III.
Helena se pokusila Alexovi zavolat. Ale nebral to. Položila mobil na stolek a natáhla ruku pro cigaretu.
„Prosím tě, komu pořád voláš?“ zeptal se Martin. Krabičku se zbytkem cigaret ji vložil do ruky a pohladil po ruce.
To je složitý,“ povzdechla.
„Jak složitý? Je to nějaký mimozemšťan nebo kdo?“
„Ale měli jsme v práci průser. A tak jsem zkoušela, jestli tam šéf ještě je a nepotřebuje pomoci. Ředitel prý řval.“
„To nevadí,“ řekl.
A pomyslel si: „Hamáček? Ten že by někdy řval? Ten se jen usmívá, všechny vás má v hrsti. Stačí pohnout palcem u nohy. A na toho tvýho šéfa si netroufne, je přeci zetěm velkého bosse, ne? A ten je jedinej, kterej na něho má.“
„Neměla jsem z toho dobrý pocit,“ pokračovala Helena a zapálila si cigaretu, „myslím, že to nebudu mít v příštích dnech jednoduchý.“
„Ty?“ vyprskl Martin, „ty ho máš na háku, ne? Vždyť jsi to vždycky tvrdila.“
„Jo, tvrdila, ale asi od dnešního dne je to jinak.“
„Prosím tě, ředitel se z toho vyspí, ten tvůj šéf taky a my, ovšem spolu, taky.“
Vlezl za ní do postele, vzal ji cigaretu a zhasnul ji v popelníku objal ji a políbil. Helena ho jemně odstrčila a vylezla z postele.
„Co je?“ zeptal se Martin udiveně.
„Dneska na to nemám náladu. Musím přemýšlet.“
„O čem?“
„Mám pocit, že na mně něco hrajou.“
„Kdo jako?“
Martin také vstal a zapálil si cigaretu.
„Šéf určitě. Chová se divně. Jestli za mne nechtějí vzít Elišku z účtárny.“
„Prosím tě, co je to za šachy?“
„No, ty jsi novinář, brouku, ty bys to měl trochu prozkoumat. Hele, jestli mně vyhodí, tak přijdu o byt. Šéf zařídil tenhle pronájem. Chápeš, ne? A kam půjdu?“
„Najdu ti lepší.“
Helena mávla rukou.
„Ale o to nejde. Slušně mě platili a tenhle byt mám za pusu.“
Martin se usmál.
„Jenom za jednu?“ zeptal se a pohladil ji po zadku. Otočila se a jemně ho pleskla.
„Řekla jsem, že dneska ne. Dneska musíme přemýšlet.“
Martin se podíval na hodiny.
„Tak máme na to necelou hodinu, než odbije půlnoc,“ řekl s předstíranou vážností.
Helena se s Martinem seznámila před měsícem na jednom večírku. Chvíli ji pozoroval a pak šli spolu tančit. Ještě před závěrem ji odvezl domů. Něco vypili. Pozvala ho nahoru. Odcházel od ní ve čtyři hodiny ráno. V opilosti mu stačila lecos na sebe vyzvonit. Martin byl sice také opilý, ale ne tolik, aby si všechno, co zajímavého dozvěděl, nezapamatoval. Dobře nezapamatoval. Potřeboval už konečně nějaký trhák, pořádný trhák, protože jeho články, jak řekl šéfredaktor jejich plátku, nestojí ani za psí štěk. Alexe se ale bál, než zjistil pikantní podrobnosti o jeho vztahu s Helenou. Tak to byla slabina, která tikala jak časovaná bomba, to bylo něco, co nebylo předem nikým nastrojeno a s čím nikdo nepočítal. Sledoval je s úporností novináře. Neuvěřitelná neopatrnost, neuvěřitelná blbost člověka tak vysoce postaveného, zaplést se s takovou lacinou husičkou. Z toho by mohla vzejít slušná kauza. Ať se natočí ve prospěch toho nebo onoho aktéra. Je to trampolína, od které se dá odrazit a pak už to pojede. Ale Martin si opatroval Helenu jako oko v hlavě, protože ona je pro něho zdroj. Stačí ji nalít, dvě až čtyři decka a už je jak CNN. Jinak není pro něho zajímavá. Vychytralá mladá samička. Až tak vychytralá, že jednou padne rovnou hubou na beton. Prachy, to je jediné co ji zajímá. Jistě, že je u zdroje. O to ji jde a jemu? Konečně taky.
