Nenávist je prvním krokem k lásce
Nenávist je prvním krokem k lásce
Přemýšlela jsem o tomto jednou pořekadle po cestě do práce. Co to může znamenat? Dosud jsem neměla s nenávistí velkou zkušenost.
Tedy do doby, než odešel Pavel, šéf III. Interní kliniky do Prahy a za něho nastoupil doktor Igor Páleníček, který vykázal pětiletou praxi v zahraničí. Snad někde na východě. Ikdo to nevěděl přesně. Od prvního pohledu nebyl nikomu sympatický.
„Vypadá, jakoby při přišel z nějakého mnišského semináře,“ poznamenala vrchní sestra potichu, když za sebou zavřel dveře.
Sestra Alenka se usmála.
„No, ale ošklivý rozhodně není,“ řekla a zasmála se.
„Tak na něho si nech zajít chuť,“ napomenula ji vrchní.
„Něco mi na něm nesedí,“ poznamenala jsem, „myslím, že nám bude pěkně zatápět.“
„No to víš, nové koště dobře mete a potom, ruku na srdce, dámy, Pavel už neměl zájem něco měnit nebo se s námi dohadovat. No uvidíme,“ uzavřela debatu vrchní sestra a já raději šla do kanceláře. Měla jsem nedodělané ještě nějaké věci a potřebovalo tam uklidit.
Taková okresní nemocnice, v které jsem tehdy pracovala jako začínající právnička, byla všehochutí všelijakých povah a příhod. Budova byla stará, chybělo v ní mnoho vyšetřovacích přístrojů, takže pacienti museli cestovat do krajského města a zpět k nám z výsledky dalších vyšetření. Bylo to prostě složité. S doktorem Páleníčkem přišly i peníze a nám bylo jasné, že se bude budovat, přebudovávat a nakupovat, že přijdou mezi náš i jiní lidé, kteří změní dosavadní pracovní tempo a možná, že se začne i propouštět. Vedle mé kanceláře měl Páleníček svou pracovnu. Nyní se tam ozývá nějaký hluk. Zřejmě vyhazuje nepotřebné knihy a staré věci, pomyslela jsem si, když se dveře zprudka otevřely.
„Prosím vás, zavolejte toto číslo. A řekněte, že objednávám auto na odvoz nepotřebných věcí do skladu a do spalovny.“
Nakoukla jsem do místnosti. Všechny Pavlovy byly již vyskládány na podlahu a roztříděny na hromádky.
„A tyhle šanony přijdou do archivu. Vezměte si rudl, naskládejte to na něho a odvezte dolů.Ta místnost musí být prázdná. Pak sežeňte malíře, natěrače úklid.“
Nedokázala jsem mu odporovat. Když se místnost, která vypadal zařízená útulně vystěhovala, bylo vidět, že se v ní dlouho nemalovalo a neuklízelo. Pavel totiž pořád pracoval a nepřipustil, aby se s něčím hýbalo. Byl hodně pracovitý! Bylo mi líto, že vyhodil do krabice i těžítko, které bývalo na jeho stole. Nyní jeho věci leží v krabici a jsou určeny k likvidaci.
„A pak přijde řada na další místnosti. Spojíme naše kanceláře, abyste nemusela chodit sem a tam a budeme spolupracovat.“
„Jak to myslíte?“ zeptala jsem se s jistou obavou.
„No, zdá se mi, že vám nastanou krušné časy,“ zasmál se, ale jeho smích nebyl veselý, ani výsměšný.
Za několik týdnů se všechno změnilo k nepoznání. I moje pracovní náplň. Jako šéf byl nekompromisní a neodpustil jedinou chybu. Ale nejvíc mně rozladil, když propustil řidiče kliniky.
„Je zbytečný. Do Prahy na ministerstvo a do Hradce je pár kilometrů. Budete mne vozit vy. Stejně se mou musíte jezdit na všechna jednání. Já se v právu moc nevyznám.“
„Ale to auto…,“ namítl jsem, protože jsem věděla, že už má svoje odježděno.
„Koupíme nové. Nebojte se,“ usmál se.
Jestli někdo z vás ještě neví, co je to pravá ruka šéfa, pak sledujte dál tento příběh.
