Osudové lásky se vracejí
Nikdy jsem nepochybovala o tom, že existují ty věci mezi nebem a zemí, které působí na člověka a přitahují do jeho života takové události, které z nějakého důvodu, musí prožít pro svůj vnitřní růst a nebo pád. Někdo tomu říká zkoušky zralosti. I já jsem tím prošla, snad proto, abych poznala pravdu o sobě samotné a ta trasa, která mi byla vytýčena, byla plná výmolu a objížděk. Nyní jsem téměř u cíle ...***
Ten večer bylo zvlášť mrazivé počasí a ulice byly prázdné. Čas od času projelo auto s rozsvícenými dálkovými světly jako nějaký posel odkudsi a zmizelo ve tmě. Chodník ozařovala bledá světla pouličních lamp a světelné reklamy, které měly veselé motivy, nyní působily spíš skličujícím dojmem.
Spěchala jsem domů, protože mi byla zima a toužila jsem po šálku horkého čaje s citronem, který bych si v klidu vypila doma. Dva dny, které jsem trávila a služební cestě, jsem pořádně nejedla a nespala.
Než jsem přešla na druhou stranu ulice, rozhlédla jsem se, zda se odněkud neřítí nějaké auto, protože se to stávalo, že někteří řidiči využívají slabého nočního provozu k bláznivé jízdě. Ale silnice byla volná a já přešla po přechodu na protější chodník..
"Dobrý večer," uslyšela jsem hlas, který vyšel z přítmí a vyděsil mne.
"Dobrý večer," odpověděla jsem.
"Paní, prosím vás, v jakých intervalech jezdí tramvaje k nádraží?"
Muž se náhle vyloupl ze tmy a právě projíždějící auto ho na okamžik osvítilo. Postřehla jsem jen, že je vysoký, štíhlý, elegantně oblečený, asi tak čtyřicetiletý. Rozhodně vypadal jako násilník, ani jako někdo, kdo žebrá peníze do hracího automatu a to mne uklidnilo.
"Zatím nic nejelo, takže bych řekla, že každou chvíli by se tramvaj mohla ukázat tam v zatáčce."
"Děkuji vám," řekl a tváří se mu mihl úsměv a šel směrem k nástupnímu ostrůvku.
Musela jsem se za ním ještě jednou otočit, stál tam sám a byl obrácen směrem, odkud jezdily tramvaje a sem tam se podíval na hodinky.
Asi nějaký milenec, který se zdržel a teď spěchá domů, pomyslela jsem si.
Šla jsem pomalu po chodníku, protože bylo víc a víc kluzko, protože začal mrholit drobný zledovatělý déšť. Znovu jsem se otočila, pořád tam stál a tramvaj se stále neobjevovala, což bylo dost zvláštní. Ale dalo se počítat s tím, že je někde porucha na vedení. Podívala jsem se a hodinky, bylo jedenáct hodin.
"Pane, pane," zavolala jsem na něho. Otočil se. Kývla jsem, aby šel k místu, kde jsem stála.
"Jestli spěcháte na vlak, zavolám vám taxík," řekla jsem, když ke mně došel.
"Už jsem ho zmeškal," řekl rezignovaně, "není tu někde hotel?"
"Musel byste projít tou úzkou ulicí, ale ta bude teď kluzká, to bych neriskovala."
V duchu jsem si nadávala, že se v prázdné tmavé ulici bavím s úplně neznámým mužem, ale v hloubi duše jsem cítila, že je v nešťastné situaci a musím mu nějak pomoci.
"Nevykládejte si to špatně, ale pozvala bych vás k sobě domů. Mám jeden pokoj pro hosty, mohl byste do rána přespat a pak pokračovat v cestě."
Podíval se mi do očí tak zkoumavě, že jsem měla dost nepříjemný pocit, že mne podezírá z nějakých úmyslů.
"To nebyl dobrý nápad," řekla jsem honem a rozpačitě jsem se usmála. Začalo sněžit.
Zvláštní je, že se člověk bojí pomoci a druhý člověk se bojí pomoc přijmout, ačkoliv je to jediné východisko, které se momentálně naskytlo. Velké vločky na nás dopadaly a my jsme jeden druhého viděli v tom přítmí pouličních lamp a rozhodovali se v duchu o tak obyčejné věci, která by se za denního světla nestala.
"Dobře, přijímám," řekl nakonec, protože už i viděl, že mi je hrozná zima.
Prošli jsme tmavou ulicí kolem zahrad a do mírného kopce k mému domu. Odemkla jsem a pustila jsem ho dál. Rozsvítila jsem světlo.
