12. část
12. část
Zatímco se ti dva chystali k práci, já jsem se rozhodl, že se projdu. To ten kraj mne lákal k sobě a já poslechl vnitřní hlas. Překvapilo mne, jak svítilo slunce! Ani chladný vzduch, který dosud vanul z kopců, nebyl na obtíž. Cítím se výborně. jako by ze mne všechna tíha spadla. Ve srovnání s obdobím, které jsem sotva nedávno tak těžce prožíval, jsem šťastný. Ano, šťastný a nemyslím na problémy ani své, ani jiných lidí. Ať se podívám kamkoliv, ze všech stran jsem obklopen krásou přírody a léčivým tichem. Tu a tam se ještě dostaví tíseň, provázená strachem z pocitu bezvýchodnosti a neodvratitelnosti nastalého chodu současných a budoucích událostí. Ale, před mýma očima se vypínají zalesněné kopce, na jejichž vrcholcích leží sníh. Možná, že moje nadšené pocity vyplývají z toho, že celé dny, když jsem doma, hledím z okna na jeden strom a rok co rok jsem svědkem jeho vzkříšení a klesání do spánku na podzim. Ale teď, vděčně přijímám dar, který na chvíli vytrhl mou mysl z pochmurných úvah. Vím, že to nebude trvat věčně. Ale něco mi říká, že si musím takové chvíle pamatovat, abych měl později z čeho žít. Uvědomuji si, že čas se valí kupředu jako dravý proud. Unáší s sebou lidské bytosti a utápí v nesnesitelném hluku nejhlubší lidské myšlenky. A já bych tak rád, alespoň na chvíli, spočinul na tichém místě, vzdálený světu, tiše usazený na travnatém břehu, abych mohl pozorovat to ohromné divadlo s klidným úsměvem. V tom shonu měříme své životy pouze malinkým měřítkem. Odkud Hrubec a lidé jemu podobní čerpají svou velikost? Z jakého pramene? Odkud se tu bere a kam až sahá? Žije tak skromně, je nenáročný a tichý, jako by střežil nějaké tajemství. První chvíle našeho setkání se mi vryla hluboko do paměti. A přitom jsem se s ním setkal tak neočekávaně, přišel tehdy sám. Ani se nesnažil o nějaké běžné formality. Cítil jsem, pod jeho pohledem, jak vystupují veškerá má provinění i veškeré mé nejistoty napovrch a jak odhalil jejich příčinu. Z jediného mého pohledu uhodl, jak žiji. Ale já ho nemohu následovat, i když mne to vábí vejít do jeho světa. Jak bych pak žil ve svém světě? Všechno by zaniklo, o tom jsem přesvědčen. Všechny mé, i když nyní chabé ambice, i utrpení, kterým procházím s ostatními lidmi. Můj vnitřní neklid, který se čas od času mění v hněv, by se proměnil ve snášenlivost. Je možné, docela možné, že bych život začal konečně chápat v jeho celé podstatě a nač by mi byla celá věda? A mohl bych pak vykonávat své povolání? Měl bych vůbec ještě, mezi ostatními lidmi, kteří tak nepřemýšlí, nějakou budoucnost?
Musím se vrátit, pomyslel jsem si a chvíli jsem se zastavil, abych si zapamatoval to místo a dočerpal energii. V takovém osamělém tichu v přírodě se člověk cítí svobodně. Ve společnosti krásných stromů cítím mnohem upřímnější přítomnost než ve společnosti mnoha lidí, byť jsou mi blízcí. Je příjemné jarní období, myslím si. A všude leží zbytky sněhu, přes který se už prodírá zeleň. Slunce svítí na všechno kolem. A čas tiše míjí. Minuta za minutou. Moje mysl spočívá nehybně mezi stromy. A já čekám, nyní si to uvědomuji, na příchod krásných vnitřních nálad, které se křehce dostavují a zase odlétají jako pavučiny ve větru. Jsou tak jemná a nepatrná, že se o nich nedá nahlas mluvit. Ale už mám zkušenost, že když si je v sobě nasbírám, budou v mém srdci a já získám vnitřní naději.
Došel jsem k nim přes zpátky přes kopec. Seděli proti sobě u stolu a popíjeli čaj. Můj syn, pomyslel jsem si, je nyní tou studnou, kterou je nutno naplnit dobrou a nezkaženou vodou.