Když byly všechny záležitosti, které rozjel (mimochodem nebývalou rychlostí) hotové, došlo na ostatní personální záležitosti. A začaly se kontrolovat včasné příchody do práce, obsazení nočních služeb, kvalita práce, prostě všechno, co souvisí s provozem kliniky. A tak v krátkém čase byly propuštěny tři sestry, které nedodržovaly řád a kouřily mimo vykázané místo v době, kdy měly být ve službě, vzájemně si psaly příchody do knihy a odcházely předčasně z pracoviště.
„Pane doktore, však víte, že sester je v našem oboru málo,“ začala lamentovat vrchní sestra.
„Já tu potřebuji kázeň a pořádek. A také ochotu ke zvyšování kvalifikace. Je to vaše chyba, paní vrchní, že na ně nedohlížíte. A jestli si ty tři myslely, že jsou nepostradatelné, tak se zmýlily. Každý je nahraditelný.“
„To je pravda,“ odpověděla dvojsmyslně. Podíval se na ni. Ne zle, spíš zamyšleně. Když odešla, sedl si ke stolu a listoval v odborném časopise. Nedal na sobě znát, že by ho tento nepříjemný rozhovor rozčilil. Pak se podíval na hodinky.
„Jdu na oběd,“ oznámil mi.
„Dobře,“ odpověděla jsem.
„Zaznamenávejte všechny hovory, pokud budou. Až se vrátím, tak můžete jít a oběd vy.“
Zavřel za sebou dveře.
„Je to Modrovous. Všechny nás tu utahá a zničí. A pak si odejde na ministerstvo,“ řekla mi vrchní, která se potichu vkradla po jeho odchodu do pracovny. Otevřela jeho diář zalistovala v něm.
„Moniko, ty ještě nemáš velkou zkušenost. Ale jako právnička bys mu neměla tak sloužit, jak si to představuje. A občas bys mi mohla říci, co plánuje. Co říkáš?“
„No, já nevím. Asi to nepůjde.“
„Měj rozum. Máš dobré místo. Může tě časem taky vyhodit, když mu nebudeš vyhovovat. Nic o něm nevíme, třeba už má z tebe někde náhradu.“
„Myslíte?“ polekala jsem se.
„No, může si sem dát místo tebe asistentku bez vysokoškolského vzdělání a ušetří na mzdě a právníka si najmout na smlouvu. Tebe sem vzal Pavel proto, že se znal s tvou maminkou. A taky, ruku na srdce, jestli tu půjde o přestavby, bude potřebovat chlapa, který je zkušený. Musíme si to pohlídat. Kam bys pak šla? Máš pětiletou praxi a to není tak moc. A takové věci jsi nikdy nedělala. A třicítku na krku. Mysli na sebe.“
Mohla mít pravdu. Tento rozhovor rozhodil můj dosavadní klid. A když se vrátil z oběda, sedl si ke stolu. Vzal do ruky diář a něco si do něho zapsal.
„Tak můžete jít na oběd. A až se budete vracet, zastavte se na chirurgii a řekněte doktoru Hamáčkovi, ať se tu ve tři zastaví. Potřebuji s ním naléhavě mluvit.“
Uvědomila jsem si, že vrchní měla pravdu. Dělá si ze mne jen poslíčka, k ničemu mne pořádně nepustí. A já potřebuji hlavně praxi v oboru. Po cestě jsem se rozhodovala, že s ním promluvím. Oběd mi nechutnal.
„Nevíte, co mi chce?“ zeptal se doktor Hamáček.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny.
„Dělá si z nás, co se mu zachce. Víte co? Ať přijde sám. Mám tu práci.“
„Pane doktore, prosím vás, raději pojďte se mnou,“ zaprosila jsem.
„Vy se ho bojíte?“ zasmál se.
„Jo, já se ho bojím.“
A byla to pravda. Den za dnem ubíhal a já dělala jen pomocné věci, běhala s papíry a dělala řidiče. A začala ho nenávidět. Často se dohadovali i s vrchní sestrou, a ta na něho nasazovala všude, kde chtěli slyšet její názory. Já ho alespoň nenáviděla tiše. Byl neproniknutelný, byl nezranitelný. A perfektní, to musím přiznat. Zatímco pacienti si ho chválili až do nebes, nemocniční personál ho nemohl vystát.