Vedla jsem ho chodbě až k zadním dveřím, kde byl pokoj pro hosty, oddělený od ostatních částí mého bytu. Odemkla jsem a rozsvítila.
"Tak, udělejte si pohodlí, jestli chcete, uvařím vám čaj a připravím něco k jídlu."
"Tak vás nemohu obtěžovat," řekl a měl takový vyčítavý výraz.
"Nebojte se, jen si klidně udělejte pohodlí."
Převlékla jsem se domácích šatů, nakrájela jsem chleba, obložila ho vším, co lednice dala a uvařila silný černý čaj do termosky. Zaklepala na dveře a on je otevřel.
"Tak, tady máte něco k jídlu."
Převzal podnos z mých rukou a já šla za ním, abych uklidila ze stolku všechny věci a on se mohl a něm pohodlně najíst.
"Tohle se mi v životě nestalo," řekl s milým úsměvem.
"Všechno je poprvé," usmála jsem se a chtěla odejít.
"Neodcházejte, vezměte si se mnou. Určitě máte taky hlad."
"Jak jste to poznal?"
"Na očích."
Bylo slyšet, jak zesiluje vítr, který cloumal okenicemi. Vstala jsem a rozsvítila velkou svíčku, aby bylo pokoji útulněji.
"Odkud jste?" zeptala jsem se ho.
"Zdaleka," řekl a já pochopila, že o tom nechce mluvit. Dokonce se ani nepředstavil. Konečně, je to jen náhodný host, přespí zde a ráno si pojede za svým cílem.
Mlčky jsme večeřeli a já mu nalila z konvice čaj. Očima mi poděkoval. Když byly talíře prázdné, už jsem se ho na nic neptala, zvedla jsem se, vzala do rukou podnos, on mi otevřel dveře a řekli jsme si jen – dobrou noc.
Jistě, že mám milion jiných problémů, než přemýšlet nad tím, co se toho večera přihodilo, ale přistihla jsem se, že na něho myslím. Možná, že to byla zvědavost. Jistě, že jsem doufala, že ráno najdu na stolku v pokoji jeho vizitku a nebo krátký dopis s poděkováním. Ale, jak jsem zjistila, dokonale za sebou zametl stopy.
Uběhlo několik měsíců, jeho podoba pomalu mizela z mé paměti a myšlenky se od něho odpoutaly.
"Ty, nechtěla bys jít do divadla?" vytrhla mne z práce kolegyně. Až jsem se lekla.
"No, já nevím. Nechce se mi chodit pozdě večer zpátky po ulicích."
"Tak si vezmeš taxíka. Já jsem dostala dva lístky, ale Ivan nemůže nebo nechce, zkrátka se vymlouvá. Šly bychom spolu."
"A kdy?"
"Je to ve středu, začátek v 18,30."
"A co to bude?"
"Král tuláků od Frimla."
"Prosím tě, to se ještě hraje?"
Vzpomněla jsem si, že jsem operetu slyšela naposledy, když mi bylo sedmnáct let. Jediná melodie, která mi utkvěla v paměti, byla píseň "Jediný květ" a já jsem si na ni nyní vzpomněla velmi intenzivně v souvislosti s jednou velmi bolestnou vzpomínkou na rozchod s mou první láskou. Byli jsme spolu na tom představení, až po něm mi řekl, že má jinou že to byl náš poslední večer, políbil mne a rychle utekl, snad, aby neviděl mé slzy. Marně jsem si však vybavovala nyní jeho tvář, i když to rozhodně nebylo tak dávno. Ta bolest byla tenkrát tak krutá, že zřejmě asi psychika zapracovala sama a podařilo se jí tyto věci vymazat nebo zasunout někam hluboko do zapomnění. A nyní jsem si něco z toho vybavila a opět to lehce uhodilo o mou mysl. Chvíli jsem váhala, jestli mne to nějak nerozhodí, člověk by neměl rozhodně tahat tyto smutky po celý život, ale pak jsem přikývla.
"Tak jo."
V tu středu bylo od rána mnoho zmatků v práci a já pořád něco hledala. Brýle, klíče, peníze. Cítila jsem pochopitelnou nervozitu, úzkostné očekávání a neuvědomovala jsem si příčinu. Něco bylo zkrátka, jak se řídká, ve vzduchu. Neuměla jsem však určit, co to je.
Domů jsem přišla ve tři hodiny odpoledne. Udělala jsem si kávu, zapálila cigaretu a snažila se dát myšlenky do nějaké logiky, aby nelítaly jako podrážděné včely v prostoru mé hlavy.
