Ještě něco ke spisu
Ještě něco ke spisu
Komisař Gráf běžel po schodech až do čtvrtého patra, protože nejel výtah. Byla totiž neděle a vrátný byl neúprosný. Jako bývalý vyšetřovatel neměl žádnou úctu těm „novým“. Ale jinak si nemohl u něho nikdo na nic stěžovat, protože jeho práce byla perfektní.
„Tak co?“ vletěl do dveří svého kolegy, skoro bez dechu. Ten seděl u stolu, s někým telefonoval a kolem něho se vznášel cigaretový dým smíšený s vůní pánského spreje proti pocení. Hnusný smrad, pomyslel si Gráf a sedl na židli, kde sedávají vyšetřovaní, a čekal, až dotelefonuje. Když položil sluchátko, obrátil se k němu.
„Co jsi tak uhnaný?“
„Ale Pšenička nepustil výtah.“
„No jo, je to šelma. Tak tady máš tu knihu,“ řekl a podal mu ji, „ hele, ten název jsem tam fakt dal náhodně,“ řekl.
„A proč mi to říkáš?“ zeptal se ho Gráf a přitom listoval v zažloutlých stránkách.
„No, kdyby se z toho něco vykotilo. Abych pak nebyl u zpovědi a pak na paškále. Znáš to.“
„Ne, neznám,“ zasmál se Gráf.
„A co budeš dělat? Za chvíli mi končí služba …“
„Musím za Vlastou. Je na mně pořád naštvaná,“ řekl.
„Jo, aha, to je ta historička. No, tak příjemnou zábavu.“
„Tobě taky.“
„Jó, počkej, něco jsem našel v archivu.“
„A co?“ zeptal se Gráf zvědavě, „něco k případu?“
„Tady je ještě jedna stránka, kterou nemáš ve spisu. Někdo ji tam nechtěl vložit, má tu napsáno – ne do spisu.“
„A co to je?“
„Část výpovědi té její hospodyně.“
„Já si to vezmu.“
„Ne, já ti to hned okopíruji a originál tu nechám. Kdyby k něčemu došlo …“
„Prosím tě, co pořád sýčkuješ? Čeho se bojíš?“
Pokrčil rameny a šel do druhé místnosti okopírovat list. Mezitím, než se vrátil, komisař se podíval na jeho stůl. Ležela na něm fotografie nějaké ženy. Když uslyšel kroky za dveřmi, rychle si sedl zase ne místo.
„Tak tady to máš,“ podal mu papír a zadíval se na něho pohled „rád bych a nemohu.“
„Ty poslechni, na rovinu. Co o tom víš nebo tušíš?“
„Máš to ve spisu.“
„Nemám tam nic, jen kecy a papíry, které jsou o ničem,“ řekl a pevně a se mu podíval do očí.
„Ty podívej, dostal jsi to k řešení. Já jsem se v tom hrabal pár měsíců. Nic jsem nezjistil.“
„Nebo nikdo nestál o to, abys to zjistil a po letech to pak dali mně, aby se jako kolem toho něco dělo?“
Mlčel. Gráf ho probodával pohledem.
„Tak mluv, sakra už. Je to špionáž, korupce, vražda, obchod se zbraněmi nebo informacemi, únos, vlastizrada někoho nahoře, či co?“
„Já ti to nemohu říci, ale jestli na to přijdeš sám, pak budeš mít opravdu velké problémy.“
„A proč mi to dali?“
„Protože třeba potřebují, aby něco prasklo. Ale jenom něco.“
„A ta fotka na stole?“ zeptal se Gráf.
„To není ona,“ řekl smutně kolega.
„Takže ty víš, jak ve skutečnosti vypadá?“
„Neptej se mne na nic, já nic nevím. Nevím, jak vypadá.“
Gráf sebral papír a knihu. Bez jediného slova vyletěl z kanceláře. Takže, vypadá to, že na mně ušili pěkný podraz. Dobrý. Já na to přijdu, Fabiolu najdu, to se nebojte.
A v takovém rozpoložení jel za Vlastou.