26.08.2019 18:02

 

Večer jsem šel domů. Z dálky jsem viděl, že ve všech pokojích je zhasnuto. Vešel jsem do domu, vstoupil do výtahu a vyjel do našeho patra. Odemkl jsem dveře a vstoupil do bytu. Rozsvítil jsem a uviděl spoustu krabic a věcí, připravených k odvozu. Sedl jsem si na židli a pozoroval náš, jindy tak útulný byt. Snažil jsem se být klidný. V zámku zašramotil klíč a poznal jsem Mariin parfém. Stanula mezi dveřmi. Nemusel jsem ani příliš studovat, co se v ní děje.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se.

„Stěhujeme se,“ řekla stručně.

„A kam?“

„Vyměnila jsem tento byt za dva menší.“

„Proč? A bez mého souhlasu? Už toho mám dost,“ zvýšil jsem hlas a na to nebyla zvyklá. Zkoprněla.

„Tak mi to vysvětli, proč jsi tady udělala ten cirkus?“

„Rozvádíme se,“ řekla stručně, když nabrala klid.

„Ano? Že o tom nic nevím.“

„Byla tě navštívit moje advokátka a ty jsi ji vyhodil.“

„Jistě, když přijde v pracovní době. Marie, ty jsi opravdu blázen. Nejsem dva dny doma a ty převrátíš všechno vzhůru nohama. Já vůbec nechápu, co se ti v hlavě děje. Všechno zrušíš, uklidíš ten binec a potom uvidíme, co bude dál.“

„Chtěla jsem se s tebou smířit,“ začala.

„Marie, Marie, ty si myslíš, že všechno, co je mezi námi, pochází pouze od tebe? Z tvé vůle? Myslíš si, že můžeš se mnou jen tak manipulovat a postrkovat mne z místa na místo? Dělat si z mého života jen to, co sama uznáš za vhodné? Jak si to vůbec představuješ?“

Uvědomil jsem si, že na ni křičím.

„Neřvi na mně,“ řekla s nebezpečným tónem a bouchla do stolu.

„Chovej se ke mně slušně,“ řekl jsem.

Podívala se mi do očí a její pohled byl tvrdý, až mne zamrazilo.

„Dobře, Marie, Já sám se k tobě budu chovat slušně. A to tak, že rozvod nepřipustím. Nejdřív musíme dát do pořádku život Sylvy a Petra. A ty nebudeš do toho vnášet ty svoje maloměšťácké úvahy. Až potom, co budou děti zabezpečeny, se rozhodneme, jak budeme pokračovat. Rozhodneme se v klidu a pokoji. Naše manželství buď tuto krizi přežije anebo nepřežije. Ale já jsem si jistý, že až Sylva bude mít svůj domov, že se to i mezi námi uklidní.“

„To není jen kvůli Sylvě,“ řekla.

„Ne, není to jenom kvůli Sylvě,“ upřesnil jsem.

Chvíli jsme mlčeli a já jsem viděl, že je zmatená. Najednou si uvědomila, co udělala, možná ve zlosti, možná i z hloubi vlastního přesvědčení. Pak se znovu na mne podívala. A já zjistil, že všechen cit, který jsem k ní choval, vyprchal. Nemohl jsem za to ani já, ani ona.

Byl to konec? Sám jsem to nedokázal odhadnout. Dostavil se klid, ledový klid, zbavený všech pozitivních i negativních citů a přitom to nebyla lhostejnost.

„Chalupu jsem nakonec neprodala,“ řekla, „můžeš tam klidně jezdit. Stejně jsem ji koupila kvůli tobě,“ řekla tiše.

„To jsi hodná, že jsi na mne myslela. Tak to tady dej do pořádku. A hlavně trochu přemýšlej, než zase uděláš nějakou hloupost. Je tu nějaká postel, na které se dá spát?“

„Všechno je rozmontované,“ řekla.

„No, tak nezbývá nic jiného, než abychom si našli nějaký hotel. Co říkáš?“

„Dobře,“ řekla jen.

Blížila se půlnoc, když jsme konečně našli hotel, který měl k dispozici jeden dvoulůžkový pokoj. Byli jsme unaveni, velmi unaveni, ale já jsem se rozhodl, že to přestojím. Nesmím dovolit, aby se naše manželství rozsypalo jako domeček z karet. Jen tak! A Sylva? To byla jen záminka, rozbuška. Nic víc. Na ni Marie demonstrovala svou nespokojenost, neschopnost se postavit čelem k problémům a k zakrývání pravého stavu věcí, jak to v posledních letech dělala. Ulehli jsme vedle sebe, a aniž jsme se jeden druhého dotkli, usnuli jsme.

Ráno jsme na recepci zaplatili nocleh a Marie jela tramvají domů.

Ráno bylo chladné. Na kořeni jazyka jsem měl nahořklou pachuť. Svět jakoby znehybněl. Šel jsem pomalu po chodníku, v kapse svíral klíče a čekal, jak rozhodnu ve svém svědomí I citu o odemknutí našeho domova. První dotek slunce na tváři znamenal, že podniknu pěší výlet do práce městem. V obou případech mohu přijít o klid se stejnou pravděpodobností, ale při druhé variantě bych alespoň mohl oddálit další konflikt.

