Ostrovy, 6. kapitola
VI. To se ti Roberte, řekne, přijeď v pátek na chalupu. Už ve čtvrtek začalo pršet a byla hodně chladno. Začínán mi podzimní viróza. Pokoušela jsem se to zahnat domácí léčbou, ale v noci jsem dostala horečku. Po Paralenu sice klesla, ale byla jsem jako moucha. To nemohu riskovat. Tak jsem si k počítači a napsala jsem mu zprávu o tom, že jsem dostala virózu a že mám horečku a nemohu přijet. Hned přišla odpověď, že přijede za mnou. No, konečně je doktor, tak ať ukáže, co umí. Uklidněná jsem usnula, ale před tím jsem si natáhla budík, abych se ráno osprchovala a dala se do pořádku., Ráno jsem měla normální teplotu, ale pořád jsem cítila takovou nejistotu a slabost. Bylo kolem osmé hodiny, kdy zazvonil u dveří zvonek a v nich stál Robert s legračním kufříkem.
„Ilonko, ty jsi mne vyděsila,“ řekl a sáhl mi na čelo a na tváře.
„Není to tak zlé, ale raději si lehni, můžeme ty věci projednat i tak.“
Není nic horšího, než ztráta pohody a vnitřního klidu. Robert si sundal sako a vyndal z kufříku notebook. Musím přiznat, že jsem se obávala, že vytáhne stetoskop a měřič tlaku. Tak daleko zase spolu nejsme, že.
„Roberte, já jsem poslouchala tvůj rozhovor na youtube s tou švédskou redaktorkou. Bylo to moc pěkné.“
„Tak to jsem rád, že jsi to poslouchala. Jenže ten rozhovor, milá Ilonko předpokládá, že dostojím svému plánu.“
„Jakému plánu?“ vztyčila jsem se v posteli.
„Jen klidně lež, to můžeš poslouchat i v leže.“
Zapojil notebook a chvíli v něm něco hledal.
„A už to mám. Mám tě,“ řekl vítězoslavně.
„No, jestli sis všimla, tak jsem tam mluvil o románu.“
„To jsem si všimla,“ řekla jsem a pochopila jsem, že to byl hlavní důvod jeho návštěvy. Jistě by se mu to mluvilo lepší, kdybychom byli na chatě, popíjeli víno a přemýšleli i prakticky konali.
„Ten román napíšeme spolu, Ilonko.“
„Takže ostrovy blaženosti rušíme, Cesty necháváme a budeme mít další text?“
„Ostrovy necháme, Cesty taky a v návaznosti na to budeme mít další text. Nejsi unavená?“ zeptal se mně a sáhl mi na čelo.
„Ne, nejsem, ale asi dnes budeš vařit ty. Fakt, že se necítím dobře …“
„To je maličkost, pokud najdu zásoby, z kterých bych mohl něco kloudného uvařit.“
„Jo, tak mluvme o tom dalším románu.“
„Fajn. Je mi jasné, jaký je zhruba jeho obsah.“
„No, ale má to háček.“
„Jaký?“ ulekla jsem se.
„Že ho budeme muset nejdřív spolu prožít.“
No, lepší fintu jsem nikdy neslyšela, ale nesmála jsem se. Jsem přeci jeho vědecký objekt, dokonce hlavní postava.
„Já jsem si udělal předběžně plán, takový sylabus nebo obsah. O čem by to mělo být a jakou strategii promyslím.“
„A co já v tom mám jako dělat?“
„To si musíš sama napsat, vytvořit, umělecky ztvárnit.“
„Jakože já mám napsat román podle tvého plánu a strategie?“
„Chytrááá,“ zvolal nadšeně.
Kdybych mohla, tak bych praskla smíchy.