„Ahoj tati,“ zamával na mě a pan Hrubec s úsměvem kýval hlavou.
„Na procházce?“ zeptal se a žvýkal přitom sousto buchty.
„Je tu krásně,“ řekl jsem a nalil jsem si z termosky trochu teplého čaje.
„Tak krásně, že se člověku ani nechce odcházet,“ řekl vážně a zadíval se na kopce.
Zahrada byla upravená a uhrabaná.
„Teď by paní mohla sázet. Bazalku, mátu, nějakou tu zeleninu na polívku a možná rybíz. Ten vám zasadím já.“
Dojedl a dopil čaj.
„Tak, abych šel domů. I moje hospodářství potřebuje trochu péče.“
Přicházelo poledne. V tom tichu bylo zase slyšet kostelní zvony. Seděli jsme se synem a mlčeli. Naše oči se najednou setkaly.
„Táto, co bude dál se Sylvou?“ zeptal se a já jeho otázku chápal jako starost o sestru. Ale, jak jsem se později dozvěděl, bylo v tom daleko víc. Byla v tom otázka, co bude, když si děti začnou žít svůj vlastní život.
„Bude žít dál svůj vlastní život. Dostuduje a bude vychovávat své dítě. My ji budeme pomáhat. Nic víc nemůžeme udělat.“
Je mi ji najednou líto. Vstávám od stolu, aby Petr neviděl slzy svého otce. Ale necítím už ten bezmocný hněv.
Celý den jsme pracovali a skoro jsme spolu nemluvili. Blížilo se pozdní odpoledne. Brzy podivná hodina soumraku zastínila kraj. Začali jsme se chystat domů. Padla na mne tíseň a obava a v tu chvíli zazvonil mobil.
„Prosím vás přijeďte rychle domů,“ volala Marie rozrušeným hlasem.
„Co se stalo?“ vyhrkl jsem a krve by se mně nedořezal.
„Sylvu odvezla záchranka. Samovolný potrat,“ rozplakala se. Celý jsem se roztřásl. Klesl jsem na lavičku. Nebyl jsem schopen ani slova, ani gesta.
„Co se stalo?“ přispěchal Petr.
Podal jsem mu mobil a Marie mu znovu opakovala to, co řekla mně. Já jsem cítil tak hroznou úzkost, že jsem byl zcela ochromen. Strach o svou dceru. Strach, který mi sevřel hrdlo a já jsem obrátil oči k nebi. Ale najednou, místo té smrtelné úzkosti, přišlo najednou zvláštní ztišení. A přes mé oči spadla clona, která způsobila, že jsem přestal vnímat okolní svět. Byl to je okamžik, jen malý okamžik.
„Jedeme,“ rozhodl jsem.
Marie seděla v křesle a v ruce žmoulala malou dětskou bačkůrku. Dívala se před sebe a oči měla zarudlé od pláče.
„Je něco nového?“ zeptal jsem se. Obrátila se ke mně.
„Bojují o její život a o život toho malého,“ řekla a sevřela bačkůrku do dlaní.
„Pojedu tam.“
„Nebudeš nic platný. Buď raději se mnou a čekejme na telefon.“
Sedl jsem si vedle ní a vzal ji za ruku. Teprve, kdy jsem viděl krabici s dětskými věcmi, které připravovala, aniž jsem si toho všiml, zachvátila mne opravdová lítost a žal, jak nikdy v životě. Objal jsem ji a rozplakal se na jejím rameni. Musel jsem to pustit ven, ten zadržovaný žal nad smrtí každého člověka, který kdy prošel naším špitálem. A opět, vzdor všemu, sedíme tu bezmocní nad osudem naší dcery a nemůžeme dělat nic, vůbec nic.
„Jak se to stalo?“
„Nevím, šla jsem za ní do pokoje, jestli nechce čaj…“
Ale nedořekla to. Obličej se jí zkroutil do bolestné grimasy a brada se rozklepala. Nemohl jsem to pochopit. Někdo cizí ublížil naší dceři a ona teď pro jedinou chvilku, platí a platí. Za sebe i za to dítě.
„Jestli je zachrání, udělám všechno, aby byl …“
Ale tuto moji myšlenku přerušil vážný hlas, který se ozýval z nitra.
„Neuděláš nic. Každý má svůj osud.“