Když padaly hvězdy. část 12.
XII.
Byl to důkaz lásky, v kterou jsem zase tak moc nevěřila, ale nyní, když jsem zamyslela nad vším, co pro mne Robert udělal, byla jsem v rozpacích, co jsem si to o něm jen dřív myslela. Nebylo to kvůli mé indispozici, že by se něčeho zalekl, ale miloval mne od počátku. Můj první manžel mi snad vzal všechno, co má cítit žena k muži, a tak jsem se nedokázala otevřít. Možná, že to Robert chápal víc než já. Proč jsem si Pavla vzala? Protože jsem si myslela, že ho miluji, ale nemilovala jsem ho tak, jak se patřilo, nedávala jsem mu žádné důkazy mé lásky a neměli jsme spolu děti. Byla jsem příliš zaujatá svou prací, a to jsem ještě dostudovávala v manželství. Možná, že pochopil, že jsem sobecká, a to jsem tedy byla. Robert to všechno ví a tak se snaží mne změnit. On, který je starší, který také neprošel v manželství růžovou zahradou a který, možná po těch zkušenostech mne chtěl změnit, což se mu daří. Nikdy o tom se mnou nemluvil. Prostě si jen tak hrál, aby mne probral.
Na byt jsme jeli podívat a byla jsem nadšená. Bála jsem se na něco sáhnout a něco říci, aby to nebylo nějak banální. Necítila jsem se dobře vedle takových darů a napadlo mne, jak v tom všem budu žít.
„Tak co tomu říkáš, Ilono?“
„Je to nádherné. Ale moc velké.“
„Neboj se, sehnal jsem paní na úklid. Tebe rozhodně nenechám čistit okna a tahat nábytek. S tím je konec.“
„Ty si myslíš, že se to může vrátit?“ zeptala jsem se.
„No, to si nemyslím, to vím. Ale neboj se, máš nejlepšího lékaře a ten bude se mnou konzultovat. Podívej, mě je jasné, Ilono, že jsi před tím žila jak kaskadér. Těžko se budeš přizpůsobovat novému životu, který ti jako manžel nabízím a já na tom trvám, protože tě miluji a chci se s tebou dožít vysokého stáří. Tak mně poslouchej a přizpůsob se. Já ti s tím budu pomáhat. Ale zapomeň na to, že se budeš moci vrátit do svého zaběhaného stylu. Ten tu vůbec nic nepřinesl, kromě infarktu, který sice nebyl rozsáhlý, ale jizva tam je. Takže, je ti to jasné?
„Jasné,“ řekla jsem a uvědomila jsem si, že se všechno změní a sbohem má svobodo.
Když odjel do špitálu, sedla jsem si do křesla a přemýšlela jsem, jak se změnit. Neměla jsem žádný příklad od matky a z mé rodiny, v které jsem vyrůstala a které jsem se chtěla zbavit mým sňatkem s Pavlem.
A proto chtěl Robert, abychom zapomněli na to, co jsme před podzimem prožili a nastavil podmínky pro změnu, která nebyla snadná ani pro něho a ani pro mne. Je má láska k němu ta správná? Pomyslela jsem si a než se mi to podařilo analyzovat, někdo zazvonil.
Šla jsem ke dveřím.
„Otevřete, jsem pomocnice v domácnosti.“
Otevřela jsem a ve dveřích stála starší paní, pěkné oblečená a u novou měla koš, zřejmě s nějakými přípravky.
„Pan doktor mne kontaktoval, takže vám budu chodit každých deset dní uklízet. Zařizovali jsme spolu tento byt, když jste byla v nemocnici.“
„A jak se jmenujete,“ zeptala jsem.
„Debora Rychterová.“
„Já se jmenuji Ilona Schoenttnerová. Pojďte dál.“
Uvolnila jsem ji místo.
Prohlédla si místnosti a zkonstatovala, že alespoň vyluxuje koberce a otevře ventilačky. A prádlo budeme dávat do koše, který je v koupelně. Vy nesmíte nic fyzického dělat, alespoň měsíc a budu vám dělat doprovod k lékaři. Dostala jsem už harmonogram návštěv.
„Teda, Roberte, ty jsi organizátor. Děkuji ti,“ pomyslela jsem si.
