Když padaly hvězdy. 6. část.
VI.
Kdo se měl tedy první rozhodnout? Já toho nejsem schopná, on je zřejmě pod tlakem. Svou roli v tom hraje i jeho nové postavení, a já nemám možnost zjistit, co se vlastně děje. Bylo by od něho spravedlivé, kdyby mi o tom něco řekl, zcela upřímně a jasně, ale to on neudělá, protože ví, že bych to neunesla. Mám takovou bolest, kterou jsem už dlouho nepoznala a vím, že to bude trvat dlouho, ať se stane, co se stane. Sedla jsem si k počítači a čekala, zda přijde od něho e-mail. Když dlouho nešel, tak jsem si šla uvařit kávu a dala jsem si cigaretu. Připadala jsem taková pokořená. Bože, já jsem do té lásky investovala celé své já ,a to je přeci nedělá. To mám za to, že jsem se nepoučila. Mohla jsem to čekat, zvláště, když jsem věděla, že je to zadaný muž se slušným příjmem, a i kdyby se chtěl postavit na mou stranu, ona ho nepustí s vyhlídkou na výši důchodu, který by po jeho smrti brala. Tak ženy uvažují a právem. Znovu jsem si vybavila její tvář, gesta, rozhodně je to rázná žena, která ví, co dělá. Jestli má přítele, kterého nezapírá, pak je mezi nimi opravdu tristní vztah, ale to neznamená, že tato situace bude řešit náš vztah. Jsem o tolik mladší, než Robert. Ale z druhé strany, dali jsme si zásnubní slib – copak to nic neznamená? A v duchu tohoto slibu bychom měli pokračovat v našem podzimním příběhu.
Donesla jsem si hrnek s kávou k počítači a znovu si prohlédla poštu. Byl tam nový e-mail od Roberta.
„Milá Ilono,
Nějak jsme se nepěkně rozloučili a já z toho vyvozuji, že o té naší situaci bychom měli víc hovořit. Zřejmě ji nepochopila, o co jde. Nebo jsi to pochopila špatně a já opravdu nechci, abys byla nešťastná. Prosím, za hodinu mi končí služba, sejděme se u tebe, jestli dovolíš.“
Robert.
Chvíli jsem přemýšlela, zda mu mám odpovědět. No, je možné, že jsem něco nepochopila a udělala zbrklý krok. Dobře, ať přijde. Napsala jsem mu, že ho čekám. Tvá Ilona.
Skutečně za hodinu přijel. Zvonil na zvonek a já otevřela dveře. Vešel a šel rovnou do pokoje, kde jsme sedávali.
„Dáš si kávu, nebo čaj, či čokoládu?“ zeptala jsem se.
„Kávu s vodou a pokud máš něco k tomu, budu rád. Mám hrozný hlad. Nezlob se.“
„Udělám ti obložené chlebíčky, to bude hned. Běž se umýt a než přijdeš, máš to všechno na stole.“
Nevypadal dobře. Ale já jsem se na nic neptala. Udělala jsem chlebíčky a kávu a natočila do broušené skleničky vodu a odnesla do pokoje. Už tam seděl a díval se na jeden obraz, který visel naproti na stěně.
„Posluž si,“ řekla jsem mu.
„Ty nebudeš?“ zeptal se.
„Ne, ještě před tím, než přišel tvůj e-mail, jsem si udělala kávu.“
Vstal z křesla a vytáhl mne z mého křesla a postavil proti sobě. Upřel na mne oči a pak palcem přejel něžně rty. Následně mne prudce objal a podle chvění jsem rozpoznala, že pláče. Hladila jsem ho. Ale nebyla jsem schopná slova.
„Co se stalo, Roberte?“
„Odešel jsem od ženy, z našeho bytu a skončil jsem to. Nyní náš čekají soudy o majetek. To bude velký boj a já se bojím, že to neustojím.“
„Proč bys to neustál? Máš advokáta?“ zeptala jsem se.
„Ne, nemám, já žádného neznám.“
„Tak fajn. Jdu to zařídit. Uprav se, umyj se a najez se.“
Zavolala jsem advokátovi, kterého jsem měla při svém rozvodu.
