Motýli temnot
Růže
Na křídlech mé touhy chci se vznášet,
v rozbřesku rána, za uplynulou nocí.
Co všechno musí lidské srdce snášet ?
Nový den je zas a tma nás nemá v moci.
Do vázy jsi čerstvou růži potichu dal.
Na lístek napsal jsi, že mne miluješ.
Potichu, jak zloděj, za kliku jsi bral.
Nechal jsi mne spát. Možná, že lituješ.
Rozpadání se v pomalém pohybu bytí
Jsme šťastné manželství
podle našich přátel.
Ale tíha údělu klesá níž a níž.
Spíš vedle mne a tížíš mne.
Chci ulétnout do noci, do tmy
před rozpadáním se
- v naší posteli.
Budík mlaská - odměřuje čas.
Každou nocí jsme blíž věčnosti,
každou nocí jsme více vedle sebe
a bojím se přiznat, že dávno jsi sám
- je mi to tak líto.
Tam, do té prázdnoty jen tam
třeba uložit tajné myšlenky
a nechat je přemlít do pravdy o mně.
Tělem jsi blízký a tak vzdálený
- mým snům, mým představám !
Lžu ti bez ostychu a beze slov.
Je to polopravda o mně.
A ty tu ležíš, s rukou přes mé břicho,
zbytečný pro mne a přeci stále můj.
Co chci ? Nevím sama, já nevím.
Jen nechci se rozpadnout a nebýt.
V těch rituálech štěstí.
Téměř jak umírající v tichém koutě
co tápe rukama v touze ještě být tělem
tak ty si přitahuješ mne
a šťávou pokropíš mé břicho.
Tak v pomalém pohybu bytí
v rytmu mlaskajícího budíku
v navyklém tempu
do rozpadu svých těl
- se milujeme.
Kavárna v neděli odpoledne
U sklenky koňaku a šálku černé kávy,
dobře se vykládá s mými přáteli.
Novinky letí od jedněch úst k druhým,
o svoje názory se každý rád podělí.
V rytmu těch řečí slova jsou jak ptáci,
co vyplaší je rána z pistole.
Teď nevím oč jde, smysl se mi ztrácí,
dívám se z okna, kolem jde neděle.
Zákusky se nesou, jsou jak pyšné zámky,
s čepicí šlehačky, ovocem zdobené.
A mezi sousty se mele osud Hanky,
co vlezla, hloupá, do špatné postele.
Stromy se už barví, brzy listí shodí,
pohledem se vpíjím do nebe.
Na ubrousek něžný verše tužkou píši,
pro naši lásku, pro neklid srdce, pro tebe.
Znám jedno místo
Znám jedno místo, plné vroucí něhy,
často v něm pobývám, sama a toužící..
Zelené ticho a řeka mezi břehy,
prokvetlá tráva, vzduch sluncem vonící.
S harfičkou sedává tam malá vodní paní,
písněmi o vodě si zkrášluje svůj čas.
Opřená o strom, se dívám na svítání,
jak slunce rozmarně rozlévá svůj jas.
Zelené pastviny, v čase kuropění,
jak obláčky bělají se ovce na stráni.
Přečistá chvíle, v duši sladké chvění,
v mém srdci je blaženost , ale i čekání.
Ty víš !
Mám jedno místo, které nikdo nezná
pod lesním mlázím je dobře ukryto.
Najdi ho, prosím ! Povede tě hvězda.
Kolik slz lásky bude jen prolito ?
Než začne padat sníh
Ještě trochu slunce. A dost.
Za okny se už dřív stmívá,
šediví obloha a já jsem líná,
si obléci o jeden svetr navíc
- nechce se ještě do chladných rán.
Do vlasů se mi vpletl žlutý list.
A naše louka, plná vroucných slibů,
zežloutla a už nevoní po heřmánku.
Na hladině studánky plavou tvoje oči,
jen do nich se na chvíli ztratit.
Ale ještě jeden pohled. A dost.
Až se snese první bílá vločka,
natáhnu dlaň - snad roztaje.
