Ostrovy blaženosti. 11. kapitola.
XI.
Myslela jsem na rukopis Ostrovy blaženosti a nemohla jsem před veškerou únavu usnout. Musím to ještě s Robertem probrat, pokud bude k tomu přístupný. Je to pro něho určitě důležité. Po celou dobu, co jsme spolu, se o tom nezmínil. Najednou mne napadlo, že všechny ty zážitky, které se mnou pěstuje patří do toho jeho světa. Ale jsem si docela jistá, že tam nepatřím. Jsem jen ta, která uvede dílo mezi lidi. No, dobrá, ať je to jak chce, jsme spolu. Najednou se ozvalo tiché zaklepání. Vstala jsem a šla ke dveřím. Odemkla jsme a otevřela je.
„Ilono, musím s tebou mluvit,“ řekl Robert. Pustila jsem ho do pokoje.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Nic, vůbec nic. Jen potřebuji s tebou mluvit.“
Sedl si do křesla a pobídl mne, abych si lehla do postele, protože mne nechce rušit.
„Ilono, ty myslíš na ten můj rukopis. Proto nemůžeš spát. Tak si o tom promluvíme.“
„Dobře,“ řekla jsem.
„Já netrvám na tom, že bys to musela hnát až k jeho vydání. Mně na tom zase tak nezáleží. Nedělej si s tím starosti. Psal jsem v době, kdy mi nebylo nejlíp a nyní se obávám, že je dost depresivní. Co myslíš?“
„Je depresivní,“ přisvědčila jsem.
„A takové věci se nemají dávat mezi lidi. Co by se stalo, kdybys ho vyřadila, vrátila mi ho a já ho předělal?“
„Co tě napadlo?“ vyhrkla jsem,
„Chci skončit se svou minulostí. Ty jsi, Ilono, pro mne, přítomnost a já nechci za sebou vláčet něco, co jsem možná nepřekonal, co visí mezi mnou a tebou a někdy si myslím, že nejsi vedle mne šťastná, i když se o to snažíš. Bylo to odemne sobecké, že jsem tě do toho zavlekl.“
„Jak zavlekl? Ty jsi autor, zodpovídáš za své dílo a já ho vůbec nevztahuji k sobě.“
„Ale vztahuješ. Myslíš si, co asi mezi tebou a mnou je, že se nedovedeme k sobě přiblížit, ale pořád si na něco hrajeme. Dobře, vtáhl jsem do toho textu ten ostrov blaženosti s bohyněmi, které si chtějí užívat a lidé, kteří se tam dostanou si chtějí zase užívat s nimi. To se přeci nehodí do dnešní doby a lidé by to nepochopili.“
„A co je na tom divného?“ zeptala jsem se.
„Ty přeci Ilono do toho všeho nepatříš. Tvůj svět je čistý, vzdálený takovým ostrovům, ty jsi žena, která má prožít něco jiného. Rozumíš mi?“
„Nerozumím.“
„Dobře, tak ti nabídnu něco jiného.“
„A co?“ zeptala se.
„Napíšeme spolu něco, co bude jen o nás, z tohoto světa, z tvého a mého života. Napíšeme to.“
„Co myslíš?“
„Dal jsem už tomu název: „Když padaly hvězdy“.
„Dobře, tak jo. A jdi spát,“ řekla jsem, protože jsem už o tom nechtěla mluvit. Ten jeho rukopis byl opravdu depresivní. Pohybovaly se v něm postavy, které nebyli ani lidé, ani bohové a podle toho se také chovali.
„Mohu ještě chvíli zůstat?“ zeptal se a přisedl ke mně na postel. Odstranil mi vlasy z čela a políbil mne na čelo.
„Chci, abys mne vysvobodila a pak mne milovala tak, jak ženy milují muže. Musel jsem ti připadat celou dobu jako nějaký přízrak z jiného světa.“
„No, Roberte, asi tak to bude,“ řekla jsem. Pohladil mne po ruce.
„Tak dobrou noc.“