Ředitel ví, že pan magistr rád poslouchá za dveřmi, raději se šel podívat na chodbu. Rozhlédl se a pak se vrátil do pracovny. Obklopilo ho ticho, které bylo jen přerušované tikotem hodin, visících na zdi. Rozhlédl se kolem sebe, po vyrovnaných šanonech se spisy ve velké tmavé skříni, ve kterých se skrývalo tolik práce a budování téhle nemocnice. Hádek s firmami, s různými dodavateli zařízení, s věčně rozhádanými sestrami a ponurými náladami doktorů, kteří sem nastupovali a zase dávali výpovědi.
-- osudné vztahy mezi Čechy a Němci začínají zase vylézat na povrch
Co čekali, proboha, v této oblasti, na kterou každý „tam nahoře“ kašlal. Pohraničí. Ještě tu žije generace, která pamatuje válku. Bývalo tu hodně Němců, ale také dost Čechů a smíšených rodin. Ještě pár jich tu bydlí a hodně pamatují. Hlavně z toho konce války. Jeřábková, ač je pětatřicátý ročník, vypadá na své roky opravdu výborně. A přeci, něco si už zažila. I to, že měla rodinu až po třicítce. Asi to bylo hodně těžké se zařídit. Pochází z německé rodiny, vzala si doktora Jeřábka, slušného člověka a dobrého chlapa, který měl zařízenou v domě ordinaci. Ještě někdy v padesátých létech, když její otec byl už ve vězení na základě udání. Brzy potom, co tchána sebrali, už nesměl, jako příbuzný vlastizrádce, provozovat soukromou praxi, tak šel dělat do špitálu. Ale proč toho jejího tátu zavřeli, bůh suď. Nikdo z toho neví pořádně hlavu ani patu. Snad že byl s Němci. Ale lidi ví a mluví, kecají, drbou a znechucují druhým život. Při každé příležitosti. Odstěhovali se do Prahy, barák tady neprodali ani nepronajali a nechali ho zařízený. Staral se o něj nějaký najatý člověk. Jeřábek před pár lety umřel. Proto, když se sem znovu vrátila už jen se synem, se radši s nikým nebaví. Panebože, po těch letech! Že ti lidé se na to nevykašlou. Už je tu převážně nová generace, která s tím nemá nic společného. Zrovna ten stejný případ s Frankovou, Němkyní. Ta ještě navíc neumí pořádně česky, ale rodina, co byla odsunutá, ji vždycky podporovala a tak se měla dobře. I za komunistů. Lidi ji nemůžou přijít na jméno. Závidí ji. Chvíli tu žili, pak se Frank nevrátil, i s jejich dvěma dětmi, v sedmašedesátém z Německa. Za nimi ji už nikdo nepustil a sem se vrátit nemohli. Až se to uvolnilo, začala za nimi jezdit sama, zřejmě se rodina dala dohromady, ale co je to platné, když nežijí spolu. Nikdy o nich nemluví. Je taková sama pro sebe. Bydlí v tom velkém baráku osaměle, sem tam pronajímá dva pokoje. A lidi jen koukají a drbou. Nenechají na ni suchou niť. A ona, jak kdyby to netušila.
-- Nepohodlný, příliš komplikovaný,zkrátka nežádoucí
Ale na Jeřábkovi je znát, pokračuje ve svých úvahách, že je mix a spíš víc po mámě. Akurátní, pracovitý, pevná povaha, spíš do sebe. Obětavý člověk. Opravdu, obětavý, ale co je to platné, myslí si ředitel. Dějiny jdou s lidmi, paměť zůstává. A taky chuť to pořád otevírat. Jeřábka nemají rádi, ačkoliv jim nic neprovedl a já to musím respektovat, protože nemohu obětovat špitál a svou kariéru. Však to dalo starostí, než jsem dostal jmenování. Radši nevzpomínat. Jeřábek má kolem čtyřicítky, ten se ještě stokrát uplatní, ale mne táhne na dvaapadesát, a co bych dělal, kdyby mně odvolali? Na doktořinu jsem nesáhl od devadesátých let. To jsem byl ještě mladý, ale nabídla se mi příležitost. Žena pořád, jdi do politiky, když tě tam chtějí, můžeme dostavět, kluci potřebují peníze na zahraniční školy. Dobře. Pak ji vadilo, že nejsem pořád doma, a až ji to vadit přestalo, tak jsem zjistil, že si našla za mne náhradu. Rozdělili jsme majetek a víckrát jsem se s ní nesešel. Jen kluci mi píšou z Německa. Prý, táto vykašli se na všechno a přijeď, my se o tebe postaráme. Jó, vy jistě, myslím si. Do jeho úvah někdo zaklepal na dveře.
Co s tím?
