Hedvábný šátek
V pátek, 15. října, 18,00 hodin
Vlak pomalu vjížděl do stanice. Pomalu vstal a oblékl si kabát. Podíval se na hodinky a vyšel z kupé na chodbu, kde se tlačili lidi, co přijeli, stejně jako on, z Prahy. Když se konečně dostal z vlaku, rozhlédl se po nástupišti. Už se stmívalo a bylo zamlženo. To mu bránilo v rozhledu.
„A kde máte zavazadla?“ oslovil ho kdosi za ním. Otočil se.
Sympatický muž se usmíval podával mu ruku.
„V hotelu,“ řekl stiskl mu ruku.
Šli pak už mlčky k autu, které bylo zaparkováno z nízkou nádražní budovou. Sedl si vedle něho přední sedadlo připnul si pásy.
„Sehnal jsem vám lepší ubytování. Zítra v deset vás budu čekat na recepci.“
Pokývl hlavou a byl spokojený. Hotely nenávidí. Zvláště ty na malém městě. Jeli asi půl hodiny po rozblácené cestě a pak odbočili směrem k náměstí.
„Tam je ten hotýlek,“ ukázal před sebe a dojel na malé parkoviště.s
Vystoupil z vozu a rozloučil se pokynem hlavy.
Mdlé světlo osvětlovalo recepci. Cítil se unavený vyčerpaný. Dolehly na něho podivné stavy, které zažíval v posledních dnech. Zapsal se, přijal klíč od pokoje, vyzvedl si zavazadla a stoupal po vrzajících schodech do prvního patra. Musel projít dlouhou chodbou, než našel svůj pokoj. Odemkl, vstoupil a pak za sebou zamkl. Zápach dezinfekce se mísil s jakousi květinovou vůní, která marně s ním zápasila. Otevřel okno, aby vyvětral. Odložil si zavazadla do přístěnku a šel si umýt ruce. V zrcadle spatřil svou tvář, kterou poznamenala únava. Chvíli váhal, zda má jít na večeři, ale pak se svlékl, stoupl si pod sprchu a pustil a sebe vlažnou vodu. Pečlivě se umyl mýdlem a zabalil se do velké osušky. Na chodbě se ozývaly hlasy hotelových hostí a občas i ženský tlumený smích. Na nic nemyslel, jen odpočíval s otevřenýma očima. Pak vstal, vybalil si pyžamo, oblékl se do něho a zalehl pod deku.
Už, už usínal, když zazvonil mobil. Musel vstát a otevřít příruční kufřík.
„Rada, prosím,“ řekl.
„Dobrý večer. Tady Málek. Doufám, že jste se v pořádku ubytoval.“
„Ano, jsem spokojený,“ řekl unaveným hlasem.
„Četl jste už ty materiály?“
„Ano, prohlížel jsem si je. Je mám pochybnosti o znaleckém posudku.“
„Moje řeč,“ řekl ten muž v telefonu.
„Zítra se ubytuji v novém bytě a pak přijdu. Promluvíme si.“
„Ano. Dobrou noc.“
Ještě včera mu volali přímo z vnitra, aby se přesvědčili, že se skutečně na případ vrhnul. Kolega Krása ho nechával pořád vyhnívat v psacím stole, vymlouval se na expertízy, které nakonec ani nezadal a stejně by byly k ničemu.Nikdo se neodvážil říci nahlas, co však bylo od počátku zcela evidentní, že jde o pomstu.
V sobotu, 16 října, 7,00 hodin
Náměstí ožilo už v sedm hodin ráno. To se otvíraly první obchůdky pod podloubím, na které viděl z okna pokoje. Přešel pak několikrát pokoj, pociťoval neklid. Chvíli váhal, jestli nemá poslat Radce SMS, ale pak si to rozmyslel. Nebyl si jistý, že by ho přijala a odpověděla mu. Už je to dávno, co si posílali zprávy každý den a vyměňovali si lechtivá slůvka. Povzdechl si a zapálil si cigaretu. Chvíli bezmyšlenkovitě pozoroval stoupající kouř, pak si sedl do pohodlného křesla a oči upřel na oblohu. Vyfukoval kouř a neklid se ho zmocňoval čím dál víc.
To matka mu pořád říkala, aby si našel jinou práci, jinak ztratí Radku. Ta ho naopak ujišťovala, že ji nevadí být občas sama. Také mívá ráda klid. Tehdy se usmívala a pak ho políbila do vlasů. Uvěřil. Uvěřil, protože měl rád její vůni i doteky a pohled očí, který se zdál tak upřímný. A tak si ji vzal. Chvíli to klapalo. Pak přišlo povýšení a s ním i vyšší nároky na výkon práce. Vedl velké oddělení. Býval unavený a někdy i popudlivý. Změnil se, aniž to pozoroval. Jejich vztah pomalu ztrácel na zářivosti a upadal do steterotypu. Nemohl na tom nic změnit. Radka si hledala koníčky, aby se necítila tak sama a odbývaná, kdykoliv navrhla, že někde, mimo Prahu, stráví alespoň víkend. Chtěl být doma, odpočívat, spát. Posléze se dohodli, že si koupí chalupu blízko Prahy, aby měla kam jezdit, když už nemohou být často spolu. Jenomže, pak se dozvěděl, že na ni nebývá sama. A tak se tam vypravil, aby zjistil pravdu.
„Nechci se rozvádět,“ řekla Radka po tom, co si o tom promluvili.Souhlasil, i když tušil, že ji ztrácí. Přestali se milovat.
Sešel do přízemí zabočil do restaurace na snídani. Objednal si vejce ze šunkou a kávu. Blížila se devátá hodina. Znovu vzal do ruky mobil. Rozhodl se, že ji zavolá.
„Radová,“ ozval se její hlas.
„Ahoj, Radko,“ řekl, „já to jen volám, jestli je všechno v pořádku.“
„Ahoj. Tome, všechno je v pořádku.“
„V neděli přijedu. Asi večer.“
„Dobře,“ odpověděla mu ani přátelsky, ani nepřátelsky. Věcně a stručně.
„Tak se měj,“ řekl.
