Martina a Liliana. část 16.
16. část.
Liliana čeká na Martina. Konečně se objevuje jeho auto. Vykloní se z balkonu.
„Tak jedeme,“ volá na ni Martin.
„Hned.“
Seběhla za ním. Martin ji otvírá dveře, Liliana se usadí a Martin zabouchne dveře.
„Objevil jsem krásnou hospůdku, kde se najíme a pak pojedeme rovnou na chaloupku. Už jsem ji totiž koupil.“
„Tak to je dobrý. Ty jsi rychlý jako blesk.“
Liliana se usmívá.
„Prostě nádhera.“
Liliana přivírá oči.
„Unavená?“
„Trochu.“
„Tak si dáme někde kafe.“
„Mluvil jsi o restauraci.“
„Tak tam rozhodně ne.“
Liliana ho nechává rozhodovat a dívá se. Jak se míhá krajina kolem oken.
„Tak tam je ta hospůdka. Koukej, tam na kopci.“
„Půjdeme pěšky?“ zeptala se provokativně.
„Jasně,“ řekl Martin a zastavil.
Liliana zaslechla, že ji zvoní mobil. Vystoupila a přijala hovor.
„Paní doktorko, volám kvůli Štěpánce. Před hodinu ji našli. Bohužel, už nebylo pomoci. Zemřela na předávkování.“
Liliana se musela opřít o strom.
„To je hrozné.“
„Je, ale děkuji vám, že jste se pro ni zasadila. Nedá se nic dělat, myslím, že by dřív nebo později...“
„Dobře. Na shledanou,“ řekla Liliana a hodila mobil do kabelky.
„Stalo se něco?“ zeptal se Martin.
„Ne, nic.“
„Člověk prostě jen tak zbledne, z ničeho nic. Tak to beru. Jdeme.“
Liliana jde vedle něho, pak se vezmou za ruce.
„Chtěl bych ti něco říci. Něco důležitého a chci, bys mne správně pochopila.“
„Pokusím se.“
„Víš, jak jsme byli u tebe, minule. Bylo to moc hezké. A doufám že se nezlobíš, že jsem odjel.“
„Proč bych se měla zlobit?“
„Asi jsem měl zůstat s tebou do rána. Třeba jsi to čekala.“
„Ne, nečekala.“
Liliana zavrtěla hlavou.
„Lili, nechtěl bych, abys sis myslela, že tě jen potřebuji, abych přežil. Já tě mám rád a chápu tě. Ale nebudeme mluvit o svých slabostech, spíš o síle. Rozumíš mi?“
Liliana věděla, že ji nechce říci přímo, že je zatím čas, než budou skutečně spolu.
„Nebudeme to rozebírat,“ řekla.
„Tak. A co si dáme? Nějakou domácí stravu? Tam výborně vaří, opravdu.“
„Když to říkáš, tak je to pravda.“
Martin ji stiskl zlehka ruku.
„Podívej, jak je krásný den. Musíme zkontrolovat, co budeme potřebovat zařídit a opravit, abychom mohli být v zimě o víkendech na chalupě. A víš, co je tam zvláštního?“
„To nevím.“
„Že tam nefungují mobily.“
Liliana se rozesmála.
„Tak to je fajn. Určitě je tam ticho, klid a pohoda.“
„A taky krb. Jestli je funkční, nevím, ale když tak si dáme postavit nový, podle našeho vkusu.“
Liliana si všimla, že mluví o nich dvou a bylo to hřejivé.
„Myslím, že jsme si vybrali pěkný den,“ řekla, když se podívala na oblohu, ale věděla, že to není počasím, nýbrž pocitem, který se jí rozléval nitrem, jako hřejivá lázeň.
„Je trochu zamračeno. Tak, podívej, tam je ta hospůdka.“
Vzali se za ruce a šli mlčky vedle sebe, občas se na sebe podívali a usmáli se. Martin vešel první a Liliana za sebou zavřela dveře. Moc lidí tam nebylo a místností se táhla taková vůně z jídel, kterou důvěrně znala. Martin vybral stůl a odsunul ji židli.
„Tak co si dáme?“ zeptal se ji.
„Já bych ráda slepičí polévku a kuře s bramborovou kaší.“
„A já si dám fazolovou polévku se slaným rohlíkem a rizoto s houbami.“
Martin ji vzal za ruku.
„Lili, až budeme spolu v té nové chaloupce, budeme si vařit, souhlasíš?“
„Ty umíš vařit?“
„No jasně, vždyť jsem ti o tom vyprávěl.“
Liliana se rozesmála.