V pobledlých ránech se budeme tísnit
u zadních dveří tramvaje.
Ale ještě trochu tepla. A dost.
Srnčí stezkou
V zátočinách tichých,
kde zpívají jen ptáci,
na mechu jahody jsme spolu snídali
a z potoka vodu pili,
- jako dva , co mají si co říci.
I když mlčí a dívají se jinam ........
Je dobře, že raci nevymřeli,
je dobře, že voda se nezkalila,
je dobře, že láska , ač bolí,
důvodem je, proč se probudit.
A vstát i do nepohody ....
Nad horami se slunce zvedá,
proráží mraky - je vítězem nad nocí,
rozlije zlato. Rozvoní louky.
Aby k ulehnutí byly, k milování.
Zatím trhám heřmánek - a sním.
Po horách, nad stržemi,
po tajemných stezkách,
- a tam smí jen laně s koloušky -
strážené jeleny a Bohem,
jdeš tiše za mnou.
Protože lidské cesty pro nás není.
Dívám často na nebe,
jestli už není tvůj čas.
- poznám ho podle hvězd -
Srdce si připravím a duši očistím,
pro strastiplnou pouť.
S tebou.
Za tebou ....
Deštivý den
Syrový den. Sotva kdo ho chápe.
Ve své horší části – má fialový nádech.
Ještě že svítí hvězdy..pobledlé od úsvitu.
Nezvednu oči – ani srdce ne.
V ulicí temných - okna osleplá.
poskrovná světla – houpou se ve větru.
V odlesku chodníků - svět jak po mrtvici.
Jsou pokřtěné deštěm a plivanci a blátem.......
Deštivá noci. Depresivně krásná.
Smutná jsi paní. Sotva kdo si všimne,
jak ulicemi jdeš. Bezprizorní, ztěžklá. .
Nebojím se. Jen déšť v okapu slyším.
Ten burcující souzvuk vody a kovu !
Mám ráda, když se připozdívá.
Nevidět si do tváře. A lhát si o tobě.
Počkám a uvidím. Co nebude dál.
Tak já, na křižovatce představ,
se zmítám – s duší hadí tanečnice..
Jít dál nebo radši stát ? Vzít nebo nechat být !
Miluji tě a přitom – v té deštivé noci stojím.
Nesoucítím !
Šípkový čaj
Za křivým plůtkem zahrádka jak dlaň,
a dům bílý s rozpadlými krovy.
Tam tak často ve snech chodívám,
když srdce tak stýská si a nekonečně bolí.
A květy v odkvětu, tak tlivě krásně voní,
jak dlaně, co vyprahle klesly v starý klín.
Nad lesy brdskými se deštné mraky honí,
všude kolem klid a nekonečný smír.
Na stole s ubrusem, s jemnými výšivkami,
hrníček stojí s čajem šípkovým.
Jsem hostem času, jež dávno, dávno minul,
a zase tu sedím za stolem prastarým.
Tak laskavé je pohlazení vánku,
které mi sklouzává lehce po vlasech.
To ruce mé babičky vplétají do copánků,
útěchu pro chvíle v mých životních nečasech.
Za Ivanem Blatným
Podzimně mžilo do korun stromů
podvečer se skláněl nad Brnem
šla jsem jen tak, pomalu domů
a sám Ivan Blatný mne provázel
" Nebe je modré jak karfiol"
tak úchvatně smutná metafora
v tom verši je krása, něha i bol
a vzpomínka na mého profesora
S pokorou v srdci si říkám jeho básně
a večer se pomalu přikrádá
je mi tak bolestně a přitom tak krásně
to jeho poezie si s city pohrává
Nespavost
Kdyby tak mohl spát
v podkroví starého domu !
Nevětrané chodby
nadávky na zdech
nehtem vryto pro vždy
kdo s kým tajně spává.
V mezaninu vyhrnuje sukně
ta, co se špatně vdala.
Ta šílená samota !
Lascivní gesta a úsměvy
poskvrněné bílé prádlo
kdysi ctnostných žen
co nenasytně nabízely
k pronájmu svá stehna.