„Ty taky.“
Nemohli si pomoci. Pořád doufal, že si ještě mají co dát, i přes to, co se mezi nimi stalo.
Schoval mobil do kapsy a dal se do jídla.
„Je tu volné místo?“ oslovil ho příjemný alt. Zvedl oči. U stolu stála žena, usmívala se trochu prosebně a nesměle. Byla zvláštní. Tak mu připadala. Možná to bylo tím, že vysílala zvláštní jemnou vůni kořeněného parfému, možná to bylo očima, které vyzařovaly něco zvláštního, neobvyklého.
„Ano,“ řekl, když přejel očima sál a zjistil, že mezitím hosté obsadili všechna místa. Usedla a dala si na klín malou černou kabelku.
„Dáte si snídani?“ přišel mezitím vrchní a mírně se naklonil.
„Kávu a rohlíky s jahodovou marmeládou,“ řekla s takovou rozkoší v hlase, že se musel usmát. Zpozorovala jeho úsměv.
„To si dávám jen na cestách. Jinak držím přísnou dietu,“ usmála se také a zahleděla se mu do očí.
„Kdy jste přicestovala?“ zeptal se uvědomil si, že zase vyslýchá lidi, jak mu Radka často vytýkala, když se ve společnosti vyptával na podrobnosti.
„ Dnes, ráno v 5 hodin. Byla to hrozná cesta. Dálnice úplně zacpaná. Měla jsem asi jet vlakem. A vy?“
„Včera v šest hodin večer.“
Chtěl se jí zeptat, jak se dlouho zdrží, ale neodvážil se. Díval se na jemné ruce, jak rozlamují rohlík.
„Vy jste určitě hudebnice,“ řekl jí a usmál se.
„Ne. To ne,“ odpověděla. Ale raději se neptal dál, aby mu nepoložila otázku, čím se zabývá. Nechtělo se mu o tom mluvit.
„I když mám hudbu ráda,“ dodala. Vycítil, že by ráda v hovoru pokračovala. Podíval se na hodinky, blížila se půl desátá. Má ještě chvíli na to, aby zjistil, zda ji tady večer potká.
„Strávím tu přibližně týden, ale sehnal jsem si jiné ubytování. Nemám rád hotely.“
„Máte pravdu, jsou takové, jako domácnosti těch, kteří se přistali milovat,“ odpověděla s povzdechem. Má s tím zkušenosti? Stejně jako on?
„Já čekám, až se uvolní pokoj na lékařské ubytovně.“
Nemělo smysl se dál ptát. Věděl, kde ji najde a to ho uspokojilo.
„A kde budete bydlet?“
„Nějací Boubelovi pronajímají dočasně místnost.“
„Aha,“ řekla, „tak to budete mít fajn. Trochu soukromí. Jste tu služebně?“
Ta otázka byla vypálena jako střela.
„Ano, jsem.“
Víc nemluvili a očima se rozloučili, protože se ve dveřích objevil ten muž, který ho včera vítal na nádraží a nechtěl, aby ho před ní oslovil – pane komisaři. Chvatně dopil kávu a pak ji podal ruku.
„Určitě se uvidíme,“ řekl ji s úsměvem a ona přikývla na souhlas.
V sobotu, 16. října, 11,00 hodin
„Tak co tomu říkáte?“ zeptal se ho nadporučík Báňa a rozkládal před ním fotografie. Byla na nich žena s dlouhými vlasy. Oči měla vypoulené a na krku rýhu od škrtidla.
„Je to stejný pachatel?“ řekl Tom s určitostí.
„Nedáte si kávu?“ zahlaholila od dveří sekretářka.
Kývl na souhlas a ona mu ji hned přinesla.
„Dnes ráno přijela patoložka z Prahy. Je vynikající. Přizvali jsme ji, abychom nemuseli oběť vozit sem a tam. Je už v rozkladu.“
„A jak se jmenuje?“
„Jana Barvičová. Ještě pro nás nedělala, nemůže ji znát. Místo doktora Hubače.“
„A co je s Hubačem?“
„Odešel do důchodu. Koupil si v Krkonoších dům a zřejmě hodlá trávit zbytek života sběrem léčivých bylin,“ usmál se.
„Ani se mu nedivím,“ řekl pozorně si prohlížel fotografie. Ale v duchu přemýšlel, zda ta žena, s kterou se setkal ráno, není právě ta patoložka.
„A jak vypadá ta Barvičová?“
„Vyšší, plnoštíhlá, kolem čtyřicítky. Pěkná ženská. Sám se divím, že si vybrala takový obor. Mohla by být čímkoliv jiným.“
Tak je to ona, pomyslel si a byl potěšený, že se s ní ještě uvidí, aniž by musel vynakládat velké úsilí.
„Ukažte mi všechny poznatky, které jste udělali při vyšetřování,“ řekl nyní vážně a sedl si ke stolu.
Probíral se dokumentací a přitom myslel na to, jak bude překvapená, až se před ní vynoří coby komisař Rada.
„Pane komisaři, kufry dorazily do vašeho nového bydliště,“ hlásil mladý policista od dveří.
„Dobře, děkuji,“ řekla, aniž odtrhnul oči od papírů.
„Máte motiv?“ zeptal se.
„Vyšetřovali jsme všechny členy rodiny, i jejího partnera. Všichni mají alibi na rozhodnou dobu, kdy se vražda stala. Takže jsme jednoho po druhém vyloučili.“
“Dobře. Takže počkáme, až se úředně zjistí příčina smrti a budeme pokračovat.“
„Proč?“
„Ostatní oběti byly pouze uškrcené, ale tahle má množství bodných ran. Zřejmě nezemřela následkem škrcení a tudíž může být pachatelem někdo jiný, než u ostatních obětí.“
Vstal a podíval se z okna. Mžilo.
„Hnusné počasí,“ povzdechl si.
„To víte, u nás na Šumavě se počasí stále mění:“
“Máte dobrou vodu. Ta káva byla vynikající,“ pochválil slečnu, která mu ji přinesla.
„Uložím si věci a vrátím se,“ řekl. Sedl do auta a jel do domku, kde měl strávit celý týden.
