02.09.2016 02:38

II.

Vrátit příběh na počátek, to byl docela dobrý nápad, protože když jsem zvážila všechna a pro a proti při tom mém rozhodování, byly to ty nejhezčí chvíle, které jsem v posledních dvou letech prožila.  Teprve teď jsem schopná pochopit ten dar, kterého se mi dostalo. A tím nemyslím jen Roberta, ale hlubokou citovou sebereflexi. A nebudu mluvit ani psát o Pavlovi, o mém manželství a o těch ztrátách, které jsem bohužel měla a tím nemyslím hmotné. Robert je v mém životě takový vyšší stupeň poznání o mužích, je taky o deset let starší a zkušenější a hrozně moc ženatý. No, nebudu usilovat o rozbíjení rodiny, nic o tom nevím, je mi dost nepříjemné myslet takhle na cizího muže, kterého nedokážu zařadit do obvyklého stadia sbližování – kamarád, přítel, milenec, manžel, není ani jeden z nich. Je to prostě fenomén jistého období mého života. Dobře, stalo se to, co se stalo, nedá se to zapomenout a rozhodně ne odepsat, myslím si, ale současně mám pocit, že něco nového začíná. Alespoň ve mně, než s ním. Nepotřebuji k tomu nějaké mužské ego, kterým muži dobývají ženy, abych se mu dokázala podívat do očí s takovou lehkostí, jak tehdy před tím, na počátku, v potoce.

Stojím u vchodu botanické zahrady a je stejná jako tehdy. Lidé posedávají na židličkách se svými zákusky a kávičkami a všude se na ně dívají pozoruhodné rostliny, chované ve zvláštním prostředí, které miluji stejně jako ony. Jdu tedy k pavilonu a slyším, jak někde z jeho útrob povykují ptáci. Skutečně, jsou zavěšeni v klecích mezi listy a je jim moc fajn. Ve skleníku je zvláštní aróma, zřejmě kvete něco krásného někde blízko, ale já nespěchám. Chtěla bych uložit semínko lásky na nějaké krásné místo a rozhoduji se, zda k banánovníku či fíkovníku, nebo mezi ně. Od hlavních dveří zavál vlhký vzduch a myslím, že prší. Musím si to zapamatovat. Mezi banánovníkem a fíkovníkem za deště, odpoledne.

Uprostřed pavilonu je jezero a v něm se rozvaluje nádherný leknín. Má růžová poupata a velké listy se houpají na hladině. Něco tak pěkného jsem dlouho neviděla. Ale vzduch z zvenčí je stále intenzivnější a myslím že se dost rozpršelo. Deštník nemám, tak přeběhnu do kavárny naproti a na oslavu zasetí semínka lásky a radosti z květin a prostředí si dám kávu se zákuskem.

Už u dveří vidím, že v rohu u kulatého stolu sedí mí kamarádi Bíša a Honzl a zase hrají nějakou hru. Moc se k nim neženu a jsem ráda, že nezvedli oči, že netuší, že jsem v místnosti a sedám si do druhého rohu.

„Copak si dáte, slečno?“ zeptal se mladý číšník a já si poroučím kávu, vodu a zákusek Tiramisu. Dívám se do okna, stékají po něm velké kapky a romantika získává na síle. Vida, jak prosté dojmy stačí, aby člověk měl ten nevysvětlitelně nádherný pocit, že je svět v pořádku, zatímco si ostatní myslí, že není a někdo, kdo přesahuje každé bytí, se vytrvale dívá na nás. Tak ráda bych se dozvěděla, jak to všechno dopadne, ale ten, co stále kouká na nás, není věštec, ani kartář, takže by bylo neslušné se ptát po jeho úmyslech a plánech. Ať rozhodne sám, však ví, co mi má dáti. Zákusek jím pomaloučku, jeho sladkost a zvláštní chuť se mi rozlévá v ústech, stejně jako expresso, doušek po doušku. Je pět hodin, je to takový milý čas stejně jako desátá hodina dopoledne. To mezitím je nehospodárné nakládání s časem, kromě našeho nakladatelství, kde se čas vůbec nepočítá. Na mysl mi přichází kniha o naději. Držím se jí, jejích ideálů, které si možná ani autor nepředsevzal. Prostě seděl a psal, co mu probíhalo hlavou a ani o tom nepřemýšlel. Ta kniha čekala jen na čtenáře, aby ji kdekoliv a kdekoliv otevřel a vždycky ho pohladila, trochu ho pocuchala a pak ukolébala. Ještě, že naše nakladatelství má edice a do nich horory nepatří, dokonce ani prázdné příběhy, které kazí duši.

