26.08.2019 16:59

 

Takové zvláštní a znepokojivé pocity se mne zmocňovaly během zvlášť dlouhé zimy, když jsem dvakrát podlehl viróze a byl jsem nervózní, protože jsem se z toho nemohl dostat. Můj organismus byl zeslabený, a jak jsem do sebe ládovat léky, měl jsem další problémy. Velmi mne to trápilo. Nemohl jsem spát a díval jsem se ze své postele do tmavé oblohy. Napadaly mne všelijaké myšlenky a nejvíc jsem přemýšlel o smrti. Viděl jsem mnohokrát za svou praxi umírat lidi. Pokojně nebo ve strachu a bolesti. Nyní myslím na to, co je za životem? Četl jsem nějaké knihy, ale neodpověděly mi na otázku, kterou spíš vnímám, než dovedu vyslovit nahlas. Kdybych si ji položil a měl odvahu vyslechnout pravdivou odpověď, asi bych to neunesl. A proto jsem neklidný a mám strach tak dlouho stonat.

„No jo, kovářova kobyla chodí bosa, co?“ smála se mi žena, když viděla, jak zápasím se svou nemocí.

Ušklíbl jsem se. Ty toho tak víš, ženská, pomyslel jsem si, ale neřekl ani slovo. Pozoroval jsem ji v zrcadle, když jsem kloktal nějaké kapky, jak se dívá na sebe a rovná si pramínky svých odbarvených vlasů.

„Co bys tomu řekl, kdybychom si koupili chalupu?“ řekla najednou a její ruce sjely po mých zádech.

„Prosím tě, a kdo tam bude jezdit?“ řekl jsem s plnou pusou kloktadla.

„Třeba já,“ zasmála se perlivě.

Vyplivl jsem ten dryák a otočil se k ní.

„Ty, ano? Když jsme týden na horách, tak už koukáš ve středu, abychom byli zase v Praze. “

„A víš, co mám práce? “ řekla jako vždycky s takovou truchlivou maskou ve tváři.

Tu si nasadila vždycky, když jsem po ní něco chtěl, co ji nevyhovovalo. Zřejmě, jsem si jist, že to dělají všechny ženy na svou obranu, aby se po nich nechtělo něco víc, než samy chtějí. Nechci se s ní hádat. Nemá to cenu. Vždycky si prosadila své a pak byl delší dobu klid. A ten já potřebuji ze všeho nejvíc.

„S tou chalupou ti jen té práce přibude,“ řekl jsem schválně stejným tónem.

Položil jsem sklenici na umyvadlo a pustil kohoutek s vodou, abych si opláchl obličej.

„Stejně si myslím, že bychom tu chalupu měli koupit. “

Byl jsem přesvědčený, že už podepsala nějakou smlouvu a teď chce peníze. Utřel jsem si obličej do ručníku.

„A kolik stojí?“

„Osm set tisíc,“ řekla, jako by mluvila o docela obyčejné věci a vytáhla z pouzdra rtěnku.

Soustředěně se dívala do zrcadla a kroužila po svých krásných rtech.

„Mohl bych se zeptat, kde je ta chalupa lokalizována?“ řekl jsem upjatě, protože jsem si představoval, že je už ubrus stole a kamna pečlivě umytá.

„Nemluv tak strojeně. Štve mně to,“ řekla a promnula rty.

Pak dala rtěnku zpět do pouzdra a zatáhla zip.

„No, musela jsem podepsat smlouvu hned,“ poznamenala trochu zkroušeně.

„A někdo ti snad držel pistoli u hlavy?“ opáčil jsem naoko starostlivě.

„No to zrovna ne, ale bylo tam hodně zájemců. Byla jsem tam s architektem. Byl nadšen.“

„No hlavně, že architekt byl nadšen. Tak proč si tu chalupu nekoupil on? Aby nám to pak nezáviděl,“ řekl jsem starostlivě.

Byl jsem ironický, protože tohle nemám rád. Postavila mne před hotovou věc, protože kdyby se začala se mnou radit, určitě věděla, že bychom nikam nedošli.

„Ty jsi nemožný,“ povzdechla si a odešla jak královna z koupelny.

Musel jsem se smát. Moje žena podepíše smlouvu skoro za milión, vnutí mi nějaký barák, který jsem v životě neviděl, a ještě se urazí, když mám dotazy. Upravil jsem se a šel za ní. Seděla v křesle, ve svém hedvábném županu, dívala se na nějaký pitomý seriál a lakovala si nehty. Vrhla na mne krátký, ale nekompromisní pohled.

„A mohl bych vidět alespoň obrázek?“ zeptal jsem se pokorným hlasem.

Nejdřív se na mne zkoumavě podívala a pak si podala kabelku. Chvíli se v ní hrabala, až našla malé pouzdro, kde měla všechno možné. Chvíli listovala v papírcích, než našla fotku. Podala mi ji a pokračovala v lakování nehtů. Vyrazilo mi to dech. Ta chaloupka byla opravdu nádherná. Kolem stály vysoké sosny, jinak byla obehnána zahrádkou a v ní stály asi čtyři ovocné stromy.

„Tak co?“ zeptala se naoko lhostejně.

„Tak jo,“ řekl jsem a vrátil ji fotku.

Odložila štěteček a foukala si na nalakované nehty. Třepala s rukama a ani jednou se na mě nepodívala. Ale já na její pohled čekal. Měl být pečetí smlouvy mezi námi. Konečně mne obdařila modří svých krásných očí a usmála se.

„Já věřím, že se ti tam bude líbit,“ řekla jen a já viděl v její tváři, že mne pochopila a udělala to pro mne.

„A než půjdeš do důchodu, budeš to mít zařízené podle svého. Ta zahrádka je plná bylinek.“

„Ale já se v bylinkách moc neorientuji,“ namítl jsem.

„Přírodu máš rád, ne?“ otázala se s přesvědčivým hlasem.