Kdyby tak mohl spát.
S tou, co tu byla včera
Laciným parfémem
šokovala pavučiny
a odešla s ránem.
Sama.
Procházka v neděli ráno
V šedivém jitru mrholivém
procházím se sama alejí.
Listí se leskne na chodníku
havrani v trávě snídají.
Je nedělní ráno, nerušené lidmi,
vzduch voní vlhce po dešti.
Do duše přichází pocit tak vlídný,
utiší předtuchy z lidských neštěstí.
Vždyť každý den je vzácný,
nepřichází vždycky, to útěšné krásné poznání,
že život je jeden a velmi, velmi krásný,
darován pro lásku, pro sny a dávání.
V těch nedělních chvílích, na okraji města,
v alejích stromů je skrytý můj svět.
Ze stromů padá barevné listí,
v zahrádkách září podzimní květ.
Tak na okraji města, pod stráží starých stromů
se ukládá příroda do spánku.
Je to tak krásné , že nechce se jít domů,
jen dívat se, být svědkem Božích zázraků.
O Labi
Okrášlená soumrakem, ještě nedozpívala,
ještě nedosnila své záhadné sny.
Zbývá se uložit mezi břehy,
rozvlnit se v líném mihotání.
Rybí těla se stříbřitě lesknou,
v důvěře v její laskavé objetí.
Tisknou se k sobě, jak by se milovali,
a sen jim prochází očima a duší.
Stromy obtěžkané posláním,
sklání své větve nad hladinu.
Tma zvolna zavírá jeden den,
z těch mnohých, ty věčnost neukrojí.
Milostný ritornel
Já z jihu slyším, jak zní ritornely.
Nyní! - když slast budí vzpomínky těla,
k pohybu boků ještě nedozněly.
Zas k slunci dlaně vzpínají se lehce.
Jaká vábná, sladká je má láska k tobě,
tak slza do květu růže skane měkce.
Kéž jasmínu tě vůně zmámí zrána.
Snad probudí tvou touhu, co dřímá i ve mně,
ať srdce promluví a prázdná je má hlava.
Chci ti jen zašeptat : Zůstaň, lásko, navždy.
Však líp než já to poví jasmínový květ,
svou jemnou vůní snad lístek jeho každý.
Svatební noc
Tak prosté je říkat - miluji tě,
a s něhou se dotýkat tvých skrání.
Láska mi sama vede dlaně,
po drahách tvých utajených přání
A co je za očima ?
A co je za tvou duší ?
A co je za srdcem ?
Tak lehce a zvolna přichází má touha,
tak neslyšně se blíží bouře smyslů mých.
S přivřenými víčky necháváš se laskat,
oči jsou bránami do míst tajemných.
A co je za očima ?
A co je za tvou duší ?
A co je za srdcem ?
Hromobití z touhy nelaskavých nocí.
Tak rád bys na všechno zapomněl.
Začínat znovu od nevinnosti?
U samých bran lásky bys zase postát chtěl?
A co je za očima ?
A co je za mou duší ?
A co je za srdcem ?
Hladím tě něžně, a cítím tvoje chvění,
tisíce otázek v srdci mám.
Mlčky tak ležíme, blíží se rozednění.
Svatební noc končí - jistotu postrádám.
Nezkracuj si cestu, měsíci!
V pokoji tichém, s modrými stíny,
růže ve váze se krásou honosí.
Měsíc věstec zná mé tiché splíny ,
ne slzy, ale noc mé oči zarosí.
Snad nechceš se milovat v noční závrati?
Na těle doteky, jak bledá je tvá tvář.
Se sluncem ranním se touha už nevrátí,
zemřeš mi v náruči, až pohasne tvá zář.
Beethovenův portrét
Kdyby býval nebránil mi stud
řekla bych si, ale v myšlenkách tvých
bylo tolik síly a pocitů mužských,
že jsem měla strach, abys mne nezranil.
V rozechvění ti to jen sama říkám,
co mohl jsi mi poznat v pohledu,
ale díval jsi se často někam jinam.
