraven.
Dokonce jsem kdysi pochyboval o tom, že by počasí až tak ovlivňovalo nálady a psychické stavy člověka, ale nyní o tom uvažuji, že jsem ve stavu těch lidí, kteří kdysi sedávali na židli přede mnou s úzkostnýma očima.***
Co se mi vlastně děje? Proč přecházím z místa na místo a nesednu si do některého z pokojů, ale pořád se soustřeďuji do kuchyně. Sedám tu na velké čalouněné židli u stolu, na kterém mám počítač, pod nohama spoustu kabelů, na stole kolem počítače nepořádek, sestávající se z kupičky knih, rozevřeného sešitu s poznámkami, tento stav mého pracoviště by jistě kdekoho dokázal dohnat k zuřivosti. A já jsem stále ve stavu čekání, což je stav už dosti deprimující, ale ještě se nedostavují pocity bezvýchodnosti a smutku, hraničícího až z nechuti vůbec něco dělat. Nesmím rezignovat!
Zapaluji si cigaretu a koukám se do okna, které je zastřeno mlhou, jakoby ho někdo natřel mléčně bílou barvou. Venku mrzne a namrzající kapky padají a zem a vytváření kluzký povrch, na kterém si určitě někdo zlomí nohu nebo narazí kostrč. A pak budou zvonit jak pominutí, protože dolní doktor neordinuje.A já jsem na penzi. Mám spoustu volného času, mohu dělat naprosto všechno, co se mi zachce a já tu sedím v kuchyni u počítače, až mám otlačený zadek a nedělám nic. Přesto cítím stress, jakoby přede mnou byla jaká těžká zkouška.
Beru do rukou mobil a zkouším zavolat doktorce. Má schránku. Panebože, co je s ní? Už začínám pochybovat, že obec existuje. A ta zatracená mlha smazala i cesty do městečka. Jinak bych se vydal do kavárny a zkusil si s někým povykládat.
Byl jsem si vědom, že nejsem v dobrém stavu a tak hlas, který volal pod okny ... dokotrééé... jsem slyšel až později. Rychle jsem otevřel okno a vyklonil se z něho.
"Konečně, už tady hulákám aspoň deset minut. Mám tu pro vás dopis."
Listonoš. Panebože, musím ho pozvat dál.
Seběhl jsem dolů jen tak trepkách a županu.
"Ten dopis se tu potuluje po vsi už týden. Dnes mi ho přinesla knihovnice."
Podává mi dopis a já vím, že je od ní. Poznávám to písmo a je mi k zalknutí, Moje nálada se prudce mění.
"Pojďte dál, udělám vám alespoň trochu čaje."
"No, neodmítnu. Je hrozná zima. A mlha, málem jsem zabloudil."
Pomáhám mu z kabátu a vedu ho do kuchyně.
"Jste tady takový zapomenutý. Lidi neví, jestli se mají na vás obracet. Dolní doktor neordinuje, zaskakuje za něho diplomovaná sestra. Nechtějí vás otravovat, když jste na penzi."
"To jsem si myslel. No, já jsem z toho praktického hlediska dost nepoužitelný," směji se," ale nohu zasádrovat ještě umím, kdyby něco."
Stavím na stůl čínský porcelán a připravuji čaj.
"Tady je to ztracený. Nejdřív tu omezili autobusovou dopravu. Tak lidi chodili pěšky do městečka i z těch vzdálenějších obcí. Jakby taková babka mohla jezdit autem? A znáte lidi, cizího do vozu nevezmou. Pak se jezdilo na kole, ale cesta byla špatná, starosta pořád, že nejsou peníze na opravy. Nejdřív přišla povodeň, pak zamrzlo a celý povrch popraskal. Tady dovede mrznout, to si ještě užijete."
Napil se čaje a poděkoval mi očima. Otřel si ústa do ubrousku.
"Proč někdy nepřijdete mezi nás?" zeptal se.
"A kam"
"Do hospody u Rozvařilů. Je to taková malá hospůdka pár desítek metrů od vašeho domu. Rozvařil ji otevřel asi před dvěma roky. Hrajeme taroky, vykládáme si takové ty drby a nebo jdeme na kulečník. Alespoň si užijete společnost.l Lidi říkají, co pořád dělte doma tak sám."
Usmál jsem se. Tak oni mne pozorují a uvažují.
"Víte co? Já si přečtu dopis a hned napíšu odpověď. Poprosím vás, abyste mi ho hodil na poštu. Souhlasíte?"
"I jakpak ne. Mám čas."
Otevřel jsem obálku a vytáhl dopisní papír s monogramem. Vida, ona si potrpí na monogramy.
Pane kolego,
Promiňte mi, že se mi nemůžete dovolat, ale mám něco s baterkou u mobilu. Syn mi slíbil, že se na to podívá, ale zatím nepřijel, takže alespoň pár řádků. Ráda bych Vás navštívila, pokud byste nenamítal a přivezla Vám předmluvu a úvodní kapitolu, kterou jsem již zpracovala. Prosím Vás, abyste mi odpověděl na mou e.-mailovou adresu: muhlirova@seznam.cz. Pokud byste souhlasil s mým příjezdem, přivezu nějaké zásoby potravin a med.
Mějte se pěkně
Dr. Uhlířová – Hladká
Byl jsem radostí bez sebe. Kdepak, počasí nezpůsobuje člověku taková vnitřní traumata, jako čekání v nejistotě a v samotě.
Vytáhl jsem dopisní papír z desek a zkusil si, jestli mi píše pero.
Milá paní kolegyně,
Očekávám Vás s napětím a netrpělivostí ve svém domě. Doufám, že přijedete co nejdříve, protože já k těm Vašim dvěma kapitolám přidám třetí a čtvrtou.
Těším se
Dr. Heřman
Zalepil jsem obálku a nalepil a ni známku, pečlivě jsem opsal adresu a napsal zpáteční.
"Tak, tady je ten dopis a vždycky, když půjdete kolem, tak se stavte na kafe nebo na čaj. Rád si s vámi promluvím."
Když odešel, ještě pro jistotu jsem napsal e-mail.
Bylo kolem čtvrté. Venku se už stmívalo a od hor se přihnal vítr, který lomcoval okenicemi v horních pokojích. Zamnul jsem si rukama. Konečně to vypukne. A ona bude tady, v domě, který se zdál tak smutný a opuštěný.