Na vánoce nebudu sama
Bylo to v listopadu, když jsem přišla o svého milovaného manžela. Vracel ze služební cesty a na dálnici se převrátil kamion. Strhl dvě auta. Řidiči uhořeli za živa.
Ještě pár minut před tím mi volal, těšil se, že spolu strávíme večer. Bože, kdo pochopí, jak osud strojí všechny ty tragedie i ta vrcholná štěstí?
Na začátku prosince začalo pěkně mrznout. František chtěl udělat izolace na okna, kudy táhlo, ale už to chudák nestačil. A tak nyní chodím po domě jak ztracená a jen si říkám, zda bych neměla dům prodat a koupit menší byt v osobním vlastnictví, abych se nemusela o všechno sama starat. Je to nad moje síly. Opravdu.
„Vlastičko, co budeš dělat o vánočních svátcích?“ ptá se mne matka v telefonu, „neměla bys být sama. Třeba byste se měli dohodnout mezi sebou a přijet k nám?“
Ó to ne, mami, říkám si, moji věčně uhádaní sourozenci by mi jen rozhodili náladu a nakonec bych byla smutnější, než jsem nyní.
„Myslím, že nebudu sama,“ říkám ji potichu do telefonu.
„Neříkej, opravdu?“ Její hlas zněl nadšeně, protože si asi vykonstruovala představu, že jsem si po té tragedii někoho našla. Kdyby to byla pravda, tak by mne nikdo neodsuzoval. To mohu celkem pravdivě tvrdit. Františka mi nikdo nevrátí a truchlení mi k ničemu není, ale já jsem opravdu velmi smutná, to sotva kdo může pochopit. Jen vím, že se smutku nesmím podávat, abych si na něj nezvykla. Když jsem se rozhodla tu bolest překonat a ne jen nést, musím hledět do budoucnosti a ne žít v minulosti nebo přítomností. Včera jsem se pokoušela péci cukroví. Říkala jsem si, že bych poslala pár balíčků příbuzným a známým jako pozdrav, ale všechno mi padalo z rukou. Nakonec jsem zkazila i linecké koláčky. Všechno jsem vyhodila, uklidila kuchyň a šla se projít do mrazivého večera. Dívala jsem se po oknech domácností, jak se rozsvěcují a za záclonami a závěsy proudí rodinný život. Někde v harmonii, někde ve sporech, ale jsou spolu.
Potkávám lidi, venčí psy nebo spěchají domů. Já nikam nespěchám. V tuto dobu jsem vždycky připravovala Františkovi večeři, teď si namažu chleba máslem a marmeládou, dám si k tomu bílou kávu a mlčím. Nesnesu ani televizi, ani rádio. Dříve byl dům plný zvuků, František hrál na klavír nebo si pouštěl nahoře své oblíbené skladby. Jsou chvíle, kdybych raději byla s ním. Nejsem stále tak silná, jak bych měla být. Ale odmítla jsem o tom všem mluvit s kýmkoliv, i když mi přátelé nabízeli pomoc psychologa. Takový zázrak, abych se z toho jen tak dostala, nikdo nedokáže. A tak jdu po té ulici, ozářené pouličním osvětlením, začíná zlehka sněžit a vločky mi padají na ramena a sem tam zastudí na tváři. Zrychluji krok, protože mne zase popadá ta vnitřní bolest a stesk a jsem ráda, že nejsem teď doma. To bych asi padla na postel a plakala až do rána ...
Z těch truchlivých myšlenek mne probral štěkot. Lekla jsem se. Přede mnou stál velký černý pudl a štěkal na mne.
„Bene, k noze,“ volal na něho mužský hlas zlostně ze tmy, ale pes se ani nehnul.
„Paní, nebojte se, on vám nic neudělá.“ Hlas zněl už docela blízko. Otočila jsem se.
„To by mohl říci každý,“ odsekla jsem. Byla jsem naštvaná, protože pes neměl náhubek.
„Já vím,“ řekl ten muž smířlivě a připoutal psa na vodítko.
„Už mne dneska štve. Je hrozně neposlušný a mne nerespektuje. Dokud ho rozmazlovala moje paní, tak se choval slušně. Když od nás odešla, psa mi nechala a já ho nezvládám.“
„Musí si na vás zvyknout,“ řekla jsem také smířlivě a pohladila jsem psa po hlavě, protože si vynucoval mou pozornost.
