Mé štěstí šlo polní cestou
Mé štěstí šlo polní cestou
Nikdy před tím, než se mou život pořádně zamotal, jsem si neuměla představit, že bych žila jinde, než v Praze. Pěkně pohodlně, téměř bezstarostně, v manželství, které mi bylo jistotou. Později jsem pochopila, že jsem v tom hektickém velkoměstském životě ztrácela smysl pro krásu každého dne a příliš jsem si nevážila malých radostí, které můj život protkávaly. Byly samozřejmostí. A pak mne osud sám postavil do situace, kdy jsem se sama rozhodovala o převratných změnách, protože jsem ztratila to, co jsem pokládala za samozřejmé a neměnné. A zde je můj příběh ...
Vystoupila jsem na malém venkovském nádraží z vlaku . Pršelo a foukal vítr. Obloha byla zatažená a měla jsem za tu chvíli už mokré boty.
„Tak jste přeci přijela.“ Muž, který mne oslovil, byl menší, podsaditý a na tváři široký úsměv.
„Nakonec to tak vyšlo,“ zasmála jsem se a podala mu kufr, aby ho dal do auta.
„Je tu oproti Praze opravdu podzimní počasí,“ poznamenala jsem, když jsme se rozjeli.
„To víte, Šumava! Ale bývá tu hezky, však uvidíte sama.“
Vyjeli jsme z okresní silnice do kopce a už nás obklopoval les. Jenom, jestli jsem ten svůj úmysl nepřehnala, myslela jsem si, když jsem se znepokojeně kolem sebe dívala.
„Nebojte se, za pár kilometrů je už cíl. Sice menší město, ale docela pěkné.“
Slávka, moje kamarádka, mi řekla, když jsem ji svěřila svůj úmysl, že nikdo, kdo má zdravý rozum, by neopustil Prahu. Jenže, jak jsem to měla jinak řešit? Pavel mne opustil a odstěhoval se. Nemohla jsem sama utáhnout platby za tak velký a drahý byt. A pak, pracovali jsme v jedné nemocnici a myslím si, že někteří mi kladli za vinu, že se naše manželství rozpadlo. Jen naznačovali. Ale mně stačí naznačit! Bylo mi to nepříjemné, ale bránit jsem se nemohla. Pavel byl šéfem II. chirurgické kliniky a já jen lékařka na oddělení III. interní kliniky. Pavla všichni vyzdvihovali a on mne prostě na ten svůj piedestal nevzal sebou. Ale za to se rozhodl, že mne vymění za mladou sestřičku, za kterou se nakonec také odstěhoval.
Náš rozchod způsobil v mé rodině ohromné pozdvižení. Všichni mi to dávali za vinu, že jsem se pořádně nemohla věnovat domácnosti a manželovi, když jsem pořád sloužila. A nebo spala po noční. Kdo nezkusil, neví, o čem mluví. Chtěla jsem se Pavlem domluvit, abychom ten byt prodali a já si mohla koupit něco menšího. Ale ani mi neodpověděl. Přitom v něm měl pořád trvalé bydliště. Tak jsem se rozhodla, že si najdu místo v nějaké nemocnici mimo Prahu a půjdu do podnájmu a začnu znovu. Ať si s tím dělá co chce. Přišla jsem už o něho, ten byt je vedle toho ten nejmenší problém. Nevěděla jsem, do čeho jdu.
Už jsme vyjížděli z lesa a já viděla před sebou první střechy a ulevilo se mi.
„Tak pomalu jsme na místě.“
„Vypadá to tu dobře,“ řekla jsem.
„ Nebojte se, tady jsou slušní lidé.“
Projeli jsme vrátnicí do dvoří, kde stálo několik budov. Zastavil před jednou z nich.
„Tak, konec jízdy. Pomohu vám s tím kufrem do schodů. Výtah dnes nefunguje.“
Vedl mne do druhého patra. V celé budově bylo ticho, jen někde z dálky bylo slyšet cinkat nástroje. Zaklepal na dveře, než se ozvalo - dále. Musím říci, že svému novému osudu jsem kráčela vstříc s tlukoucím srdcem.