Boubelová ho hned uvítala a nabídla mu hrnek čaje s medem. Přitom stále vykládala, jak jsou rádi, že se u nich ubytoval a pokud má zmačkané košile v kufru, že mu je vyžehlí. To uvítal. Tentokrát ho Radka už nevypravovala a tak byly asi opravdu zmačkané. Pomohla mu vybalit kufry a hned vytřiďovala věc, které bylo nutno vyžehlit.
„Děkuji vám,“ řekl ji a i když věděl, že dostala z jeho ubytování slušně zaplaceno, byl vděčný, že nemusí skrývat pomačkanou košili pod vestou.
„Jste takový fešák,“ řekla mu a jemně ho pohladila po rameni, „byla by to škoda, kdybyste neměl košile v pořádku.“
Byl rád, že se i takové maličkosti vyřešily a konečně se mu vrátila dobrá nálada. Přijeli pro něho, protože se měl na patologii podívat se na oběť. Myšlenka na to, že ji opět potká vyrovnala jeho nechuť k pohledu na zmasakrovanou mrtvolu. Už jednou si stěžoval, že mu to nedělá dobře, ale hned ho odbyli – vždyť jste studoval medicínu, tak jaképak uhýbání pohledem. Jistě, po zhruba desetileté praxi ve Fakultní nemocnici dostal zajímavou nabídku na vnitru a už jako policista si doplnil nezbytný výcvik a vzdělání. Myslel si, že najde něco jiného, než bolest a smrt. Nyní ji našel opět a v jiném gardu. Na medicínu šel kvůli matce. Ta ho pořád tlačila, přemlouvala a prosila. Pochopil, že je to zadostiučinění pro ni, že ho měla za svobodna, aby ostatním ukázala, že vychovala doktora. To bylo všechno. Když se ho ptali, proč chce pokračovat v úspěšné desetileté medicínské praxi, pokrčil rameny a neodpovídal. Jen se usmíval. Nyní kráčí po schodech a má pocit podivné úzkosti. Vedou ho po chodbě, je dlouhé a na jejím konci schodiště dolů. Na nic se neptá. Všichni jdou mlčky, jedni před ním, druzí na za ním.
„Prosím,“ otevřel jeden policista velké dveře a on vchází. Na stole, přikryta prostěradlem, leží oběť a vchází i patoložka. Je to ona, pomyslel si.
„Tak, jdeme na to,“ řekla a začala shrnovat prostěradlo. Tom se zahleděl na ležící tělo nahé mrtvé ženy s posmrtnými skvrnami a ranami.
„Nejsou tu někde rukavice?“ zeptal se.
„Prosím,“ řekla a podala mu je z krabice. Navlékl si je a vzal ji z bezvládnou ruku. I přes rukavice vnímal chlad a bezvládnost. Prohlédl si nehty a dlaně. Pak obrátil ruce a prohlížel si hřbety. Kdysi to byly krásné ruce, pomyslel si. Co zbude z celé té parády? Pak zkoumal rány, způsobené bodným předmětem. Nebyl to nůž. Ale nechal si poznatek pro sebe.
„Dobře, můžete začít,“ řekl, sundal si rukavice a odešel z místnosti.
„Kam šel?“ zeptala se kolegy.
„Asi na chodbu,“ odpověděl a neřekl, že o něm ví, že šel zvracet, jako vždycky.
V sobotu, 16. října, 15,00 hodin
Tom seděl v kanceláři a popíjel kávu. Čekal na zprávu z pitevny, aby se dozvěděl nějaké první podrobnosti.
„Chudák holka. Byla to taková fešanda,“ řekl tiše jede starší policista, který před chvíli nastoupil službu.
„Vy jste ji znal?“ zeptal se Tom a upřel a něho pohled plný očekávání.
„Bydlela kousek od nás, u rodičů. Bartošovi se jmenují. Byla už jednou vdaná, ale neklapalo to. To víte, koukala vysoko. Oni jsou Bartošovi dost bohatí lidi. Vrátili jim v restituci spoustu pozemků, les a rybníky. Nikdo místní ji nebyl dost dobrý. Jezdil za ní jeden starší muž z Prahy. Dokonce si tu koupil i chalupu. Ale je ženatý. S tím se Bartošovi moc nechlubili.“
„Viděl jste je spolu?“
„Jistě. Jednou náhodou jsem šel se psem k hájku a tam byli spolu. Raději jsem uhnul z cesty.“
„A mohl byste mi ho popsat?“
„No, vysoký, tmavé vlasy, trochu prošedivělé, moderně oblečený, luxusní auto.“
„A nemohl byste zjistit něco bližšího?“
„Jako kde trvale bydlí? Mohl. A tak jsem to zjistil. Doktor Havránek, místní advokát mu dělal kupní smlouvu na barák. Ale ten ji určitě nezavraždil. Tím jsem si zcela jistý.“
„Proč jste si jistý?“
„No, víte, trochu jsem přemýšlel nad tím způsobem.“
„A na co jste přišel?“
Tom si zapálil cigaretu a upřel na muže oči.
„Když ji našli, ležela na zádech s rozhozenýma rukama. Měla potrhané a zakrvácené šaty. Oči široce rozevřené. Někdo ji napadl zepředu, pokusil je škrtit šátkem, jaké nosí ženy kolem krku. A ženy, jak víme, nemají takovou sílu. Ona upadla na záda a až po několikerém bodnutí byla mrtvá. Musela chudák prožívat strašná muka a hrůzu. Byla pokálená, pomočená a pozvracená.“
„A vzali jste vzorky?“
„Jistě. Jsou v laboratoři.“
„ Tedy, chcete říci, že ji zavraždila ženská?“
„Jsem si tím jist.“
Tom si pomyslel, že by to bylo příliš laciné, kdyby vrahem byla manželka jejího milence, ale rozhodl se, že po té stopě půjde.
„Zaveďte mne k té chalupě,“ řekl Tom a vstal.
„Prosím.“
Dalo se do deště. Tom si ohrnul límec u bundy. Šli bez jediného slova a oba mysleli na to své.
„Tam,“ ukázal Tomovi směr, který vedl nahoru, na mírný kopec.
„Tak pojďme,“ pobídl ho Tom a když se blížili, viděl, jak v jednom okně svítí mdlé světlo.
