Myslím na tu kapli, kterou mi ukázal na naší noční procházce. O té budu mluvit za chvíli. Sedím v pokoji, do šera svítí stolní lampa a já si píši slova, která mne napadají, když si v duchu promítám obrázek kaple. On touží, podle toho, co si myslím, získat dokonalou krásu a promítnout ji na staré zdi, které však budou znovu zrekonstruovány, zbroušeny, nalíčeny na bílo. Pak bude malovat na zemi, na velké archy, náčrtky svých vidění a cítění, aby dosáhl dokonalých tvarů, které budou nositeli jeho přání. Smazat cosi tíživého z minulosti? Smazat cosi tíživého z přítomnosti? Chtěla bych vidět, jak maluje své předlohy. Tam bude ta největší pravda, to ostatní budou jen krásné obrázky.
Láska a krása
Chápu ho. Duše si nic jiného nepřeje než lásku a krásu. Láska je podstatou života. Z lásky pramení krása A harmonie? Ta je prostředkem, jímž život dosahuje svého cíle. A proto ji musíme dosahovat a obnovovat, jakmile nás opustí. On to ví a já to zatím jen tuším. Ale budu se muset něčeho vzdát. To je mi nyní jasné
Hloupé vzpomínky
Na okno začal ťukat déšť. Pootevřela jsem okno a poslouchala rytmus. Vím, že zvuk kapek bývá harmonizující, zvláště pokud je doprovázen jemnou hudbou. Sedla jsem si ke klavíru a doprovázela jsem déšť, který tak sladce zněl, probouzel ve mně touhu a nitro se otvíralo k dalším, až hlubším úvahám o lásce, kráse a harmonii. Moje myšlenky se potulovaly v minulosti, v které nebylo moc inspirativních zážitků a navíc, mnoho věcí jsem zapomněla. Souvislosti, v kterých se započínaly podezíravé a nepřátelské vztahy, mi dnes připadají dětinské a směšné. Ač se děly mezi dospělými a poměrně vzdělanými lidmi. Vzpomínám si na odpuzující vzduch v kancelářích, který měl původ v prastarých registračních skříních s roletami, kde vždy ležely spisy. Zaprášené, nepotřebné, na kterých mnoho lidí nechávalo své zdraví, svůj čas a obětovalo i svůj osobní čas neustálými myšlenkami, které se honily kolem těch papírů. A najednou tam ležely, tak vzorně složené v tkanicových deskách, které byly vzorně nadepsány hůlkovým písmem a nikomu ani nestálo za to je vláčet do archivu. Ten pach také vycházel ze zásuvek stolů, v kterých býval inkoust a razítková barva. A také všelijaké jiné věci, které dříve patřily ke kancelářské výbavě a fasovaly se pomocí podlouhlých lístečků, na které se podepisovali vedoucí oddělení, aby nic nepřicházelo nazmar. Najednou to všechno neplatí! Úředníci odešli, nábytek s otisky jejich práce a soužení zůstal jako memento, které by bylo nejlepší zapomenout a zahodit. A co ty kancelářské intriky a lásky! Ale přes to mám pocit, když už mne přešly emoce, které se mnou cloumávaly, že s odstupem času to bylo vlastně úsměvné. A tak si myslím, že se mi podařilo dosáhnout harmonie, nebo ne?
Ty břehy ...
Usnula jsem při té hře deště a spala jsem do svítání. Dost se ochladilo. Zabalila jsem se do županu a uvařila jsem si kávu. K tomu jsem si pustila hudbu, která by mi dodala energii. Musím jít s prádlem, zjistit, jestli už přivezli to vyprané, krásně naškrobené a vyžehlené. Pak si převléknu postel, uklidím a uvařím si fazole mungo s kuřecím masem. Měla bych trochu pracovat, abych nevyšla ze cviku. Ano, musela jsem si ráno říci: "Nic na světě není tak důležité, jako je láska a harmonie. Ale lidé to neví, pokud nedojdou sami k tomu poznání. Myslí si, že to jsou nějaké jóginské či mystické řeči. Ale podívejme se na to z této strany. Copak by člověk, který pozná harmonii a krásu, kterým protéká láska se stejnou intenzitou jako krev v žilách, by dokázal svůj život jen tak, pod příslibem lepšího životního standardu, utrácet v marné a pro budoucnost bezvýznamné práci, v pomíjivých vztazích? Copak by připustil, aby z něho někdo udělat druhořadého bezvýznamného tvora, který nevidí žádný jiný prostředek k životu, než v penězích a ve věcech, které si musí opatřovat, aby dostály samy o sobě nějaké úcty? Copak člověk není úctyhodnou bytostí sám o sobě? Tvůrcem i stvořitelem? Nositelem božské lásky a klidu hodného kosmu? Pracovat, to ano, mít peníze, to ano, ale otročit jim? To ne. Stejně se rozdělí a přetvoří v nepotřebnosti, které stále více zatěžují a honí člověka dál, abych jich měl a víc. A pak – nakonec zůstane osamělý, stranou světa a vyprahlý jak poušť. Je třeba žít! Ne, aby se život skládal z prožitků, které nemají ani logickou vazbu na osobnost, ale jsou zase jen stíny toho, co by měl člověk ve skutečnosti prožívat, aby viděl břehy blaženosti".
Láska není past
A co krásných nálad jsem poznala,
když jsem se do kraje snů dívala,
a všemi koutky srdce jsem se proplížila.
To je ten důvod, proč tě mohu milovat,
a proč věřím, že jsi ten pravý,
a také v to, že náš cit je zdravý,
my dva si nenecháme nikdy diktovat,
jak správně spolu chodit a kdy spolu spát,
co všechno nám moudří radí,
jak se líbat a že si máme zatloukat,
někdo-li s jiným kdy randí.
Věřím, že pravá láska není past,
do které vejdeš jako kořist.
Kterou je nutné na druhé klást.