„Dobrý den.,“ pozdravila jsem staršího muže v bílém plášti, který právě pokládal telefon.
„Tak, posila nám právě přijela. Už jsme na vás čekali.“
Stiskl mi ruku a můj šofér položil kufr ke zdi pod věšák a odporoučel se.
„Naše nemocnice trpí nedostatkem zdravotního personálu. Chybí nám prostředky na zařízení a platy nejsou takové, jako v Praze, ale to víte. V některých budovách nám to padá na hlavu, ale děláme, co umíme. Takže, paní kolegyně, nic velkého si neslibujte, jinak nebudete spokojená. Je to doktořina, jako každá jiná. Bohužel, musí se vyjíždět za pacienty do dost odlehlých míst, v zimě v terénním vozidle. Ale na to zvyknete. Doufám, že umíte jezdit na lyžích ?“
„Umím,“ řekla jsem s úsměvem.
„Tak, nyní si vyřiďte všechny formality a zítra v sedm vás tu čekám na první vizitě. Seznámím vás s personálem a pacienty, uvidíte, jak to tu máme zařízeno.“
Tento den byl pro mne podivný a plný rozpaků. Jak mí kolegové, tak i pacienti se ke mně stavěli se zdvořilým odstupem, protože jsem byla ta „z Prahy“ a já jsem pochopila, že asi ode mne očekávají jiné způsoby, než na které jsou zvyklí. Je pravda, že nemocnice, v které jsem před tím pracovala, byla ohromná, plná pacientů a personálu. Prostě rychlý provoz. Zde bylo všechno takové domácké a prosté a i ti lidé skromní a jednodušší, jakoby se báli obtěžovat svou nemocí.
Ještě větší překvapení byli mí domácí. Staří manželé, usměvaví lidé. Vešla jsem do svého nového domova a ovládnul mne jakýsi zvláštní, příjemný pocit. Všude bylo naklizeno, prostý starodávný nábytek byl vypulírován a ručně háčkované dečky dotvrzovaly jen to, že se zde drží staré tradice a vkus.
„Paní doktorko, jen doufám, že se vám tu bude líbit. Jsme prostí lidé, žádný přepych tu nemáme, ale bydlíval tu i náš pan primář, než se šťastně oženil. Však nakonec vám tento byt doporučil.“
„Neomlouvejte se, je to tu krásné. Jako u babičky.“
„My jsme Hladíkovi, abyste věděla. Oba jsme tu narodili, naši rodiče také pocházejí z kraje,“ říkala paní Hladíková a chystala svačinu. Na stůl položila ohromnou nakynutou vánočku, postavila malované velké hrnky a dlaní přejela bílý, krásně vyšívaný ubrus.
Celé léta jsem nepila meltu a docela mi to přišlo dojemné, když ke mně zavála vůně dávného dětství. Takže, pomyslela jsem si, po tom, co se stalo, je mi dopřáno se vrátit a začít si uvědomovat, co pro má opravdovou cenu. Po svačině mi ukázala můj pokoj, který byl také starodávně zařízený, s velkou a na první pohled pohodlnou postelí.
„Jsou tam nové matrace,“ řekl pan Hladík. Byla to první slovo, která jsem za celou dobu od něho slyšela. Pomyslela jsem si, že to hlavní slovo asi drží v domě paní Hladíková.
Zatím byl podzim, počasí mrholivé, ale cesty přístupné, takže nehrozil žádný dramatický výjezd. Měla jsem trochu problémy s komunikací s pacienty. Někteří mluvili „po svém“ a já často nemohla pochopit, co mi říkají. Zvláštní, byla to starodávná slova přejatá z němčiny, to jsem si přečetla v průvodci.. Ale netušila jsem, jakou mi dá práci je rozluštit. A tak cestou z nemocnice jsem si opakovala výrazy, které jsem zatím neznala a v duchu jsem se smála představě, až přijedu do Prahy a spustím takovou řeč, jak se budou všichni divit. Začalo mne to bavit a zajímat. Moji bytní ke mně zachovávali odstup a já přemýšlela, jak se s nimi sblížit.