„Pane doktore, dobrý den“, řekla jsem, když zvedl telefon.
„Dobrý den, Ilonko,“ řekl. „Co si přejete?“
„Chtěla bych vás poprosit, jestli byste nezastupoval mého snoubence.“
„Tak vy máte snoubence. To je dobře, že jste nezůstala sama. Mohu se vás zeptat na jméno?“
„Robert Shoettner, řekla jsem na druhé straně bylo najednou ticho.
„Ilonko, já zastupuji jeho ženu, takže ti nemohu posloužit. Je mi to líto.“
Málem se mi zastavilo srdce. Padla jsem do křesla. No, to jsem se do něčeho zamotala, pane Bože. Robert vstoupil do místnosti a lekl se mne.
„Co se proboha stalo?“
„Ten advokát zastupuje tvou ženu.“
„Myslíš doktora Maláče? Ten ji skutečně zastupuje, ale ne ve věci rozvodového řízení.“
„Řekla jsem mu, že jsme snoubenci,“ řekla jsem.
„Ale nic se neděje, on ví, že spolu dlouho nežijeme a žijeme v odloučení. Neboj se ničeho. Má žena nemá o mně vůbec žádný zájem. Neboj se.“
Zvedl mne z křesla a přitiskl mne k sobě.
„Ilono, buď rozumná, nebo tě sklátí infarkt a takovou situaci bych nerad řešil. Nic se neděje. Žijeme svůj podzimní příběh. Dnes u tebe zůstanu.“
„Proč?“
„Protože se o tebe bojím. Je to jasné?“ zeptal se mne něžně.
„Jasné.“
Podal mi sklenici vody a sedl si naproti.
„Musíš ten můj rozvod ustát. Nebude dlouho trvat.
„Jistě, jistě,“ řekla jsem tiše.
Už jen chybělo, aby se na scéně objevil Pavel. Ale to se asi nestane, protože se oženil a má tři malé děti.
„Žít podzimní příběh není nic jednoduchého, jak vidíš. Kdybychom o něj nestáli, tak jsme mohli žít v našich hranicích, a nic by se nám nedělo. Ale to není ono, jednou by to muselo přijít.“
„Já vím. Vždyť to vím od začátku, že jsi zadaný.“
„Ano, a přesto jsme svůj příběh prožili.“
„A krásně jsme ho prožili“.
Stmívalo se. Šli jsme k oknu a dívali jsme se spolu na oblohu. Držel mne kolem ramen a něžně mne tiskl k sobě.
„Ještě to mnohokrát uvidíme, neboj se. Jen buď klidná a trpělivá. Já bych tě nikdy neopustil.“
„Já tebe také ne.“
Zdálo se mi, že mne tak elegantně vymotal ze svého příběhu a že na to všechno mohu zapomenout. Tuto noc jsme strávili spolu a povídali si až do usnutí.
Měla jsem takové tísnivé sny. Viděla jsem matku v jejím červeném kostýmu, který jsem neměla na ní ráda, viděla jsem otce se smutnou tváří, jak se dívá z okna a já jsem se na ně dívala mezi dveřmi. Tehdy jsem to pochopila. Matka mi jednou vyprávěla, že když otec, tehdy ještě velmi mladý, řekl doma, že se vezmou, babička je proklela. nechtěla, aby si ji vzal a pokud pamatuji, tak byla celý zbytek života nešťastná a umřela na rakovinu slinivky. Tehdy jsem si myslela, že jsem na světě sama. Bylo mi dvaadvacet let. Ta šílená prázdnota mne uvrhla do sňatku s Pavlem. Ale my jsme se nemilovali, jen spolu žili v jednom bytě a nikdy jsem s ním neprožívala to, co jsem prižila s milujícím mužem Robertem tehdy v létě a bylo to tak silné, že jsem se k těm zážitkům upnula a nedokázala jsem též budovat podzimní příběh. Nevím, jestli Robert věděl, co jsem prožila a nikdy se mne na nic neptal. Ale byl natolik zkušený psychiatr, že si to dovedl dobře představit. Robert však nebyl můj únik z temnoty do světla, ale skutečná láska bez výhrad.