„Heli, vykašli se na to. Pojď si lehnout. Ráno je moudřejší večera, ne?“
„Spíš modřejší,“ řekla a zívla. Zalezla k němu a objala ho.
Když usnula, vymanil se Martin z jejího objetí a potichu, aby ji nevzbudil, vstal. Byly dvě hodiny po půlnoci. Hodil na sebe župan a s cigaretou vyšel na balkon. Kupodivu, nebyla ani velká zima. Jen obloha byla zatažená, asi bude k ránu pršet. Díval se na město, z té výšky byl pěkný výhled. Skoro všechna okna byla tmavá, do tmy jen zářily reklamy na domech a na střechách. Takové svinstvo, pomyslel si. Asi od toho plátku odejdu. Začíná to pěkně smrdět. Šéf má strach, protože plátek z části vydržuje firma, v které má Alex postavení, díky tchánovi. Sedí v dozorčí radě a je většinový vlastník. Martin však ví, že jeho šéf už jednal s někým, kdo hodlá plátek financovat, aby se vymanil z firemních intrik a toho politikaření. Ale ještě potřebuje na nějakou dobu čtenost. Alexova žena jako oběť nevěry. Třeba titulek: "Měli jsme tě rádi, Alexi" a pod ním fotka tchána nebo "Někdo by chtěl Alexe zadupat do země" a pod ní tázavá výraz paní Irmy. Ovšem, ještě nenastala ta pravá chvíle, protože konečné slovo budou mít lidi, co drží ve firmě většinu. Ti hrají o hlavu ředitele a nebo Alexe. Ti rozhodnou, zda na špalek položí hlavu ten nebo ten. Povzdechl si. Radši bych šel dělat něco jiného. Ale tady to sype. A Heleně budu muset najít nějaký podnájem. Kruci, kdyby se něco stalo, něco změnilo, je jednoduché ji z toho balkonu prostě shodit, aby držela už konečně tu svou klapačku. A ta Alexova manželka, ta by mohla udělat pořádný kus práce na jeho článku, kdyby se to rozjelo. A nebo by mohla pořádně zaplatit za to, že se od toho plátek distancuje. Śéf pořád, tak už něco máš? Já se vymlouvám, jak můžu. Nejdřív přestěhuju Helenu, a pak se uvidí.
Irma se náhle probudila a podívala se na hodiny. Dvě hodiny po půlnoci. Byla tak unavená! Alex spal. Pomalu se vysunula z postele, aby ho nevzbudila a šla do své pracovny. Otevřela počítač, chvíli čekala a pak si našla rozepsaný soubor pod názvem Návrh. Chvíli ho pročítala. Zapálila si cigaretu. Vedle počítače měla ještě trochu vychladlé kávy od večera. Přemýšlela. Něco ji říkalo, že ho měla dopracovat a ráno dát na podatelnu k soudu. Sice se roztočí cirkus, ale stáhnout ho může vždycky. Dostaly se jí do ruky konečně ty fotografie. Velmi intimní. Až se ji udělalo špatně. Nemůže už riskovat. Alex nedodržel slovo a zřejmě to nemá ani v úmyslu pro budoucnost. Dopsala celý dokument, opravila překlepy a pak ho vytiskla, podepsala a vložila do kabelky. Otevřela okno, aby vyvětrala místnost. Chvíli se dívala do kopců a přišlo ji to všechno líto. To je takový darebák, pomyslela si. Takový darebák. Nedá se mu věřit. Jako kdyby nevěděl, jaké to bude mít pro něho následky. Zavřela okno a šla pomalu do ložnice. Ulehla vedle něho. Instinktivně ji položil ruku kolem pasu a zase spal. Ani to ji neodvrátilo od úmyslu ráno podat návrh na rozvod. A musí zajet za otcem a všechno mu říci, aby se připravil na velký skandál. A taky musí spolu promyslet, jak zabránit, aby se do toho celá rodina nenamočila. Dívala se do stropu a hlavou ji probíhaly všelijaké vzpomínky. Ani jedna nezabolela. Je to dobré, řekla si, už je konec. Brzy začalo svítat, vstala tiše a připravila snídani.
„Dobré jitro,“ řekl Alex ve dveřích kuchyně.