„Paní Hladíková,“ udělala jsem první pokus,“ty krásné krajky jste paličkovala vy?“
„No baže,“ odpověděla.
„To je taková nádhera, že mně napadlo vás poprosit, abyste mne to naučila.“
Překvapeně se na mně podívala a usmála se.
„To by mne nenapadlo, že byste se chtěla naučit paličkovat. Ale ukážu vám i jiné věci. Po tu dobu, co tu budete, se naučíte všechno, i zavařovat.“
„Já se už do Prahy nevrátím,“ řekla jsem.
„Aby ne. Co by tady dělala taková krásná žena? A vy nejste vdaná?“
„Ale byla jsem, skončilo to.“
„Ba, ba, někdy ten osud s člověkem tak motá. Ale ono to přejde a možná, že najdete své štěstí tam, kde ho ani nečekáte.“
Do konce týdne se mi podařilo zorganizovat své věci tak, abych se ve všem vyznala, postavit své knihy do poliček a naučit se prát ve staré pračce paní Hladíkové. Všechno tedy uspokojivě fungovalo až do chvíle, než mi zazvonil v kabelce mobil.
„Tak, konečně jsme zjistili, kde jsi.“
Matka nasadila velmi přísný hlas.
„Tatínek je z toho celý špatný. Ty si myslíš, že jsme tě dali vystudovat proto, abys ztrácela čas v jakém zapadákově? Koukej se vrátit do Prahy.“
„Já se do Prahy nevrátím,“ řekla jsem.
„A jak vypadáme my před lidmi, to jsi si ani nepomyslela.“
„Mami, prosím tě. Zhroutilo se mi manželství, on se na mne vykašlal. Moje kariéra v Praze je také v troskách. Musím začít od začátku.“
„Tomu nerozumím. Už máš deset let praxe.“
„Mami, já jsem tady spokojená. Bydlím v podnájmu.“
„A co bude s pražským bytem?“
„Napsala jsem mu dopis, ani se neozval.“
„Tak najmeme advokáta, ať to mezi vámi vyřídí od rozdělení majetku až po rozvod. Musíš si dát tyhle věci do pořádku.“
„Mami, ale on odešel ode mne k jiné ženě.“
„Protože jsi se o něho pořádně nestarala.“
„Dobře.“
Položila jsem telefon a sedla si ztěžka do křesla, protože se pode mnou podlomily nohy. Od této chvíle se budou dít tíživé věci a já nejsem na ně připravena.
.
Bylo kolem páté hodiny, ještě světlo, tak jsem si řekla, že se z toho dostanu nějakou procházkou na čerstvém vzduchu a doufala jsem, že mne přejde ten tísnivý a bolestivý pocit z hovoru s matkou i z výhledu na blízkou budoucnost. Vyšla jsem na cestu, která vedla mezi domky se zahrádkami. Dost pršelo, tak jsem si přetáhla kapuci přes hlavu a dávala pozor, abych neuklouzla v blátě. Vlhký vzduch provoněný borovici z nedalekého háje, mi působil uvolnění a já se snažila hluboce dýchat. Byla jsem přesvědčená, že jsem udělala správnou věc a že se do Prahy nikdy nevrátím. Už jen pohled na krajinu, už ten venkovský způsob života byl pro mne daleko příznivější, než se stát terčem pomluv, nemocničních intrik. Protože tam na mne číhala bezvýchodnost. Tady se mi zdálo, že jsem na samém prahu počátku nového života. Ne. Iluze jsem si nedělala, ale měla jsem naději.
Šla jsem pořád dál a dál, kam vedla cesta. Vyšla jsem z uličky domků a přede mnou se otevřela krajina. Nebylo v ní živé duše. Vysvětlila jsem si to tak, že lidé nemají chuť, pokud nemusí, se procházet v dešti. Netušila jsem, že se právě nacházím v bývalém vojenském prostoru a vstup je tu zakázán, protože jak jsem pořád upírala oči na oblohu nebo na zem, nevšimla jsem si tabule..