„Kdo dělal tuhle smlouvu?“ zeptala jsem se ho jednou, když jsem v poštovní knize našla smlouvu na přestavbu archivu.
„Doktor Grubner. Máte snad proti ní něco?“ usmál se.
„Chybí tady článek o výkonu stavebního dozoru,“ řekla jsem suše.
Zvedl obočí.
„Ukažte?“ řekl a já mu musela smlouvu donést ke stolu. Položila jsem ji před něho.
„Máte pravdu. Je vidět, že jste šikovná. No, napište k ní připomínky a pošlete mu ji zpět.“
Netušila jsem, jak bude doktor Grubner zuřit. Přímo vletěl do naší kanceláře.
„Co si to dovolujete?“ řval na mně, „taková kancelářská myš mne nebude opravovat. To jste mi nemohla zavolat?“
„Já vás neznám, pane doktore. Nemohla jsem vědět, jaké máte telefonní číslo.“
„Tak jste se mohla zeptat,“ pokračoval dál ve svém křiku.
„Co se tu děje?“ ozval se od dveří šéfův hlas.
„Ale tahle ženská mi poslala zpět smlouvu, že s ní nesouhlasí,“ řekl rozčileně.
„Pane doktore, já s ní nesouhlasím. A ona je právník. Mohl jste si to přečíst na dveřích. Má za úkol všechny smlouvy a právní věci kontrolovat. Takže buď tu smlouvu přepracujete nebo s vámi zruším smlouvu o zastupování. Vyberte si.“
Nebyla to pravda, takový úkol mi nedal. Ale za mými zády si uzavřel smlouvu s jiným právníkem.
Bylo to jasné. Vrchní měla pravdu, že si nějakého právníka najal. Cítila jsem se zklamaná, že to se mou nekonzultoval. Doktor Grubner sebral dokument a praštil za sebou dveřmi.
„A máme o nepřítele víc,“ poznamenal šéf, „teď si budeme muset spolu vystačit sami. Cítíte se na to?“
To byla otázka. Těch pět let jsem nic takového dělat nemusela a praxi jsem v tomto ohledu neměla. Nezbývalo mi, než přikývnout a vzít na sebe břemeno obav, strachu, nejistoty. A tak se můj život začal měnit. Po večerech jsem musela studovat stavební právo a i jiné věci, v kterých jsem se dosud jen málo orientovala. A on na mne zvyšoval nároky.
„Uvidíš, že tě potopí,“ řekla mi matka, „on to na tebe zkouší a při první chybě tě propustí.“
Zatímco jsem se snažila své místo uhájit, on chodil klidně kolem mne, dával mi všelijaké úkoly a já je v potu tváře plnila. Byl chladný, nesmlouvavý, svou práci zvládal naprosto bezchybně a já jsem se třásla, abych nezapomněla jen jediné písmenko v dlouhých textech smluv a podání. Nikdy mne nepochválil, nepovzbudil. A já dělala všechno pro sebe a svou budoucnost, která se mi zdála nyní šedá. Můj stereotypní život byl narušován neustálou obavou, kde mám své meze. Ale současně jsem cítila i vzrušení a radost i z těch malých úspěchů, které se začaly dostavovat.
A přišla zima. Venkovní práce se zastavily a budovalo se uvnitř. Mezi klinikami, kde byly dřív dvory se stromy záhony, se válelo spousta materiálu. Nemocnice se proměnila v jedno velké staveniště.
„Pojedeme do Prahy,“ řekl jednou ráno, když hustě sněžilo, „budete řídit.“
Hrklo ve mně. V takovém nečase jsem nikdy nejezdila. Pavel si řídil sám a konečně, moc těch cest nevykonával.
„Máte snad strach?“ zeptal se a v očích se mu objevily výsměšné plamínky.
„Ne, nemám,“ řekla jsem sebejistě, „hlavně, že vy nemáte strach jet se mou. V takovém počasí jsem nikdy nejezdila.“
„Tak si dávejte pozor, ať neskočíme někde ve škarpě,“ zasmál se a oblékl si elegantní kabát.
Pak vyndal jednu složku ze stolu.
„Jen se na to zběžně podívejte, abyste věděla, o čem budeme jednat.“
Při zběžném pohledu jsem zjistila, že text je celý v angličtině. Úplně jsem zkoprněla.