Na stole ještě notový papír rozepsaný.
Rozeznělý tak, až tají se mi dech,
když jsem spatřila pozlacené stíny,
na portrétu v jasu pozdního léta.
Políbil jsi mne ještě na schodech.
Já jsem vrátila, zcela rozechvělá,
jak je možné taje věcí těch,
přinutit myšlenkou, aby se rozezněly !
Kolikrát mé ruce zatoužily,
dotknout se tvých, však dotknu-li se přec,
v plátky bílých růží by se proměnily,
padajících času napospas.
Jak plátky z růže čerstvě utržené,
tak víčka očí, když chce se tolik spát,
a ještě tak dlouho hledím pod ně.
Hodiny mohu tak proležet v aksamitu,
aniž bych cítila, že ubíhá můj čas,
hledíc na portrét, nakreslený v mžiku,
v němž míhá se světlo, temnota i stíny.
To vzpomínky na muže co nedaly snít,
jakoby mi zpíval vzdálený hlas,
slova prokletá, od Baudelaira.
Má mysl zabodne se v tichu,
pulsuje čas ve spleti osamělého splínu,
v tom projasněném, tichém zátiší.
Kolik mi ještě zbývá tak rozkošných chvil
a co každá z nich mi právě tebe připomíná ?
Z tvé hudby kdo opojné víno pil,
okusil přitom vášeň Beethovena.
Malířovo podzimní odpoledne
Myslím, že máš raději stromy na podzim,
a listí zbarvené, sluncem pozlacené,
v samotě, která neohlušuje bytí.
Jsi sám sebou, rozkročen na kopci,
měříš zrakem krajinu a už víš,
jak hluboko zasáhneš do lidského vědomí.
Vím, že jsi kdysi chtěl malovat jaro,
svázat sluneční paprsky pentličkou
a v závratné vášni se nechat unášet.
Sám pod keřem rozkvetlého šípku,
bez nepatřičné přítomnosti ženy,
jsi vzal jen kousek modře z oblohy,
a zaklel jsi navždy sebe do palety.
Věřím, že jsi štětcem dobyl tichou krásu.
Tajemná údolí, do sebe zasněná ,
březové hájky, tak oddané ptákům
a ty, v klidném rozpoložení jak faun.
Ta bytost v tobě, střežící klid krásy,
ukázala na odstín hnědi a pravdu o hlíně,
z níž vchází a do ní odchází prosté lidství,
jež nebere sebou oddanost k Stvoření.
Tím drásavým navrch
Když jarní vítr po zimě zavane
pověsím na trám peřinu
obrácenou k slunci.
Se sny a úzkostmi navrch.
Jak prudké deště na pokraji léta
a vítr ve větvích stromů
se vzdouvá do zapomnění.
Tak padají mé vzpomínky dolů .
Ale léto je daleko,
řeka se třpytí jak smaragdy
a na slunci tají mé sny.
Mlžnou cestou vzlínají vzhůru.
Je to poezie ?
Máš lásku ? Dej mi ji. Než slunce vyjde.
Ještě je duše osleplá temnotou.
Ve vichřici kráčím, po cestách dávných lidí.
Já, vyznavačka snů a milenka Harmonie.
Mé neštěstí je snění. A to je poezie ?
Bože ! Mučivá a těžká, drátěná košile.
Do žeber mne tlačí. Do ramen zadírá.
Pálí a souží. Ať přijde už déšť !
Blíženec Měsíc ještě nepřichází.
Mrazivé noci ! A kolem všude spoušť.
Ta cesta je vyprahlá. Plná kamení.
Po stezkách, dávno opuštěných, bloudím.
Zmítám se. mezi nadšením a agónií.
Tu a tam vidím to, co jiným skryto.
Smrtelný puch andělů padlých,
křídla sežehnuta. Tak je mi jich líto.
Máš žízeň ? Napij se z pramene.
Dříve než uvidíš zázrak zmrtvýchvstání
šedého, starého kamene.
