I. Dům v údolí
Povídka na pokračování v ich-formě. Postavy, místo děje a děj sám je smyšlený, leč k zamyšlení.
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že radikálně změním život kvůli jednomu letnímu výletu, tak bych mu řekla: „Sni dál.“ Byla jsem to já, kdo propadl zcela snům při pohledu z jednoho kopce do údolí, které mne svou krásou naprosto strhlo. Seděla jsem na kopci, nebe nade mnou zářilo a pod ním poletovali ptáci. Nebyla to jen idylka, ale přímo výzva – sejdi z kopce a pojď blíž.
Už před tím jsem koketovala s myšlenkou, že se stáhnu do ústraní, protože jsem potřebovala dokončit jednu práci a prostředí, v kterém jsem trávila většinu času, mě začalo dost dráždit. Ale to ještě nebyl důvod k rozhodnutí, spíš k úvaze. Není řešení se stěhovat do jiné části města, byť klidnější, ale do té doby, než zase někdo vymyslí opodál vybudovat parkoviště či zřídit restauraci s letní zahrádkou.
Sešla jsem z kopce dolů a ocitla jsem se ve snovém prostředí. Pár pěkných domů, zřejmě rekreačních chalup, obklopené zahrádkami a poblíž potok, který se vlnil krajinou jako krásný had. Kousek dál byla cesta, která vedla do městečka, jeho dominantu tvořil kostel, zpola zakrytý vzrostlými stromy. Fajn, řekla jsem si, zásobování bude zajištěno. Ještě, kdyby tu byl nějaký dům na prodej. Hlavně, aby byl dost prostorný. Trochu ve mně zatrnulo při myšlence, že budu muset všechno z mého stávajícího bytu přestěhovat, což nebude snadné. Ale ještě pořád sním, zatím se nic neděje. Pozvedla jsem tedy mysl nad materiální stránku věci. Ale co Olda? Bude chtít vyměnit dosavadní způsob života za takovou idylku? Využiji toho, až bude zase hudrovat na nepořádek a pitomé parkování před naším bydlištěm, že je možné všechno změnit. Představa, že ho budu přemlouvat, mi taky docela kazila náladu, takže pryč od toho.
„Hledáte někoho?“ zeptala se paní, která mne viděla stát téměř bez hnutí na cestě. Táhla za sebou vozík s nákupem, zastavila se a otřela si čelo kapesníkem.
„Dívám se, jak je tu krásně,“ odpověděla jsem a ona se usmála.
„To říkají všichni, co sem zabloudí,“ odpověděla.
„A neprodává někdo tady dům? Pomýšlíme s mužem, že bychom se přestěhovali z města. Potřebujeme klidnější život, však to znáte.“
„Prodává, tamhle naproti vlevo, ten s břečťanem pod třemi lipami. Chtějí se stěhovat do města. Mohla byste se zeptat, třeba ještě nemají kupce. Jsou doma, pojďte se mnou, vezu jim z obchodu nákup.“
Šla jsem vedle ní a trochu jsem znejistěla. Najednou to všechno tak divně vychází. V hlavě se mi opět vynořila představa stěhování a možná hádka s Oldou. Ale stačila jsem ji zaplašit v momentě, kdy jsme se zastavily před domem. To je on, vykřikla jsem v duchu.
„Karličko, vedu ti někoho, to se budeš divit,“ zavolala paní s vozíkem přes plot a hned se otevřely dveře a na dvorek vyběhla starší paní s dítětem v náruči, celé bylo pobryndané, zřejmě zrovna obědvali. V chůzi ho utírala utěrkou.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. Pátravě se na mně zadívala a určitě přemýšlela, zda mne zná.
„Paní má zájem o koupi domu v našem údolí, je z města. Říkala jsem si, pokud nemáš ještě zájemce, že byste si mohly popovídat.“
Pozvala mne dál. Rozhlédla jsem se. Přesně tohle jsem si představovala.
„Byl tu jeden zájemce. Ale není rozhodnutý, ještě se nedomluvil se svou partnerkou. Taky se mu tu líbí, ale my se musíme odstěhovat do města kvůli dětem. Máme to k sobě hodně daleko a táta vrčí, nechce se mu cestovat. To víte, jak to chodí. Taky tu byli na výletě. Pěkný pár, i když je mezi nimi věkový rozdíl, ale to je jejich věc. Dáte si kávu?“
„Mohu prosit?“ zeptala jsem se a ona posadila dítě do ohrádky a chystala šálky.
„Takový je život. Člověk míní, pánbůh mění,“ podotkla.
Dívala jsem se otevřeným oknem do zahrady, obloha se trochu zatahovala, asi bude pršet. Chtěla jsem se na toho zájemce zeptat, ale přišlo mi, že by si myslela, že jsem moc zvědavá.
„Nechal mi to adresu a plánek bytu, v kterém bydlí. Líbí se mi to. Tátovi jsem zatím nic neřekla, ale já to s ním nějak srovnám.“
Položila na stůl papíry a obrátila se zase k plotně. Stačil jeden pohled a zřítil se mi celý svět. Náš byt, naše adresa. Roztlouklo se mi srdce. Tak přece!
„Nechcete vodu? Asi vám nedělá dobře ta změna počasí.“
„Ano, dala bych si,“ řekla jsem a snažila jsem se ovládnout. Napila jsem se studené vody, trochu se mi ulevilo. Nesmím na to myslet. Třeba to tak není, utěšovala jsem se. Nebudu to sama rozebírat. Nic by mi to nedalo.
„Víte co? Já vám telefonní spojení, až se rozhodnete, tak mi zavolejte.“
Cesta k autobusu se mi zdála nekonečná. Měla jsem nohy jak z olova, ale zakázala jsem si striktně o tom přemýšlet, dokud nebudu doma.