Ostrovy, kapitola 7.
VII. Další dny bylo pěkné a pokojné počasí. Dokonce i teplo, pokud se dá říkat o 150 C – teplo. V práci se nedělo nic zvláštního, pracovala jsem na jedné knize, a to mne velmi těšilo. Robert zase někam odjel, ale ne služebně. Zřejmě něco chystal, nebo šel pozorovat lidi a přírodu. A taky musel chodit samozřejmě do práce. Nějak jsme si nechyběli a to dokazovalo, že jsme pořád v určitém slova smyslu spolu.
Lidé, kteří si nevěří, potřebují pořád mít jeden nad druhým dohled. Také ti, kteří dost nemilují, potřebuji, aby ten druhý jim dokazoval lásku a vyplňoval prázdné ostrůvky v jejich srdci. A to my nejsme, naše hra začíná a já musím začít uvažovat o příběhu, v kterém budou padat hvězdy samy od sebe. Je to hádanka.
Ve tři hodiny jsem skončila v práci a šla domů po ulici, kde stály staré domy s okovanými vchodovými dveřmi. Bylo to tak romantické a mně se to moc líbilo. Tou ulicí procházela taková zvláštní energie, a když zvonil zvon na jednom domě, který ohlašoval celou hodinu, popadala mne touha jít do malé kavárničky na jednu kávu a maličký zákusek, protože domů jsem to měla ještě dost daleko a nechtělo se mi jet tramvají. Obloha se mírně zatáhla, ale jen občas spadla tu a tam kapka deště. Kdyby to bylo jako dřív, přála bych si, aby se mnou Robert ty pocity sdílel, ale dnes nepotřebuji emociální podporu. Pokud Robert mluví o těch starých konstruktech, které lidem berou svobodu. Pak je to ta touha pořád něco s někým sdílet, i když ten druhý nechápe, o co jde. Není lepší napsat básničku na blog, aby si ji přečetli ti, kteří vědí, o co jde? Nebo si ji skrýt do Deníku a pak si ji pořád číst, mít ji jako pohlednici, kterou jsem si koupila na výletě na památku.
Kavárničku jsem vynechala, protože se čím dál víc smrákalo a nic jiného nezbylo, než si sednout do tramvaje a nechat se odvézt domů. Vyběhla jsem do svého poschodí, odemkla, vešla do bytu a zamkla za sebou. Konečně doma, pomyslela jsem si, konečně klid, známé místo, kde si mohu dělat, co se mi zlíbí. Třeba si vystřihovat a nalepovat obrázky a poslouchat z radia Čtení na pokračování. Dnes je pokračování románu Smrt v Benátkách. To dílo mne úplně dostalo. Musím si sehnat nějaké dobré knihy a přestat číst kde co. Šla jsem do kuchyně, vytáhla z ledničky jogurt, postavila jsem si na kávu a čekala, až se voda začne vařit. Pak jsem slila kávu a šla do pracovny, abych si načrtla první kapitolu našeho románu. Ale před tím jsem si vzala blok a tužkou jsem si sepsala, co jsem dnes prožila, cítila a kdy jsem překonala obvyklé soudy a předsudky a otevřela se plnému a svobodnému pocitu. Když jsem dopsala asi pět takových zážitků, měla jsem dost a popadla mne únava. Nezahnala ji ani káva. Mobil v kabelce mi zahlásil, že mám zprávu. Vyndala jsem ho. Psal Robert, že mne ještě dnes večer navštíví, pokud budu doma. Odepsala jsem mu, že doma jsem, ať klidně přijde. Musela jsem se převléknout, umýt, upravit, abych nevypadala tak utahaně, protože to by mi hned vytkl, že jedu zase ve starých kolejích. Netrvalo dlouho a zvonil, pustila jsem ho do domu a otevřela dveře.
„Jdu asi pozdě, že?“
„Ne, jak můžeš přijít pozdě, když jsem tě vůbec nečekala.“
Rozesmál se.