„Někdo je doma,“ řekl tiše a přidal do kroku. U domu bylo zaparkováno luxusní auto. Tom zaklepal na dveře a chvíli čekal, než uslyšel z domu kroky. Dveře se konečně otevřely. V nich stála vysoká žena a dívala se bez údivu na oba příchozí.
„Komisař Rada,“ představil se.
„Ano? Co si přejete?“ zeptala se.
„Můžete mi říci vše jméno?“
„Hedvika Fojtová. Před chvílí jsem přijela.“
„Vám to tu patří?“ zeptal se Tom a očima přejížděl celý objekt.
„Ale ne. Můj bratr, Fojt, mi dovolil, abych tu strávila pár dní. Odjel totiž se švagrovou do Egypta.“
„Kdy?“
Zamyslela se.
„Moment. Řeknu to přesně. Sehnala jsem jim na poslední chvíli letenky.“
Šla zpět do domu a pak se vrátila z notesem.
„Odletěli před šesti dny.“
„Víte to určitě?“
„Byla jsem je vyprovodit na letiště?“ řekla, „ a vy tu vyšetřujete tu vraždu, že?“
„Jak to víte?“
„Jsem novinářka,“ zasmála se a gestem je pozvala dál. Zdrželi se asi hodinu. Ale z jediného náznaku nebylo patrné, že by věděla o poměru svého bratra ze zavražděnou.
Vrátili se zpět. Do deště se přidal i chladný vítr. Tom měl pocit prázdnoty a hnusu z lidí. Ta novinářka se snažila z něho vytlouci informace. Musel si dávat pozor, aby z něho nevypáčila něco, co bude zítra zářit na prvních stránkách bulváru.
V sobotu, 16. října, 20,00 hodin
V kavárně hotelu bylo několik lidí. Sedl si za stolek, objednal si kávu a koupil si cigarety.
„Dobrý večer,“ oslovil ho alt a on se obrátil po hlase. Za ním stála doktorka Barvičová.
„Přišel jste za mnou?“ zeptala se.
„No, doufal jsem, že se tu náhodně setkáme,“ odpověděl, ale vyprchal z něho už ten první zápal. Sedla si a také si objednala kávu. Chvíli mlčeli.
„Tak máte už nějakou hypotézu?“ zeptala se, otevřela kabelku a vyndala malý vyšívaný kapesníček.
„Něco mi padlo do oka,“ usmála se, vyndala pudřenku a v jejím zrcátku si prohlížela levé oko.
„Nemáte náhodou u sebe kapesník? Tímhle to nevyndám.“
Podal ji kapesník. Velmi zručně ho stočila a jemně si vyndala smítko z oka. Zase ho složila a podala mu ho.
„Děkuji,“ řekla a zamrkala. Pak složila pudřenku a vše vrátila zase do kabelky.
„Na něco se nyní zaměřuji,“ odpověděl ji na otázku.
„A vy víte něco nového?“ zaútočil.
„Pitevní zprávu vám pošlu. Nebyla zavražděná. Ale následkem útoku ji selhalo srdce. Prostě, infarkt.“
„Ani jedna rána nebyla smrtelná,“ zašeptal jakoby pro sebe.
„Vypadá to, že útočník měl takový záměr. Možná, že věděl o ni hodně.“
„A nebo útočnice?“ zeptal se a zabodl oči do její tváře.
„Studovala jsem dokumentaci minulých třech obětí. Ale tahle k nim nepatří. Možná, že ani ten, kdo na ni zaútočil, nepochází odsud.“
Řekla to váhavě a přitom z něho nespouštěla oči.
„Proč myslíte?“
„Jen se domnívám.“
Chvíli nic neříkal a očima sledoval vzory na ubruse.
„Jste ženatý?“ zeptala se ho přímo.
„Ano,“ odpověděl.
„To musí být pro vaši ženu těžké, když nemůžete být často doma.“
„Zvykla si. Brala si mně už jako poldu.“
Očekávala, že se ji také zeptá, ale tu otázku ji nevrátil. Byl unavený a nechtělo se mu mluvit o svých věcech s ženu, která ho sotva zná. A která navíc zvrátila jeho případ nečekaným způsobem. Zlobil se na ni. Mátla ho a vysílala nějaké nebezpečí, které ho intuitivně děsilo.
„No nic, půjdu si lehnout,“ řekla a pokynula vrchnímu, že bude platit.
„Dobrou noc,“ řekl a měl se k odchodu.
„No, moje práce tu skončila. Zítra odjíždím. Těšilo mne, že jsem vás poznala,“ řekla měkce a podala mu ruku.
Lehce ji stiskl a pak šel ke dveřím. Vyšel na ulici a ovanul ho chladný večerní vzduch. Pouliční světla svou mléčnou září osvětlovala tmavý prostor. V oknech svítila přátelská domácí světla. Šel po chodníku a přemýšlel.
„Nechcete si přisednout?“ Ani nezpozoroval, že u chodníku zastavila policejní hlídka. Usmál se a nasedl na zadní sedadlo.
„Hodíme vás na stanici,“ řekl řidič. Neprotestoval. Okna policejní stanice byla rozzářena a v nich se komíhaly postavy.
„Co se tam děje?“ zeptal se.
„Uvidíte. Je tam dopuštění. Už přišla pitevní zpráva. Tak to nebyla vražda.“
Mlčel. Když dojeli na parkoviště, poděkoval a vešel do budovy.
„To je dobře, že jdete. Čtěte.“
Ještě, než si sedl, už mu velitel stanice strkal před nos zprávu. Odsunul židli a sedl si ke stolu.
„Dobře,“ řekl, když ji dočetl, „ale tady se mi to nějak nezdá. Víte co? Zavolejte doktorku Barvičovou. Před chvílí jsem s ní mluvil v hotelu. Potřebuji ještě něco vyjasnit, než odjedu.“
Mladý policista zvedl telefon a vyťukal číslo. Chvíli to zvonilo, ozvala se recepce.
„Prosím vás, řekněte doktorce Barvičové, která je u vás ubytována, aby se dostavila na okrsek. Doktor Rada s ní chce ještě mluvit, než odjede.“
„Už odjela? Do Prahy? Že pro ni přijel manžel? Dobře. Vyřídím to.“
Položil telefon a chtěl podat hlášení, ale Tom ho gestem zarazil.