„Ale ve vašich osobních materiálech je napsáno, že ovládáte angličtinu,“ řekl s údivem v hlase, když zpozoroval, jak se tvářím.
„Slovem i písmem,“ dodal v zrcadle si upravil vlasy. Dívala jsem se na něho a cítila jsem, jak mne nenávist opouští. Usmála jsem se.
„No, uvidíme,“ dodal.
Jako vždycky, jsme v autě nepromluvili ani slovo. Cesta byla opravdu děsná, protože stále hustě sněžilo a padala mlha. Seděl na zadním sedadle a studoval si v klidu materiály.
„Za chvíli vjedeme na dálnici a pak na to musíte šlápnout, Takovým tempem se nikam nedostaneme,“ prohodil po delší době mlčení.
Tak jsem na dálnici šlápla na plyn a jeli jsme maximálně povolenou rychlostí. Naštěstí nebyly nikde uzavírky a aut jezdilo jen málo.Najednou se před námi objevila mihotavá světla policejních aut.
„Něco se tam stalo,“ řekla jsem.
„Zastavte,“ přikázal a já vjela do odstavného pruhu. Opravdu, jedno auto havarovalo a zastavilo se o svodidla. Předek úplně zdemolovaný.Šéf vyskočil z vozu a běžel na místo havárie. Pak se otočil a naznačil mi, abych vzala jeho kufřík a běžela za ním. Policisté právě vyprošťovali z auta zraněného řidiče.
„Jsem lékař,“ slyšela jsem šéfův hlas, „pusťte mne k němu.“
Doběhla jsem z kufříkem a otevřela ho. Prsty jsem měla celé zkřehlé.
„Podejte mi škrtidlo,“ zavolal na mne vzrušeně a naléhavě. Měl ruce celé od krve a otíral si je do kapesníku. Udělalo se mi špatně, ale to, co požadoval jsem našla a podala mu to. Podíval se na mne.
„Pojďte sem a podržte mu ruku. Má ji zlomenou. Musíme ji dát do dlahy. A vzpamatujte se ženská. Já nemám teď na vás čas.“
Naštěstí se ozval ječivý zvuk záchranky. Oddechla jsem si v duchu, ale pomáhala mu podle svých sil. Sanitka zatím dojela a z ní vyskočili dva lidé.
„Igore, co tady děláš?“ zvolal jeden z nich a doběhl k němu.
„Ale, poskytujeme tady první pomoc, než se sem dohrabete,“ řekl šéf ironicky.
„Převezmeme pacienta a ty se jdi umýt. V sanitce je kanistr s vodou. I sestřička,“ obrátil se ke mně.
„To je můj právník,“ zasmál se Igor na mne, „jsme na cestě do Prahy.“
A když jsme se rozjeli, upadl zase do svého mlčení. Jen já se ještě třásla z toho zážitku. On si prohlížel dokumenty.
Zastavili jsme před ministerstvem a vystoupili z vozu.
„Docela jste to zvládla,“ řekl a dlaní mne lehce plácl do ramene, až ve mně hrklo.
„Myslíte tu cestu?“ zeptala jsem se a oblékala si kabát. Přidržel mi ho.
„Všechno. Zdá se mi, že přeci jenom z vás udělám člověka na svém místě.“
„Myslíte?“
„Jo, to si myslím.“
Jednání se protáhlo a Igor se rozhodl, že přespíme v hotelu.
„Musím zavolat mámě, aby neměla o mně strach,“ řekl a vytáhl z kapsy mobil, když jsme stáli v recepci a čekali ve frontě u pultu.
Odstoupila jsem, abych nedělala dojem, že poslouchám cizí hovory. Ale dívala jsem se na něho a všimla jsem si, že se při tom hovoru jemně usmívá a že z jeho očí vyzařuje laskavost a něha.
Když skončil, otočil hlavu ke mně.
„A vy nemáte komu zavolat? Třeba vašemu milému.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak to je chyba. Velká chyba,“ řekl s úsměvem, který byl jiný, než ty, které mu na rtech pohrávaly v práci.
Každý jsme dostali pokoj a on mi popřál dobrou noc. Ráno jsme se, podle dohody, sešli u auta.