Zhasla jsem cigaretu v půlce a zbytek kávy jsem vylila do dřezu, pustila vodu, abych spláchla sedlinu a pak jsem si do vany pustila teplou vodu jako poslední možnost, jak se uklidnit. Pak jsem ulehla do vody a pustila si rádio. Zrovna běžela hudba a já jsem zavřela oči. Teplo sálající z topení a vody, pocit bezpečí a hudba způsobily, že jsem upadla do lehkého spánku.
Uvědomovala jsem si, že dřímám a bránila jsem se, abych neusnula úplně, současně jsem však nebyla schopná z vany vylézt a jít si na chvíli lehnout do postele. Voda mne držela ve svých tenatech a já měla zmatený sen, z kterého mne vytrhl zvuk zvonku. Probrala jsem se. Voda byla chladná a já jsem si na sebe rychle oblékla koupací župan, protože mne nepříjemně rozdrobila zima.
"Nezlobte se, že vás ruším, paní sousedko, ale listonoška se na vás dnes nemohla dozvonit a nechala tu pro vás dopis."
Dívala jsem na paní Hamáčkovou, mou sousedku, jako u vytržení, částečně omámená tím zvláštním spánkem a částečně i snem, který jsem se snažila nějak rozluštit.
"Děkuji vám," řekla jsem jen.
Podala mi dopis a já zavřela dveře. Má adresa byla napsána na počítači a adresa odesílatele chyběla. Dala jsem dopis na stůl, vypustila vanu a postavila si na čaj. Venku se schylovalo k dešti a i zavřenými okny pronikal chlad. Mám ještě dost času na to, abych se upravila a oblékla, řekla jsem si s pevným rozhodnutím, že do divadla půjdu. Už pro tu píseň, která ležela jako nejsilnější vzpomínka na smutek, který ve mně ležel již zpracovaný, ustálený a nerušivý ...
Dopis jsem dala do kabelky, abych ho někam nezaložila a připravovala jsem si večerní šaty, boty a punčochy. Pak jsem si sedla k zrcadlu a nalíčila se, učesala si uzel a pak se na sebe zadívala. Hlavou mi kroužily myšlenky na přítomnost a do toho se mísily vzpomínky, útržkovité a rozhozené, které nedávaly smysl. Pociťovala jsem nyní docela vědomě hloubku svého smutku a osamělosti, kterou jsem ubíjela statečně alternativním způsobem života, který jsem si zvolila po tom, co mne tak drsně válcoval čas. Po tom, co jsme se s Pavlem rozešli, jsem dokončila střední školu a šla na universitu. Po celou dobu studia mne provázely všelijaké nešťastné události. Nejdřív mi zemřeli oba rodiče, rok po sobě. Musela jsem prodat jejich byt, protože jsem neměla peníze na opravu a údržbu, abych ho mohla alespoň úspěšně pronajímat. Po škole jsem si hledala zaměstnání a pak jsem postupně nastoupila do třech míst, ale ty jsem záhy opustila. V prvním mne začala hned zkraje balit šéf firmy a to dost naléhavě a já cítila, že moje přikývnutí je podmínkou k setrvání. Byl ženatý, měl dvě děti a já neměla chuť se vláčet svým časem s partnerem, který byl nejistý a jediná vyhlídka byla, že bych na něho stále jen čekala, až se doma nějak vymluví. V druhém místě to ze začátku vypadalo dobře, plat byl také ucházející, ale pak najednou se změnilo vedení a to zahájilo takový pořádek, že se to příčilo mému svědomí a já raději dala výpověď, než bych se zamotala do podivných obchodů. Asi půl roku jsem podnikala a finančně mne držely drobné zakázky, takže jsem nemusela sahat hluboko do své finanční rezervy. A tak jsem válčila ve svém čase sama a ani náhoda mi do cesty nepřivedla jakou pomoc, které bych se mohla poděkovat.
Ten muž, kterého jsem tak náhodně potkala a o kterém nevím zhola nic přetnul dráhu, kterou jsem dosud udržovala jako neměnnou a přivedl mne a chvíli do tvrdé reality. Viděla jsem ho vlastně jen na okamžik, zřejmě jeho tvář nebyla tak důležitá, jako jeho sama existence. Měla jsem však nyní pocit, že to něco signalizovalo. Rozhodně se otevřely stavidla vzpomínek a ty se draly na povrch a chtěly být připomenuty a vyřešeny.
Oblékla jsem si kabát a zimní boty, protože déšť zesiloval a jistě bude na ulici námraza. V divadle se u šatny přezuji. Vyšla jsem ze dveří na ulici a skutečně, chodník byl sice posypaný, ale trochu to klouzalo. Obešla jsem několik míst, kde se tvořila námraza zahnula jsem do ulice, kde jezdila tramvaj a v které jsem potkala toho neznámého.Bylo to stejné, jako ten večer. Prázdno, jen se rozsvěcela pouliční světla, sem tam projelo auto s rozsvícenými reflektory a já tak zaujatá těmi myšlenkami jsem si nevšimla, že jsem šlápla na namrzlé místo. Zatmělo se mi před očima a dech se mi skoro vytratil.