Konečně přestává pršet. Platím a jdu. Ulice voní po dešti, sem tam se objeví zrcátko kaluže a v něm se zhlíží kousek rozpačité oblohy, na níž se mraky ještě docela nerozešly. Mám to kousek domů a těším se, jak za sebou otočím dvakrát klíčem a budu v tom tichu, v mém bytě, v mém soukromí, tichá, jako noční jezero.

„Ilono, Ilono,“ volá na mne známý hlas. Otočím se a vidím, jak mne Eva dobíhá.

„Kde ses ztratila? Já jsem se tě nemohla dopárat,“ říká udýchaně. Mám pocit, že mi něco chce říci. Cítím, jak mi tluče srdce.

„Musím ti poděkovat, že jsi tak vzorně po svém odchodu uklidila. Ale něco jsem tam našla, zřejmě jste to zapomněli na stolku.

„Co jsi našla?“ vyhrkla jsem.

Vytáhla z tašky pečlivě olepenou obálku a podala mi ji.

„Zabalila jsem to, aby se to nerozsypalo.“

„ A co to je?“

„Tak se podívej,“ usmívá se, „pojď si chvíli někam sednout, jsem už za celý den celá ucapaná.“

Táhla mne do další kavárny ke stolku, kde bylo volno, hned poručila dvě kávy a dva zákusky a poprosila o nůžky.

„Jak to tenkrát dopadlo?“ zeptala se, nikoliv zvědavě, ale se zájmem.

„No to víš,“ usmála jsem se. Porozuměla. Mezitím číšník donesl objednávku i nůžky. Eva mi vzala balíček z ruky a rozstřihla ji. Vyndala svazek listů a podala mi jej. Páni, užasla jsem, Robertovy „Ostrovy blaženosti“, na které ani nedošlo. Usmívám se, jsem šťastná, jak nikdy v životě. V duchu se obracím k tomu, kdo na nás pořád kouká a děkuji mu. Tak přece jen ví, co mi má dáti, pomyslím si.

„Ty to nosíš pořád s sebou?“ ptala jsem se a listovala v jeho rukopise.

„Ne, dnes jsem si to vzala náhodou poprvé, když jsem zjistila, kde pracuješ a chtěla jsem to nechat v tom vašem nakladatelství. Jenže tam už nikdo nebyl, tak jsem šla domů, naštěstí pěšky a potkám tebe. To je náhodička, co?“

„Jo, je,“ řekla jsem a Eva mne poplácala po ruce.

„Já ti rozumím, Ilono. Však víš, je to však zapeklitá záležitost. Nechci se do toho plést, víš, ale on tam nenechal jen ten rukopis.“

„Co ještě?“ vyhrkla jsem.

Znovu otevřela kabelku a vyndala obálku, rozlepila ji a podala mi ji, Rozechvěle jsem vyndala naši fotografii.

„Jo, to jsme právě mluvili o té knize „Ostrovy blaženosti.“

„No, já si myslím, Ilonko, že jste mluvili o něčem daleko jiném. Je to na vás obou vidět, že to nebyl žádný ten tvůj „rozhovor“ a že je to momentka, kterou jsi ani nepostřehla,“ smála se a mně bylo nějak teplo u srdce. Jsem ráda, že to mohu s někým tiše sdílet.

„Já ho znám,“ řekla Eva a zavřela kabelku.

