26.08.2019 18:08

 

 „Dobrý den.“ Pozdravil mne někdo od dveří. Lekl jsem se, protože jsem nikoho nečekal. Na prahu stál nějaký mladý muž a sundával si tmavé brýle.

„Já jsem Olda Kučera. Váš zeť,“ řekl vážně. Postavil jsem kufřík na zem a podal mu ruku.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se s úlekem.

„Ne, jen jsem se za vámi přijel podívat, jestli jste v pořádku. Sylvě jsem to neřekl, chtěla by jet se mnou.“

„Dáte si kávu nebo čaj?“ zeptal jsem se, abych zakryl dojetí a i dojem, který ve mně můj zeť vyprovokoval.

„Ale trochu vody. Nic víc,“ řekl a já ho pobídl, aby se posadil.

„Tohle je náš Vojtíšek,“ řekl a vytáhl z kapsy mobil, na kterém měl uloženy fotografie.

„Dali jste mu jméno Vojtěch? To je hezké. Hezké.“

Díval jsem se do tvářičky svého vnoučka a bylo mi jak v nebi. Zaplavila mne velká vlna lásky, blaženosti a radosti.

„No tak, tady si to vezmi, Oldřichu a vypij si tu sklenici vody. Je ze studánky.“

„Chtěl bych vám poděkovat,“ řekl a objal mne. Poplácal jsem ho po zádech.

„Dobrá, dobrá. Buďte na sebe opatrní a brzy se ozvěte. Já budu ještě marodit, ale pak nastupuji do nemocnice. To víš, chlapče,“ řekl jsem a stiskl mu ruku.

Díval jsem se za ním, když odcházel. Ale viděl jsem všechno jak mlze, protože jsem měl oči plné slz. Marie za mnou nepřišla, i když jsem to očekával. Tajně, v duši. Je mi to opravdu velmi líto.

Blíží se večer a já přemýšlím o všech těch věcech, které mne v posledních dnech oslovily. Dříve jsem žil ze dne na den, ukolébáván představou jistoty rodinného kruhu. Nyní jsem sám a všechny ty dny se roztříštily do střepů kusých vzpomínek. Uvědomuji si, že jsem byl hnán svou představou o plnění povinností, jejichž výsledky jsem přeceňoval a stavěl je nade všechny jiné závazky, o kterých jsem věděl jen málo. Ale tušil je! Zaplétal jsem se do činností, které nyní hodnotím jako bezcenné. Nic mi nepřinesly, naopak mi přivedly ztráty. Nyní odpočívám a nechávám působit své myšlenky i nové znalosti a jsem klidný. Zdá se, že se můj stav lepší. Budu i nadále věnovat tento čas klidu a přemýšlení i psaní, ukládám si za úkol a jsem spokojený.

Vím, že je to jediná má šance. Nejsem však rozhodnutý, že zavřu za sebou dveře a nebudu se stýkat s lidmi. Ale nyní se cítím dobře v těch skrýších lesa, který je kolem mne a tvoří bezpečnou hradbu před okolním světem. Je tajuplný, neproniknutelný a krásný. Prošel jsem se už několikrát po jeho pěšinách a měl jsem pocit, že jsem v jiném světě a skutečně, je pravda, že he to jiný svět. Takový klid, takový mír! A já cítím, že to je má universita a mé útočiště, než se vrátím zase zpátky, do světa.

Dívám se na večerní západ slunce a jako bych poslouchal vážnou a krásnou hudbu, která má omamné účinky. Najednou mi nevadí, že jsem sám. Nejsem! Sdílím mír přírody a jsem s ní spřízněn. A čím více se ponořuji do svých pozorování, tím se moje city zjemňují a mizí obrazy lidí, na kterých jsem byl závislý, tedy kvalita mých pocitů byla závislá na jejich náladě. Nyní mám své vlastní krásné nálady a chráním si je jako poklad. Musím mít však čas, abych to všechno pochopil a usnadnil vstup všem pocitům a jistotám do mého nitra. Tam se už roztřídí všechno, co je důležité nebo méně důležité a není vyloučeno, že i Marie byla má cesta k tomuto procitnutí. Mohu ji být za to vděčný.

„Už spíte, Jene?“ ozvalo se za okny a já jsem uviděl Milanovu tvář v měsíčním světle. Vstal jsem a otevřel dveře.