„Taky přeji. Dáš si kafe nebo čaj?“
Alex neodpověděl, sedl ke stolu, opřel si bradu o sepjaté ruce a pozoroval ji, jak připravuje snídani. Moje žena, pomyslel si. Dosud krásná, jistá, jemná. Zdvořilá. A teď bych ji měl říci – Irmo, já ….
„Podala jsem návrh na rozvod,“ řekla věcně a tím přerušila chod jeho myšlenek, když usedla proti němu s kávou, „a v konvici máš čaj. Musím za chvíli do práce. Obsluž se sám.“
Dopila kávu a zvedla se od stolu. Neřekl ani slovo. Byl příliš unavený a přiliš připravený na budoucí problémy, které mu nastanou. Když šla už oblečená přes kuchyň ke dveřím, vstal od stolu.
„Mám se hned vystěhovat?“
„Samozřejmě. Sbal si svoje věci a odstěhuj se. A klíče nech u sousedky.“
Říkala to tak klidně, bez jediného zachvění v hlase. Byla ledová jako vždycky. Zavřela za sebou dveře. Tečka. Alex se chytil za hlavu. Jsem zbabělec, řekl si, jsem zbabělec. Kdybych se ji přiznal ještě včera, ale ona to už všechno věděla. Jen čekala. A když se nedočkala, udělala ten tah. Zavolal do práce, že si bere týden dovolenou.
Přesně v devět hodin zastavilo u budovy krajského soudu černé Audi. Irma vystoupila první, za ní Honza. Ten nesl pod paží slohu s dokumenty. Galantně ji podržel dveře, pak vstoupili do budovy a chvíli čekali, až se rozsvítí zelené světlo nad dveřmi. Mlčeli. Helena se jen občas podívala na hodinky. Konečně mohli vejít.
„Jsem právní zástupce s plnou mocí,“ řekl Honza a vyndal obálku.
„Není třeba. Pokud je doložena ve spise.“
„Prosím, potvrďte mi převzetí dokumentů. Zde je seznam překontrolujte si to.“
Úřednice kontrolovala obsah spisu se seznamem.
„Jako vždy pane doktore. Je to výborné.“
Vyšli ven. Irma cítila, jak jí proniká chlad až do morku kostí.
„Musím jet za otcem. Dřív, než se to objeví v novinách. Ta dáma,“ řekla pohrdavě, “má poměr s jedním novinářem z bulváru. Chápete snad, že?“
Honza to nechtěl komentovat. Když ho Irma navštívila a pořádala ho, aby ji zastupoval u rozvodu, nedovolil si ji odmítnout. Za prvé proto že mu výraz její tváře ani nedovolil, aby se vymlouval a za druhé – Alex s ním jen vykecával, ale plnou moc neměl v úmyslu podepsat. Je to jeho chyba a Honza má důvod Irmu zastupovat. Za prvé mu z toho kyne pěkný honorář a prachy potřebuje, za druhé Irmě fandí, což před Alexem neskrýval a dokonce ho nutil aby se s Irmou nějak usmířil. Irma si zakázala, aby ji cokoliv vykládal o Alexovi a mluvil k věci. Připravil všechny návrhy a ze zákonů vytáhl naprosto všechno proto, aby ho už nikdy neviděla. Ne, ona to řekla jinak.
„A doufám, pane doktore,“ a na toho doktora dala zvláštní důraz, „že víte, jak zařídit, aby z toho nebyly nějaké problémy. Víte, co myslím. S odpůrcem už nemám o čem jednat. Připravte petit tak, aby byl rozvod proveden rychle. Rozumíte mi?“
„Ano,“ řekl Honza a přidržel dveře od auta, aby mohla pohodlně nastoupit.
Zastavil před honosnou vilou.
„Prosím, následujte mne, pane doktore. Jistě dostanete od mého otce ještě další instrukce.“
Šel za ní po upravené, široké cestě a v duchu přemýšlel, jak tohle dopadne. Irma se dovede ovládat. To ano. Jistě Alexe vyhodila z domu s tím svým povýšeným pohledem a ten teď hledá nějaký byt. Doufám, říkal si, že není zase takový hlupák, aby se neubytoval u té své asistentky. Irma to myslí smrtelně vážně, ale ještě je tu šance ji odprosit. I když, kdo ví.
Starý pán jim šel naproti.
„Už všechno vím, Irmičko. Pojďte dál, i vy pane doktore,“ řekl a držel jim dveře, aby mohli vejít do domu.
„Posaďte se. Prosím.“
Ukázal na vysoká křesla s malými stolky.