„Ano, a odkud?“

„Léčil moji sestru, je to osm let. Víš, jak tenkrát se ji zabil ten kluk.“

„Jo, vzpomínám si.“

„Nechtěla jsem, aby byla zavřená na psychiatrii, pokusila se sebevraždu, však víš, tak jsem ji vozila na ambulantní léčení. Je zajímavé, že se vůbec od té doby nezměnil, jen trochu, nosí teď delší vlasy. Tenkrát je měl docela na ježka. Ale tohle mu sluší víc,“ řekla.

„Já si na to pamatuji,“ řekla jsem, ale myšlenkami jsem byla u jeho knihy.

„No, půjdeme, za chvíli bude večer a ty jsi jistě unavená a možná, že teď právě chceš být sama. Kdybys potřebovala, zde je moje číslo na mobil. Však víš,“ řekla a naznačila, že se mohu na ni spolehnout. Ano, potřebovala jsem se na někoho spolehnout.

Pouliční světla rozlévaly své bledé odlesky na vlhké vozovce a z té dýchala teplá, dráždivá městská vůně. Kolem jezdila auta a lehce rozstřikovala kalužiny z vozovky na chodník. V pološeru stály krásné domy v obrysech stejně jako vysoké stromy na prostranstvích a do tmy blikaly reklamy lékárny, fast foodu a drogerie TETA. Eva už před chvílí skočila do tramvaje a mne tu nechala stát s poklady, z kterých jsem celá vedle. Možná, myslím si, že to tam nechal Robert schválně. Nepamatuji se, že bychom Ostrovy někam ukládali, že by je zavřel do svého kufříku, nebo si je odnesl do auta. Musel vědět, že mi je Eva předá, až je najde. Co to znamená? Že nepřemýšlel, že by se kvůli té knize ještě později chtěl se mnou sejít, nebo je to jeden z jeho žertíků, který něco znamená? Bože, já mám tedy problémy, zasmála jsem se po chvíli sama sobě, protože jsem si uvědomila, že celý den myslím jen na něho, cpu se zákusky, nalévám kávou, hledám krásu a ukládám semínka lásky. Jo, tady někde zase jedno uložím, pod tímto stromem, ten ho zastíní před sluncem, ochrání před deštěm a nepohodou a nechá ho vyrůst, až bude čas. Je tu malé sedátko, takže si pak mohu na něho sednout a dívat se, jak se má výhonek k světu.

Doma je doma! Připravila jsem si koupel, uvařila další kávu a všechno připravila na noc strávenou nad jeho rukopisem. Co mi odhalí? V době, kdy to psal, jsme se neznali. Třeba to bude o jiné ženě nebo o jiných ženách, ale to nevadí. Nežárlím, jen mi je líto, že je obehnaný hradbou svých povinností a já nemohu být jen tak s ním, že naše schůzky jsou spiknutím proti jeho životnímu stereotypu a proti ženě, kterou neznám a velmi ji ubližuji. To mne trápí ze všeho nejvíc. Mám obavy, že se to obrátí jednou proti mně a já budu zase nešťastná, sama, s hlavou plnou snů. Je lépe, že jsme od sebe, nemohla bych na to nemyslet teď, když jsem prozřela hlouběji své nitro, a to bylo na cestě k sebeléčbě. Nemohu být s ním, když se dává na hodinky a vím, že půjde zase domů, za ní, k ní a bude s ní, ještě plný stop mých dotyků. To není fér ani vůči ní, ani vůči němu a rozhodně mne ti k ničemu není. Současně si neumím představit, že bych žila s ním, nejsem schopná se odevzdat, ale mám sny, své bdělé sny. Zasévám lásku a žiji z toho, což není asi naplnění, ale mne to nyní naplňuje, ochraňuje mne to před důsledky těch trapných let, co byly před tím. Nejsem připravená na žádnou alternativu, jen se něco děje v hlubinách mé duše a rozhodně to není nic zlého, je to prostě pokušení.