Slyšíš zvuk flétny ? To chvění ?
Tak to je poezie. Nebo – ještě není ?
Pro pírko jestřábí
Pro pírko jestřábí, údolím procházím,
nade mnou obloha, pod nohama zem.
Hrst suché trávy, odkvetlé máky,
deštný mrak nad horou...
Magický den !
Jestřábí plachtění,
vysoko v oblacích,
pro pírko sehnu se,
než vítr ho odnese,
dám ti ho z večera,
až rybník rozkvete, nočními květy hvězd...
Milostný sen!
Motýli temnot
Motýli temnot!
Bez cíle nocí letí,
uhranutí světlem,
síly napínají,
a – smrti jdou vstříc.
I noční můry smrt prožívají.
Jak křídla chtivě roztahují!
Jak muži svou náruč,
i dívky své nohy.
Pro orgastické opojení.
V moci temnoty.
Zapomnění!
Ještě ten nejkrásnější let!
Nad lampou.
Naposledy.
Pod mužem.
Pro ukojení.
Tajemství té noci, zpečetěno.
Spálená křídla.
Při rozednění.
Noční pták
Při půlnočním průletu
nad městem
poznal, že světlo
je pomíjivé.
A ví,
že noční lampa,
neosvítí svět.
I obrovská svíce,
planoucí na oltáři,
největšího chrámu,
zhasne hned,
při závanu větru...
Je zklamán, tím co ví.
Viděl padat,
člověka pod tíhou nicoty.
Zažil i vzlet ducha,
z chladnoucího popela.
A srazil ho k zemí strach z dalšího pádu.
Je zdrcen, že pochopil a chce s tím být sám.
Noční pták.
Podzimní květiny
Už podle jejich vůně poznáš je,
podzimní květiny.
I když sluneční nitky mazlí střechy,
neodvrátí času běh.
A lásky, sladce osamělé,
neudrží těly teplo strání.
Večery při svíčce,
k sobě se sklání,
dva, jež se milují, poprvé a navždy.
Pro horký lidský cit.
Procházka lesem
Chrám lesa.
Ranní svit.
Vír ptačích křídel,
úzkostný křik,.....
a jinak klid.
Taj stínů.
Stačí číst !
Podzimní květ,
spadlý list,.....
a dá se tak snít.
Studánka v lese.
Dá se z ní pít.
Sladkobol z lásky,
pro věčný cit,........
i tak se dá žít.
Tak nahá
Svázala vlasy,
mazlí se s tělem,
s rozkoši sebelásky.
Ňadra ještě pevná,
někdo je opustil.
Nechal jí s nimi
na cestě stát na pospas sobě.
Svléká se pro věčnost.
a mnoho ještě neví.
Pod sklaním převisem.
Stínohra snů o citech,
a slunce mísí modř levandulových polí.
K zemdlení je vláčná,
poddajná a ladná,
pod proudem chladné vody,
stojí žena, co ví,
že je nahá.
Který z nich je klam ?
Neumím možná na loutnu sladce hrát,
nechápu důvod se hlouposti prát
neumím asi číst pravdu mezi řádky
odmítám přijmout divné pořádky
..... do očí se dívám černému knězi
a mlčím ......
Na stole víno a pod ním spící pes,
svazek starých svitků, kdo četl by je dnes ?
Láska a Pravda se v koutě tiše smějí,
na starém oltáři se zvláštní věci dějí.
.... někdo tu chybí. A proto je to Ticho
i já mlčím.
Noci jsou hříchem znamenány,
dny plné bolesti stokrát proklínány.
Není kam utéci, cesty nám chybí,
v přístavech se tísní příliš mnoho lidí
... lodi se rozpadly. Kdo se jich dočká ?
raději mlčím.
Ulice s domy tak slepá okna mají,
u prostřených stolů lidé v kostky hrají.
Zemdlené ruce se neodváží sepnout,
na trůny králů si chce kde kdo sednout
..... koruna z hadích těl spletena. Kdo to pochopí ?
v naději mlčím.