„Stát,“ řekl přísně nějaký mužský hlas a já jsem úlekem zkoprněla.
„Co tu děláte. Nevíte, že se sem nesmí?“
„Asi jsem sešla z cesty,“ odpověděla jsem jako na omluvu.
„Tohle vykládejte někomu jinému. To jste přehlídla tu tabuli? Je tu nebezpečný prostor.“
„Promiňte,“ řekla jsem, protože nic chytřejšího mne nenapadlo říci hezkému muži ve slušivém vojenském stejnokroji, ve vysokých botách a s přísnýma zelenýma očima.
„Odkud jste ?“
„Tam z té vesnice. Bydlím tam na privátu. Teprve jsem nedávno přijela z Prahy.“
„Vy jste z Prahy? Co tedy pohledáváte v takovém zapadákově?“ usmál se ironicky.
„Pracuji v nemocnici, v městečku.“
„Takže doktorka?“
„Ano.“
„No, musím si vás zapsat,“ řekl a z náprsní kapsy vytáhl blok a já občanský průkaz.“
Napsal si mé jméno a rodné číslo.
„Jděte zase tou cestou, odkud jste přišla a dávejte pozor, ať neuklouznete.“
Usmál se na mne a já mu úsměv opětovala.
Vrátila jsem se a moji bytní byli rozrušení, když mne uviděli.
„My jsme vám zapomněli říci, kam nesmíte chodit. Tady dřív byl vojenský prostor a hlídají ho vojáci, protože v zemi je ještě nevybuchlá munice.“
„Já už vím,“ usmála jsem se.
„To je dobře. Jako na potvoru, je tam nejhezčí procházka. Ale až budete chtít někam jít, my vám ukážeme, kde najdete krásná místa.“
Už se blížil čas večeře a já jsem se rozhodla, že půjdu dnes dřív spát. Zalíbilo se mi v peřinách, které voněly levandulí a také ve velké starodávné posteli, kde se tak pohodlně spalo.
Ráno jsem sotva dosnídala, když se ozvalo před okny domku brzdění auta.
„Paní doktorko, jedeme do kopců k porodu,“ řekl udýchaně řidič mezi dveřmi, když je paní Hladíková na zabouchání otevřela.
Popadla jsem stále připravený kufřík a plášť.
„Čekáme vás s obědem,“ řekla paní Hladíková a pohladila mne po zádech.
Obrátila jsem se k ní.
„A večeři vařím já,“ řekla jsem a ona se zasmála a zamávala mi.
Po cestě jsem trochu ztrácela odvahu, protože stoupání bylo velmi prudké a já na to nejsem zvyklá. Neuměla jsem si představit, jak to bude v zimě dopadat, když zřejmě tady sníh nikdo neodhrnuje. Ale blátivý terén také dával kolům hodně zabrat.
„Co se stane, když třeba auto v zimě zapadne?“ zeptala jsem se.
„No, zavolá se pomoc. Třeba ti vojáci, co hlídají tam dole, aby tam lidi nechodili. Ale to vy jistě už víte.“ zasmál se.
„Tak tady jdou zprávy rychleji než po mejlu,“ neodpustila jsem si poznámku.
„To víte, lidi nebaví televize tak se tu zprávy ze života šíří rychle. No, ten, co vás zastavil, je náhodou něčí syn.“
Neptala jsem se na nic. To bude pan důstojník asi stejná klepna, jak pražská sálová sestra z chirurgie. Na první pohled se mi docela zalíbil, ale asi neumí držet jazyk za zuby.
„Ale nic si z toho nedělejte. Jen to nahlásil šéfovi, aby vás na to upozornil. Nebylo to ve zlém. Já jsem vždycky říkal, že tu varovnou tabuli každý přehlídne.“
Hrabali jsme se po cestě, kolem nás vysoké stromy. Kopec byl stále strmější.