„Já už vím, proč na vás doráží. Vy používáte stejný parfém jako Lída,“ zasmál se.
Šli jsme vedle sebe. Sníh padal stále hustěji a hustěji.
„A zase tu budou vánoce. V listopadu jsem zůstal sám. Manželka se vracela ze služební cesty. Na dálnici se převrátil kamion. Strhl ji i nějaké další auto. Oba řidiči na místě mrtví. Pořád uvažuji, jestli bych neměl prodat dům a odstěhovat se někam jinam, kde bych si ji nepřipomínal.“
Pokyvovala jsem hlavou a nechtělo se mi o tom mluvit. Ale v duchu jsem si říkala – tak vida, živí se potkávají a mrtví spolu někde přebývají. Ale kde, kde to je? Jak se jim tak daří?
„Ještě jsem nebyl schopen rozdat její věci, stále mám takový pocit, že se vrátí., že to není pravda. Byl jsem u psychologa, beru nějaké prášky, ale stejně, stejně...“
Vytáhl kapesník a otřel si oči. Nebyla jsem schopná říci jediné slovo útěchy. Neboť jsem ji potřebovala hlavně sama pro sebe.
„Když jste s rozhodl to všechno přežít, musíte myslet jen na budoucnost.“
„To mi také psycholog říkal, ale to jsou jen slova. Víte, když zůstane chlap sám, je to těžký. Lída se o všechno starala, teď si jen vařím kafe a nebo si dám chleba se salámem a vedu to od desíti k pěti. A lidi jsou zlí.“
„Někteří ano. Ještě se pasou na cizím neštěstí,“ řekla jsem ze své zkušenosti.
„Neměla byste chuť si na chvíli někam sednout?“
Neurazilo mne to. To pozvání bylo upřímné a možná, že toužil být na chvíli se ženou, která voněla stejným parfémem jako jeho Lída. Pochopila jsem to tak.
„Ale co se psem?“ namítla jsem.
„No, nedaleko je malá kavárnička. Má ji můj přítel. Nebude se zlobit, když si Ben lehne pod stůl. On to tam zná a v tuto hodinu tam není nikdy moc lidí.“
„Jenomže já nemám sebou žádné peníze.“
„Zvu vás,“ řekl zvesela a já jsem souhlasila. Jen jsem si strčila ruce do kapes, abych se zahřála, protože byla čím dál větší zima.
Teprve, když jsem si sedli naproti sobě, jsem shledala, že je to velmi příjemný a hezký muž. Tak nějak v mých letech. Je to hrozné, když člověk ovdoví před čtyřicítkou. Už má nakročeno do zralosti a náhle ho taková rána srazí k zemi. Doslova a do písmene, tak to pociťuji já i on sám.
Byl to příjemný večer a já jsem se dozvěděla, že bydlí o tři ulice dál. Podali jsme si ruce a já si uvědomila, že jsme se ani jeden druhému nepředstavili jménem.
10. prosince. Říkám si, že si přeci jenom vyzdobím pokoj, ať mám vánoce. Třeba František uvidí záři mého stromečku tam, kde nyní přebývá a vůbec ... V supermarketu bylo nabito lidmi. Všichni nervózně pobíhali s vozíky, mně letos stačil košík. Loni jsme nakládali auto ...
Koupila jsem nové vánoční stříbrné řetězy na stromeček a dokoupila jsem ozdoby. Loni nám stromeček spadl a pár ozdob se rozbilo. Ještě František říkal, že je budeme muset v prosinci dokoupit, abychom měli ten stromeček pěkný. Budeš ho mít pěkný. A příští rok také, to ti slibuji. Slzy se mi hrnuly do očí a já sotva našla pokladnu, abych zaplatila. Na nástupním ostrůvku stálo mnoho lidí a tak jsem se rozhodla, že půjdu pěšky domů, pěkně zvolna, abych byla sama ze sebou a svými myšlenkami, které na mne nyní doléhaly a dotíraly.