Je deset hodin večer. Chtělo by to nějakou uklidňující hudbu. Zabalená do županu sedám s rukopisem v náruči ke stolu otvírám knihu, která mi bude dělat společnost nějakou dobu, než ji pročtu.

„ Ostrovy blaženosti byly místem podle řecké mytologie na západním okraji země, kam bohové mohou za živa přenést své oblíbence. Nesmrtelní bohové tam blaženě žijí bez strádání a starostí. Také jsem doufal, že si na mne některý z nesmrtelných bohů vzpomene a vynese mne z toho světa na tyto ostrovy, ale neděje se tak ani po létech, a já stále na ten okamžik čekám. Byl bych šťastný, kdyby dosáhl na jejich břehy alespoň koutkem duše a poznal kouzlo blaženého života. Místo toho však každý den měřím tu stejnou cestu od domu ke špitálu, kde na mne čekají lidé s vyhořelou duší, do které nelze vpravit jiskru a osvítit jejich mysl. Jsem součástí jejich života a oni jsou součástí mého života.“

Tento úvod mne ujistil, že příběh bude o paralelním světě klinického psychiatra, který nalézá cestu ze své reality, aby ze sebe setřásl to, co nemůže ovlivnit a přesto na něm ulpívají těžké mraky jiných osudů. Vlastně, co jiného hledám, než to Elysium, ale bez těch bláznivých bohů. Představuji si to úplně jinak. Hledám ty ostrovy za vidinou nezávislého života, ale to je jen sen, protože se bojím spojit svůj život s druhým člověkem. Protože ten instinkt byl zničen, díky mé lehkomyslnosti a nepochopené úloze, kterou jsem měla na sebe vzít a je to má chyba, nikoliv Pavlova, ani nikoho jiného a on asi dobře ví, že jsem do hloubi svého bytí zraněná a musím se zase najít. Nikdo z lidi mi není schopen pomoci. Bloudím po světě jako bludička, mezi lidmi, mezi věcmi, mezi krásou, poezií, vsávám do sebe naději, kterou jsem ztratila a náznaky závanu lásky, který s každým ránem zmizí, jakmile vyjde slunce na obzor. Copak může taková duše být opravdu lidsky šťastná?

Do čeho jsem zase spadla, myslím si. Ta kniha byla psána pro jeho pacienty, bude mít nějaké tajemství, ale když ho odhalím, když ho vsaji do sebe, když mu porozumím, co se mnou bude? Listuji rukopisem, čtu jen úryvky a vím, že opačným příbytkem spravedlivých lidí, podle mytologie je podsvětí a těch lotrů pak Tartar. Píše o tom tak zlehka, jakoby to všechno sám prošel. Konec, nebudu to dnes číst, musím se na tu knihu pořádně vyspat a promyslet ji. Na mysli mi tane Dante. Vždycky jsem ten jeho rajský a pekelný příběh prošla s takovou ledabylostí, jakoby mi nepatřil. Roberte, tohle mi musíš vysvětlit, nemohu do toho jít sama, určitě bych se z toho zhroutila, nepsal jsi to jako příběh o sobě, ale jsou to nějaké tvé vidiny, je to automatický text.

Rukopis jsem složila pečlivě do desek a už jsem předem věděla, že není určen obyčejným lidem, ale těm kolísajícím, kteří vyhlížejí ty břehy, aniž pořádně vědí, co skrývají. Je to pořádná rána do duše, není to tak jednoznačné, ale kdo rozhoduje o tom, kam patří? Nemám ráda ta mysteria. Ulehla jsem a cítila jsem velkou tíhu. Neměla jsem to číst. Robert ve mně zanechal něco nesmírně krásného, jeden břeh, ale nyní nesmírně těžkého, druhý břeh. To nemohu sdílet. Musím zasévat svá semínka lásky, ale nesmím blíž, než jsem schopná bytostně přežít.

