Cesty 13. kapitola
XIII.
Bylo mi to jasné. Jsem součástí Robertova života, jak to chápe on. Ale já to chápu jinak. O tom ho ovšem přesvědčovat nebudu. Mohu se snad rovnat slunci a hvězdám na obloze? Snům, které sní muži o ženách? Robert chvíli zamyšleně bloumal po místnosti a pak se zeptal, zda by mi vadilo, kdy se chvíli natáhl a třeba si i zdřímnul. „Víš, řekl, „chtěl bych být večer plně při smyslech, protože musíme vyřešit něco, co se snad ani vyřešit nedá." „Proč ne?“ souhlasila jsem. Natáhl se, tak jak byl ustrojený na gauč, trochu si srovnal polštář pod hlavou, přikryl se ledabyla pokrývkou a zavřel oči. A já po chvíli zjistila, že Robert leží na gauči a skutečně spí.
Sedím před zrcadlem a dívám se na sebe. K tomu popíjím kávu. V zrcadle se odráží vše, co je i není v místnosti. V něčem je to pořád stejné - obrácené odrazy skutečnosti. Není to tak i s láskou? Neodráží zrcadlo mého srdce jen to, co chce vidět? Té myšlenky se lekám. Posouvám potichu židli, abych viděla na spícího Hynka. Neudělala jsem někde chybu, když mne nevzal do svého skutečného světa a až odejdeme z tohoto domu, budu pro něho jen sen? Chápu, že si na něco tak zásadního netroufá, protože neví, co by dělal dál. A vím to já?
Roberte, ale já nemohu snít, musím pracovat, brzy mne čeká další studium a musím se sama uživit, když mne opustil manžel. Ty mne lákáš na ty své ostrovy. Na ty jsem se chytila už v létě. Ano, prodělala jsem změnu, která mi prospěla a pomohla překonat krizi, ale ty máš jiné povolání. Tvou výhodou je, že jsi muž, tvou nevýhodou je, že jsi inteligentní a poctivý člověk, který se raději nechá bít pro pravdu, než by žil pohodlně ze lží, jako mnozí ostatní. Možná, že právě proto hledáš to spočinutí, které ti vynahrazuje lásku a vděčnost. I já jsem ti za mnoho vděčná, ale kdybych ti to projevila, zacpal bys mi nejspíš dlaní ústa a upřel ne mne ten svůj pohled.
V místnosti se trochu setmělo a vypadalo to, že se dá do deště.
Roberte, drahý, už nyní vím, že si budu pamatovat všechno: jak jsi mi podával jablka, jak jsi naléval víno a jak jsi bral mou ruku do své. A pak samozřejmě i to ostatní, co teprve musím ve své fantazii znovu prožít, abych to správně pochopila a zařadila do klíčových momentů svého života. Někdy jsou to jen takové malichernosti, ale patří do času a prostoru lidského štěstí, ne jakéhosi filozofického pocitu. Při nich se chvěje srdce, otvírá duše ke sdílnosti, začíná akt lásky…
Spíš a já vím, že si budu pamatovat vše tak samozřejmě, jakoby se to mělo opakovat zítra, pozítří, za týden, měsíc, či rok. Ale tak to určitě nebude. Do oken se opřel vítr a zabubnoval déšť. Robert otevřel oči a pak pohlédl na mne. Seděla jsem stále před zrcadlem, jakoby ta zrcadlící plocha byla klíčem k pochopení zásadní otázky: Co bude dál?
„Kde jsem?“ zeptal se trochu nejistě.
„Chceš kávu nebo čaj?“ odpověděla jsem věcně na jeho otázku.
Posadil se. „Dal bych si neslazený čaj a něco k tomu,“ řekl, když konečně vstal. Urovnal za sebou postel a narovnal i polštáře.
Postavila jsem konvici na vodu a připravila dva hrnky. Robert se posadil ke stolu a pak prohlásil: „Je tady poněkud chladno, asi bych si měl vzít košili.“
„Máš ji v koupelně,“ odpověděla jsem a jala se dělat pořádek na stole v pokoji.