„Pachatel nezanechal žádné stopy, jak vyplývá ze zprávy. No nyní to bude už na vás, přátelé.“
Zapálil si cigaretu a jeho nitro se celé chvělo. Možná, že to bylo únavou a nebo tím, že tu byl zbytečně. Bude to zdlouhavé vyšetřování s nejasným výsledkem.
„Když ona byla taková do větru,“ začal starší policista, s kterým mluvil odpoledne, „já bych se nedivil, kdyby se jí nějaká podváděná manželka chtěla pomstít.“
„Tak, máte příležitost to vyšetřit,“ zasmál se Tom, „a já jdu spát.“
Ovšem, po cestě odbočil. Šel na místo činu. V kapse svíral malou baterku, kterou si nikdy nezapomněl brát sebou. Šel tiše, jako lovec, který chce ulovit kořist.
Pamatoval si cestu podle plánku, který byl zakreslen u dokumentace. Udělal chybu, že nešel nejdřív na místo činu, i když byl ubezpečován, že všechno bylo řádě prohlédnuto a vyčištěno. Všechny důkazy a stopy zmapovány a řádně zdokumentovány . To konečně také viděl a mohl si prohlédnout nálezy hned v den, kdy přijel. Ale možná, že něco zůstalo. Žádný zločin není bez stop, třeba nepatrných. Cítil se unavený, ale šel dál. Po paměti našel to místo. Mezi třemi borovicemi. Tady měla tedy schůzku a nebo náhodné setkání? Pokud byla skutečně škrcena šátkem, pak nebyl na místě činu nalezen. Pachatel ho odnesl nebo také odhodil. V lese bylo spousta věcí, které lidé ztrácí a nebo vyhazují. Třeba tu někde ještě bude a nikdo nevěnoval pozornost takové důležité stopě. Rozsvítil baterku a začal hledat. Skloněn nad zemí rozhrnoval listí, naváté z okolních dubů. Postupoval až ke křoví a rukou ho pročísl. A skutečně nahmatal nějakou tkaninu. Opatrně ji vytáhl a zasunul do sáčku. Měl co chtěl a vracel se zpět, tiše jako duch.
„Tohle dejte ráno do laboratoře,“ podával svou kořist službě. Byl velmi unavený, musel si sednout.
„Kde jste to vzal?“
„Nedaleko místa činu. Napadlo mne, že pokud byla přiškrcena, že by tam škrtidlo mohlo být.“
„Ale všechno jsme prohledali, pane komisaři.“
„No nebojte se, třeba to není ono.“
„Nechcete se napít vody?“ zeptal se mladý policista, který prve volal do hotelu. Vděčně přikývl. I přes únavu cítil, že by stejně neusnul a tak požádal, jestli by nemohl zůstat s nimi, že by si ještě jednou přečetl všechny dokumenty. Noc pomalu ubíhala a on kouřil a četl, popíjel kávu a měl pocit zmaru.
V neděli, 17. října, 7,00 hodin
„Celou noc jste nespal. Nechtěl byste si chvíli lehnout?“ zeptal se ho, policista, který právě odcházel ze služby.
„Ne, zajedu si do laboratoře sám“ řekl a při světle si prohlédl svou kořist. Hedvábný šátek s orientálními vzory. Zřejmě odněkud přivezený. Krásný. Otáčel v rukou sáček.
„Neviděl jste někdy takový šátek u místních žen?“ zeptal se policisty, který právě nastupoval službu.
„Ne,“ řekl, „ kde jste ho vzal?“
„Našel jsem ho blízko místa činu.“
„A kde konkrétně?“
„V křoví. Asi ho tam někdo odhodil.“
„To bych se divil. Spíš ho nějaká randilka ztratila a vítr ho tam zavál.“
Je to možné, ale že ho někdo odhodil po činu, se nedá vyloučit.
„Někoho podezíráte?“ zeptal se přímo.
„Zatím nevím. Uvidím,“ řekl věděl, že nemá mnoho času.
„Potřebuji ihned odejet do laboratoře.“
„Je neděle, pane komisaři.“
„Určitě má někdo službu. Prosím vás.“
„Tak já vám půjčím své auto.“
Komisař se rozjel po silnici a věděl, že hraje o čas. Byl nervózní. Od chvíle, kdy si přečetl pitevní zprávu, do něho vstoupil mrazivý neklid. A strach. Nejistota. Konečně se blížil k cíli. Zaparkoval u budovy a zazvonil na zvonek.
„Člověče, co tu hledáte. Je neděle,“ uvítal ho otráveně vrátný.
„Je tu služba?“
„Doktor Plecitý, jinak nikdo.“
„Jsem komisař Rada, musím s ním ihned mluvit.“
Vrátný se odporoučel do vrátnice a zvedl telefon.
„Jo, máte jít za ním,“ řekl z okénka, „ páté patro, dveře 651. Výtahy nejednou.“
Bral to po dvou schodech.
„Pane komisaři, jen pojďte dál. Pojďte a řekněte mi, co máte na srdci.“
Sedl si do křesla a vyndal předmět doličný.
„Potřebuji stopy. DNA, otisky, všechno, co se dá nalézt.“
A cítil najednou ledový klid.
„To nebude tak hned.“
„Ale dnes ano?“
„Uvařím vám kávu,“ rozhodl se, „a sobě taky.“
Za chvíli přinesl dva šálky a sedl si naproti komisařovi.
„O co jde?“
Komisař mu stručně řekl, že vyšetřuje násilné napadení z následkem smrti a že je stále na rozpacích, zda nejde o vraždu.
„Proč si to myslíte?“
Vytáhl z kapsy pitevní zprávu a podal mu ji. Zatímco popíjel kávu, doktor četl a pak se podíval na podpis.
„Doktorka Barvičová? Že by se spletla?“ usmál se.
„Vy ji znáte?“ zeptal se komisař.
„Jistě, že ji znám,“ zasmál se, „velmi dobře.“
Chtěl se zeptat, jak dobře, ale raději mlčel.