„Káva tu bude za chvíli. Prosím.“
Irma si zapálila cigaretu a dívala se do oken. Kolem domu se rozkládala velká zahrada, listí z jabloní už bylo téměř opadané a větve jakoby žalostně vzpínaly ruce k zamračenému nebi.
„Irmo, ty nesladíš, viď? Pan doktor asi ano. Zde je mléko. Tak a povídej, co máš na srdci.“
„Tati, já to myslím vážně,“ začala.
„Jistě Irmo. Jistě. Já tě chápu, ale je to netaktické. Nemůžeme si dovolit skandál. Ten chlápek, co bývá u té Alexovy asistentky, ten novinář, však víš, ten jen potřebuje nějaké sousto, protože na něho tlačí šéf. Tak jsem mu něco podhodil. Ale ty to koukej s Alexem srovnat.“
„Myslím, že se už stěhuje z domu.“
„Nevadí, tím líp. Alespoň vyměkne. Já ho teď potřebuji ve firmě. Ředitel Hamáček už není spolehlivý a já chci Alexe dosadit na jeho místo. Potřebuji tam právě takového chlapa, jako je on.“
„Ale tati...“
„Děvče, koukej trochu dopředu. Na citech to nestav.“
„Já na citech nic nestavím,“ odpověděla a Honza je žasl, když oba poslouchal.
„Odkopnout ho můžeš vždycky, ale já ho teď potřebuji. Už jsem mu volal.“
„Ano?“ opáčila jen a napila se kávy.
„Přijde to vysvětlit, tady před doktorem. Pak stáhnete žalobu. Povídám, stáhnete žalobu, Irmo,“ řekl tentokrát přísně a upřel na ni pohled, před kterým sklopila oči.
„Tak, teď se připrav, musíte dnes oba odejít usmířeni. Do týdne dostane místo ředitele. V létě budou volby. Víš, co myslím.“
Jeho hlas zněl naléhavě.
„Ano.“
„Pak si to zopakujeme. Že, pane doktore? Nebojte se, nepřijdete zkrátka.“
V tom někdo zazvonil.
„Už je tady, tak Irmo, buď rozumná. A všechno bude v pořádku.“
Honza si všiml, že Irminu tvář přejel stín hluboké nevole, ale to byl jen malý okamžik, než zase nasadila tu svou ledovou masku.
„Irmo, máš tu návštěvu,“ volal na ni z chodby otec. Irma vstala, přejela si rukou úzkou sukni. Do dveří vstoupil Alex. Jejich oči se střetly. Irma lehce povytáhla obočí.
„Irmo, já jsem tě přišel poprosit, zda bys nestáhla ten rozvod.“
Alexův hlas zněl dutě.
„Ano? To si myslíš, Alexi, že to všechno jen tak smažeme?
„Udělal jsem chybu. Nepřemýšlel jsem a pak … nevěděl jsem, jak to skončit. Naléhala na mne a já jsem se strašně bál, víš, skandálu. Irmo, prosím tě. Odpust mi to.“
Irma stála jako Lotova žena uprostřed pokoje. Muselo to být pro ni hodně pokořující. Dokonce její pohled, který na malý okamžik zaletěl k otci, byl plný nenávisti. Ale starý pán se díval raději do oken, jak prve Irma.
„Můžeš se nastěhovat zpátky,“ řekla jen chladně a odvrátila se od něho.
Když Honza vyjel s ní z areálu, zakryla se najednou obličej rukama a rozplakala se. Nikdy neviděl nikoho tak zoufalého, jako v tu chvíli ji. Pak se upravila a obrátila se k němu.
„Promiňte mi,“ řekla tiše.
„Není co promíjet. Já vás chápu.“
„Nejraději bych se všeho zřekla a utekla někam daleko. Věřte tomu. Ale já neumím žít jinak. Můžete mne odsoudit, ale neumím.“
„Nikoho neodsuzuji.“
„Otec je schopen všeho. Víte? Všeho.“
Honza přikývl.
„A nechte si všechno dobře zaplatit. Peníze jsou jediná věc, co má v tomhle prohnilém světě cenu.“
Podívala se na něho zoufalýma očima.
Neřekl ji, že o tom pochybuje, že na to nevěří. Nechal to být. Není to jeho záležitost.