„Řídit budu já,“ rozhodl a tak jsem zamířila k zadním dvířkům.
„Sedněte si vedle mne a něco mi povídejte, abych neusnul.“
Vyprávěli jsme si o životě a práci. Vyprávěl mi, jak začínal, kolik problémů měl v práci i v životě a nakonec i o svém rozvodu.
„Proto jsem vzal místo v naší nemocnici. Všechno jsem ji nechal. Měla pravdu. Jsem svým způsobem nesnesitelný tyran.“
„Já si to nemyslím,“ řekla jsem.
„No, to je divné. Někdy jsme měl dojem, že mne nenávidíte.“
„Nenávist je prvním krokem k lásce,“ řekla jsem s úsměvem.
„Ne vždycky,“ podotkl.
„Ale je to hezká představa. Nenávist je zhoubná. Láska ji zmírňuje.“
„Nemám o lásce dobré mínění.No, raději od toho tématu upustíme. Nechci vám kazit vaše sny.“
„Líbí se mi s vámi pracovat. Naučila jsem se vážit si sama sebe.“
„Nerozumím vám.“
„Nebylo to lehké. Ale překonala jsem strach, obavy, nejistotu…“
„Přiznám se vám, že jsem neměl z vás na první pohled ten nejlepší dojem. Ale dnes je to všechno jinak. Ukázala jste, že jste charakter.“
„A na tom vám tolik záleží?“
„Víc, než si myslíte.“
Ale naše vztahy v práci se nezměnily. Jakoby se na příhodu zapomnělo. Sice jsem si už více věřila, přesto jsem byla opatrnější, abych se nedočkala něčeho nepříjemného. A to vyvolávalo mezi ostatními důvody pomluvám. Hlavně vrchní sestra měla pocit, že už nejsem loyalní a tak jsem měla s ní peklo.
„Jestli odejde, pak ti nezbude, než jít s ním. To ti nezapomenu,“ řekla mi jednou, když jsem jí řekla, aby se nehrabala v jeho věcech.
Stala jsem se svým způsobem nástrojem jeho přísného způsobu řízení kliniky a nic mi nezbývalo jiného.
„On si s tebou dělá co chce a pak uvidíš. Ani si neškrtneš.Ty neznáš chlapy. Myslí jen na sebe,“ dodala.
Ale ani jeho chování ve mně nevyvolávalo dojem, že bychom se spolu více sblížili. Nezměnil se. Ani na vánočním večírku nepřišel pro mne tančit, jak jsem doufala a proto jsem si koupila krásné šaty. Jen ho zahájil, pak prohodil pár slov s různými lidmi a zmizel. Celý večer jsem seděla sama u stolu. A přemýšlela jsem o tom, že jsem se stala opravdu součástí jeho práce a to mne odděluje od ostatních, kteří k němu chovají zášť ze strachu, ze závisti, protože cítí, jak je v mnohém převyšuje. Zkrátka, maloměsto.A tak jsem kolem půlnoci šla domů. Nikdo tam na mne nečeká, řekla jsem si smutně v duchu, když jsem odemykala dveře. Poprvé na mne dolehl pocit samoty, touha po blízkém člověku, muži a milenci. Ale on byl nedosažitelný. Jakoby patřil do jiných sfér, kam sama nedosáhnu, protože jsem stále jen ta, která byla na počátku. A v duchu jsem si představovala jeho tvář a gesta, hořkosladkou mužskou vůni a jeho ruce, jak se všeho dotýkají s jistotou a jemností. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Zklamáním, touhou i nemožností zdolat tuto pevnost, protože jsem na samém počátku opravdového života on těsně před vrcholem. Nejsem pro něho nic, než kolegyně a jeho právnička. Bylo by to příliš laciné, kdyby si se mou něco začal, ale jistě by poznal, že se k němu nehodím. A to vím sama také.
Uběhl rok jako voda a zatímco já jsem ve svých citech k němu sama v sobě nepolevovala, on se neprojevoval. Ani při našich cestách nedocházelo k žádným osobním rozhovorům a ani k situacím, které by nás k tomu přiměly. Byl jen vážnější a začal hubnout, myslela jsem si, že na něho doléhá práce, které měl opravdu mnoho.
