20.08.2019 14:45

 

Mlčeli. Eva už cítila, že se jí zmáhá tíseň a totéž cítil i Martin.

„Zítra se uvidíme. Pojedeš do srubu a já na chalupu. Musím stříhat ty růže a vyčistit studnu. Ten ořech, co je nad studnou začne shazovat listí.“

„Já zase musím uklidit chodník a narovnat dřevo na topení. A taky vyčistit krb. Všechno připravíme na nevlídný podzim a na zimu.“

„Až za tebou přijdu, budeme zase tvořit. Co myslíš?“

„Určitě. Proto to chci taky udělat, aby bylo útulno a budeme se dívat do plamenů krbu.  To mám ráda.“

„Tak kudy?“ zeptal se a ona mu ukázala na boční ulici, do které vjeli mezi staré domy, ozdobené štukami a sochami.

„Tam je můj dům,“ řekla a ukázala na bíle ohozený dům. Zastavil. Neptal se jí, které patro, kdyby chtěl. Tak to určitě zjistí.

„Tak, jsme domluveni. Zítra nás čeká hodně práce. Dobře se na to vyspíme. A nezapomeň, prosím zkontrolovat tu cestu do kopce.

Eva se usmála. Podali si ruce a on obrátil vůz a jel tam, kam jet měl. Eva nastoupila do starého výtahu, který ji vytáhl do nejvyššího patra. Odemkla dveře a její byt na ní dýchl tou známou vůní – jsem doma.    

Sen o rybníku a odhánění vzpomínek.

Eva odemkla dveře a nadechla se domácího vzduchu. Zula si boty, sundala svetr, který pověsila na ramínko a pak vstoupila do své pracovny. Všechno bylo tak, jak před třemi dny. Podívala se na hodiny, bylo kolem sedmé hodny večer a v protějších oknech se rozsvěcovala světla. Kolem chodníku se rozsvěcovaly pouliční lampy.

Tak, pomyslela si, všechno je takové, jak to má správně být. Jen jedno chybělo – srpek měsíce na obloze. Zřejmě ho zakryly deštné mraky, stejně jako hvězdy, které nebylo vidět. Otevřela okno a nadechla se večerního vlhkého vzduchu. Opřela se o okenní rám a vyklonila se z okna. Na ulici nebylo živé duše. Sem tam to šero prořízly dálková světla auta, které buď projelo ulicí, nebo zastavilo u některého z domů a krátce zatroubilo – jsme tady. Evě se to líbilo, dokonce se jí chtělo sednout za počítač a napsat báseň. Pozvednout tuto atmosféru do vyšších sfér a někde ji ve vesmíru zakotvit.

Leč, k počítači nesedla, ale rozhodla se, že se osprchuje a  lehne si do své postele, aby uvolnila tlak v hrudníku. Nerozebírala, z čeho to má, věděla, že by měla víc cvičit a nesedět pořád u počítače. Jenže to nedělala, protože jí taková aktivita rozháněla myšlenky a ty pak těkaly od rohu k rohu. Jak je potom pochytat, dát jim smysluplný směr a napsat, byť krátký příběh, který ji zrovna napadne. Ta samota, myslela si, je přeci jenom k něčemu dobrá. Lepší, než bouřlivá domácnost, jako je o poschodí níž.

Kolikrát, když se vracela domů, slyšela, jak na sebe dva lidi křičí a to jí nedělalo dobře. A tak teď ležela v tenké noční košili s upřenýma očima na okna protějšího domu a vybavovala si všechno, co s Martinem za tu krátkou dobu prožila. Samozřejmě, že mu může kdykoliv napsat, poslat emailem nějaký nápad, spojit se s ním. Jenže neměla žádný kloudný nápad a o staré zahradě a altánu bude psát on. Nepřijela domů s žádným tématem, takže může očekávat, že ji něčím překvapí. Jistě bylo s podivem, že v jiných souvislostech na něho nemyslela, a tak si říkala, že on též na ni nemyslí, jen prostřednictvím příběhu, v němž se oba vyskytují, ve svém paralelním světě, který nezná  zlo a ani dobro, neboť je prázdný, zbavený lidských pohnutek, směšných hříchů i těch vážných a to všechno ze svého myšlení vypustili. Však toho bylo za celý dosavadní život až dost. Eva si najednou uvědomila, že se toulá ve vzpomínkách a rychle odvrátila mysl k rybníku u starého altánu.  Jestlipak se na jeho hladině koupají hvězdy, pomyslela si a v mysli si vytvořila obraz, který se stále více zhmotňoval a tak vstoupila tam, kde toužila být.