„Tak tu obcházím a říkám si, jestli už máte nebo nemáte zhasnuto.“

Sedl si ke stolu a já mu nabídl čaj, který jsem měl už uvařený.

„Taky jste se díval na západ slunce?“ usmál se.

„Ano, díval, a kdybych uměl psát básně, tak bych nějakou určitě napsal.“

„Mluvil jsem s dcerou,“ řekl prostě.

„Ano? Vím, že šla za vámi, je dobře, že jste se setkali.“

„Nevím, jestli pro ni, ale pro mne určitě.

Nechal jsem jeho poznámku bez povšimnutí, protože jsem ji nerozuměl. Byla to jeho záležitost, kterou si musí vyřídit sám.

„Tak,“ řekl, když se napil čaje, “ mluvili jsme o přírodě a všech těch vnitřních záležitostech. A já vám řeknu, Jene, že ten, kdo nemá v pořádku svůj život v reálném světě, nemůže ho mít v pořádku ani v duchovním světě, i kdyby meditoval až do skonání světa.“

Řekl to s tak nápadným důrazem, že jsem zpozorněl.

„Znám mnoho lidí, kteří něco slibují a pak své sliby nedodrží. A ani jim to nevadí. Myslí si, že se nic nestane anebo se pokouší o trapné a hloupé výmluvy. Ale kdo neumí anebo nechce plnit své závazky ve svém povolání a ve svém životě, nebude ani důsledný v plnění závazků duchovních. A o tom jsem zcela přesvědčen.“

„Myslíte si, že takoví lidé nemohou pěstovat vnitřní život?“

Pokrčil rameny.

„Záleží na nich, aby to správně pochopili, do čeho se pouští a zda jim to nebude víc na škodu. Kdo není schopen pokory, těžko vejde do sebe. Pravda může být ošklivá. Víte, já jsem chtěl své děti učit pokoře a pravdě. Ale raději o tom pomlčím. Jsem rád, že alespoň Radka to už pochopila.“

„Udělal jsem zkušenost,“ začal jsem.

„Jakou?“ zeptal se, aby mi dodal odvahy pokračovat v takovém delikátním rozhovoru.

„Kdysi jsem četl o místech, kam se lidé uchylují, aby mohli začít pěstovat svůj vnitřní život. Ale já jsem neměl šanci se někam ztratit, a přesto si myslím, že jsem na počátku významného překonávání…“ odmlčel jsem se. Ta slova byla příliš nabubřelá a vůbec nevystihovala stav, který jsem chtěl popsat.

„Ne, Jene, nebojte se o tom hovořit. Třeba i neuměle, Ale je to důležité. Řekněte, jak to cítíte.“

„Nikdy jsem si nevšímal krásy večerů a rán. A nyní jsem jak u vytržení, když pozoruji svítání a přemýšlím o tom.“

„To je začátek meditace,“ zašeptal, “zkuste jít dál, nahlížejte do svého nitra a to se jednoho dne otevře. Nic nedělejte násilím. Počkejte, až se to ozve, nechtějte jen výsledky, ale přijměte i neúspěchy a porážky. Nikdy nemyslete na své starosti, problémy, bolesti a příkoří, když se ponořujete do svého nitra. “

„Je to velmi těžké,“ povzdechl jsem.

„Ne, jediné, co vám překáží je to, že vás stále drží vaše ego. To vás spojuje se světem, kterým pořád nějakým způsobem komunikujete. Ale ta vaše chvíle nemá s tím nic společného. Pouze s vámi samotným.“

„Jsou místa tak tichá, uprostřed lesů, kam chodí jen zvířata. Pozoroval jsem je. Ztrnule se dívala na jedno místo a já jsem přesvědčený, že umí meditovat. Proč byste to také nedokázal? Nenechte na sebe stále dotírat myšlenky, které se týkají okolního světa. Odpočiňte si od nich, Jene. Nechte své děti a všechno, co jste za sebou zanechal svému osudu a vývoji. Máte jedinečnou příležitost k duchovnímu růstu.“

Jeho hlas byl naléhavý a i pohled, který na mne upíral, byl vážný.

„Ničeho se neobávejte,“ dodal a zvedl se.

„Už půjdu,“ řekl.

„Do té tmy? Jsou ty čtyři pokoje. Můžete se vyspat tady a ráno vás doprovodím.“

Chvíli se zdráhal, ale nakonec se podvolil. Byl jsem rád, že mu mohu poskytnout přístřeší. Svému příteli a učiteli.