Na jednom večírku, který se konal na oslavu dostavby pavilónu jsem se seznámila s Oldřichem, také právníkem a po krátké známosti jsme se rozhodli, že se vezmeme. Bylo to rychlé a rozumné.
„Vezmeme si hypotéku na byt a zařídíme si ho podle svých představ,“ řekl mi v posteli, když jsme snili, jak budeme bydlet a jezdit na dovolenou.
„A najdu ti jiné místo, než uděláš advokátské zkoušky,“ řekl.
„Proč? Mně se v nemocnici líbí,“ namítla jsem.
„Ty to nevíš? Páleníček si hledá právníka.“
„Jak to? To nevím!“ řekla jsem s úlekem.
„Prosím tě. Vždyť ho znáš. Dělá si co chce. Na nikom mu nezáleží. Proč by ti to říkal?“
Měl pravdu. Až ho najde, tak mi doručí výpověď a hotovo. Ale rozhodla jsem se, že se ho na to zeptám přímo.
„Slyšela jsem, že si hledáte právníka,“ řekla jsem na rovinu, když jsme byli spolu sami.
„To jste slyšela dobře. Máte něco proti tomu?“ zeptal se a neodtrhnul oči od papírů, v kterých si s takovým zaujetím četl.
„No, a co budu dělat já?“
„To je vaše věc. Nebudete se náhodou vdávat? To jsem zase slyšel já.“
„Ano, budu.“
„Čeká tu mnoho práce, raději se věnujte svému životu.“
„A vám vadí, že jsem se rozhodla k tomuto kroku?“
Zvedl ke mně oči.
„Dobře. Dobře. Tak na rovinu. Vadí. Zvykl jsem si na vás a zřejmě jsem se domníval, že vy na mne také. Dobře se nám pracovalo.“
„A dál?“ zeptala jsem se.
„Jsem o deset let starší než vy a mám už něco za sebou. Víte, tenkrát v Praze, vzpomínáte si?“
„Ano.“
„Myslel jsem, že se sblížíme. Myslel jsem na mnoho věcí.“
„Já také.“
„Ale pak … ó, nechme toho. Prosím vás, dejte výpověď sama. Můžete odejít ihned. Přál bych si to.“
„Ale já tomu nerozumím,“ řekla jsem naléhavě.
„Brzy pochopíte.“
„Dobře,“ řekla jsem a ničemu jsem nerozuměla.
„Tak. A teď mne už nechte se soustředit na práci.“
Ani se nerozloučil, jak jsem mohla očekávat. Podal mi jen ruku a popřál mi hodně štěstí. Krátce na to jsem se vdala a odjela s manželem na svatební cestu na Kanárské ostrovy.
Po návratu jsem se dozvěděla, že Páleníček zemřel. Náhle.
„Měl rakovinu. Přišli mu na ni asi před více než rokem,“ řekla mi vrchní sestra, „jak jste byli v Praze. Dostal výsledky testů. To jsme se dozvěděli až teď, jak to s ním bylo. Pracoval chudák do poslední chvíle. Zemřel na embolii. Našli ho doma. Měl to rychlé. A byl statečný. Já nevím, co bych dělala na jeho místě. Nikomu se nesvěřil. Ale každému něco zanechal.Lituji jen toho, že jsem ho líp nepochopila. Na všechno je už pozdě.“
A z očí ji vyhrkly slzy.
„Byl to Modrovous, ale ten špitál dal do kupy,“ pokračovala v slzách.
Musela jsem se odvrátit, aby neviděla moje slzy.Všechno jsem naráz pochopila. Nezbylo mi po něm bohužel nic, než vzpomínky na muže, který mne tak miloval, že mne k sobě ve chvíli vlastního neštěstí nepřipoutal. A přesto jsem jeho smrtí velmi trpěla i nyní, když mi v tom nemohlo sám zabránit. Nikomu jsem nikdy neřekla ani slovo. Byl to právě on, který tak změnil můj život po všech stránkách. Proto jsem šťastná dál, zatímco on tiše odpočívá a nemá již žádnou potřebu.
Tak, to je můj příběh o tom, že nenávist bývá prvním krokem k lásce. A ta má, kterou mi zažehnul v srdci, nikdy, snad nikdy, nevyhasne.
Maura, 2008