Noviny píší jak správně se milovat,
káva je nezdravá, řeč nutno pilovat.
Rohlíky s máslem sílu vám nedají,
ztučnělá játra si o nemoc volají
.....trnová koruna do temnot trčí. Vidí ji lidé,
však ze strachu mlčí.
Zamykám svět. Tu hrobku plnou klamu.
Slunce je nad horou, snad cestu k němu zvládnu.
S batohem na zádech se polní cestou vydám,
k ptačímu zpěvu se svým hlasem přidám
nebudu mlčet a nebudu se bát. Jiný vidím svět,
proč měla bych si lhát ?
Jen nevím, který z nich je klam.
Otázku pošlu. Nahoru. Ke hvězdám ...
Stará kaple
V zeleni stromů září bílé zdi
a když se noční stíny rozejdou,
k vědomí světla, v chladné samotě,
cesta je vidět, tajemná.
Vysoké stromy střeží klid těch zdí,
jen slunce, když proniká větvemi,
zlatí ji svým čarokrásným svitem
a ptáci ji opěvují až do nebes.
Tíhu k ní nesou lidé. Břemeno nářku.
Však v jejích útrobách je pramen.
Víra tě uzdraví, ta krása prostá,
zdráv zas půjdeš domů. Domů.
Poznání
Pluje-li loďka proti proudu,
zmítaná vlnami mezi břehy,
třeba se o kmen roztříští,
narazí dnem na kámen pod hladinou,
k molu už nedojede ...
Stojí-li srdce proti větru,
zmítané city a bolestí,
třeba se s láskou potká,
nenarazí na odmítání a chlad,
k cíli svému dospěje ...
Rozednívání
Vždy za hvězdných nocí,
v magických tancích,
krouží ve vzduchu,
duchové přísvitů.
A v zářících sférách,
tak svůdně krásných,
s aureolou stříbroskvoucích vlasů
a v napjatých pažích až žíly praskají,
drží luk a míří s ním do oblak.
A jejich tváře v extázi jen hoří,
však půlnoční vítr je chladí,
a oni schváceni štěstím z toho letu
září a planou mučivou rozkoší.
S křikem pak burácí až k branám Věčnosti,
harmonicky náhle splynou v jeden tón
a v růžích pak usínají s prvním rozbřeskem.
A maličké víly vstupují do úsvitu,
zlatým jablkem si hází a smějí se.
Slunce už nahlédlo do všech potůčků,
do hladin řek, jezer a kaluží.
Pasáček s beránky kráčí údolím
a všude je ticho, jen vrba vrhá stín.
Kostelní zvony zvou už na ranní,
v tichu a kráse té je tichý, sladký mír.
.
Čajovna
Čajovna na rohu, U Modré konvice,
láká tak vůněmi čaje a skořice!
Na bílém obláčku nese se touha,
Mučenky žlutý květ a noc je tak dlouhá.
Není nač vzpomínat.
S nocí se zháší svět.
Polibek na cestu?
Ne – je má odpověď.
A lampář na rohu
trochu se zasní.
Hvězdu má na tyči.
Někdy i zaspí ...
Aleji lipová, ty voníš mi velice,
procházím ulicí, dráždí mne skořice.
Báseň si vymyslím namísto modlitby.
Už za mnou nechoď. I já nejsem bez viny.
Tak tomu je
Tak tomu je -
v zahradě, kam nedoléhá ani hlas z ulice
a čekání unavuje myšlenky, zaplétající se do sebe,
má lásko – trvalá jako ibišku květ,
jak loď, která se plaví odnikud nikam,
jak dítě držící se v chůzi plotu,
v duchu přicházím, abych se potkala jak řeky v soutoku,
a řekla – i proto tě miluji, že nevím, jaké to je ...
Poklidné náměstí a ozdobená nároží,
navečer si zapaluji cigaretu o zapadající slunce,
tam, na verandě, kde voní máta a heřmánek,
visící květem k zemi, vtahujíc sílu temnoty.
