26.08.2019 18:03

 

Když Hrubec odešel, sedl jsem si za stůl a probíral se v papírech. V tom zazvonil telefon.

„Přijdeš dnes domů?“ Mariin hlas byl smířený, unavený.

„Ano. Služba mi končí ve tři hodiny.“

„Budeš něco jíst?“ zeptala se.

„Něco malého.“

„Dobře,“ řekla a položila telefon.

Nebylo to jako dřív, v jejím hlase bylo něco nového. Zvedl jsem oči od papírů a podíval jsem se na oblohu. Musel jsem se usmívat, protože byla zalitá slunečním světlem a přátelská, krásná.

„Jsem tak šťastný,“ pomyslel jsem si a nevěděl jsem přesně proč. Pociťoval jsem spřízněnost slunce i oblohy a stromů, které stály tiše a důstojně v nemocniční zahradě. Ale zachvíli, kdy moje mysl spočinula v nehybnosti, jsem si uvědomil, že všechny ty tíživé pocity a myšlenky, lteré mne po celý můj dosavadní život pronásledovaly a tížily mne, pocházely z jediného problému, že jsem nehledal sám sebe, vlastní vůli a pravost. Kdybych to tak chápal dřív, nemusel jsem se hádat s otcem, nemusel jsem trpět pasivnímu přihlížení matky, nemusel jsem se stranit svých kolegů ve škole, jako bych byl nakažený. Nemusel jsem se ani bát Marie. Pomyslel jsem si s bolestí a lítostí. Mohli jsme žít úplně jinak.

Podíval jsem se na hodinky. Byly dvě hodiny a já jsem se rozhodl navštívit Sylvu. Nasedl jsem do auta a jel do porodnice. Na recepci mi řekli, kde leží, a já vstoupil do výtahu mezi ostatní pacienty. Vystoupil jsem ve třetím patře a šel po chodbě na pokoj. Uviděl jsem ji na posteli, jak spí, obklopená květinami. Ty jí zřejmě nosí Olda. Pozoroval jsem její klidnou tvář a do očí mi vstoupily slzy. Otevřela oči, a když mne uviděla, její tvář se rozjasnila.

„Táto,“ řekla, „táto.“

Šel jsem dál, usedl vedle její postele na židli a ona mne vzala za ruku.

Uvědomil jsem si, že ona byla tím spouštěčem mého nového života. Byla jako já, od počátku.

Její ošetřující lékařka byla skvělá žena. Občas jsem se s ní potkával na sympoziích. Věnovala svůj život pouze vědě a já jsem byl vděčný osudu, že nyní má v rukou i úspěch Sylvina porodu.

„Nemusíte se bát, pane kolego. Všechno máme pod kontrolou. A vaše dcera to skvěle přijímá a snáší. Chodí za ni každý den její snoubenec a také její maminka. Myslím, že bude šťastná.“

„Byl bych rád, kdyby se Sylva vdala ještě, než se dítě narodí,“ řekl jsem.

„Ale proč spěchat? Nerozrušujte ji. Vždyť na tom zae tak v dnešní době nezáleží.“

„Paní kolegyně, rád bych vám něco vysvětlil. Ale zůstane to mezi námi, že ano?“ prosebně jsem se na ni podíval a ona mi položila svou ruku na mou.

„Jistě?“ usmála se.

„Moje manželství prochází vážnou krizí. Marie, má žena, je proti sňatku a nebudu vysvětlovat, z jakých důvodů. Byl bych rád, kdyby Sylva začala svůj život bez ohledu na to, co si o tom její matka myslí. Chápete mne?“

Zadívala se na mne a chvíli přemýšlela.

„Chápete mne?“ zeptal jsem se znovu a stiskl jí ruku.