Hodiny odbíjejí jednu po půlnoci. Vstávám, rozsvěcuji lampu a počítač. Hledám více informací. Píši do vyhledávače jeho jméno a ukazuje se celá řada odkazů. Konečně se rozhoduji a napíši mu e-mail. Ale raději se na to vyspím, abych v tom rozrušení nenapsala nějakou pitomost. Třeba už nemá zájem se se mnou setkat, i když má mé kontakty. Od té doby mi nezavolal, nepokoušel se se mnou spojit, rukopis zřejmě nepostrádá, ani fotku, kterou bez mého vědomí pořídl. Zabouchnutím dvířek od auta tenkrát zabouchl i dveře za tím, co jsme prožili. Do mysli se mi vkrádá vysvětlení, které vane z jeho knihy. Ví, co je to žít v pekle, ale ví, jak hledat břehy ostrovů blaženosti. Má to zmapované, na rozdíl ode mne. Co bych asi napsala?      

„Ahoj Roberte, doufám, že si na mne vzpomínáš. Považuji za důležité ti sdělit, že mám u sebe tvůj rukopis „Ostrovů blaženosti“, který jsme projednávali, ale naše jednání nijak neukončili. Ráda bych ti ho vrátila, protože ses nevyjádřil, zda ho chceš vydat anebo o něm uvažovat. Musím se ti přiznat, že mu nerozumím. Napiš mi, zda ti ho mám poslat, v tom případě mi dej adresu, na kterou ho mám doručit, nebo ho schovat, až budeš chtít v něm pokračovat ve spolupráci se mnou“.

Ilona

 

Jo, to je dobré. Vkládám text do e-mailu s jeho adresou a pouštím ho do světa. Ta kniha mne natolik probrala, že jsem vyhnala z mysli tu kouzelnou něhu a chci řešení. Nyní jsem ji zcela jistá, že ji tam nechal úmyslně, abych ji dostala do rukou, věděl, že ji budu číst a že mne zbourá nebo vzpamatuje.

Jsem klidnější. Už se nebojím přijmout jakoukoliv odpověď a znám důvod jeho váhání v našem vztahu. Bojí se. Nevím čeho a taky se nebudu na nic ptát. Určitě za tím stojí něco hrozného, co bych neměla vědět a ani nejsem ta pravá, abych takové zpovědi přijímala. Konečně mám klid a jdu spát. Ráno musím být v redakci včas a fungovat jako rozumný člověk. Konec všem hrám.    

 

Myšlenky mi pluly hlavou jako podzimní proudy lesního potoka, na jehož hladině se houpají ulomené větvičky stromů a sem tam už nějaký ten list, který ohlašuje, že je už čas. Bylo před půlnocí, když jsem doma znovu otevřela Ostrovy blaženosti a nasála jsem atmosféru mého pokoje. Vracejí se stále, vůně vzduchu, které mi připomínají dětství, noční ševelení větru ve stromech v blízkosti oken a hra nočních mraků s měsícem. A měsíc vykukuje a zase se schovává, ale já vím, že je při mně, zná mne přeci od chvíle mého nočního tance, to jsem ještě byla s Robertem. Hm, ještě mi nenapsal ani řádek a začínám koketovat s myšlenkou, že ho nebudu ve svých zápiscích o naší lásce uvádět jako spoluautora, pokud se ke spoluautorství výslovně nepřihlásí. Stokrát jsem otvírala e-mailovou schránku, ale kromě desítek zpráv tam nebyla žádná, která by mi přinesla nadšení a radost.           

Obrátila jsem pár stránek a narazila jsem na vyprávění o starci a jejich rozhovoru. Zajímavé.