Uvědomila jsem si, že mne někdo zachytil.
"Promiňte," řekla jsem jen tiše a pomalu se mi začalo vracet vědomí.
"Ještě, že jsem tu stál," uslyšela jsem známý hlas nad sebou a otevřela jsem oči.
Byl to on. Ano, byl to ten, kterého jsem tehdy pozvala k přespání.
"Dobrý večer," řekl, když jsem se postavila na vlastní nohy a stála proti němu nyní tváří v tvář.
"Dobrý večer," řekla jsem a nevěděla, co na to říci dál.
"Co to máte na sobě za směšný převlek?"zeptal se mne s úsměvem a v očích mu jiskřilo.
"Jdu do divadla," špitla jsem.
"Jaká náhoda, já také," řekl, " mohu vás doprovodit?"
"Jistě."
Nabídl mi rámě a nastoupili jsme do tramvaje. Cvaknul dva lístky a našel pro mne volné místo, abych si neušpinila dlouhé šaty. Stál nade mnou a díval se do oken, jak se míhá kolem nich svět. Neřekl ani slovo. Když tramvaj zastavila blízko budovy divadla, pomohl mi vystoupit a nabídl mi opět rámě. Ohlížela jsem se, jestli někde neuvidím kolegyni.
"Marně ji hledáte," řekl a vedl mne k šatnám, pomohl mi z kabátu a já se přezula do lodiček.
"Proč?" zeptala jsem se a začala tušit, že za tím vším se skrývá nějaká taškařice.
"Nepřijde," řekl stručně a vedl mne do hlediště, usadil na místo a sedl si vedle mne.
"Stalo se jí něco?" zeptala jsem s velkou obavou.
"Její lístek mám já," řekl stručně a divadlo zhaslo. První tóny předehry mne ukolébaly do snění a on mne vzal za ruku. Neodtáhla jsem ji.
Když jsem vycházeli z divadla, zavolal taxík. Nasedli me a on řekl taxikáři mou adresu.
Po celou cestu nepadlo mezi námi ani slovo. V cíli jsme oba vystoupili a zůstali stát na chodníku.
"Takže, asi bych měl všechno vysvětlit."
"Bylo by to nanejvýš vhodné," řekla jsem a přitáhla jsem si kabát blížeji k tělu.
"Ty jsi mne tak snadno vymazala ze svých myšlenek, že jsi mne nepoznala?" řekl, sáhl do kapsy a vyndal z ni vizitku, Podal mi ji a já si přečetla jméno, pak jsem se podívala na něho a znovu na vizitku.
"Pavle," zašeptala jsem v údivu, nevěřila jsem vlastním očím.
"Ano, jsem Pavel . Před rokem jsem se sem přistěhoval. Každý den jsi chodila kolem mých oken a několikrát jsme se míjeli na tomto chodníku a ty jsi se ani jednou na mne nepodívala. Nechtěl jsem ti znovu vcházet do života, protože vím, jak jsem ti tenkrát ublížil. Když jsem pochopil, že dílem podivných okolností jsem se znovu ocitl v tvé blízkosti, tak jsem se rozhodl to zkusit znovu. Riskoval jsem tehdy, že mne necháš stát na té zastávce, ale udělala jsi to, co jsem od tebe nějak čekal. Když jsme byli tak blízko a ty jsi se na mne skoro ani nepodívala, neměl jsem odvahu se ti přiblížit a čekal jsem a další příležitost. A ta přišla s Králem tuláků. Koupil jsem lístky a podstrčil jsem je tvé kolegyni, s kterou se dobře znám. Ale nezlob se na ni. Ona je velmi chápavá a hodná. No, já jsem si tu holku nakonec nevzal. Odjel jsem do ciziny za prací, pár holek jsem měl, ale nic takového, abych se oženil. Co ty na to?"
Přestalo pršet, ale bylo stále větší chladno. Cítila jsem, jak se celá chvěji a on mne vzal za ruku.
"Jsi studená. Snad abychom šli někam do tepla, co říkáš?"
Přikývla jsem.
Náš příběh neskončil svatbou, ale zůstali jsme do dnešního dne spolu. Ještě stále váhám, jestli je pro mne ten pravý. Než zaplaším všechny ty vzpomínky a bolest, kterou jsem prožila, když mne tenkrát nechal stál samotnou před divadlem.
≈
Copyright © Maura, 2007 - 2008. All rights reserved.