26.08.2019 17:55

 

Zase jsem začal brát prášky na spaní, abych neměl noční můry. Ráno se probouzím unavený, jako bych nespal celou noc. Chybí mi pohyb a zdravá výživa, ale také mi chybí spoustu jiných věcí, které si nemohu dopřát. Je to naprostý klid a přeladění do harmonie. V pátek mi volala Marie, kdy pojedu, že upekla nějaké buchty. Řekl jsem, že nikam nejedu, ale vynadala mi a tak jsem jel domů pro buchty. Byl jsem překvapený, že Petr seděl u stolu a ládoval se,

„Ahoj,“ řekl jsem a nevěděl co říci dál.

„Ahoj táto,“ odpověděl mi s plnou pusou.

„A nehltej,“ napomenula ho Marie mateřsky.

„Táto, pojedu s tebou. Kdybys potřeboval pomoci.“

Jo, to je nápad.

„Jasně, upečeme si buřty na ohýnku.“

Petr vstal ze židle.

„Užijeme si to,“ řekl prostě a já věděl, že to dělá také kvůli mně.

Dorazili jsme brzy ráno, kdy je tam nejhezčí atmosféra. Petr vyskočil z auta.

„No to je bezva, táto. Sem budu jezdit s holkami.“

„Já ti dám holky,“ řekl jsem a vytahoval jsem z kufru věci. Ta Marie!

„Dáme si čaj, ne?“ navrhl Petr, když se rozhlédl po kuchyni.

„Můžeš na něho postavit,“ souhlasil jsem.

Seděli jsme naprosto sobě a pili čaj. Venku zpívali ptáci a slunce se drala lo do místnosti okny. Takové ticho!

„Táto, kdo je ten Hrubec?“ zeptal se mě najednou.

„Ale takový starý bylinkář. Stará se nám letos o zahrádku.“

„No, mamka říkala, že je úžasný.“

„Když si to mamka myslí…“

„A tobě vadí?“

„Ne, proč?“

„No, že fušuje doktorům do řemesla,“ řekl ironicky a poťouchle se usmíval. Aha. Marie si myslí, že na něho žárlím, či co.

„Koukni, někdo sem jde.“

„Nemusím, je to pan Hrubec,“ řekl jsem a dopil jsem čaj.

Vyšel jsem před dveře. Šel důstojně, opíral se o hůl a slunce měl v patách. Jeho postava byla zahalena tím ranním oparem a já pochopil, že neunesu tu jeho velikost a prostotu, s jakou chápe této svět. Tím popírá všechno, na co jsem se já upínal a hledal ve všech složitostech. V tu chvíli mi bylo líto, že jsem se kvůli němu zlobil. Já jsem se vlastně zlobil na sebe.

„Pan doktor už přijel a se synáčkem,“ řekl a podal mi ruku, „tak co, jak se vám líbí zahrádka?“

„Je to moc pěkný. Moc jsem vám vděčný.“

„Ale copak mně. Pro mě je to radost. Ale vypadl mi pomocník. Vzal si ho pánbůh,“ řekl lítostivě a usedl na lavičku před vrátky. Tak, Uhlíř už umřel, pomyslel jsem si s lítostí. Petr vyšel ze dveří a podal panu Hrubcovi ruku.

„A, mladý muž. Jako doubek. A zdravíčko mu slouží a sloužit bude. Chlapče, jestli si to nezkazíš, budeš mít dobrou budoucnost. Jen vytrvej, buď jako ten pramen vody v lese.“

Petr pokýval hlavou a usmíval se.

„Tak pojďte na čaj a na buchtu.“

¨“A zdali pekla buchty milostpaní?“

„No jasně.“

Hrubec usedl za stůl a vzal do ruky buchtu. Rozlomil ji vejpůl.

„A bude zase dobře, bude zase dobře,“ šeptal pro sebe.

„Vy prý sbíráte bylinky,“ řekl Petr, aby asi o něčem mluvil.

„Máš zájem o bylinky? No, sbírám, sbírám a je to čím dál těžší. Už nestačím. Brzy půjdu za Uhlířem. Jen ta zahrádka tu zůstane.“

„Vyprávějte nám něco,“ zaprosil Petr.

„A co? Co chcete slyšet?“

„Něco o vašem životě a tak.“

Pan Hrubec se zamyslel. Zakousl se do buchty a zapil ji čajem.

„Tak dobře. Nebylo to vždycky lehké, ale největším úspěchem mého života byla náhoda, že jsem se přistěhoval do tohoto kraje. Nejsem původně odtud. První, druhý i třetí rok jsem trochu strádal, než jsem se naučil rozumět způsobu života, který s tímto místem souvisel. Všichni mi říkali, jaké je to půvabné místo a že jsem jako na rekreaci, ale já musel nejdřív všechno vytvořit. Největší štěstí bylo, že jsem našel v lese pramen vody, tak čisté a lahodné, že byste ji těžko jinde hledali. Byl už tehdy dost bohatý. Bál jsem se zpočátku, aby nevyschnul, když tři léta za sebou padly sucha. Musel jsem o něj pečovat a zvykl jsem si na to. Další štěstí bylo, že jsem našel místo, kde rostly krásné velké maliny a ostružiny. Využívám listy na čaj a plody zavařuji. Někdy i zavařeniny prodám, když si lidé přijdou ze vsi. Sběr hub se mi stal koníčkem i potřebou, protože mám rád prostá jídla a masa jím velmi málo. Takové živobytí mi jde velmi k duhu. Co člověk potřebuje, než střechu nad hlavou a rozumné jídlo, které ho nasytí a neotráví celý organismus. Mléko, máslo a podmáslí od sedláka.“

Odmlčel se. Petr ho soustředěně pozoroval. Vypadal, jakoby se chtěl omlouvat.

„Nejsem zvyklý moc mluvit. Lidi se mi vyhýbají a většinou jsem sám. Tak promiňte mi tu prostou řeč.“

Petr zakroutil hlavou a pohladil ho po ruce.

„Bylo to moc krásné.“