Z toho ji vytrhl zvuk příchozí pošty. Kdo ji asi píše? Vždyť je to jedno. Podívá se, možná odpoví a možná, že to smaže. Vstala a sedla si k počítači, v poště našla Martinův e – mail s přílohou. Chvíli váhala, měla obavy, že ji vrátí zpět do světa. Tím se nechtěla zabývat, ale on to nedělá, protože respektuje dohodu, kterou mezi sebou uzavřeli. Žádný svět, jen ten jejich.

Evo, stálo tam v nadpise. Tak jsem se vrátil do altánu a nyní se dívám do kopců. Je po dešti. Z kopců stoupá pára a je ticho. Posílám ti svou první verzi – jak jsme se domluvili. Snažil jsem se po příjezdu domů od všeho odpoutat, ale nebylo to snadné. Možná, že jsem unavený a možná, že nesoustředěný. Tyto stavy zřejmě poznamenaly i příběh, který ti posílám v příloze. Pokud bys měla nějaké problémy to pochopit nebo tě to rušilo z tvého rozjímání, tak to nemusíš přijmout. Několikrát jsem to po sobě četl a přiznávám, že nejsem moc spokojený. Jen bych chtěl vědět, kdy se vrátíme do našeho území a kdy budeš ve svém srubu.

Martin.

Eva četla ten vzkaz také několikrát, než si plně uvědomila, že Martin porušil, aniž si to uvědomil, jejich dohodu. Hlavně tím, že by chtěl se vrátit, a ještě navíc s ní. Je to pobídka. Je to vyjádření lidského stesku, neboť se též cítí sám a neumí ten pocit vymístit z mysli. I ona už chtěla tam, kam ji zve, ale nemá nyní sílu si představit to místo, do kterého spolu odcházejí a odkud se vracejí zase zpět. Muselo ho něco narušit, něco se stalo a on zabředl do té situace a nemůže ven. Samozřejmě, že se nebude svěřovat, co se děje v reálu, ale bude mluvit o tom, co se děje v něm. Chvěly se jí ruce, když sáhla na klávesnici, že mu odpoví. Neměla by to v takové situaci dělat. Zbytečně se nechá vtáhnout tam, kde je on a co dál? Je to tak těžké se vrátit zpět, když jsou mysl, srdce, duše narušené znepokojením. Stáhla si přílohu a založila ji do dokumentů, kde byl umístěn jejich román o orosených růžích. Neměla sílu si to přečíst – až za chvíli, až zítra, možná, že vůbec si to nepřečte.

Martine, stálo v nadpise v odpovědi. I já jsem se vrátila domů a dívám se do oblohy. Zřejmě bude pršet a mraky zakryly svit měsíce a hvězd. Ale nespouštím oči z oblohy v naději, že se mraky protrhnou a že do mých oken zabubnuje déšť. Pak je otevřu a budu poslouchat to tiché šelestění deště a nic víc. Ještě jsem si zcela neodpočinula, takže nemohu odpovědět na tvou otázku. Uložila jsem si přílohu a možná, že si ji zítra přečtu a napíši ti, co si o tom myslím a kam příběh o starém altánu zařadíme. Nyní mně napadlo, že jsi říkal, že budeš stříhat růže. Až to naplánuješ, tak přijedu do srubu. Dřív ne. Teď mne napadlo, že si příběh o starém altánu přečtu ještě dnes večer a odpovím ti. Děkuji.

Eva.  

Odeslala email a doufala, že ho jeho text vrátí Martina tam, kde má být. Ještě se nestalo, že by tak vypadl z jejich světa a zapadl do toho světa, z kterého oba utekli plným právem své svobodné vůle. Nemůže přemýšlet, co se děje, protože by se před ní začaly kupit spisy plné lidských smutků a tragédií a z toho přeci odešla, když nemohla nic změnit. Když nemohla nic změnit u druhých, změnila u sebe. A na tom bude trvat, Přeci musí existovat svět, a o něm ví, kde se takové věci nedějí. A tečka.

Znovu ulehla a rozhodla se, že na případnou Martinovu odpověď se podívá až ráno. Až bude zase silná a stát si na svém