V záchvatu lásky, na kterou je jen smrt za odměnu,
říkám si – i proto tě miluji, že mohu takto cítit,
a prohlížím si ruce v posledním paprsku slunce,
jak lesk prstenů a nehtů svědčí o vlastní existenci,
i když je sotva vidím.
A tak je to i s mou láskou ...
Tak tomu je,
Až k hvězdám planou přísvity mých očí,
zasahující je nestoudným pohledem,
jsou vyprahlejší, než opuštěná doupata,
bez slzí a mříží,
pronikám pohledem až k Psí hvězdě
a nevím, kam složit tu tíhu mé existence.
Zavírám oči,
A poslepu dopisuji do větru tvé jméno za – miluji tě
Tam u nohou kamenného Fauna, jež bdí nad vším
s věčným smíchem. Jsem pošetilá.
Mé kroky po cestách falešných představ jsou lehké,
Mé prsty drnkají o plot tvou oblíbenou píseň,
Vítr stejně rozhází již skoro ucelené myšlenky.
Ty jsi sám, jako ta zahrada i plot, to všechno kolem,
tvé světlo se rozsvěcí s posledním paprskem dne
jak svíce na starém oltáři a plane vzhůru
i do údolí mých snů.
Tak tomu je.
Za zavřenými okny padá listí ze stromů.
Má hlava klesá do cizího klína,
srdce však zůstává tobě na pospas.
Drahý Hamlete
Drahý Hamlete ...
Den jako určený pro tiché rozjímání.
Otevřená kniha – těžké slzy vosku,
vůně ze zahrad – kolem stromy snící.
A na stole – je čisté víno rozlito.
Lež řečená s úsměvem Pravdu zahání
a pod zlatým víkem tlí ošklivost smrti.
Balzámem tu Pravdu natřeli,
aby nepáchla ve svém rozkladu.
Nahoře třpyt a pod tím zmar a hrůza,
ze šlechty se stala zabijácká lůza
a pýchou a podlostí se špiní svět králů.
Jen podle hrobek poznáš je a podle činů.
A trůny jsou za babku.
Tolik jsi plakal v zákoutí hradu,
že svět je takový a přivádí se k pádu.
A zákony Boží a pravda našich cest,
nad propastí září – kolik ještě dnů
než přivedou nás k branám smrti ti co
milovali
nenáviděli
prosili
doufali
snili
bojovali
a zemřeli na rýmu.
Pod svícny bývá ta největší tma
pod hvězdami chlad – hrob chladnější snad není.
Můj princi, usni už a neplač.
Když nemůžeš žít, ulehni do zapomnění.
Tvá milující Ofélie.
Básník
Není to bez úzkosti vstoupit do labyrintu,
v němž myšlenky, slova a představy bloudí.
Ty verše z půlnoci,
vytrysklé v šerosvitu, v tísni !
Prastarou touhou hýčkáš každé slovo.
Ti hlídači snů a nočních přízraků!
Za slovem létají jak ptáci za svým zobem!
S půlnocí, s měsícem - tím potměšilým lhářem.
Ne bez lítosti a s úzkostí lásky,
hrotem pera pak rozruší klid nebe.
Láska a smrt
Obloha byla zatažena,
podzim se snesl do ulic
Po cestě kráčí mladá žena
a v srdci lásku bez hranic.
Do stromů mžilo, do starých dvorů,
stromy se svlékaly v povětří.
Déšť tiše bubnoval do starých krovů,
tu ženu milostnou však osud nešetří.
Kdo miluje tak, že zemřít by chtěl rázem,
smrt, jež mu naslouchá, je mu k pomoci.
Láska když horoucně zavítá k nám na zem,
lidé ji zahání jak těžké nemoci.
Okolo řeky jsou tak kluzké břehy,
z cesty je vidět na bahnité dno.
Jen plášť zbyl nakonec z jedné mladé ženy.
Tak lásku zahnala, jak byla by jen zlo.
A obloha zůstává zatažena,
podzim se vlády ujímá.
V bahnitém dně leží mladá žena,
řeka ji před světem ukrývá.
OBSAH