„Dál,“ řekl a upřel oči na dveře. Do pracovny vběhla hlavní sestra a nesla v ruce noviny. Beze slova mu je podala a ředitel upřel oči na palcové titulky: Jak zemřel neznámý bezdomovec? Nikdo v nemocnici nemá o tom tušení. V podezření je doktor Jeřábek. Hansi nebo také Honzo, vysvětli, co jsi dělal na noční službě?
„Ten malér padá na celý špitál," rozčilil se ředitel a praštil s novinami o stůl, „a kdo to tam, hergot, zavolal,“ řval na hlavní sestru. Jednak ho dráždila tím ironickým výrazem, a aby se zbavil návalu vzteku, tak ji vyhodil. A po telefonu si poručil jednoho dvojitého turka. Sekretářka Alena ho přinesla a postavila na stůl. Chvíli čekala, jestli bude ještě něco třeba, ale ředitel se ponořil do svých chmurných myšlenek, a tak odešla s tichým pozdravem. Pravda byla ta, že se nyní naskytla nyní skvělá příležitost Jeřábka okamžitě odstavit. Ale nebude to jednoduché, jak se zdá. Nemohl to udělat z jednoho prostého důvodu, že by mu jistá špitálská klika hned hodila do tváře, že se chce zbavit možného vážného soka na ředitelský post. Zatímco městečko, v kterém působil, ho nemělo v lásce, i když byl zkušený lékař, někteří vlivní lidé si ho vážili a dokonce i s ním počítali v postupu na vedoucí místo. Zatím na to nebyla vhodná doba. Nyní stačila náhodná smrt neznámého člověka, aby znovu rozčeřila jinak klidného městečka, a pozornost byla upřena tím správným směrem.
Rozhovor s matkou odkrývá pozadí jejích obav
Jeřábková mačká v ruce noviny a má vztek. To musel někdo hned rozdrnčet na veřejnosti. Jak teď budeme vypadat. A co já? Dřív mi záviděli, teď se mi budou za zády posmívat. To se jen tak neumyje. I kdyby se z toho vylízal. Už má černou skvrnu a já mu říkala, nelez do toho špitálu, tam jsou jen samé intriky. Neposlechl mne, beran jeden. Co se tam jen manžel rozčiloval a hádal. Stejně mu nakonec ukrátili život. A teď kluk. Je celý po něm. Beran jeden.
Právě dojel a odemykal garáž. Jeho matka ho zahlédla z okna a vyběhla za ním jen tak v zástěře. Teď se na něho dívá zoufalým pohledem, ale vidí, že je klidný, jakoby se nic zvláštního nestalo.
„Jsou toho plné noviny,“ ukazuje mu zmuchlaný chumel novinového papíru, „co budeš dělat, Hansi?“ byla tak rozčilená, že mu řekla Hansi a viděla, jak mu to není vhod, ale neřekl na to nic.
"To uvidím," odpovídá ji klidně a vyndává z kufru auta lékařský kufřík a zamyká dveře od vozu.
"Pojď, udělala jsem něco k jídlu, " řekla trochu smířlivěji. On zná její prchlivou povahu, jak z klidného hovoru rychle přejde v agresivní, tyranský křik. Vždycky, i když ji dobře zná, ho to rozčílí. Vždycky má dlouho potom stres. A přesto ji má rád.
Vstoupil do domu a vdechl do sebe příjemnou atmosféru domova.
"Neměl jsi to tam brát. Mohl sis otevřít ordinaci, " pokračuje ve svém monologu a on si raději sedne ke stolu a čeká, až mu naleje polévku, „víš, jaký jsou lidi. Copak se nám málo naubližovali? A teď se nám budou smát a přát nám to nejhorší, “ řekne skoro s pláčem, který však není pláč, ale projev vzteku, který neumí nikdy ovládnout.
Podíval se na ni. Vždycky, když začala tak mluvit, její obličej ztuhl a nabral krutého výrazu. Nalévala polévku, ale ruka se ji nezatřásla. Byly doby, kdy ji v takových chvílích nenáviděl.
„Třeba tvůj děda, můj otec. Protože byl takový dobrák, tak si z něho udělali obětního beránka. Na jinýho si netroufli a pamatuj si, jestli budeš spoléhat na nějaký zázrak, dopadneš jako von. A to Hans, to ti můžu garantovat.“
Jak to řekla, pochopil, že to je příčina jejího vzteku, strachu a bezmoci. A v tu chvíli vždycky přistoupila ke svým manipulativním prostředkům, kterým se neuměl dost bránit a měla i částečně pravdu.
„Hodili na něho, že někoho udal za války na gestapu. Můj táta! Ten si jich ani nevšiml. Žil si pro sebe. A ještě si myslel, že jim to vyvrátí. Že se obhájí.“ Zase křičela a měla ten výraz nenávisti, zloby bezmocného vzteku.