„Takže vážená paní, zítra v osm si pro vás přijdu. Až budete hotová, zavedu vás do parku, tam se projdeme, půjdeme něco nakoupit a vrátíme se domů a připravíme jídlo na večeři.“
„Souhlasím,“ usmála jsem se.
Pomyslela jsem si, že Robert má po skončení podzimních příběhů něco připraveného na zimu. Vždyť to dělá i kvůli sobě. Chce mít místo zpackaného manželství, v kterém tak dlouho žil, pěkný život. Chápu ho a já to dokážu, protože ho miluji.
Doktor mi po prohlídce řekl, že jsem docela v pořádku, ale musím být opatrná. Hlavně na stresy a konflikty. Jinak mohu pracovat jako dřív, ale chodit dřív spát. Dokonce mi nezakázal kávu a o kouření nemluvil tak razantně, jak jsem to očekávala.
„Musíte se dostat zase zpět do života.“
Měl pravdu. To, co jsem prožívala bylo něco jako život po smrti. Ale Robert mne vyvede zpět z těch temnot. Uvědomila jsem si, že můj život, mé štěstí a láska je v jeho rukou, ale nesmím na něm viset. Musíme být jeden pro druhého zajímaví. Jak to mám udělat? Celou dobu jsem byla v jeho režii a teď bych měla režírovat sama sebe. Ale jak? Celé roky jsem buď studovala nebo redigovala. Obklopovaly mne knihy. Měla jsem přítele, ale nedokázala jsem uzavřít vztah. Vydržela jsem to tak dlouho, dokud jsme nedopili kafe. Jenže s Robertem to bude jinak. Kéž by to neměl se mnou těžké. Snad se hodím do jeho představ. Chtěla bych mu být vším na světě a chránit ho před životními pohromami, jako on ochránil mne.
Když jsme došly domů, Debora začala připravovat oběd a dovolila mi, abych jí pomáhala. Tak jsem škrábala brambory, rozklepávala maso, krájela zeleninu na polévku a k tomu nám zpíval Elvis z přehrávače. Vždycky, když ho poslouchám, mám pocit, že jsem Robertovi víc na blízku.
„Pozor, ať se neřízněte,“ řekla mi, když viděla, že jsem se nějak zasnila.
Zasmála jsem se. „Já přemýšlím o krásných věcech. Možná, že bych chtěla, aby se vrátily. Ale není mi dovoleno je vracet. Ach jo.“
Debora se usmála. „Víte, Ilono, někdy to není v pořádku, když člověk příliš žije minulostí. Ale vaše minulost je asi samá romantika. Četla jsem vaše dílo Cesty. To dílo, co jste společně psali s manželem. To jste ještě nevěděli, co spolu prožijete. Naštěstí je pan doktor jen o deset let starší, takže máte před sebou mnoho času a krásných chvil.“
„Někteří si myslí, že je to fůra let.“
„Tak na ně nedejte. Já ho znám od studií, když nastoupil do první práce a pak si mne vzal s sebou, když přešel na nynější kliniku. Je sice dost záhadný, to je pravda, ale srdce má pro lidi vždycky otevřené. A proto ho lidé mají rádi.“
„Pomohu vám uklidit váš byt. Nedělejte nic sama. Nebude to dlouho trvat a můžete si nechat převézt sem vaše věci.“
„Dobře Deboro, někdy to zkusíme. Já na to ještě nemám dost vůle. To víte, žila jsem tam dlouho, takže …“
„Ilono, nikdo vám to nebere. Vždycky bude Váš. Zkuste se už rozloučit s minulostí. Budete mít nový život. Za krátkou dobu skončíte studia a odpromujete a otevře se před vámi další cesta.“
„Máte pravdu. Nejvíc se bojím těch státnic.“
„Ale to přeci zvládnete. Není to první vysoká škola, co absolvujete. Doktor mi vyprávěl, jak jste chytrá a nadaná. Proto se taky o vás tak staráme.“
Usmála jsem se.
„Takže klid. A dívejte se, jak krájíte, abyste se proboha neřízla. Je vidět, že nemáte praxi, ale všechno jste udělala moc pěkně.“
„Mám ráda, když mne někdo pochválí,“ řekla jsem a stiskla jsem ji ruku.