„To je těžká věc. Nerada bych se pletla do problémů jiných lidí. Vaši paní jsem tu několikrát viděla. Nezdá se mi, že by se s ní nedalo rozumně promluvit. Zkusíme to.“

„Ano. A pak uvidíme.“

Uvědomil jsem si, že jsem ji zatáhl do našich rodinných problémů a tak jsem se zase vrátil a zaklepal na dveře.

„Rád bych to vzal zpět. Já si ty záležitosti vyřeším sám,“řekl jsem, „chápu to,vážím si vaší nabídky.“

Usmála se a stočila oči ke svým spisům.

Rozhodl jsem se, že zkusím s Marií promluvit. V každém případě, i když riskuji, že vybouchne mezi námi konflikt. Jsem dost silný, abych i v takovém případě obstál? Mám strach. Ano, mám strach, protože Marie není moje pacientka, ale manželka, a tak jsem vůči ní v jiné pozici.

Na balkoně viselo právě vyprané prádlo. Zazvonil jsem.

„Nemáš klíče?!“ zavolala na mne z okna ložnice. Zavrtěl jsem hlavou a ona mi hodila svazek klíčů na trávník. Vyjel jsem nahoru výtahem a ona stála mezi dveřmi.

„Gruntuji,“ řekla celá upachtěná, ale viděla jsem na jejích očích, že je spokojená. Vešel jsem dovnitř. Celý byt voněl čistotou a věci byly na svém místě. Usedl jsem v kuchyni ke stolu a ona hned chystala jídlo.

„Sylva mi volala, že jsi byl u ní. Udělal jsi dobře.“

„Vypadá spokojeně. A proč za ní taky častěji nezajdeš?“

Zkusil jsem to a reakce byla ta, že se ke mně prudce otočila.

„Ty víš. Neptej se mne. Už ji chytili a drží ji ve svých spárech.“

„Kdo?“

„No, Olda a jeho matka. Každý den za ní dolézají. To víš, ona je sama a těší se, jak bude vychovávat našeho vnuka. Třeba nám ho někdy půjčí. Co myslíš?“

Její hlas zněl jako motorová pila a byl plný zášti a nenávisti.

„Marie, nesmíš to tak brát. Nesmíš se na to dívat takovým způsobem. Sylva se vdá a bude mít svou rodinu. Je to přeci normální,“ snažil jsem se ji domluvit.

„Jsem už z toho unavená. Všechno se změní. Nejsem zvyklá přijímat změny.“

To byla její řeč a já jsem měl pocit, že spíš, než by se smířila, rezignuje. A to je špatné. Za tou rezignací se skrývají temné síly, které při nejbližší příležitosti vylezou na povrch jako démoni hněvu, zla, sobectví a nepochopení.

„Nebudou to tak velké změny,“ řekl jsem klidně. Pokrčila rameny. Tedy o změny ji nešlo, pomyslel jsem si.

„Musíme koupit nějaké věci,“ řekla.

„Jaké věci?“

„Kočárek a tak.“

„No, raději se dohodneme s paní Kučerovou a Oldou. Třeba už něco koupili. Abychom zbytečně neutráceli peníze.“

Vrhla na mne pohled, který nezapomenu.

„Já se nikdy nebudu radit s tou ženskou, co je dobré pro mé vnouče,“ řekla pomalu a důrazně.

„Budeš muset, protože to bude také její vnouče,“ odpověděl jsem věcně.

Ztichla a chvíli se dívala do stropu. Určitě přemýšlela, zda má roztočit ten celý cirkus znovu anebo raději mlčet a podvolit se realitě. Chvěly se jí rty, jakoby nabírala k pláči. Ale já jsem věděl, že nesmím projevit soucit, protože by na mne pověsila všechny ty své nesmyslné trýzně a pak šla třeba ke kadeřnici.

„Dobře. Souhlasím. Tak ji zavolej,“ řekla.

„A proč ji nezavoláš ty? Určitě si lépe porozumíte, nerad bych dělal mezi vámi prostředníka.“