„Prožijeme spolu romantickou dobu, Ilonko, ale ne žádné násilí, prostě přirozenou cestu lásky v normálním světě, ale přitom v jiné dimenzi, rozumíš?“
Zavřela jsem oči. To je něco neuvěřitelného. Vždyť právě o tom jsem tak přemýšlela. O těch jeho klíčích a zámcích, o těch nejistotách …
„Nesmí to být jako bychom točili film, rozumíš? Budeme spolu mluvit, spolu dělat různé věci, ale v jiném prostoru.“
„A jak si to představuješ?“
„To je jednoduché, oba zapomeneme, co si myslí společnost, co si myslí lidé kolem nás, co se píše v tisku. Co se vykládá v televizi a káže v kostele. Naučíme se nepřijímat konstrukty, ale přijmout svobodu.“
„To je zvláštní, už jsem o tom nějak uvažovala.“
„V jakém kontextu?“
„Když jsem přemýšlela nad příčinou mých nezdarů v manželství, ve vztahu s rodiči a lidmi.“
„To je ono, přemýšlej o tom dál a já jdu něco uvařit a ty lež.“
Z kuchyně jsem slyšela, jak bere nádobí, věci z ledničky a najednou po chvíli se o bytě rozlila vůně vařeného jídla. Zavřela jsem zase oči. Najednou mne obklopil pocit bezpečí a byl tak krásný, že jsem si pak uvědomila, když jsem o tom později přemýšlela, že jsem vlastně tento pocit domova, domácího jídla a klidu strašně dlouho postrádala.
Třeba je to první Robertova lekce, nebo úvod či první kapitola z vybraných kapitol z jeho vědeckého díla. Za chvíli přinesl tác se dvěma talíři a na nich bylo kouřící jídlo. Polévka, zelenina a kus-kus. K tomu jogurt.
Sedla jsem si v posteli a on mi podal misku s polévkou.
„Ta je tak dobrá,“ řekla jsem po několika lžících.
„Ano, je výborná,“ řekl a usmál se na mne.
Když jsme dojedli, šel umýt nádobí a vrátili jsme se k jeho práci.
„Když jsem psal své Ostrovy blaženosti, myslel jsem na tu druhou dimenzi, jak si představovali Řekové. Ale jak jsi, bylo to o smrti. Jenže, já jsem přemýšlel o tom, že člověk může ty břehy blaženosti spatřit za života a klidně jich dosáhnout. Ale je nutné přijmout určité principy.“
„Jaké principy myslíš?“
„Mám za to, že často ve snu se nám zdá to, co není z tohoto světa a přitom se v něm pohybují lidé, kteří jsou nám blízcí.“
„Ano, jsou krásní, odlehčení, cítíme k nim velkou lásku a oni k nám. Jsme šťastní. A pak se probudíme a všechno je pryč.“
„No, a mně jde o to, abychom tento šok ze sna do skutečnosti už neprožívali, rozumíš?“
„To by bylo příliš krásné, Roberte.“
„A je to uskutečnitelné. A o tom bude ten náš román. Už jsi to zkusila v Cestách. Ale nyní to bude jinak.“
„Jak jinak?“
„Budeme to spolu prožívat.“
„Jak zabráníš tomu, abychom nespadli zase do nastavených zvyků vnímání se?“
„To je vynikající otázka a přesně o to mi jde, Ilonko. Přesně o to. Jeden druhého budeme vysvobozovat z těch návyků, což je proces. Už jsme to zkoušeli tehdy v tom domě. Vzpomínáš si?“
„Jistě, že si vzpomínám. Ale to jsme neplánovali.“
„Právě, to jsme neplánovali.“
„Šlo to samo sebou.“
„Protože jsi to sám nastavil. Já neměla ani tušení.“
„Vidíš, a o tom to je. Vykročila jsi a přesáhla sama sebe.“
„Myslíš transcendenci bytí?“
„Přesně to.“
„A jak se bude ten román jmenovat?“
„Když padaly hvězdy.“
„Roberte, není to moc všední téma?“
„Všední to je, ale my skutečně dokážeme, že hvězdy padat budou.“
Lehla jsem si a zavřela oči. Slyšela jsem, jak píše něco na notebooku, bylo to takový příjemný zvuk, byl u mne, byl zase blízko a já jsem cítila přílivy lásky a to, že se měním bez vlastního přičinění.