26.08.2019 17:11

 

Co se všechno může přihodit v jediné minutě a jak mohou brát nejkrásnější sny a naděje za své v jediném okamžiku?

Sylva nechtěla s námi jezdit a já ji říkal, jak je tam krásně. Měla hodně učení a taky ji nebylo dobře, pochopitelně. Ale Marie už měla hotové záclony a chtěla je pověsit.

„Někdo musí vyčistit okna,“ řekla rezolutně.

Byl jsem ji vděčný, že i ve chvíli smutku dokázala opatrovat domov, jako by se nic nedělo. A vím, že ji to rvalo srdce. Ale už jsme nic nerozebírali.

„Jsem zvědavá, jestli to bude chlapeček nebo holčička,“ řekla několikrát, jako by na tom záleželo. To je jen přání rodičů, ale svět potřebuje hlavně slušné lidi, myslím si. V nemocnici se to nějakými kanály dozvěděli a já jsem radši mlčel, neříkal jsem nic. Hleděl si svého a staral se o pacienty. I v pátek, den před odjezdem. Marie byla ještě v práci a plánovala si, že půjde dřív domů, aby všechno stihla.

„Pane doktore, říkal mi Hrubec, že máte u nás chaloupku. Prý pěknou,“ řekl mi pravidelný pacient Uhlíř po prohlídce.

„No, pane Uhlíř, dnes se mi líbíte. Držel jste mých rad a podívejte se, cukr klesl.“

„Jo, jo,“ řekl a mně bylo jasné, že chodí za Hrubcem. A Hrubec mi fušuje do léčení. Neptal jsem se na to. A na otázku na chalupu jsem ani neřekl slovo. Hlavní je, že je a tom líp. Vždyť ho přivezli tehdy v kómatu a Uhlířová naříkala: “Táto, jestli tě vezme Pánbůh, co já si tady počnu s tou chalupou a zahradou. A ty jsi pořád měl plno roupů a vidíš.“ A zatímco Uhlíř spal na vozíku, ona mu smáčela sako slzami a brala ho za ruce.

„A to bude mít vaše paní radost,“ řekl jsem.

„Paní se už raduje v nebi, pane doktore. Měl jsem tenkrát umřít já. Je to bez ní těžký. A budu tu sám. To jsem nechtěl. Chudák, vzala to zkrátka. Však měla to zdravíčko porouchané od té doby, co šla do důchodu.“

„To jsem nevěděl.“

„No, však se uvidíme, Někdy za vámi zajdu. A kdybyste potřeboval pomoci na zahradě nebo poradit, tak rád pro vás všechno udělám.“

Podal mi udřenou ruku a já ji stiskl.

Smrt! Pomyslel jsem si. Někteří lidé se jí děsí, jako by nevěděli, že je přirozeným vyústěním ze života. A někteří ji přijímají, aniž by se báli, že o něco přijdou, když zemřou. Ptám se sám sebe – bojím se smrti? Ano, já se ji bojím, je mi odporná, připadá mi nespravedlivá, hloupá a chamtivá, nestoudná a zlá. A přitom vím, že zemřu. Už nyní jsem její, i když zatím plný života. Čas však ukrajuje život v její prospěch. Nekladu si otázky, zda se ještě narodím, co budu pak dělat, zda budu bohatý nebo chudý. Nic mi po tom není. Je to jen má žádostivost a nadutost, která to všechno chce vědět dopředu. Jako abych se měl na co těšit a tolik se nebál? Přišla mi do ruky nějaká studie o reinkarnacích. Nerozumím tomu a nevím, co bych měl všechno udělat proto, abych nebyl v dalším životě nějakým žebrákem nebo něčím horším. Zdá se mi, že si to příliš zjednodušují. Nikdo o tom nic neví! Ale touha po životě je hodně silná a možná silnější, než cokoliv jiného a člověk s životem spojuje mnoho věcí, a dokonce i podmínek, aby ho mohl pokládat za plnohodnotný, šťastný a skutečně prožitý. Pro jistotu, kdyby za ním už nic nebylo! Jak říkám, jsem na počátku všech věcí, které začaly v mé mysli působit. Zatím o tom nic nevím a také pochybuji sám o sobě. Pere se to ve mně! Bojím se je přijmout, abych obstál v prostředí, v kterém žiji. Jsem hlupák! Nebo poutník? Přestal jsem si rozumět a možná, že je to příčinou, proč nerozumím Marii a dětem.

