Martin a Liliana. 21. část. závěr.
21. část.
Je sobota. Liliana vaří bramborovou polévku a Martin strouhá brambory. Usmívají se na sebe.
„Dnes nebude Dandy žebrat. Je zvyklý na maso a má smůlu,“ prohodil Martin. Dandy uslyšel své jméno a štěkl.
„Jasně, Dandy, dnes máš utrum. Dostaneš granule,“ řekl Martin. Liliana se směje.
„Já mám pro něho uvařené srdíčko, to máš přeci rád, že, Dandy?“
Někdo zaklepal na dveře. Martin šel otevřít.
„Nesu vám jen kousek narozeninového dortu. Posílá ho náš táta. Abyste prý nezapomněl,“ říká paní hajná a Martin ji pouští do domu.
„Vy děláte kramfleky? No, to se budete mít. A hlavně Dandy, minule jich sežral pět. Viď ty uličníku?“ Paní hajná na něho žertem zahrozila a Dandy zakňučel, jako by rozuměl.
„Měla jsem strach, že mu bude zle, ale je jako náš Pepík.“
„Pepík?“ opáčila Liliana.
„Jejich prase,“ řekl Martin suše, „to také všechno sežere.“
„A na co nemá Martin zapomenout?“ ptá se Liliana.
„No, slíbil tátovi, že mu pomůže v lese. Však můžete jít s ním. Možná, že najdete ještě nějaké houby. Ale musíte si pospíšit.“
Liliana mezitím oloupala česnek a ten prudce zavoněl v celé kuchyni.
„Máte pěkný česnek.“
„Sehnala jsem ho na tržišti,“ řekla Liliana a postřehla, že se Martin na ni usmál.
„Tak jsem si to vždycky představoval,“ řekl ji, když paní hajná odešla.
„Co jako?“
„Být s tebou, dělat obyčejné věci, víš, to byl můj sen.“
„Mít svůj svět ve světě plném hrůzy, násilí? Myslíš, že to tím umenšíme?“ zeptala se.
„Alespoň na chvíli zapomeneme.“
Ne, řekla si, nelze zapomenout, že za stěnou, tak tenkou, se odehrává tolik tragédií, bolesti, smutku a násilí. My se smíme jen posilovat, abychom mohli jít, bez vlastních ztrát, do dalšího a dalšího zápasu s těmi, kteří nás potřebují.
„Chápu tě, Lili,“ řekl, jako by četl její myšlenky.
„Já tebe také,“ zasmála se, protože ho měla už dávno přečteného.
„Pak půjdeme na procházku a já ti ukážu studánku, chceš?“ zeptal se.
„Třeba všechny, co tu kolem jsou. Tak jsem si myslela, že bych prodala chatu se zahradou a koupili bychom ...“
„Ne, Lili, jen to ne. Nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat ...“
„Ty můj právníku,“ směje se Liliana, „ty vždycky myslíš na zadní vrátka. Ale to je dobře. Třeba tu budeš chtít být někdy sám.“
„To ne. Sám už nikdy. Ale co kdybychom jeli zase spolu do lázní? Víš tam, kde jsme se našli?“
„Myslíš na místo činu?“ řekla naoko vážně.
„Učíš se rychle.“
„A proč? Tady je to lepší, ne?“
„Zanechala jsi tam svou vůni, svou přítomnost.“
„Jak to myslíš?“
„Byl jsem se tam dvakrát podívat, abych ...“
„Abys?“ zeptala se úmyslně, když viděla, že se zarazil.
„Abych tě tam znovu a znovu nacházel.“
„Vždyť jme stále spolu,“ zašeptala.
„Asi to nechopíš. Tam začalo to kouzlo.“
„Ano,“ řekla tiše.
Mezitím se usmažily placky, naskládala je velkou vidličkou na talíř.
„Každý tvůj pohyb, úsměv, pohyb rtů...“
„Každý tvůj pohled, tvá vůně, tvůj dotyk...“
Přiblížili se o k sobě.
„Zasloužíme si to vůbec?“ zeptal se jí blízko jejích rtů.
„Je nám to dáno,“ zašeptala a on ji polibkem umlčel.