03.09.2016 19:34

 III.

 

Ráno jsem se probudila do kouzelného rána, za ptačího zpěvu a slunečného dne. Oblékla jsem se a po krátké snídani jsem běžela do práce. Musím zvládnout tak deset stran rukopisu a promluvit si s ředitelem o konečném stavu stran, o kterých mi napsal pár návrhů. Všechno bylo tak, jak má být. Ulice, která vede k domu našeho nakladatelství, byla plná lidí, zdi domů nádherně pozlaceny sluncem a ten vzduch, ta vůně všeho možného původu. To všechno dohromady tvořilo čtvrteční ráno.

Vyběhla jsem do schodů, odemkla kancelář, v domě bylo ticho, jak obvykle. Převlékla jsem se do pracovních šatů a zasedla k počítači. Nejdřív jsem přejela e-maily, nic důležitého a žádný úkol. Pak jsem se podívala letmo na naše vnitřní stránky; fajn, měla jsem tam zaznamenáno uspokojivé plnění úkolů. Dnes mám náladu, že bych pana ředitele nejraději objala. Mám pocit, že na mě spoléhá a není to proto, že by mě někdo doporučil. Nemám přehled o výkonech svých kolegů, takže se nemohu s nikým srovnávat. Chtěla bych být co nejlepší, abych mohla natrvalo pracovat zde, v tomto tichém a voňavém domě, kde všichni, co zde pracují, jsou jako duchové. Za pár dní začínají přednášky, budu mít příjemnou změnu prostředí. Pozítří se setkám s Robertem a nenechám se vyvést z míry. Nevím, jak to s námi dopadne, ale vím, že v každém případě si musíme vyřešit všechny problémy a všechno si vyjasnit. Úplně všechno.

Moje myšlenky přetrhlo zvonění mobilu v kabelce.

„Prosím,“ ozvala jsem se, protože to nebylo z žádných mně známých čísel.

„Jsi to ty, Ilono?“ ozval se Robertův hlas.

„Ano,“ řekla jsem pevným hlasem, i když se mi roztlouklo srdce, div se nerozskočilo.

„Kdy končíš? Jsem teď v Praze a rád bych tě pozval na kávu,“ řekl také pevným hlasem, ale cítila jsem podtón smutku a nejistoty.

„Ve tři,“ řekla jsem.

„Dobře, sejdeme se na Florenci o čtvrté. Je tam taková kavárna…“

„Já vím,“ řekla jsem, „budu tam včas.“

„Děkuji, těším se.“

„Zatím ahoj,“ řekla jsem a vypnula jsem hovor.

Chvíli jsem převracela mobil v ruce. Než jsem ho dala zpět na jeho v místo v kabelce. Pak jsem se vrátila k četbě rukopisu a klidně jsem pokračovala v práci. Co může jiného zničit náš vztah, než emoce. A jde vůbec o nějaký vztah? Co to vlastně je? Jak to mám chápat? Konec, musím se soustředit.

Ve čtyři hodiny jsem otevřela dveře kavárny, Robert seděl u stolku a míchal si cukr do kávy. Zvedl oči, když jsem otevřela dveře a vstal, zapnul si sako a čekal, až k němu dojdu, aby mi odsunul židli a já mohla usednout. Zavanula ke mně nemocniční atmosféra spojená s desinfekcí a mýdlem.

„Prosím, kávu a zákusek,“ mávnul na hbitou číšnici.

„Tak, jak se ti vede, Ilono?“ zeptal se a položil mi svou ruku na mou. Bylo to teplé gesto a já se usmála.

„Dobře, už nedělám do módy, ale editorku.“

„Líbí se ti ta práce?“ zeptal se se zájmem.

„Ano, moc. Líbí se mi to prostředí a hlavně klid.“

Pokýval hlavou. Něco se na něm a v něm změnilo. Nejen, že jsem ho nikdy neviděla tak elegantně oblečeného, ale jeho oči byly naplněné vnitřním světlem, zdály se mi krásné a něžné. Když jsme spolu prožívali své chvíle, byl úplně jiný.                                                                 

„Já jsem taky změnil místo. Pracuji na výzkumu deprese a působím na klinice v Jeseníku.“

„Tam je asi hezky, že?“

„No, těžko jsem si zvykal. To víš, je to taková divoká příroda, ale hlavně jsem se tam nastěhoval proto, že jsem zdědil dům se zahradou, který mi bylo líto prodat. Já jsem, Ilono, zůstal sám.“

Neptám se, buď to řekne, nebo ne. Asi je rozvedený, nebo ovdověl. Něco se prostě stalo. Nedala jsem najevo ani radost, ani soucit, ani uvnitř mého srdce se nic nedělo. Popíjeli jsme kávu a on se nezeptal, zda jsem nebo nejsem sama, takže změna jeho stavu nebyla pro mne pokynem zahájit jednání o návratu do jeho pastiček. V té chvíli jsem po tom netoužila, byl tak cizí, tak jiný, jako za skleněnou zdí.