„Ti lidé bydlí na samotě?“ zeptala jsem se.
„No, v osadě. Jsou to většinou lesní dělníci. Bylí tam po generace a mají pěkné dřevěné domy. Rodička to už asi nestihla do nemocnice. Ale stejně ji budeme muset i dítětem převézt. Pan primář nemá rád tyhle domácí porody a je radši, když to má pod kontrolou. To víte, teď se po doktorech kde kdo vozí.“
Za kopcem už byla vidět osada starých dřevených srubových domů. Některé z nich zářily po rekonstrukci, jiné teprve na ni čekaly.
„To je krása,“ řekla jsem s nadšením.
„Jo, je to těžký život, ale bydlení mají ohromné. Nikdo by se do města nehnal. Do zimy musí opravit zbytek domů, mají co dělat.“
Podíval se na lístek.
„Je to v desítce,“ řekl a zastavil před domem označeném číslem deset.
Zaklepal a za dveřmi se ozvaly rychlé kroky.
„Že už jedete,“ řekla starší nervózní paní. Všechno už měli připraveno. Za stolem seděl mladší muž, zřejmě budoucí otec, a popíjel. Byl na první pohled rozrušený.
Pozdravil mne kývnutím hlavy. Vešla jsem do místnosti, kde ležela rodička a zavřela za sebou dveře...
Vrátila jsem se téměř v noci vyčerpaná a šťastná. Hladíkovi na mne čekali, zprávy o porodu se samozřejmě roznesly stejně jako to, jak jsme ji vezli s novorozenými dvojčaty do nemocnice a já byla hrdinka dne. Musela jsem znovu a znovu vyprávět, jak se to všechno zběhlo, jak byli všichni překvapení a šťastní, když se narodili dva kluci - dřevorubci, jak prohlásil jejich tatínek. Až nyní jsem si uvědomila, že žiji sama za sebe, ne z řečí a intrik, které člověka vyzvedávají a nebo ponižují, ale z vlastních činů. Dostala jsem do peřin až kolem jedenácté noční hodiny.
A druhý den byla sobota. Volný den. Trochu jsem si přispala. V kuchyni jsem měla připravenou snídani a dopis, že šli do kostela, vrátí se kolem poledne. Vykoupala jsem se, oblékla a rozhodla jsem se, že se vydám na dopolední procházku.
„Dobrý den,“ zaslechla jsem za sebou hlas, který jsem znala.
Obrátila jsem se a moje oči se potkaly se zeleným přísvitem mužského pohledu. Byl to zase on, tentokrát v civilu.
„Mám volno,“ řekl, když viděl, že si ho prohlížím.
„To jste musel na mně žalovat?“ zeptala jsem se ho. Zasmál se takovým chlapským smíchem a já pochopila, že se vlastně jen chtěl přesvědčit, že v té nemocnici opravdu pracuji.
„Ale ne, to nebylo žalování. Kam jdete?“
„Někam ven.“
„Mohu vás doprovodit?“
„Ale ano. Vy to tu jistě dobře znáte.“
Nikdy bych nevěřila, že je tak snadné opustit zaběhnutý styl života a najít zase svůj životní směr. Po tom, co jsem si postavila hlavu, že se do Prahy nevrátím, se věci rozvodu daly do pohybu. Manžel mne vyplatil z bytu a já měla dost peněz na to, abych si pořídila útulné a příjemné bydlení. Mám práci, která mne baví, jsem mezi lidmi, kteří si mne považují a které já mám ráda. Žiji v kraji, který jsem si zamilovala. A vedle mne je člověk, kterého mám upřímně ráda. Už jsme spolu prošli spoustu krásných míst a k Hladíkovým chodím pravidelně na návštěvu, jako by byli moji příbuzní. Možná, že se všechny věci nějak změní, k horšímu, lepšímu, kdo ví. Ale v tuto chvíli se cítím dobře, jsem šťastná a plná energie. Není to tu lehké, ale naučila jsem jednomu - vážit si každého dne jako vzácného daru a to je veliká moudrost.