„Tak pane komisaři. Vy tvrdíte, že oběť byla zavražděna, paní doktorka zase opačně, že zemřela následkem infarktu. Dobrá. Prověřím vaše důkazy a dám vám vědět. Můžete mi zavolat večer kolem sedmé?“
Komisař pokrčil rameny a najednou cítil trapnost svého chování. Proč? Kladl si otázku, proč jsem najednou jako posedlý, abych chytil Barvičovou na švestkách?“
V neděli, 17. října, 13,00 hodin
Když se vrátil zpět, odevzdal auto, zaplatil benzin a šel se chvíli natáhnout.
„Tak jsme si vás pane komisaři moc neužili.“
Paní Boubelová právě chystala oběd.
„Tady to voní,“ řekl a sedl si do křesla proti televizi.
„Jo,jo, Tak co? Máte už vraha?“
„Pani Boubelová. Znala jste mladou Bartošovou?“
„Jako Jarušku? Jak by ne. Chvíli podnikala v kosmetice, pak i dělala masáže.“
„A jaká byla?“
„Jako všechny mladé ženy. Toužila po vdavkách a penězích,“ usmála se.
„A mohl ji kdo závidět?“
„No, abych vám pravdu řekla, říkalo se tady veřejně, že se tahá s ženatým chlapem. Ale co je na tom pravdy, to nevím. Lidi toho moc namluví.“
Sundala polévku se sporáku.
„Neměla to zapotřebí. Určitě nebyla žádná chudinka. Bartošovi mají pěkný majetek. Za to její matka, měla ji jedinou. Ani vnoučat se nedočká.“
„Ona nemá otce?“
„Měla ji za svobodna.“
Do kuchyně přišel Boubela.
„Kde jsi byl?“
„Ale. Lhoták potřeboval spravit auto. Musím si umýt ruce.“
Kývl na pozdrav komisaři.
„Víte, někteří lidi ji nemohli přijít na jméno.“
„Proč?“
„Záviděli ji. A hlavně ženské. To víte, vymykala se.O nic ji nešlo při těch penězích, co měla. Vzhledem i mládím, tady moc mladých nezůstává. Možná, že proto si vymysleli, že běhá za ženáčem, aby ji snížili ve svých očích.“
„ A co Fojtovi? Neříká vám to jméno nic?“
„Ale jistě, koupil nedávno chalupu.“
„Já jsem slyšel, že je to právě ten…“
„Ten? To je nesmysl,“ rozesmála se a rozdávala talíře po stole.
„Proč?“
„O tolik let starší?“
„To není důvod.“
„Je tu ještě jeden, pane komisaři.“
Mrkla na manžela a ten zavrtěl hlavou.
„Prosím vás, jde tu přeci o ni,“ řekl a chopil se lžíce. Zamíchal polévku.
„Říká se, že Fojt je jejím otcem. Její matka s ním chodila. To ví celá dědina.“
„A ona to také věděla?“
„Jak by ne, ale stýkala se s ním tajně. Podporoval ji. Ovšem Fojtová, jako jeho žena, ne sestra, ta novinářka, ta se neprovdala, to hrozně těžce nesla. Bála se, že bude Jaruška dědit.A Fojtová drží kasu, pro svoje děti z prvního manželství.“
„ A čím je Fojtová? Co dělá?“
„Dřív dělala veterinářku. Ale pak s tím sekla a má několik obchodů s ženskými módními doplňky.“
Zamrazilo ho v zádech. Jedl polévku a nedával na sobě znát, jak je rozrušený.
„To máte tak. No jezte, ať vám to nevychladne.“
„Ale před tím, než mladou Bartošovou našli, odletěli Fojtovi do Egypta.“
„Jo,jo, to vím. No to bude ráda pro Fojta a radost pro Fojtovou. Konečně se ji zbavila.“
„Mámo, prosím tě,“ napomenul ji Boubela.
„Ale ať to pan komisař ví,“ řekla Boubelová.
Po obědě si šel chvíli lehnout a usnul. Byl velmi unaven a plný rozporů. Vrah mu unikal. I motiv. Vzbudil se za hodinu. Vstal, opláchl se a vešel do kuchyně. Boubelovi seděli u stolu a poslouchali rozhlasovou hru.
„Tak jste se trochu prospal?“
„Ano. Půjdu se projít.“
„Ale kam byste chodil. Venku lije jako z konve.“
Vstala a postavila na kávu, vyndala čerstvý dort a rozkrájela ho.
„To jsem upekla pro vás,“ řekla a dala mu kus na talířek.
„Je krásný, jako od babičky.“
Zahleděl se z okna. Vítr cloumal s větvemi stromů a shazoval listí, které létalo sem a tam.
„Jo, je podzim. A to už bude jen škaredě.“
Boubela se starostlivě podíval na oblohu.
„ Doufám, že stačím zrýt zahradu.“
„Ale prosím tě. Sedni si a nedělej si starosti,“ napomenula ho Boubelová.
V neděli, 17. října, 17,00 hodin
Už byl nervózní a tak zkusil zavolat na soudní.
„Je tam ještě doktor Plecitý?“ zeptal se vrátného, který zvedl telefon.
„Ano, přepojím.“
Chvíli to zvonilo.
„Plecitý,“ ozval se hlas v telefonu.
„Rada.“
„Aha, pan komisař. Tak je to hotovo. Výsledky pošlu poštou. V úterý je máte. Už jsem volal na stanici. Podle všeho jste měl pravdu.“
„V čem?“
„Jedná se určitě o ženu, která napadla oběť. Na šátku byly zřetelné otisky, které jsme sejmuli Bartošové. Jsou totožné.Ale ty cizí zatím v databázi nemáme. Nevíme, komu šátek patřil.Ale vy si to zjistíte.“
„Děkuji vám,“ řekl komisař a ukončil hovor.
Je to někdo, kdo to udělal poprvé. Z afektu, zášti a nebo vypočítavosti. Se svým bývalým manželem se již dlouho nestýkala, jak vyplývalo z výslechu. Ten ani za ni nikdy sem nejezdil. Byla to jen krátká epizodka, která špatně dopadla, jak řekl on a jiní, Jarušce blízcí lidé.
