7. část
7. část
Nikdy neléčím své blízké a známé. To je moje zásada. Bojím se o ně a bojím se také o sebe. Marie mne jako lékaře naprosto ignoruje a já jsem rád, že ode mne nevyžaduje žádné služby. Konečně má svého doktora, s kterým si perfektně rozumí, jak říká s určitým nádechem ironie. Ale Hrubec mne poprvé ze všech upozornil, že za tou proměnlivou náladou mé ženy může být nějaká fyziologická porucha. Bylo by to dobré, kdyby ve skutečnosti měla jinou povahu, než projevuje. Ale ona se o to zajímat nebude, protože hlavně chce, aby ji všichni říkali, jak je zdravá a temperamentní a jak vůbec nestárne. Bože, nevím, co se bude dít, až půjde jednou do důchodu a my budeme spolu celé dny v jedné domácnosti. Možná, že na to myslí předem, a proto máme chalupu v horách.
Marie se tvářila vážně, když jsem přijel v neděli večer domů. Ale nebylo to nic hraného. Připravila mi večeři a sedla si ke stolu se mnou.
„Ty nebudeš jíst?“ zeptal jsem se jí.
Mlčela a oči měla zabodnuté do stolu.
„Tak co se stalo?“
„Ale ani mi nemluv,“ mávla rukou do vzduchu, jako by chtěla odehnat všechna slova jsoucí i budoucí a přitom asi prahla po tom, abych se přímo zeptal.
„Něco vážného?“
A ona vytáhla kapesník z kapsy a zakryla si celý obličej. Tak, tak to nepůjde. Pomyslel jsem si a odložil příbor. Sedl jsem si rovně a způsobně, abych mohl vyslechnout důstojně tu katastrofu, která se na mne nyní chystá.
„Sylva bude chovat,“ řekla a já jsem se usmál. Tak dědek měl pravdu!
„Ale to není radostná zpráva. Ten pacholek si ji nechce vzít.“
„Který pacholek?“ zeptal jsem se nechápavě.
„No, Olda. Však byl u nás asi dvakrát.“
Nepamatoval jsem se na něho. Sylvě nikdy do ničeho nemluvil. Taky se mě na nic neptala.
„Měl bys jít k jeho rodičům.“
Marie ale byla zoufalá, viděl jsem to na ni. Vzal jsem ji za ruku.
„A co kdybychom to nechali na nich?“
To se nehodilo. Neměl jsem to říkat. Nedokázal jsem říci nic jiného. Bál jsem se, že každým slovem hrozí zemětřesení. A já se bojím ženských scén.
„Řekla jsem ji, aby si to dala vzít. Je ve čtvrtém ročníku na vysoké. Tak se dřela a podívej se.“
Měl jsem na jazyku, proč se o ni líp nestarala, ale nedokázal jsem to říci naplno.
„Tak to aby šla na interrupci,“ řekl jsem klidně. Marie vyskočila ze židle.
„Proboha, naše první vnoučátko a ty bys ho klidně dal utratit?" Vykřikla téměř hystericky a já jsem pochopil, jak s tím vnitřně bojuje. To bylo všechno, co jsem chtěl vědět. Vnitřně jsem se uklidnil.
„No, a až trochu povyroste, bude se mou na chaloupce,“ řekl jsem. Ale Marie to s těmi slzami nevzdávala.
„Já si neumím představit, co bude dál?“
„Porodí, dostuduje a pak se uvidí. Holka, ber to tak, že se to nedá změnit. A ty potom zase ušiješ novou deku a v ní budou hadříky našeho vnoučete.“
Marie mne objala a přitiskla mi hlavu na rameno.
„A už prosím tě nebreč. Když nechce, tak nechce. Já se nebudu chodit někam doprošovat. Však si ji vezme někdo jiný, ne? Kdo si ji bude vážit. Marie, jednou jsme si řekli, že ani kvůli dětem se nebudeme hádat. Prosím tě, nedělejme to. Mysli na sebe a uklidni se. Všechno se nějak vyrovná. Holka si to všechno zařídí, jak bude třeba.“
„A chtěl bys raději kluka nebo holčičku?“
Co já vím? Já bych byl nejraději, kdyby ta situace vůbec nepřišla. Ale je tady!
„A kde je vůbec?“ zeptal jsem se.
„Vedle v pokoji,“ zašeptala a ukázala dveře.
Šel jsem za ni. Seděla za stolem a učila se. Vzal jsem ji kolem ramen, přitiskla se ke mně.
„Tak já vítám nového člena do rodiny. Ať je to, jak je to, jsem rád, že jsem se dočkal vnoučete.“
„Asi ano, tati,“ řekla a rozplakala se.
„Proč brečíš?“
„Nechce si mě vzít,“ řekla.
„No, neboj se. Ono to všechno dobře dopadne. To uvidíš. Jednou budeš na tuto chvíli vzpomínat.“
A že nebude sama na ni vzpomínat, mne ani v tu chvíli nenapadlo. Hladil jsem ji po vlasech a bylo mi ji líto, že se to vypovědět nedá. A nechápal jsem to přitom. Jak se to mohlo stát? Přeci Sylva, moje dcera, by nešla do nějakého vztahu jen tak. Myslel jsem na ni a přitom jsem se nebyl schopen zeptat na toho chlapce, s kterým chodí. Spoléhal jsem na Marii, že to má vyjasněné, ale zmýlil jsem se. Nenapadlo mne, abych se pletl Sylvě do života, a přitom jsem nyní chápal, že jsem udělal velkou chybu, že jsem si ji příliš nevšímal. Pořád jsem ji měl za malou holku a možná, že jsem s ní i tak zacházel. Proto se bála nebo styděla mluvit o svém životě a jediné, co vykládala, jak bylo ve škole. Přesně, jako Marie!
Zavřel jsem potichu dveře a šel do kuchyně. Marie uklízela hrníčky a jemně popotahovala. Nebyl to pláč, nebyla to ani lítost, ale vzdor. Něco se stalo, co se stát nemělo a je třeba s tím bojovat! Tak si to myslí ona. Sedl jsem si za stůl. Obrátila se ke mně.
„Chceš kafé?“ zeptala se.
„Ani ne, spíš si dám čaj.“
„Tak si říkám, jestli jsem neudělala někde chybu.“
Měl jsem na jazyku, že chybu udělal někdo jiný, pokud se zplození dítěte dá nazvat chybou, ale raději jsem mlčel. Věděl jsem, že nesmím v žádném případě zasahovat do Mariiných myšlenkových pochodů nebo ji, nedej bože, cokoliv vyvracet. Ona chce rozhodovat o něčem, o čem je už předem rozhodnuto. A cokoliv uděláme, bude nám to přičteno – k dobrému či ke zlému.
Proto jsem ji neodpověděl a ona těžce vzdychla. Cítila se provinile anebo neunesla změnu, která nám v naší rodině nastala. Zavřela skříňku a připravila hrníček na čaj. Mlčeli jsme. Každý jsme byli v myšlenkách na jiném břehu a museli bychom na sebe křičet, aby jeden druhého slyšel.