Doma jsem si uvědomila, že musím ještě na hřbitov. Podívat se, jestli už má František hotový náhrobní kámen. Pořád to odkládám, já vím, ale jednou tam stejně musím, abych definitivě pochopila, že je tato kapitola mého života uzavřena. Tato myšlenka mne zase zneklidněla. Musím začít ze sebou něco dělat. Předně, pustím si rádio, abych nebyla tak odříznutá od světa. Někdy je těžké dělat úplně obyčejné věci!
„Vlastičko, už máš výzdobu na hrob?“ volala mi maminka zcela věcně druhý den. Nejdřív mně hrklo, zdálo se mi to nešetrné, ale ona, jak jsem si uvědomila, tyto záležitosti bere s tou rutinou člověka, který přestál smutek a kterou ještě pořád budu roky získávat. Možná, že sama chce, abych se k tomu tak stavěla také, ale já ještě nemohu. Pořád cítím Františkovy doteky a slyším v duchu jeho hlas, ještě ode mne zcela neodešel.
„Já se tam nejdřív musím podívat, jestli už má hotový náhrobní kámen.“
„To jdi, protože stál fůru peněz.“
Mami, říkám si, kdyby to šlo, opřela bych se o ten kámen sama, ale místo mne tam bude stát anděl se svěšenými křídly. Zlobila jsi se, že vydávám takové peníze, ale já chci, aby měl František nějakou společnost.
Nedalo mi to, a tak jsem navečer jela na ústřední hřbitov. Chlad a nervozita mne rozechvívaly tak, že jsem si zapnula kabát až u krku. Tak vida, kam mne až můj osud přivádí. Dříve jsem chodívala s babičkou „po hrobech“, jak říkávala, já jsem urovnávala kamínky hrabičkami a babička zapalovala maličkou petrolejku, petrolej dorážel na mé chřípí a jeho vůně kdekoliv jinde pak vždycky vyvolávala vzpomínky na ta místa a na ty „její nebožtíky“, jak říkala všem svým příbuzným. I já mám nyní toho svého nebožtíka, pomyslela jsem si. Šla jsem do kanceláře, abych se tam vyptala na všechny věci, které je třeba ještě zařídit. Za pultem seděla paní a něco si psala. Vyndala jsem lístek, na kterém jsem měla poznamenáno číslo hrobu. Podívala se na mne přes brýle a pak je odložila.
„Dobrý večer, já jsem Kalinová. Jdu se zeptat, zda byl na hrob mého manžela již posazen kámen s andělem.“
„Moment, podívám se.“
Chvíli se dívala do počítače.
„Ano, zaplatila jste řádně zálohu, jak vidím, doplatíte ještě šedesát tisíc korun.“
„Ano, můžete mi dát prosím číslo účtu? Ráda bych platila bankovním převodem.“
„Jistě, paní.“
Napsala mi na bílou kartičku číslo a podala mi ho. Chtěla mi něco říci, ale já jsem se obrátila a raději odešla. Čekala mne těžká zkouška a nechtěla jsem plakat před cizími lidmi.
Pomalu jsem přicházelo na to místo. Bylo osvětleno a já jsem z dálky uviděla náhrobek. Černý kámen, o kterého je opřen bílý anděl. Celým tělem prošla ostrá bolest a já jsem si musela přitisknout ruku na srdce, jak se mi rozbušilo. Z toho stavu mne vyrušil rozhovor, který nebyl vedený zrovna klidně.
„Podívejte se. Já jsem si objednal lesklý šedý náhrobní kámen a zaplatil zálohu. Místo toho tady vidím černý matný kámen. Ani jsem nechtěl zlaté, ale stříbrné písmo. Sakra. Chlape, to nemáte alespoň kousek soucitu s pozůstalými? To se musím s vámi hádat ještě nad manželčiným hrobem?“
„Tak jsme se spletli, no. Tak vám to změníme, ale doplatíte si demontáž a montáž.“
„Tak to se teda hrubě pletete, pane, já vám nic doplácet nebudu. Za takový bordel já nic platit nebudu. To byla vaše vada. Máte si, krucinál, pořádně přečíst objednávku.“
„Tak to teda ne.“
„Na to bychom se podívali. Já vám to spočítám, pane, to se budete divit.“
Napnula jsem oči do toho přítmí a skutečně, byl to ten muž, kterého jsem potakala se psem před několika dny na naší ulici. Nyní jsem měla jistotu, že František s Lídou zemřeli spolu a já i on jsme se nějakým osudem potkali. Neuvěřitelné? Jsou věci mezi nebem a zemí, které člověka zaráží, protože se jim zdráhá uvěřit. Ale od Františkovy smrti cítím stále víc, že je všechno možné a uvěřitelné. Pamatuji si, jak mi babička vždycky říkávala, že Bůh nakládá na lidi jen taková břemena, která mohou unést. Babička měla pravdu. Tuto její víru jsem nyní pochopila a proto jsem zde, na místě, kde mi ho pochovali a žiji.