Asi za hodinu zvonil mobil. Podíval se, co je to za číslo a přijal hovor.
„Pane komisaři, tak jsem se dozvěděla, že zpochybňujete závěr mé pitevní zprávy. Co to má znamenat?“
Hlas doktorky Barvičové nezněl rozhodně příjemně.
„Dělám svou práci,“ řekl jen.
„Prý jste něco našel v lese na místě činu.“
„Ano, bylo by dobře, kdybyste přijela. Třeba byste ráda své závěry opravila.“
„Nemám v plánu někam jezdit. Já jsem případ uzavřela. Sbohem.“
Zlobí se, pomyslel si. Asi je to stejný důvod, proč se zlobí i Radka. Proč ho svým způsobem opustila. Za jeho posedlost najít pravdu? Kvůli tomu vnitřnímu hlasu, který ho vede po stopě zločinů? Který ho kdysi přiměl, aby takovou práci dělal? Ztratil lidský rozměr štěstí. Dívá se do vyhaslých očí obětí a dotýká se jich. To nikdo pochopí, co cítí. Oni jsou lhostejní k mrtvým. Bojí se jich, štítí se jich. Protože páchnou a protože jim předvádí, čím jednou budou také oni?
Plecitý volal určitě Barvičové a možná, že i vysmál jeho úsilí. A tak ji přivedl do varu. Pitevní nález je úřední doklad a kdyby chtěl i výsledky pitvy revidovat, nedovolí mu to. Určitě v měla v mnoha ohledech pravdu. Ale nechtěl by, než Jarušku pohřbí rodina, aby celý spis přišel do archivu jako nevyřešený.Barvičová má jistě dlouhé prsty a nedovolí, aby někdo zpochybnil její práci. Konečně, když se tak bleskem dozvěděla o tom, že přinesl osobně svůj nález do laboratoře, že zkoumá její zprávu a ověřuje ji, udělala všechny kroky proto, aby ho znemožnila. Nebo už Plecitý vyvolává všem kolegům, jaký je Rada blázen.
Šel brzy spát a rozhodl se, že od toho pátrání neustoupí. Ještě než usnul, vzpomněl si na babičku, jak mu vždycky sepnula ruce před spaním a odříkávala s ním modlitbu na ochranu před zlými duchy.
Zkusil si ji předříkat, ale zjistil, že ji z poloviny zapomněl. Usnul v neklidu a také se mu zdál podivný sen.
Vzbudil se celý zpocený a sedl si na postel.
Ve snu uviděl doktorku Barvičovou, jak se směje a na krku má ten šátek. Už jsem úplný blázen, pomyslel si. V domě už bylo ticho, zřejmě všichni spali. Šel potichu a toaletu a pak si umyl ruce. Podíval se na sebe do zrcadla. Pak zhasl a vrátil se do postele.Požádá o revizi pitevní zprávy, i kdyby měl riskovat svou kariéru! Po tom rozhodnutí usnul.
V pondělí, 18. října, 7,00 hodin
Vzbudil ho mobil.
„Rada,“ řekl rozespale.
„Poslechni, co tam vyvádíš? Předej případ, ať si to tam vyšetří. A neblbni.“
Šéfův hlas zněl nepříjemně,
„Jirko, já jsem přesvědčen, že oběť byla zavražděna. Nech mne provést poslední šetření.“
„Já ti říkám, abys toho nechal. Radím ti. Někdo nahoře je na tebe pěkně nasranej.“
„A kdo?“
„Ani se neptej. A radši to uzavři a přijeď do práce. Dokud jsi komisařem.“
„Dobře,“ řekl skončil hovor. Nasnídal se, osprchoval připravil na cestu.
„Tak už odjíždíte?“ Paní Boubelová mu rukou setřela z ramenou smítko.
„Už ano. Bylo to s vámi hezké.“
„Však, až budete chtít trávit dovolenou na Šumavě, tak stačí napsat.“
Před domem stálo auto.
„Zavezeme vás na nádraží,“ řekl policista, „máme tam cestu.Jo, tady jsou výsledky z laboratoře.Prý si je máte vzít sebou.“
Byl rád. I když se počasí trochu zlepšilo, bylo chladněji, než předešlý den. Vystoupil z vozu a šel si koupit jízdenku.
„Pane? Nemohl byste mi půjčit kapesník? Něco mi vlétlo do oka,“ oslovila ho mladá slečna za okénkem, „já vám ho nezmačkám.“
Už, už sahal po kapesníku, ale vzpomněl si na to, jak ho půjčoval Barvičové.
„Bohužel žádný nemám,“ usmál se, „ já používám jen ty papírové.“
„Tak nic,“ usmála se.
Nastoupil do vlaku a vyhledal prázdné kupé. Otevřel zprávu a začetl se. Prohlédl si i otisky. Pak zprávu schoval a pozoroval mlčky krajinu, jak se míhá okolo oken a sem tam padne na okno velká dešťová kapka.
Vystoupil raze a Hlavním nádraží. Koupil si kelímek kávy a sedl si na lavici. Vytáhl mobil.
„Béďo, potřebuji tvou pomoc,“ řekl.
Zavolal si taxík a nechal se zavézt za svým přítelem, doktorem Jiříkovským, který šéfoval kriminalistickému ústavu.
„Co potřebuješ?“
„Tady,“ vytáhl kapesník, „sejmi z toho otisky a DNA, jestli to půjde.“
„Určitě,“ řekl a opatrně ho vložil do sáčku, který stále u sebe nosil, aby nesetřel stopy.
„Pojď se mnou.“
Vstoupil s ním do výtahu a chvíli jeli nahoru. Oba mlčeli. Pak vystoupili.
„Vím, jaký máš průšvih, Kdyby věděli, co pro tebe dělám, tak mne vyhodí. Ale tobě věřím.“
Za hodinu si mohli oba sednout k porovnávání otisků a DNA.
„Čí jsou to otisky z kapesníku?“ zeptal se tiše Beďa.
„Doktorky Barvičové,“ zašeptal Tom tak tiše, že ho přítel sotva slyšel.