„Zmlátili ho. Bože můj! Skoro jsme ho nepoznali. Nikdy na to nezapomenu. Hans, ty s tím musíš něco dělat. Musíš. Já bych to nepřežila, kdyby na tebe sáhli. Musíš to vyhrát. Pamatuj, že mi táhne už pomalu na osmdesátku a nemáš nikoho blízkého, o koho bys ses mohl opřít. “
Přešla do štkavého pláče a těžce dosedla za stůl.
„Mami, ale teď je jiná doba. A pak, já nejsem Němec, jsem Čech. Nejsem přeci nepřítel,“ řekl tichým hlasem. Ona na něho vyvalila oči a pěstí bouchla do stolu.
„Hans, nevykládej mi tady, že jiná doba. Je to pořád to samý! Pro tebe by to byla jiná doba, kdybys byl na jejich straně. Hans, du bist ein Narr! Kdyby tě nebrali za nepřítele, za škodnou, tak by se tě nikdo nechtěl zbavit dřív, než se to pořádně vyšetří. Ale z toho článku to přímo čiší - konečně ho máme na lopatkách. Myslím že jsem úplně padlá na hlavu? Já se už neudržím, a jednu ti střihnu, aby ses probral,“ křikla na něho a on věděl, že z ní mluví strach, že se ji vrátily ty vzpomínky a zážitky a že všechno se teď hrne na něho.
"Mami, nech toho" řekl tiše, protože toužil od ní odejít..
"Kdyby žil táta, tak by ti určitě poradil. Co já? Můžu jen tomu přihlížet, jak mi likvidují syna," řekla rozechvěle a hledala kapesník, Nakonec zlostně vytrhla z krabice pár ubrousku a otřela si oči. "Víš, já sice moc v Boha nevěřím, ale myslím si, že ti pomůže, protože ty jsi eine solche boob, jako tvůj děda a snad alespoň tebe ochrání.“
Ta poslední slova řekla velmi upřímně a objala ho. Přitiskla ho k sobě a hladila ho po jeho hustých plavých vlasech.
"Ale mami, tak zlé to zase není, " utěšoval ji, snažil se uhnout před přívaly jejího citu, který neměl stejně tak rád, jako její zlostné výlevy, ale nebyl si s tím tak jistý, co jí říkal. Jen se jí chtěl zbavit a být sám. Ona netuší, jak mu v té chvíli dělá všechno těžší.
Chvíli se mu dívala do očí a pak se zeptala docela věcně.
"Máš advokáta?"
"Ne, nemám, " pokrčil rameny.
"Tak si nějakého opatři, poraď se, promluv si s někým, " řekla naléhavě.
"Všechno je jasné, i kdybych měl deset advokátů, nic to nebude platné, protože pravdu nechce nikdo teď slyšet. A nechme toho, mami. Neboj se, to dobře dopadne. "
Mávla rukou, sebrala nádobí, vstala od stolu a šla umývat nádobí.
Až odpoledne, při kávě zvonil telefon. Matka ho vzala a pak mu podává sluchátko.
"Někdo z ministerstva," šeptá.
"Jeřábek, prosím," řekne do telefonu.
"Honzo, jak je to s tebou? Co se vlastně děje? Podali na tebe návrh na trestní stíhání, člověče. "
"Budˇ v klidu. Pokud mne budou vyšetřovat, tak řeknu všechno po pravdě a doložím to důkazy. Neboj se, kamaráde a hlavně klid. "
"No právě. Hele, neměl bys sis vzít advokáta? Oni se vyznají v těch kličkách a smyčkách. "
"Ale já žádné kličky a smyčky nepotřebuji. Je to hrozně jednoduchý. V podstatě. Zachovej klid a uvidíme. "
Položil telefon a sedl si ke kávě.
"Taky ti radí, abys zavolal advokáta, že?" řekla velmi přátelsky a měla v očích takové hravé plamínky. Něco plánuje, pomyslel si.
"Vykašli se na to," říká a ví, že ona udělá právě všechno naopak. Podle svého.
Po kávě se jde projít. Namířil si to do stromořadí na kopci, které na svém konci skrývá zříceninu nějaké sakrální stavby. Jde zvolna do kopce a dívá se kolem sebe. Taková krása, říká si. Zvedá hlavu k obloze a pozoruje mraky. Sem tam se objevují draci, jak je děti pouští z protějšího kopce. Vzpomíná, jak mu táta vždycky na podzim udělal velkého draka a učil ho pouštět po větru. Chvíli se zastavuje, protože vzpomínky v něm vzbuzují dojetí. A pak se rozhodne, že půjde dál, až na kopec a sedne si na lavičku. Chtěl být najednou sám.