„A jaké máš nejbližší plány“, zeptal se po odmlce.

„Budu studovat na filosofické fakultě francouzštinu a češtinu,“ odpověděla jsem, „myslím, že bych měla pokračovat ve studiu a někam se posunout. Ten módní svět mne vnitřně vysál jak kaluži“.

„Psal jsem ti, abys přijela na chatu. Platí to?“

„Platí, Roberte“.

„Ty jsi četla můj rukopis, viď?“ řekl a znovu se dotkl mé ruky.

„Ano, Roberte, něco jsem četla a musím ti říci, že z toho mála musím po pravdě říci, že je zajímavý, čtivý, ale mne hluboce zranil. Je totiž o posmrtném životě, nemám pravdu?“

„Máš, to víš, že máš. Když jsi napsala, že jsi ho dostala do rukou, dost jsem se vyděsil, protože jsem si dokázal představit, že ho otevřeš, zcela nepřipravená ho budeš číst a může ti to ublížit. Lituji, že jsem ho kdy napsal.“

„Nelituj, některým lidem může prospět. Když dokáží zbožňovat Dantovo Peklo, proč by si nepočetli v díle psychiatra, který do něho vložil něco, co pochopí jen někteří,“ oplatila jsem mu dotyk a on mne jemně pohladil po hřbetě ruky.

„Nezbyla ti ještě jedna Sbírka sonetů? Já bych ji od tebe ráda dostala,“ odbočila jsem.

Sáhl do náprsní kapsy a podal mi růžovou obálku, ovázanou modrou stužkou.

„Říkal jsem si, že když si o ni nepožádáš, tak ti ji dám na památku,“ usmál se a já pochopila, co znamená, pro něho i pro mne, že jsem si o ni řekla.

Dala jsem si ji do kabelky.

„A kdy ti jede autobus?“

„Za hodinu,“ řekl, když se podíval na hodiny a současně si s nimi porovnal čas na svých hodinkách.

„Máme ještě čas,“ řekla jsem a objednala jsem dva ovocné džusy a dva chlebíčky.

„ Docela se těším na zimu. Tak horké léto, jako bylo letos, nemám rád. Začal jsem pěstovat různé květiny a měl jsem pořád strach, aby neuvadly dřív, než předvedou svou krásu. Staral jsem se o ně každý den. A tato vytrvalost mi pomohla se soustředit a pracovat v určitém vlastním programu“.

„Ano, to je důležité, aby člověk nebloumal sem a tam.“

Pil džus a díval se do oken, do nichž se opíralo slunce. Jeho oči občas zabloudily k obloze a pak na mou tvář.

 „Změnila ses,“ řekl, „ je nyní v tobě cosi, co nedovedu pojmenovat.“

„Myslíš?“ usmála jsem se, ale neprozradila jsem, že je to láska.

„Jsi zamilovaná?“ zeptal se rovnou, protože on prokoukne zřejmě každého, ale mohl být diskrétnější.

„Ano, jsem,“ řekla jsem popravdě a snažila se tvářit kamenně. Za rekvizitu mi posloužila velká sklenice s ovocným džusem.

„To je dobře,“ řekl, „to je dobře,“ zopakoval a vstal.

„Už bych měl jít pomalu k autobusu. Abych se nemusel cpát mezi lidmi. Mám místenku. Já budu v sobotu na chalupě od rána, takže přijeď dřív, abychom se mohli projít a vykládat si. Jo, a upeč ty koláčky, co jsme spolu jedli v jeskyni.“

To mi stačilo. Odhalil mne a otevřel svět lásky, odevzdanosti a milostného pocitu. Možná, že ví o mých semenech lásky, jak je zasévám na místa, které jsou svědky mých myšlenek jako pomníčky na to úžasné setkání, tenkrát, v potoce.

Počkala jsem, až se autobus rozjede a zamávala jsem mu. On mi také zamával a já jsem se už těšila na naše setkání. Na všechny podivuhodnosti jeho fantazie, na jeho hry a mlčení, které říká všechno o něm a mně.

Ještě chvíli po tom jsem se potulovala po pražských ulicích, šťastně jsem vdechovala atmosféru a najednou se všechno proměnilo v zážitek, v řadu malých zážitků, které se prolínaly, měnily svou barvu a intenzitu a i vůni. Jsem šťastná, že nezatáhl do našeho příběhu jiný příběh, že mi uvolnil mé okovy závislosti a osvobodil mne od tíživých pocitů z jeho Ostrovů a posledních stránek mých Cest.

Konečně jsem doma. Popadla jsem rukopis Ostrovů, vložila jsem je do obálky a dala do tašky. Zítra budu přemýšlet, co do ní ještě přidám. Kazetu koláčků. Žijeme z nás dvou, ne z okolností a fantazií ; je mezi námi jasno?