„Jsou to jen obyčejné věci, myslím to, co právě děláš, ale já vím, že na ně nikdy nezapomenu, Ilono,“ prohlásil ve dveřích koupelny. Zápasil s knoflíčky na rukávech a tvářil se jako člověk naplněný láskou, který vidí všechno v neobyčejných barvách a souvislostech, a přitom se snaží všechno si zapamatovat. Jakoby chtěl později skládat vzpomínky na všechny ty okamžiky, až láska vyprchá.
Neptala jsem se ho na žádné podrobnosti, ani na život, který vede. Nechce se mi o tom uvažovat. Je to přitom ale černý mrak, jenž mi leží na prsou a tísní mne. Nechtěla bych, aby si toho všiml, proto jsem raději přešla na problematiku automatických textů. Podíval se dlouze do prostoru, pak na mne a nakonec si zapálil cigaretu, jednu z těch mých. Zapálila jsem ji také a sedla si k němu.
„Bude ti to připadat nepravděpodobné,“ začal trochu opatrně.
„S tebou je všechno nepravděpodobné,“ zasmála jsem se. Robert se napil čaje, ale jen proto, aby udělal dramatickou pauzu a také proto, aby napnul mou zvědavost.
„Vysvětlím ti to jednoduše. Dokáži se spojit se svým nadvědomím či podvědomím. Lidi to mate a myslí si, že to je podvod. Ale ty jsi četla můj deník a v těch textech jsou některé věci napsané automaticky.“
„Myslíš ty, které jsou tak trochu nesrozumitelné, přitom ale krásné?“
„Ano, nejspíš to jsou právě ty.“
„No já se zeptám jinak. Jsi šťastný?“
„Myslíš teď? Odpověděl na mou otázku a pozorně se na mne zadíval.
„Tak, vůbec…“
„Lidsky?" zatvářil se poněkud nechápavě.
„Ano.“
Nasál dlouze cigaretový kouř a pak ho vydechnul do prostoru.
„To je jak s tím kouřením. Chtěl bych žít jednodušeji, nemít spoustu problémů a starostí, ale to prostě nejde. Všichni jsme osudově zasazeni do určitého rámce dění. I ty.“
„Myslím si, že jsi dost neobyčejný člověk a přitom žiješ obyčejný život. Proto jsem se ptala, jestli to jde být šťastný.“
„Každý člověk je svým způsobem neobyčejný. Ty také, Ilonko.“
Potěšilo mne, že mé jméno vždy vyslovuje s něhou a vážností. Avšak, vyhnul se odpovědi na mou přímou otázku. Možná byla příčina v něm samém. Kdysi jsem se setkala s člověkem, který uměl automatickou kresbu. Byl to léčitel. Učil mne to. Když jsem to zkoušela, měla jsem pocit, že mi tuhnou nohy.
Když jsem se s ním stýkala, měla jsem divné sny. Lidé o něm říkali, že je černý mág.
„To máš těžké,“ vytrhnul mě z mých úvah pojednou Robert. „Jsou výjimeční jedinci, kteří mají výjimečné schopnosti. Ale štěstí jim to nepřináší. Štěstí je něco, co na tebe buď sedne, nebo tě to mine.
„Když jsem četla tvůj deník, překvapovala mne tvá smyslnost, způsob, jakým jsi to vyjadřoval. Nějak se mi to k tobě nehodilo."
Robert se rozkašlal, zamáčknul do popelníku cigaretu a pak na mne pohlédl s nelíčeným údivem. „No promiň,“ pronesl a opět si mne důkladně prohlédl, ale ty jsi ztělesněná smyslnost sama. Způsob jak mluvíš, jak se nosíš, jak se chováš, dokonce jak se oblékáš. A vůbec, o čem myslíš, že život na zemi vlastně je? O lásce? To je jen předehra k tomu, co většinou následuje. O práci? Také ne, které zvíře – není-li nuceno - pracuje. Jenom člověk. O potřebě moci?“ To je jen další nepřirozený projev sexuálního pudu člověka. No, a když se dáš na studium nebo dokonce filozofii, tak v konci zjistíš, že je to jen únik z ústřední otázky – co je smyslem života?"