Alex otevřel hlavní dveře a hodil do chodby zavazadla. Pak zavřel za sebou a posunul je na stranu. Aby nepřekážely. Čtyři chlapi stěhovali nábytek do upraveného půdního prostoru, který byl do této doby prázdný. Pochopil, že je to připraveno pro něho. Irma dohlížela, aby nic nepotkoukli.
„Už si můžeš nosit věci nahoru. Nechala jsem upravit zvláštní vchod,“ řekla a odešla do svého pokoje. Pokrčil rameny. Tedy, vzala ho na milost, kvůli lidem, a možná i kvůli něčemu o čem nyní nemá zdání. Muži kolem něho prošli a tiše ho pozdravili. Vystoupal po schodech do svého podkrovního bytu.
„Prachy,“ řekl si to slovo v posteli, která nebyla ani zdaleka tak pohodlná, jak ta, v které spával o patro níž. A ani tak krásně voňavá. Ale za to, pomyslel si, je tu vidět blíž na hvězdy z toho podkrovního okna. Zadíval se na oblohu. Souhlasil jsem s tím, pomyslel si, že si s Irmou beru všechno, co ona představuje. Nakonec ta první dovolená na Capri bylo něco, na co by se jinak nezmohl. Kariéra závratně stoupala. I když byl jedním z nejlepších studentů na universitě, přesto by tak rychle nešel nahoru. Až za nějakou dobu ovšem pochopil, že je jen šachovou figurkou na šachovnici, s kterou tchán počítá do hry. Nepotřebuje ho pro jeho výkon, ale pro svou vysokou hru. I s tím byl srozuměný, i když o tom nikdy nemluvili. Chtělo se po něm, aby plnil pokyny a tak se posunoval a nebo ustupoval na šachovnici a za to dostával plat, za to měl akcie, Irmu, dovolené, pohodlí – co by chtěl, že? Život ve skleníku, zavřený s chladnou ženou, která kromě sexu nic lidského neposkytovala. Když to ale bylo s ní tak krásné, ale hůř, když to skončilo. Byla to ona, která se obrátila od něho ke zdi. Všechno bylo vypočítané dopředu a to mu bralo sny a obíralo ho o vůli konat sám, něco prožívat, co chce on. A tak to zkusil s Helenou. Ale nebyl dost opatrný a v záchvatu poblouznění ji pořídl laciný byt s krásným vybavením, přidal na platě, dělal to, co se naučil, aby získal obdiv a přitažlivost vůči sobě, neboť on byl nyní tím pánem situace. Jen zapomněl, že nemá žádnou moc, že je jen hříčkou moci druhých lidí, kteří ho zatím, jen zatím, potřebují a pokud se dozví, co podniká mimo rámec chtěného a žádoucího, že ho posunou mimo šachovnici a tam ho budou tak dlouho držet, dokud ten skandál neutichne. A tak je nyní tam, kam patří. V narychlo zařízeném podkroví domu, který patří Irmě. Se zvláštním vchodem, aby ho nepotkávala a malou kuchyňkou s malou ledničkou, jinak odkázán na stravování se ve městě. Ale ona si k němu občas sedne v té restauraci, aby lidi nemysleli, že jsou od sebe. Ne, neudělá nikomu ostudu. Tchán si jistě i s Helenou poradí a buď ji udělá majordomem ve své vile, nebo něčím takovým, jen aby nevystrkovala růžky. A ona spadne do zlaté pasti, celá bez sebe, že si bude moci všechno dovolit, o čem jen snila, ale s podmínkou, že bude šlapat podle toho, jak budou ostatní pískat. Pak ji strčí někomu do postele, až se ji nabaží a vystrojí ji slavnou svatbu. Podívejte se, jak jsme empatičtí.
Ráno si na něho Irma počkala u vchodu. Seděla ve voze a jednu, svou štíhlou nohu, doslova ozdobenou botou na vysokém podpatku, měla vysunutou z auta, mezi dveřmi. Něco si četla. Když ho uviděla ve zpětném zrcátku, dala mu znamení, že chce s ním mluvit.
„Alexi, dobré jitro, ráda bych ti připomněla, že mám narozeniny,“ začala a ještě nedořekla, když ji Alex přerušil, „tak hodně štěstí, zdraví a božího požehnání.“
„Děkuji, ale neříkám ti to proto, že chci na to upozornit kvůli sobě. Otec nás zve v sobotu na takový malý rodinný veřírek. Prosím tě, abys přišel.“
„Jistě,“ řekl Alex, „ještě něco?“