Co ale spojuji se smrtí? Že opustím, nedobrovolně, a to je otázka, zda dobrovolně nebo ne, své milované lidi, knihy, drobnosti, které mne provázejí a tvoří okruh mé vlastní individuality a intimity. Zatím jsem byl jen divákem konců mnoha lidí za celou svou lékařskou praxi. A musel jsem dávat naději těm, kteří si drželi kapesníky na obličeji a žádali mne zarudlýma očima, abych řekl, že se to nestane. A já jim i lhal! Protože o takové pravdy nemá nikdo zájem. Vždyť jsem sám nevěděl, kdo se vrátí a kdo ne. O smrti nevím nic a přitom vím, že i já jednou, dřív nebo později budu stát na jejím prahu a nebudu moci udělat nic. Zhola nic!

A takoví lidé jako pan Uhlíř nebo pan Hrubec v tom nevidí nic zvláštního. Prostě jen řeknou – pánbůh si ji vzal – a já nevím, jestli je to právě on. Proto mu nikdy ani slovem nekřivdím. Nevím totiž, kdo to je a co to je. Jak je daleko, jak je vysoko nebo nízko. Zda mne stráží nebo soudí. Bibli jsem nikdy pořádně nečetl, do kostela nechodím a přesto vím, jen tak sám pro sebe, že existuje něco, co mne k sobě přitahuje a učí mne něčemu, co je divné, zvláštní a krásné.

A týden byl u konce. Doma bylo všechno v pořádku. Sylva seděla u kuchyňského stolu a loupala jablka. Žena chystala těsto.

„Když Sylvie s námi nechce jet, udělám ji alespoň lehounký koláč s jablky,“ řekla mi s úsměvem.

„Seznámil jsem se na chalupě s nějakým bylinkářem,“ začal jsem mluvit o té senzaci a obě zpozorněly. Čekal jsem to, a proto jsem se chvíli dramaticky odmlčel.

„Uvařil jsem mu kafé, a dal tu dobrou buchtu, co jsi mi dala sebou.“

„A hned jste se pohádali, že?“ řekla Sylva.

„Ale ne. Popovídali si. Jen tak o životě. Je to starý muž. A má plno známých.“

„Jo tati, jestli dělá, jaké masti, tak mu řekni o svízelovou na vrásky,“ řekla Sylva.

„Ty žádné nemáš, prosím tě.“

„Ale maminka.“

Byl jsem rád, že Marie tentokrát jede se mnou a že se trochu dá do pořádku.

„Tak to ze sebe vysyp,“ řekl jsem ji v autě.“

„Co myslíš?“

„To trápení, holka. Však já to moc dobře vím, jak tě to trápí.“

„Ale jdi. Já jsem docela šťastná. Brzy budeme mít broučka nebo berušku a já budu celá pokakaná štěstím.“

Musel jsem se usmát. Ještě není na světě a ona mu už plánuje všechno možné.

„Stejně si myslím, že se jednou na chaloupku přestěhujeme a Sylvě necháme byt. Dostuduje, může si v něm zařídit i kancelář a bude ji líp, než kdyby se trápila v nějakém beznadějném vztahu.“

„A vzpomínáš, Marie, jak jsme my dva spolu zápasili, když se nám děti narodily? Ono to není všechno ještě skončené. A nezapomeň, že matka je Sylva a ty babička.“

Marie mlčela a dívala se před sebe.

„Už jsem si říkala, že se musím krotit a nechat to hlavně všechno na ni, ale zase nemám to srdce.“

Sotva jsme přijeli, už k nám spěchal Hrubec. V jedné ruce košík a v druhé hůl.

„Tak jsem si říkal, kdy přijede milostpaní. Koukal jsem na tu vaši zahradu.“

Marie se usmála a šla dovnitř, aby něco připravila k pohoštění.

„Nechci vám nic vnucovat, ale já mám takový jeden model. Udělal jsem si ho sám, Až do podzimu mi kvete alespoň jedna její část. Pěstuji tam bylinky, pak je suším a dělám čaje. Lidi si pro ně chodí a já s nimi mluvím o všem možném. A vaše paní bude mít bylinky pro vaření.“

„No to bude krása,“ řekl jsem a díval se na zpustošenou zahradu.

„Nebojte se, doktore, všechno bude, jak má být.“

Jeho slova byla dráždivě záhadná. A já jsem měl neblahý pocit, že všechno ví už dopředu, a dokonce zná i jméno Sylviina ženicha.

„Někteří lidi mi nemůžou přijít na jméno, ale já mám takový dar, že vím všechno dopředu. Taky vám půjdu na nervy, a proto radši teď mlčím.“

„Nemám rád mystiku a magii,“ řekl jsem na vysvětlenou a doufal jsem, že to pochopí a nebude to sem zatahovat.

Mezitím nás Marie zavolala ke kávě a on rád usedl k našemu stolu.