„No a co je podle tebe smyslem života“ zeptala jsem se mírně vyvedená z rovnováhy.
„Co by bylo?“ dal se do smíchu Robert. To je otázka, kterou už řešili miliony lidí před námi. Já si však myslím, že odpověď je jednoduchá – život sám. To znamená narodit se, pokud možno dospět, dát život dalším jedincům svého druhu, postarat se, aby i oni dospěli, a pak zemřít, jinak by to nemohlo na zeměkouli fungovat.“
Nastalo ticho. Cítila jsem, že v tomto směru nechci s Robertem polemizovat. Dívá se na svět očima člověka, který má blízko k přírodě, a to, že naše setkání není dílem rozumu, ale čehosi mimorozumového, jsem chápala i já. Asi má pravdu v tom, za vším stojí základní instinkt zachování života - sexualita.
Robert vylovil z mé krabičky další cigaretu, zapálil si a pak se slovy – „promiň, já když mluvím, tak nemyslím“ – nabídl i mně a já neodmítla. Soustředil se očividně na jednu věc a nakonec se otázal:
„Podívej, kdo z nás dvou zorganizoval tohle setkání?“
„Já,“ řekla jsem naoko provinile a tušila, že nyní chce o tom mluvit.
„Správně. Chtěla jsi vědět, zda naše setkání a to ostatní bylo jen náhodné, nebo to mělo větší, hlubší smysl.
„A mělo?“ zeptala jsem se.
„To ti nejsem schopen říct. Ale řeknu ti něco jiného. Dlouho jsem o tom přemýšlel. V životě můžeš udělat jen jedno zásadní rozhodnutí – poslat někoho, tedy své dítě, vědomě do života. To ostatní se stejně stane i bez tvého přispění. Myslím si, že zbytečně mnoho přemýšlíš. Tohle setkání je něco jako obraz, který společně malujeme. Může být hezké, barevné, veselé, vzrušující, nebo strávíme většinu času přemýšlením a hovory o tom, zda a jak začít. Ale já rád řeším věci odzadu. To, že jsme se sešli, ještě nic neznamená, myslím tedy citově, protože to naše setkání je tak či tak pracovní. Mě zajímá zadní hranice – až kam jsme schopni v tom vzájemném sbližování zajít.
„Máš na mysli, zda se spolu vyspíme?“
„Tak jsem to sice neřekl, ale je to ta klíčová otázka.“
„A musím odpovědět hned?“
„Nemusíš…“
Robert uchopil svůj hrnek čaje a dlouze se napil. „Na takovou otázku nemusíš odpovědět nikdy,“ prohlásil s neochvějnou jistotou a dodal: „Už skoro není vidět, milostivá. Co bude další číslo programu?“
Vzal mne za obě ruce a přitáhl k sobě.
Měla jsem pocit, že v jeho očích se zaleskly hvězdy, ale možná mu jen slzely oči od cigaretového kouře.
„Uklidíme na stole a já nachystám něco k večeři. Chtěla bych, aby tento večer byl v mém i tvém životě výjimečný.“
„Tak to nemusíš nic chystat, stačí, když zapálíš svíčky nebo rozděláš oheň v tom krbu, a pak si sedneš naproti mně. A budeme si jen hledět do očí.“
„Kdybys to nebyl zrovna ty, kdo mne napomínal, že láska prochází žaludkem,“ podařilo se mi konečně tak nějak volněji a nenuceně něco pronést.
„Máš pravdu… jako obvykle, Ilonko. Stejně jsem ale zvědavý, jak dnešní večer dopadne.“
„Vydrž, to je velké překvapení…“
Robert se narovnal na židli a pak poznamenal: „Jasně, už se těším."