„To je logické. Ale já jsem si myslel, že už odpočíváš a že tě možná ruším.“
„Nerušíš,“ řekla jsem, “chceš kávu, čaj, čokoládu?“
„Dám si horkou čokoládu. Už jsem ji tak dlouho neměl.“
Šla jsem do kuchyně a úplně jsem cítila, že přistupuje k mému stolu a prohlíží si moje zápisy. Má na to právo, budeme oba autoři. Nemám co tajit.
„Na čem jsi dělala?“ zeptal se mně.
„Ale zapisovala jsem si, jaké všední pocity jsem přesáhla do nevšedních.“
„To je dobrý nápad. Taky to dělám, už roky. Když jsem ještě pracoval ve špitále, tak to byla moje sebeobrana proti tlaku, který byl pořád ze všech stran vyvíjen na doktory, sestry, pacienty. Jsem rád, že už tam nedělám.“
„Na psychiatrii se cítíš líp?“
„Mám své oddělení, dokážu to ošéfovat a zbytečně nedělám lidem problémy. Proto jsme spíš přátelé než jen kolegové. A ti pacienti jsou dlouhodobí, moc se to tam nestřídá.“
Postavila jsem na stůl šálek s čokoládou, z něho stoupala vonná pára. Padl na mne klid. Takový pokoj! Je zajímavé, jaké maličkosti dokáží člověka vzpružit. To bude tím, pomyslela jsem si, že to něco ve stálých pocitech nahrazuje. Vzala jsem blok a tužku a zapsala jsem si to.
„Voní ti ta čokoláda, že? Zbavuje tě to nějakého negativního pocitu?“
Sedla jsem si naproti němu, abych se mu mohla dívat do očí. Měl sice brýle, ale právě tím byly jeho oči zajímavější.
„Ano, zbavuje mne to nějakého negativního pocitu.“
„A na co vzpomínáš?“ zeptal se a popíjel pomalu čokoládu.
„Jednou ráno, zřejmě to bylo na podzim, jsem ležela v posteli, měla jsem květované povlečení a bylo mi tak šest let. Babička přišla do pokoje a přinesla mi kakao a buchtu. Zapsala jsem si to do deníku.“
„Ilonko, nechci být dotěrný, ale máš ještě ten deník?“
„Mám. Proč bych neměla?“
„Mohla bys mi ho někdy dát přečíst, pokud tam teda nemáš něco, co bys ráda tajila?“
„Mohla. Až ho vyndám, mám ho za knihami. A co z toho chceš zjistit?“
Podíval se na mne tak zhluboka, až mne zamrazilo.
„Já si myslím, Ilonko, že ty jsi už jako dítě zaměňovala světy.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Protože je pro tebe snadné se posunovat z jedné dimenze do druhé a vytvářet paralelní světy. Co vidíš, když myslíš na tu postel?“
„Okno,“ odpověděla jsem.
„A co je za ním?“
„Modrá obloha, které je ozlacená sluncem, slyším Labe a zvon na vodní elektrárně, který odzvání vždycky celou.“
„Tam se vracíš?“
„Ano, a ještě do jednoho místa, ale to ti řeknu někdy jindy. Prosím, už o tom nemluvme.“
„Čeho se bojíš? Že ti někdo ten svět vezme a ty nebudeš moci se vrátit?“
„Třeba.“
Položil dopitý hrnek na talířek a podíval se zase na mne.
„Nechceš jít spát?“
„Ale ne, udělejme, co je třeba. Zítra mám volno, takže si přispím.“
„Ne, to je zbytečné, když jsi unavená, tak si lehni. Vidíš, to něco z minulosti, že jsi překonávala únavu, to se nesmí dělat. Tím se v člověku hromadí špatné pocity tak dlouho než vybuchne zlostí.“
Řekla jsem něco, co asi chtěl slyšet.
„Zůstaň se mnou.“