Chvíli jsem váhala, jestli se mám k němu přihlásit a být svědkem takové nechutné hádky.
„Pane doktore,“ řekl ten muž, „ já se vám velmi omlouvám. Bylo to nedopatření. Napište stížnost a my vám to vyměníme.“
„Já vám nic psát nebudu,“ rozčiloval se zase můj známý,“já tady nebudu s vámi diskutovat, mám v autě psa a nemám čas se tady zdržovat. Tohle vyřídí právník. A nepřejte si mně.“
Byl rozčilený, chápala jsem ho. I on zřejmě byl poprvé u hrobu své manželky a jistě cítil to, co já. Šla jsem ke svému místu, sehnula jsem se a položila ruku na hrob.
„Františku,“ zašeptala jsem, „jsem tady a budu sem chodit za tebou.“
Do očí mi vystoupily slzy a já jsem se rozplakala. Vyndala jsem si z kabelky papírový kapesníček. Pak jsem se ještě jednou podívala na kámen a anděla a chtěla jsem odejít.
„Prosím vás, promiňte mi,“ oslovil mne můj známý,“ já jsem tak rozčilený.“ A v tom mne poznal.
„To jste vy?“ zeptal se a po tváři se mu rozlil úsměv. Podala jsem mu ruku.
„Koho tu máte?“
Zaváhala jsem, cítila jsem, jak se mi chvějí rty v pláči.
„Mého manžela Františka.“
Určitě mu to došlo. Náhle měl oči plné slz a dojetím mne objal.
„Takže, ztratili jsme své nejbližší v jedné osudné chvíli. Jaká náhoda. Oni jsou tam a my zase tady.“
Pomalu jsme šli hřbitovem a nemluvili jsme, protože jsme byli přemoženi smutkem a nevlídným večerem. Na hrobech svítila náhrobní světla. Vyšli jsme z brány.
„Jste tu autem?“ zeptal se.
„Ne, nejsem.“
„Mohu vás svézt domů?“
„Ale já se bojím Bena?“ řekla jsem.
„Ale ne, jen si tam sedněte, on se rád vozí a bude poslušný.“
Když jsme přijeli k mému domu, zastavil a obrátil se ke mně.
„Nevěřím v osud, ale věřím v to, že jsme se museli setkat. Víte, já jsem úplně sám. Těžce nesu ztrátu Lídy. Vadilo by vám, kdybych navrhl, že tyto první vánoce strávíme spolu?“
Zaváhala jsem.
„Nemám nic připraveno. Nedokázala jsem ani letos upéci cukroví. Nemám nic doma, nechtěla jsem ani vařit, abych netesknila, jen Františkovi rozsvítit stromeček.“
„Chápu, ale můžeme to napravit. Umím vařit, nemyslete si.“
A tak jsme spolu rozsvítili stromeček. Za okny padal sníh a v pokoji bylo útulno, voněla krásně purpura a já jsem byla klidná. I když jsme si připíjeli na krásné vánoce.
„A víte co? Pojedeme na výlet, zavezu vás na krásné místo, kde jsem trávil s babičkou svátky. Je tam krásně.“
„A kdy?“
„Na Štěpána. Dáme si ve vsi něco k jídlu a projdeme se po okolí.“
Stali se z nás přátelé. Chodíváme spolu na procházky do přírody a rozumíme si. O našich zemřelých moc nehovoříme. Jsou v nás a s námi. Pomalu plyne čas a bolest se mění ve vzpomínky. Jen občas, opravdu jen občas si zavzpomínáme. Někdy pozvu Pavla na nedělní oběd. Pak si dáme kávu a nějaký ten zákusek v té kavárně, kde jsme spolu seděli poprvé. Je ještě brzy, abychom se sbližovali více. Ještě stále cítím Františkovy doteky a vidím jeho úsměv ...