„A jak moc se těšíš?“ nedalo mi to.
„Chceš to slyšet od neznámého básníka?“
„Ano, moc.“
Robert se zamyslel a chvíli něco psal do poznámkového bloku. Pak se zhluboka nadechnul a řekl jen: „Poslouchej!“
Jak na svou lásku, co jsem měl
Jak na své květy pozdní
Já zpívat tobě vždycky chtěl
Však byl jsem skřítek vodní.
Teď když jsem prvně oněměl
A ty jsi měla snění
Já větší krásu neviděl
Můj stud se v úžas mění.
„Tak nevím,“ vydechla jsem, „zda je to pocta nebo nějaká skrytá narážka.“
„Tak nevím,“ prohlásil Robert, „kdy se to konečně rozhodneš zjistit.“
Blížil se večer a já jsem měla opravdu něco připraveného, co Robert nemohl tušit. A jak se tak povaloval po židli a díval se, co připravuji, měl výraz bezstarostného playboye. Docela mě potěšilo, že je tak uvolněný, a považovala jsem to za svou zásluhu. Krájela jsem rohlíky, a ta malá kolečka zdobila vším, co jsem našla v lednici – sýrem, šunkou, rajčaty, hráškem. Snažila jsem se, aby mé výtvory byly pěkně barevné.
„Co to bude?“ zeptal se.
„Hraju si, jak vidíš.“
„To máš pravdu, ty si pořád hraješ,“ řekl a zadíval se z okna.
Pomalu se stmívalo a já si říkala, že každá taková chvíle je vzácná. Poskládám si je do mozaiky a budu z nich žít, dlouho žít. Chvíle s Robertem jsou neopakovatelné a zvláštní. Má ohromnou fantazii a jeho nálady jsou jemně řečeno proměnlivé. A přesto mně to nevadí, protože mne to udržuje ve stálém, i když jen v mírném napětí.
Dokončila jsem ty miniaturky, poskládala na talíř a dala na stůl.
„Roberte, ne, abys je začal pojídat. Počkáš, až řeknu.“
„Až řekneš co?“ ohradil se Robert a opět jsem cítila, že mě provokuje.
„Mám obavy, že už nemáme víno.“
„Zbytečné obavy,“ mávnul ze široka rukou a vstal, "mám v autě ještě tři láhve.“
"Já mám strach," přiznala jsem se zcela bezděky.
„Tak je přines,“ padlo rozhodnutí z mé strany.
Když odešel, rozsvítila jsem svíčky, postavila na stůl skleničky a před krbem jsem rozložila polštářky.
„Co to děláš?“ zeptal se hned poté, co se objevil ve dveřích s láhvemi vína.
„Zapal v krbu.“
„Rozkaz, paní šéfová,“ prohlásil, když postavil víno na stůl. Sebral ze stolu krabičku zápalek a hnal se ke krbu. Zřejmě to nedělal poprvé, protože oheň krásně vzplanul.
„Tak, teď si sedneme na polštářky a budeme se dívat spolu do ohně,“ oznámila jsem mu melodickým hlasem, protože v jeho očích se zračily zřejmé rozpaky.
„To budem sedět na zemi?“ zeptal se téměř zděšeně.
"A jak sis to představoval?"
„No, složíme ten gauč, dáme před něj zpátky ten stoleček, na něj postavíme sklenky a víno, ty tvé jednohubky a budeme hledět do ohně. Já na zemi sedět neumím, a když, tak mě začne bolet v zádech.“
„Tak to si můžeme povídat rovnou v posteli,“ zareagovala jsem poněkud podrážděně.
„Jistě, ale v posteli zase neumím jíst ani pít,“ bránil se Robert.
„Napadlo tě někdy, že oheň má spoustu barev?“ pokračovala jsem v rozhodnutí prosadit si svou představu posezení u krbu.
Podíval se na mne. „Je hezké se ti dávat do očí, když se v nich odráží ten oheň. Jenže já už nejsem žádný mladík a vůbec…“