„Aha, to byly ty jídla pro chlapy. No, můžeme to vyzkoušet.“
Mezitím si objednali pití a Martin pokračoval.
„Mám takovou touhu,“ řekl a stiskl ji ruku.
„Jakou?“
„Vrátit čas před to utrpení, které kazí duši.“
„Ale to nejde, Martine,“ zavrtěla hlavou.
„Proč by to nešlo?“
„Nejde zapomenout anebo prostě jen vytěsnit kus života, Martine. I to nepříjemné a bolavé patří přeci k nám. Když se trochu zamyslíš, bylo to pokračování něčeho, co se ti třeba líbilo a víš, že nic není zadarmo – ani to dobré, ani to zlé.“
Martin se napil se sklenice, kterou právě přinesla mladá dívka v bílé zástěrce.
„Nějak se mi příčí přijímat své porážky jako životní filozofii.“
„Kdyby nebylo toho, co jsem prožila, tak bych tady s tebou neseděla. Možná právě ty věci, na které tak nerada vzpomínám, vedly k setkání s tebou. A to je přeci něco zvláštního, ne?“
„Ano.“
„Klidně si můžeme udělat své retro, ale nebudeme nic zapírat. Udělali jsme určitě v životě velké chyby a prošli jsme i trpkými omyly. Nevzpomínejme na ty, kteří nás provázeli nějakou životní epizodou, ve zlém. Souhlasíš?“
„Souhlasím.“
A pak se vydali směrem k stavení. Vedla k němu klikatá cesta, která zlehka stoupala do mírného kopce a pak se zase svážela dolů. Kolem cesty rostla bujná tráva a vydávala zvláštní, vlhkou a svěží vůni.
„Lili, co tomu říkáš?“
Uhodla, že chce, aby mu pochválila, jaké místo vybral.
„Je tu moc krásně, jen přemýšlím, jak se sem v zimě dostaneme.“
„Na běžkách,“ řekl, „zaparkujeme zase auto tam, kde teď a pak si navlékneme běžky a pojedeme pěkně až k cíli.“
„Ale já ...“
„Jsi na tom nikdy nejezdila? To se naučíš snadno. Neboj, dělával jsem kdysi lyžařského instruktora. Takže jsi v nejlepších rukou.“
„Docela jsem si oddychla,“ řekla Liliana a kdyby se k ní obrátil spatřil by na rtech trochu ironický úsměv.
„Proč?“
„Myslela jsem, že budeme vzdálenosti překonávat na rogalu.“
„Tak to je ohromný nápad,“ řekl Martin a zastavil se, aby se vydýchal.
„Trochu silný vzduch,“ řekl.
„Nejsme trénovaní.“
Liliana se podívala na oblohu.
„Myslím, že bude pršet.“
„To nevadí. Brzy tam budeme. A pak uvidíš, jak je to krásné, když člověk sedí v pohodě a teple, zatímco venku prší a hřmí.“
„Ale opravdu, je tu krásně a hlavně klid.“
A zase se vzali za ruce a šlo spolu už dolů, z kopce, do malého údolí.
„Tak hádej, který domek je náš.“
Martin ji objal kolem ramen a Liliana se dívala na pár domků, které stály v té zeleni, obklopené zahradami.
„Ten s tou věžičkou?“
„Jak jsi to uhodla?“
„Úplně jednoduše,“ zasmála se, „to jsi totiž celý ty, jak jsem tě mohla už poznat. Miluješ romantické věci a ten domek je ze všech nejhezčí.“
„Tak to jsem rád, Má zajímavou historii.“
„Ano? Tak povídej.“
„Bydlíval v něm kat s rodinou. Pak chvíli sloužil jako obecní pastouška, načež ho koupil sedlák a zřídil usedlost. Před námi v něm bydlel kdekdo a každý něco zboural a nebo přistavěl. No a poslední byl můj kolega, který mi ho prodal.“
„A proč ho prodával? Takový pěkný domek.“
„Už ho to nebavilo žít na takové samotě a dojíždět. Prostě s tím seknul a odstěhoval se do Prahy.“
„Takže jsi prodal chalupu.“
„Už je to tak. Každý utíkáme před vzpomínkami, které jsou obtížné. A teď budeme spolu mít takový azyl.“
Azyl, pomyslela si Liliana, spojuje nás bolest, definoval jejich vztah a ona to bere jako fakt.
Martin odemkl dveře a vstoupil první.
„Tak pojď.“
Liliana vstoupila za ním a dýchla na ni zvláštní atmosféra, velmi příjemná a intimní. Rozhlédla se kolem dokola.