Anebo taky ne.

Na konci ulice se objevila tramvaj. Spěchal jsem na nástupiště. Ta moje dilema vyřešila. Počkal jsem, až se tramvaj přiblíží, otevře dveře a já jsem nastoupil. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Uvnitř sedělo jen pár lidí, kteří, podle jejich vzezření, nikam nepospíchali, nebo neměli žádný zvláštní cíl.

Přímo naproti: nejspíš vyhazovač z nočního klubu. Vrací se z noční směny. Je cítit kouřem… Potom dva důchodci, dívají se z okna a mlčí. Po pravé straně kluk o něco mladší než Petr. Kus dál ode mne – žena. Tak kolem čtyřicítky. Pozoro­val jsem odraz jejího obličeje v protějším skle. Nic moc, ale ušla. Možná si všimla jeho pohledu, protože se usmála…

Jsem tak unavený, pomyslel jsem si. Ten vnitřní zápas mne vysiloval, okrádal mne od zbytků energie, a hlavně mi nedovolil pociťovat krásné nálady. Snažil jsem se zachytit myšlenkou i očima o nějaký bod, který by mi otevřel nitro. Ale všechno bylo šedé, všední, stále opakující se.

Ještě dvě stanice pomyslel jsem si a zavřel jsem oči. Bylo mi už lhostejné, jestli s Marií budu pokračovat dál nebo nebudu. To už nebylo podstatné. Jediné, co mi opravdu nyní vadilo, je ztráta duševní rovnováhy a nebyl jsem si opravdu jistý, zda konflikty v rodině jsou jediným spouštěčem stavu, v jakém se ocitám.

Tramvaj zastavila. Otevřel jsem oči. Slunce už naplno zalévalo svým jasem celou ulici a lidé, kteří teprve nyní míří do svého každodenního života, nastupovali a tlačili se jeden na druhého.

„Nemůžete se trochu posunout?“ zasyčela na mne nějaká žena, která vláčela v rukou tašky.

„Jistě, paní,“ řekl jsem a usmál se na ni. Šlehla po mně pohledem, až ve mně hrklo. A možná právě tato, jindy tak bezvýznamná příhoda a krátký střet plný zloby rozhodl. Vystoupil jsem na další stanici a šel jsem do práce. Šel jsem přes vrátnici po nádvoří s vysokými starobylými stromy, prošel jsem malým tunelem, který byl průchodem do dalšího areálu. Z nemocniční budovy vycházely sestry a zdravily mne. Usmál jsem se na každou jednotlivě. Už jsem nepochyboval o správnosti svého rozhodnutí, na jehož počátku jsem prožíval takové nejistoty a utrpení. Rozvod nepřipustím, dokud mé děti budou závislé na pomoci. Marie se musí stejně, jako já, snažit pomoci, naučit Sylvu být matkou a uspořádat její domácnost. Ať se děje, co se děje, budu bojovat za věci, které mají skutečně význam.

Uvědomuji si, že mnoho riskuji. Moje psychika není tak odolná, ale musím se posilovat. V těchto myšlenkách jdu po  dlouhé chodbě do své ordinace na židli sedí pan Hrubec.

„Příteli,“ říkám mu a podávám mu ruku. Usmívá se na mne.

„Pojďte se mnou,“ vzal jsem ho kolem ramen.

Otevřel jsem dveře do ordinace a dýchal na mne charakteristický vzduch nemocnice se směsí s čerstvým jarním vzduchem.

Posadil se na židli, a zatímco já jsem si připravoval karty, on se na mne zkoumavě díval a pak řekl z ničeho nic něco, co jsem měl slyšet.

„Někdy se člověku stane, že má pocit, jako by ho všechno opouštělo, zrazovalo a ničilo. Ale i to je cesta, jak si všechno správně uvědomovat a hledat cestu ven z toho pekla.“

„Zatím ji nenacházím.“

„A snažíte se opravdu poctivě?“ usmál se a oblékl si košili.

„Dřív mi nevadilo, když jsem mezi zlými lidmi. Prostě jsem se od toho odpoutal, neposlouchal jsem, ale dnes to chápu jinak.“

„Jsou lidé, kteří nikdy nepřemýšlí o sobě. Řídí se podle toho, co vidí a slyší a to má pro ně význam na každodenní přežití. Pachtí se za svými potřebami, a když je uspokojí, cítí se šťastni.“

„Takových je mnoho,“ zasmál jsem se.

„Ano, bez rozdílu vzdělání, společenského postavení, výše inteligence, ta dokonce nemá s tím vším nic společného. Najdete je mezi profesory i žebráky. Ale pro člověka, který je na cestě, a podotýkám, že si to nemusí ani uvědomovat, je takový způsob život, do kterého ho tlačí zájem okolí, těžký, plný utrpení. Cítí se vyvržený, okolí mu dává najevo, že je jiný a jemu ubližuje, že se neumí a není schopen zařadit. Ale vy jste stále ještě začátečník. A proto stůněte.“

„Nerozumím,“ řekl jsem popravdě.

„To nevadí,“ usmál se a poplácal mne po rameni, „jednou to pochopíte a nebude to cesta lehká.