„Jsou totožné jako ty, které byly sejmuty ze šátku. To znamená, že ona oběť znala.“
„Ale jaký motiv by měla k napadení?“
„To už nevyšetříš. Je to však zřejmě už jiný případ. Ale určitě se to časem ukáže. Víš, já jen ti řeknu, že Hubač byl odejit. Právě pro svou nekompromisnost. Svedli to na jeho věk,ale zasvěcení ví, jak to bylo. Ona měla velkou tlačenku. To víš, je to významné místo.“
„A co její rodina, manžel?“
„Není vdaná, ale žije s někým, kdo ji podporuje.Je to v tom něco, co nemá být odhaleno. Zřejmě ta oběť byl zapletená do ošklivých věcí. Peníze jsou svinstvo, já ti to říkám. Nedovoláš se spravedlnosti ani pravdy, dokud ona sama se nerozhodne přijít..“
„Pořád mi nedává souvislost - ona a oběť.Ale pravda je, že je to jiná kauza. Pokud to Barvičová tak navlékla, pokud pitevní zpráva je pravdivá, pak není vrahem.“
„Vykašli se na to. Teď víš, že ta zpráva byla už napsána předem, než se to vůbec stalo. Mohlo to být také tak, že mezi oběma ženami došlo k nějaké vážné hádce. Barvičová se vrátila po tom všem tiše do Prahy a pak zpět, aby vykonala pitvu. Nikdo si ji nemusel všimnout. A možná ani nikdo nezná celé zákulisí života oběti. Nenech si zničit existenci. Tu holku v klidu rodina pohřbí a tak se zničí poslední stopa po jejím životě. A Barvičová bude žít dál s vědomím, že na ni nikdo dosáhne. Až to jednou praskne někde samo.“ .
V pondělí, 18. října, 13,00 hodin
Rada odemkl dveře svého bytu a zavřel je. Bylo tam ticho, pořádek, Radka byla zřejmě v práci. Postavil si na čaj a zapnul televizi. V televizním studiu seděla redaktorka, doktorka Barvičová a dr. Jelínek, jeho šéf.
„ …… a vyšetřováním se zjistilo, že podnikatelka Jarmila Bartošová nebyla zavražděna, ale zemřela na následky šoku z napadení na srdeční infarkt. Případ uzavřel v rekordním čase komisař Tomáš Rada. Jak se díváte na průběh vyšetřování? Pokud vím, vykonala jste pitvu.“
„Komisař Rada je velmi schopný policista a také velmi pečlivý. Zprvu jsme se samozřejmě domnívali, že oběť byla zavražděna a hledali stopy, které mohl za sebou zanechat pachatel.Až pitva dokázala, že nešlo o vraždu. Útočník oběť pouze surově zbil pobodal, žádná z těch ran nebyla však smrtelná.“
„Komisař však uvěřil a pátral dál.“
„Jak jsem řekla, je to velmi pečlivý policista a proto se vydal ještě jednou na místo činu.Dokonce žádal o revizi pitvy, ale ta už nemohla úspěšně proběhnout pro pokročilý rozklad těla. Konečný verdikt je, smrt s následkem infartku.“
„Ale útočník není stále znám, že, pane doktore “ řekla redaktorka a obrátila se k dr. Jelínkovi..
„Je to jiná kauza, paní redaktorko.Ale budeme samozřejmě pátrat.“
„Případ tedy nekončí?“
„Samozřejmě, že ne.“
„A bude ho vyšetřovat komisař Rada?“
„Musíme nasadit nový tým, který bude zkoumat další okolnosti. Pan komisař v tomto ohledu svou práci již skončil. Bude pověřen jinými závažnými úkoly.“
Sledoval oči Barvičové a viděl v nich vítězoslavné plamínky. Zřejmě také úspěšně skočila svou práci, jak se domnívá. Tajemství skryla za své pěkné vysoké čelo, lemované černými vlasy.
„Ty jsi doma?“ uslyšel Radčin hlas z chodby.
„Jo, před chvíli jsem přijel.“
Radka si zula boty a vešla do pokoje.
„Slyšela jsem na tebe samou chválu. Prý jsi vyřešil velmi dobře jeden případ. Dokonce to bylo včera i v televizi.“
Šel k ní a políbil ji na čelo.
„Proč jsi přišla?“
„Vzala jsem si dnes dovolenou a šla jsem nakoupit a ke kadeřnici.“
Vzal ji z rukou nákupní tašku a zavedl ji do kuchyně.
„Uvaříme si něco dobrého, co říkáš?“
„Jistě, že ano,“ řekla a otevřela lednici.
„Co bys tomu řekla, kdybych s kriminalistikou seknul?“
Prudce se k němu otočila.
„Jak to myslíš?“
„Jak to říkám. Jen tě zbytečně ztrácím. A mám tě rád, Radko. I přes to všechno, co se mezi námi stalo. Ale nemám ti to za zlé. Jen sobě.“
„A co bys chtěl dělat?“
„Třeba se jaká práce najde. Ještě máme čas na to mít děti a začít jinak.“
Radka se na něho zadívala.
„Nechápu to po tom ohromném úspěchu.“
Podíval se ji do očí a pochopil, že by neuvěřila, že to nebyl úspěch, spíš ohromný debakl, velká prohra v boji proti neviditelnému a nečitelnému nepříteli.Ale ion nemůže už žít vláčen svými intuicemi. Je unavený, znechucený. A nebude bít hlavou do zdi.
„Všechno má svůj začátek a konec. Měl jsem poslechnout matku.“
Radka vyndala ze zásuvky nůž a z ledničky zeleninu. Pozoroval ji. Ostří nože se zarývalo do dužiny a jemu se udělalo špatně.
„Nech toho krájení a pojďme se najíst někam do příjemné restaurace.“
Viděla, jak je najednou bledý.
„Co je s tebou?“
„Ale nějak mne to vzalo. Jako polda jsem zkrátka skončil,“ usmál se. Vzal ji kolem pasu a přitiskl ji k sobě.
Prodali Chalupu u Prahy a koupili si jinou v Krkonoších. Tom nastoupil do nemocnice ve Vrchlabí a pokračoval v lékařské praxi. Několikrát se pokoušel spojit s doktorem Hubačem, ale marně. Jakoby mezi ním okolním světem vyrostla nepřekonatelná zeď.