Martin a Liliana. část 11.
11. část.
Po večerní koupeli si oblékla župan a sedla si k televizi, která stála na stolku. Zapálila si cigaretu a zahleděla se na příběh, který škobrtal mezi dvěma lidmi, kteří se neuměli rozhodnout, zda budou nebo nebudou spolu žít. Snad proto, že se blížil odjezd, cítila, že na ni jde nespavost, ta stará známá společnice jejich nocí. Protože neměla sebou žádné knihy a ani svůj počítač s „milionem“ souborů, tak byla odkázána pro tento večer na televizi. Snažila se nemyslet na Martina a na minulé dny. Už dříve se rozhodla, že nikomu nedovolí, aby ji vyváděl z těžce nabytého a násilně zjednaného klidu. Ani Martinovi ne. Ale nepřipustila si přitom pochybnosti o něm samotném. Proč také? Jestli opravdu v životě získala nějaké zkušenosti o lidech a jejich citech, pak Martin byl výjimečně citový a hluboký muž. Možná proto, pomyslela si, možná proto musel projít svým peklem. A je na konci? Kdo ví. I on dokáže ovládat svou mysl i svou tíživé pocity, které člověka tlačí k zemi, uvádí ho do závislostí na lécích, které ho ale dál a dál ničí.
Vstala a šla si do kuchyňky uvařit kávu a pak ji vypila. Její mysl začala zase pracovat, analyzovat, dosazovat si neznámé. Ne proto, že chtěla Martina poznat jako žena, jistě by to nebyl problém a rozhodně by to netrvalo dlouho, aby spolu splynuli v jeden nádherný akord. Neboť v tom byli oba téměř stejní, potřební hlubokého stavu vytržení z lásky. Chtěla, přála si a v hloubi duše také musela od něho, nejen od sebe, odvrátit další útok deprese, až mu odjede. Neměl by pak vůli udělat všechno, co je potřeba k přežití. Musím ho od sebe vysvobodit, pomyslela si. Mám na to velmi málo času. Vždyť vůbec neví, jak na tom je, když nejsou spolu. Jak tráví večery a jak se smiřuje s rány, která na takové lidi doléhají jako představa nových utrpení a jejich překonávání. Možná, že celé noci sní o tom, jak stráví spolu den a tím odvrací ty temné chvíle. Nic jiného nemá, co by mu přinášelo klid a co motivovalo jeho vůli vstát a udělat všechno, co je třeba, jak to bývá u jiných lidí v běžném životě.
Oblékla se, upravila a šla do restaurace, která měla celý večer otevřeno. Sedělo tam pár lidí, na stole svítily svíčky a před nimi stály štíhlé sklenice s vínem.
„Dáte si?“ zeptal se ji číšník, sotva usedla.
„Silnou kávu bez mléka, cukr a se sklenicí vody bez bublinek,“ řekla.
„A to je všechno?“
„Ano, zatím.“
Upřela pohled na malé podium, kde se pohybovali hudebníci, Pravda, v noci tu hrají taneční hudbu. Alespoň mi to lépe uběhne. Číšník postavil před ni kávu a vodu, Liliana si zapálila cigaretu a vytáhla z kabelky svůj zápisník. Chvíli v něm listovala. Až našla volné místo a tužkou si zapsala datum a čas a u toho velké M. Od této chvíle, řekla si, budu pro něho pracovat. A vzpomněla si na kapli, na ten sen, co měla a snažila se, aby si vybavila jeho tvář. Byla rozrušená? Byla klidná? Také o něco prosil, nebo tam šel s ní je proto, aby ona sama prosila za něho? Když pomyslí na to, co ji říkal, mluvil hlavně k sobě. To si uvědomovala, ale také k ní, to cítila.
Do místnosti začali přicházet hosté, aby si zatančili a popovídali. Usedali ke stolkům a zapalovali si svíčky, aby si lépe viděli do zářících očí, v kterých tančily ty odlesky plamene. Pomalu popíjela kávu a soustředila myšlenky, ke kterým se oddala už dříve. Hudba se pomalu rozezněla. Na parket nastoupily páry a ve volném rytmu se pohybovaly, objímajíce jeden druhého. Liliana pomalu upíjela kávu a pozorovala je. Připadalo ji to krásné, nesmírně krásné. Lidé, pomyslela si, jaké jsou to zvláštní bytosti. Žádný jiný tvor na světě nedokáže tak projevit vědomě své city, směřujíc je k určitému cíli. K sounáležitosti, k harmonii, aby vyvolali pak něco úžasného v jakémsi neznámém prostoru, o kterém nikdo nic skoro neví. Jen ten, kdo se v něm pohybuje, aby s ním spojil svoje nitro a položil otázky.
Pomalu popíjela kávu a soustředila se nyní na ten zvláštní prostor. Snažila se vybavit Martinovu tvář a v tom se jí zdálo, že ji spatřila. Jako v zrcadle. Snažila se na něho usmívat, ale on se na ni díval nepřítomně, jakoby ji neznal. Až se ulekla. Odvrátila mysl od toho obrazu. Ne, tak to není. Kdo ví, z jakého časového prostoru se na ni dívá. Napila se chladné vody a znovu se dívala na tančící páry.
