Proč ptám se a nikdo mi na to neodpoví
Jsou to dvě věci. Jednak vnímání sebe jako účelu a jednak vnímání sebe jako součásti života. Ale nikdo není povinen žít, když ho opustí ty tajemné životní síly a nakonec se jen tak dívá, jakoby se ze vším loučil nebo se vším opravdu loučí a myslím, že v tom okamžiku, jindy tak důležité a drahé věci, které ho spojovaly se vzpomínkami na minulost, s přítomností a skládáním nadějí v budoucnost se mu jeví naprosto zbytečné, směšné a pomíjivé. Zjeví se mu pravda jako jakési podivné osvícení. Připadá mi až směšné, že se to každý dozví, až už je pozdě. Anebo to měl vědět dopředu a chystat se na těžké chvíle, aby je přežil? Proč, ptá se tak ta duše, která se už pomalu odevzdává a vzdává. Nemohu souhlasit s tím, že někdo neustál nějakou životní zkoušku. Tyhle případy do životních zkoušek rozhodně nepatří. Z toho se člověk nemá co naučit. Z nespravedlnosti a krutosti, bezohlednosti a násilí se není co učit, jen možná, že stane také takovým a do budoucna nebude mít už možnost projevit svůj soucit a pokoru, své lidství. A tak, její rakev před očima pár lidí, kteří se s ní přeci jen přišli rozloučit, protože pro ně něco znamenala, mizela do propadliště a ti živí zase vyšli dveřmi ven a dali se na pochmurnou cestu mezi hroby k hlavnímu vchodu, aby už mysleli na to, co nakoupit, s kým se pomilovat a jak strávit večer, když zůstanou sami mezi svými zdmi. Až večer, když jsem za ni rozsvítila svíčku, jsem si uvědomila, že on nepřišel. Ale není dobré říkat, že po ni nezbyl nikdo, kdo by tesknil. Lidé nemají tesknit, ale žít každou minutou.
Proměny a stálosti
I když je léto a jak to vypadá, budou zase krásné dny, myslím na jeden komín, z kterého stoupala v zimních dnech pára z podzemního potrubí. A když jsem se dívala, jak se podle směru větru ohýbala anebo mířila mezi oblaky, a když svítilo slunce, byla celá ozlacená, zdálo se mi, že je každou chvíli něčím jiným. Když si člověk skládá na své jistoty, přesto každou vteřinou se v něm, na něm a kolem něho něco mění. Není správné si vytvářet stereotypy, ale žít ve smyslu těch změn. Právě v těch pomíjivostech můžeme pochopit sílu každého okamžiku. Jako byl ten, když jsem poprvé patřila tu krásnou krajinu, zalitou sluncem a ty modravé a rudé skvrny ve zlatém obilí. Počkám, až odplují mraky a pak se tam vypravím. Aby mé vzpomínky, které potřebuji posílit, nepozřel neúprosný čas. Otevřela jsem okno a nechala do pokoje proudit čerstvý vzduch a vzdálené zvuky ulice. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Odkudsi zavoněl okurkový salát, zařinčelo nádobí a pak zase ticho, klid, naplněný dalším letním dnem, který přinášel teplé tóny. Ticho narušily zvuky zobcové flétny, na kterou někdo hrál v protějším domě. A spánek mi pomalu měnil skutečnosti ve sny, pomalu a velmi příjemně…
Probuzení
Když jsem se probudila, obloha byla čistá a slunce mi svítilo přímo do okna. Ještě chvíli, pomyslela jsem si, ještě chvíli, než moje vůle mne začne komandovat, že mám něco dělat. To ještě pochází z doby, kdy jsem žila jako cvičená opice a reagovala na kusé příkazy, dělej, přines, podrž, poslyš. A dokonce si ze svého občasného lenošení ještě dělám problémy. Když je člověk tak unavený! Umínila jsem si, že dokud mne něco nepřinutí, abych vstala, tak vstávat zatím nebudu. Obrátím v sobě běh věcí. Místo od práce k odpočinku budu postupovat od odpočinku k práci a tak si navyknu na nějaký normální režim. Mohu vstát, až se mi bude chtít a ne že musím, i když mi mozek pořád diktuje, abych vstala a šla konečně něco dělat. Začínám chápat, že některé ženy, když jsou nějakou dobu doma, najednou vidí kolem sebe spoustu nedostatků v domácnosti a začnou gruntovat. A dokonce nejsou v sobě tolik neuvěřitelné síly, že pořád přestavují nábytek a neustále mění svůj byt, až ho promění v podivné skladiště, místo toho, aby se snažily udělat útulné prostředí. A jak tak uklízí, nacházejí staré fotografie, pláčou nad nimi, nebo staré milostné dopisy od těch, kteří je dávno opustili a tak jejich hnízdo, jindy tak útulné, je ve stejném zmatku, jako jejich mysl. A ani druhý, ani třetí den nedosáhnou svého cíle. Něco jim chybí a něco přebývá. Zvyšují se napětí až k prasknutí. Tohle období už mám dávno za sebou. Vám, že jak dostanu do pohybu síly chaosu, že se nezastaví, dokud nenastoupí v plné síle místo rozumu a touhy po klidu a harmonii. A tak je tu pozdní odpoledne, mám jediné přání, aby ten někdo začal zase hrát na zobcovou flétnu a přitom vyšly hvězdy.
Pokračování