Debora se mne na nic neptala a co musela vědět, to ji sdělil Robert.
Do kuchyně svítilo slunce a jídlo se pomalu vařilo a jeho vůně provokovala chuťové buňky.
„To je tak dobré,“ řekla jsem, když jsem lžící ochutnala, „vy tedy umíte vařit.“
„Však mám hotelovou školu a jsem vyučená kuchařka. Naučím vás vařit, jestli chcete. To víte, nemůžete žít jen o kávě a sušenkách, jak jste byla zvyklá. Ale umíte dělat dobré pečivo.“
„Vy jste ochutnala?“ zeptala jsem se jí se smíchem.
„Byla jsem s Robertem u vás, když jste byla v nemocnici a na stolku bylo prostřeno.“
„A co ještě umíte? Chtěla bych se naučit plést a šít,“ řekla Ilona.
„Tak to vám Robert neschválí. To je namáhavé. Však si můžete všechno koupit, co se vám líbí.“
Blížila se hodina, kdy měl Robert přijít, tak jsme prostřely stůl a uklidily kuchyň.
Robert měl rád pořádek a klid. Nikdy jsem u něho na klinice nebyla, ale dovedu si představit tu atmosféru, v které žije po celou službu. Proč by si nezasloužil čistý a klidný domov? Možná, že jiná žena by řekla, že mu dělám jen služku, ale já jsem to pro něho dělala proto, aby se mohl na mne spolehnout, že budou všechny věci stále na svém místě. Mezi tím jsem také sama pracovala a důsledněji jsem pročítala příběhy, třeba najdu nějaký, který je podobný tomu našemu. Jednou, když jsem šla z práce, zastavila jsem se u výlohy knihkupectví a uvažovala jsem, zda si nemám koupit nějakou knihu, která je už hotová, s obrázky, voňavá a přitažlivá. Vešla jsem dovnitř, kolem pultu stály prodavačky a lidé chodili kolem regálů. Taková pěkná atmosféra. Robert stejně jako já měl pěknou knihovnu a já jsem si prohlédla tituly. Měl zálibu v klasických románech, ale neměl čas si v nich číst. Nabídla jsem mu, že mu, že mu budu předčítat. Souhlasil. Jednou mi řekl, že to byl odemne ten nejlepší nápad. Vybíral sám knihy a já jsem pochopila, že chce změnit můj příběh. Vůbec jsem se nebránila. Vlastně jsem roky pořád četla rukopisy, dělala korektury, ale nic mi to nedávalo. Pak zase on předčítal mně.
„Ilonko, já vím, že jsi sečtělá, ale ty příběhy mají vlastní váhu, není to tak, že vezmeš text, přelítneš ho očima, dáš ho do desek a pošleš ho dál.“ Je to pravda, co mi řekl. To, co procházelo naším nakladatelstvím nebylo to pravé, i když jsem se seznamovala s nejnovější literaturou. Byla hodně drsná a příběhy byly psány pro budoucí kupující, takže měly žádaný obsah. Jistě, že to bývalo i v minulých dobách, ale lidé vyžadovali jinou úroveň, poplatnou jejich době.
Když jsme si početli, vyprávěli jsme si o těch příbězích, nikoliv o nás, o této době, o lidech, které známe, o práci.
„Tak si myslím, řekl Robert jednou v pozdním večeru, že si na zimu přestěhujeme nějaké knihy z tvé a mé knihovny na chaloupky, abychom si tam mohli číst.“
„Snad se nechceš stěhovat na chaloupky?“ zeptala jsem se.
„Ne tak doslova. Ale budeme tam jezdit na víkend. Je tam pěkně a když si vezmeš dobré boty, můžeme chodit na procházky. Vždyť jsme tam v zimě ani nebyli.“
„To je pravda, budeme mít svůj zimní příběh, “ řekla jsem.
„Ano, v podzimním příběhu jsme se moc nevyléčili ze vzpomínek na léto, ale v zimě nebudeme moci chodit tam, kam chodit nesmíme, viď Ilonko?“
Zasmála jsem se. No, uvidíme, co s námi zima udělá.