„A tak jak žijete?“ zeptal se a nabídla mu kousek koláče. Položil si ho na talířek a vzal malou lžičku. Ukrojil si a ochutnal.

„Je to velmi dobré. Děkuji vám, paní.“

Řekl to tak prostě!

„No, já žiji dobře, milostpaní. Za domkem mám malou zahrádku, kde pěstuji zeleninu a bylinky, také nějaký ten řádek brambor a jahody. To když přijdou děcka anebo mladé ženské. Dělají si z nich různé dobroty. Jedna jabloň každý rok rodí a jedna hruška, která má velmi sladké ovoce. Nyní je čas, kdy jsou mé stromy obsypány květy. Jako dvě nevěsty. A včely létají a mají se k dílu stejně jako všichni ti brouci a motýli, ptáci a zvířata, která shání potravu.“

„To máte jistě hodně práce. To víte, my nejsme na takovou práci zvyklí,“ řekla Marie a ukrojila mu další kousek a sama položila na talířek.

„Ještě loni,“ pokračoval, „jsem vozil do krmelců, ale už mne to zmáhalo. Napadlo moc sněhu a já měl strach, že ani domů nedojdu. Mám tušení, že letos už ani nedolezu do prvního kopce. Co já vím? Musím stále trénovat a vzpomínat na ty  staré časy, kdy jsem zkoumal záhady přírody a prosil, abych je pochopil. Má prosba byla pošetilá, a tak jsem dostal dar.“

„A napsal jste nějaký receptář?“ zeptala se Marie, která byla velmi zaujata jeho vyprávěním.

„Ale ne. Jen příroda by měla znát, kolik cest bylo v životě a proč jsem váhal při sepisování některých věcí, které jsem poznal, pochopil a prožil.  Kdo by jim z lidí rozuměl?“

Ano, kdo z lidí by rozuměl tvrdé řeči, která nezná nic než pravdu a on ji přijal bez mrknutí oka.

„Nikdy jsem nenapsal jediný recept do žádného časopisu. Ale mám všechno tady.“

Ukázal si na hlavu a usmál se. Marie se také usmála a viděl jsem na ni, jak hoří zvědavostí. Tohle ještě nezažila, aby mluvila s mystikem.

„Nepijte tolik kávy, paní. Ta vás oslabuje. Věřte mi, že ji pijete z nudy a ne podle potřeby. Káva je lék.“

Marie položila hrnek na stůl a založila si ruce.

„Jsem nervózní,“ řekla, „proto piji kávu.“

„Ale vám by pomohlo něco jiného,“ řekl a vyndal z košíčku zápisník. Byl už skoro celý popsaný.

„Ale říkal jste, že si nic nepíšete.“

„Ne, já jsem říkal, že si nepíšu recepty. To jsou poznámky o přírodě a zvířatech. Vám tady napíšu něco důležitého. Takový čajíček. Tak pozor, jednu kávovou lžičku kořene kozlíku dáte do půldruhého decilitru vody a necháte přes noc macerovat. Přes noc je to nejlepší. Pak si vezmete 6 dílů nati z meduňky, 3 díly nati z máty 4 díly nati srdečníku, dál 3 díly nati jmelí a 4 díly natě vřesu, 3 šištice chmelu, 2 díly květu levandule a 2 díly květu hlohu. Dvě lžíce této směsi dáte do šálku s tří a půl decilitrem vroucí vody a necháte přikryté vychladnout. Pak směs přecedíte a smícháte s kozlíkovým macerátem A budete pít třikrát denně. A uvidíte, jak budete klidná, protože to je to hlavní, co potřebujete. Tady máte ten lístek. A neztraťte si ho.“

„Děkuji,“ řekla, vděčně se na mne podívala.

„To je dobře, že jste ji to napsal,“ řekl jsem a pokračoval v pití kávy. Po pravdě řečeno, nebyl jsem rád, protože jsem už dopředu věděl, že mě bude Marie pronásledovat s tím, abych ji ty bylinky sháněl.

„Pane Hrubec, nemohl byste nám ty bylinky prodat? Já ani nevím, kde bych je v Praze sháněl:“

„Ale jistě, jistě, zítra máte směs připravenou a taky přidám sklínku dobrého medu.“

Odechl jsem si a Marie po mě šlehla ironickým pohledem, který vyslal do světa myšlenek zprávu, že si dovedu všechno jen zjednodušit.

„A na tu zahradu se vrhnu, jak bude zem měkká. Nebojte se, bude se vám to líbit.“

Poděkovali jsme a Marie zůstala v domě, zatímco já šel Hrubce doprovodit.

Podal jsem mu ruku a on se na mne podíval, až mne mrazilo, ale bylo to příjemné, zvláštní.