 

Robertův zápis

Šel jsem po cestě, která se mi chvílemi před očima ztrácela. Nebylo to tím, že padlo šero, ale tím, že jsem zmatený. Delirium neustávalo motat mou hlavu, mé myšlenky nebyly schopny plynule na sebe navazovat a všelijak se zauzlovaly. Cestu lemovaly stromy, jejichž větve byly sehnuté, takže jsem jim musel uhýbat. Kdykoliv jsem sklonil hlavu, zamotala se mi ještě víc. Po nějaké chvíli jsem uviděl, že se les ztrácí a cesta se přede mnou zřetelně rýsovala. Viděl jsem zřetelněji, jakoby někdo rozsvítil. Pochopil jsem, že se krajina mění. Cítím se líp. Cesta na konci zatáčela k nějakému domu, jehož okna byla slabě osvícena. Zabouchal jsem na dveře a po chvíli byly za dveřmi slyšet šoupavé kroky, skřípot závory a ve dveřích stál stařec v dlouhém županu a měl vlídné vzezření. Pokynem ruky mne pozval dál a dveře opět zavřel a zajistil zevnitř závorou.

„Vítám tě, chlapče, posaď se, vypadáš unaveně,“ řekl a já jsem se posadil do velkého křesla, které jemně zavrzalo.

„Čekal jsem na tebe. Ty jsi tu nový, že?“

„Ano, Robert jméno mé,“ představil jsem se, a když rozsvítil lampu, pohlédl jsem mu blíž do tváře a zdálo se mi, že ho znám. Ta podoba! Už jsem si dřív uvědomil, že se všechno mění podle mých pocitů, takže nejsem překvapený. Ale jsem rád, že sedím s někým, který je ve stejném stavu, že si s ním mohu popovídat.

„Chtěl bys se mnou mluvit na nějaké konkrétní záležitosti?“ zeptal se.

 

„Ano, ale právě se snažím, abych si vybavil tu důležitou otázku. Nemohu si na to vzpomenout.“

„Jen klid, chlapče, jen klid,“ řekl, vstal a nalil do dvou vysokých sklenic víno.

„Všechny pojmy, které byly jasné před tím se tady mění. Ty první ztrácejí svůj smysl a současně nacházejí jiný, podle prostředí.“

„Rozumím,“ řekl jsem a napil jsem se vína.

 

Vyrušil mne zvuk přicházející pošty. Zachvěla jsem se. To není možné, řekla jsem si, když jsem se podívala na adresu zaslaného e-mailu. Byl od Roberta.

 

Ahoj Ilono,

nebyl jsem překvapený, že jsi napsala, čekal jsem na tebe, zda se objevíš na chatě, nebo mi dáš o sobě vědět dopisem, e-mailem či jiným způsobem. Určitě si říkáš – a proč se neozval, když jsem mu dala všechny kontaktní údaje.

Píšeš, že chceš se mnou mluvit o rukopisu, který jsem zapomněl tehdy v tom domě. Mám u sebe ještě jednu kopii, takže jsem o něj nepřišel. Ve volném čase si dělám korektury. Byl bych docela rád, kdyby vyšly tiskem. Nedávno jsem vydal Sbírku sonetů a už se po ní zaprášilo. Mí pacienti a pacientky jsou nadšení, já už méně, protože když jsem je viděl uvězněné mezi vazbou, litoval jsem, že jsem se nechal přemluvit k vydání. Ale Ostrovy, to bude něco jiného. Nevím, zda jsi je četla. Byl bych raději, kdybych ti je směl předčítat osobně a vysvětlit ti jejich obsah a smysl. Ale nabídla jsi, že bys ses mé knize mohla věnovat, takže já nabídku přijímám.

Pokud máš pocit, že bychom se mohli sejít, pak navrhuji, abys přijela tento víkend na chatu. Je docela pěkné počasí a můžeme se projít po našich místech.

Těší se na Tebe

Robert

 

Ještě před časem bych jásala, ale dnes na mne padá smutek. Zatímco on někde žil, já pořád jen přemýšlela a nepouštěla jsem do hlavy jiné myšlenky a vzpomínky. Jako bych nežila. Popadá mne docela i úzkost. Po dvou letech – jsem už někdo jiný a on určitě taky. Proč o tom přemýšlím? Protože tyto proměny v čase mohou zahubit plamen citů, z kterého nyní momentálně žiji.

Odpovím, až zítra, dnes musím spát, jsem tak zmatená a unavená. Ještě dva dny a uvidíme se.