Čas ubíhal a ona pila už čtvrtou kávu. Padal na ni smutek a rozevíral její rány, najednou všechno, co myslela, že už překonala, se vracelo v té živé podobě, jako dřív. Zaplatila a šla do svého pokoje. Cítila, jak se celá chvěje a nevěděla, co to způsobilo, neboť to, co se jí zjevovalo a to, čemu věřila bylo v přímém rozporu. A ona nevěděla, jak s tím naložit. Byly dvě hodiny a na nebi svítily hvězdy. Váhala, zda si má vzít prášek na spaní a nebo počkat do rána.
Jestli začne mluvit o lásce, promluví si s ním přímo a upřímně. Jestli zase vybere nějaký výlet, půjde s ním anebo ne? Zkusila si ještě na chvíli lehnout a zavřít oči. Nesmí propadat snům. Nesmí si dělat iluze. Musí zůstat klidná a nechat ho jednat.
Usnula s myšlenkou, že se určitě mýlí.
Ráno šla na snídani přesně v sedm hodin. Sedla si na obvyklé místo. Podvědomě čekala, ale tvářila se normálně, vesele, jako by neprožila tak těžkou noc a jistou krizi.
„Lili,“ uslyšela nad sebou Martinův hlas. Otočila se za ním.
„Lili, proč jste nešla spát? Tak dlouho jste seděla v restauraci.“
„Vy jsi mne viděl?“
„Ano, ale bál jsem se, že bych vás rušil. Něco jste si psala, a tak dlouho pozorovala lidi kolem sebe. Vypadala jste tak sklíčená.“ Usedl k ní a vzal ji za ruku. Přitiskl ke rtům.
„Myslel jsem si, že jste šťastná. Prožili jsme tak krásný den. Stalo se něco? Volal vám snad někdo? Povězte mi to.“
„Ne, nebojte se, byla to jen chvilková krize.“
„Lili, mluvte prosím o tom se mnou. Já tomu rozumím.“
„Ne, Prosím vás, ne,“ zašeptala, ale nechala svou ruku v jeho a on ji líbal prsty.
„Za velmi krátkou dobu se spolu rozloučíme, a proto není potřeba, abychom jeden
druhého poznamenávali,“ řekla.
„Nerozumím vám.“
„Jsme oba na tom podobně. Chápete?“
„Já ...“
„Prosím vás, nechme toho. Nebudeme už o těch věcech hovořit. Nemá to smysl,“ řekla to až příliš příkře.
„Rozumím.“
„Pořád říkáte, že mi rozumíte, ale já nerozumím teď sama sobě.“
„A co se vlastně stalo?“ zeptal se a nepouštěl její ruku, cítil, že ho lehce svírá
svými prsty.
„Nemohu vám pomoci,“ řekla tiše, „prostě nemohu. Z toho, co jsme oba prožili a prožíváme je jen zlá kocovina. A tak se za krátkou dobu promění i to, co jsme k sobě pocítili. Nejsme schopni, ani vy a ani já dotáhnout ty všechny myšlenky a přání do konce. Zůstaneme trčet na jednom bodě a nebudeme schopni se od sebe odpoutat. Budeme jeden na druhém závislí, ale ta závislost bude právě to peklo, naše peklo. Náš společný jmenovatel nebude láska, ale utrpení minulé, přítomné a budoucí.“
„Proč, Lili?“
„Protože jsme oba v určitém okamžiku života vlastně zemřeli. Svým způsobem.“ Spatřila v jeho očích něco jako údiv a lítost, sevřel pevněji její ruku.
„Pokud bychom měli šanci najít zase zdroje svých citů a mohli jsme prožívat lásku, pak by se asi stal zázrak. Ale já, Martine, já dnes vím, že po tom všem, co jsem prožila, jsem ztratila spínač, který by něco takového mohl spustit. Kdybych vám řekla, že vás miluji a že se chci s vámi stýkat, že chci s vámi být, pak jsem si jistá, že by to bylo proto, že se bojím být se svým žalem, smutkem a všemi těmi neschopnostmi sama. A to není láska, to je sobectví.“
Sklopila oči. Cítila, že tímto upřímným vyznáním si zapověděla lásku, která by ji mohla vyvést z propastí, do kterých klesala s každým novým prožitkem. A současně by s sebou strhávala Martina, který od nich také nestojí daleko a rozhodně nemá ještě svůj boj vyhraný. Jak si zprvu řekla, musí ho vysvobodit.
„Musíme už jít na procedury,“ řekl náhle Martin, když se podíval na hodinky.
Zvedla k němu oči a cítila tak hluboké chvění, lítost a bolest, že by nejraději ihned uprchla z těchto míst a zapomněla na ně. Ale on se na ni díval klidně, usmíval se, jakoby nic z toho, co mu řekla, nechápal a nebo nepřijal.
„Já nikam nepůjdu, není mi dobře. Půjdu si lehnout. Jděte sám,“ řekla a vstala.
Cítila, že musí nyní odejít, že si to musí všechno promyslet a zítra prvním autobusem odjet domů. Dřív, než nastane srdceryvné loučení, které ji na dlouhou dobu uvrhne zpět do toho pekla, z kterého tentokrát nemusí být návratu.
„Dobře tedy,“ řekl, „zřejmě se už neuvidíme. Takže, co na to říci, bylo mi s vámi dobře, jsem rád, že jsem vás poznal. Přeji vám to nejlepší.“
„Já vám také,“ řekla a podala mu ruku. Stiskl ji a pustil. Odešel dřív. Dívala se za ním, dokud ji nezmizel z očí.