Cesty, 10. kapitola
X.
.
Ale krásné dny skončily a nastal podzim. Chalupu jsem zazimovala a vrátila se do města. Konečně jsem také dostala přidělenu rubriku a to jsem mohla považovat za povýšení. Konečně, bylo to znát i na platě. Byt mám už zařízený a tak by mi nemělo nic chybět.
„Tak jak to dopadlo s tou velkou láskou?“ ptá se mne Milada, když jsme se zase smluvily na schůzce v kavárně.
„Nevím. Nějak to vyvanulo do ztracena.“
„Já bych na tvém místě něco udělala.“
„A co? On ví, kde pracuji a rozhodně, kdyby chtěl, tak by mne našel. Ale neudělal to.“
„A ty znáš jeho adresu?“ řekla spiklenecky.
„Vím, kde pracuje.“
„Tak mu napiš. Napiš mu, Ilonko a uvidíš.“
Sevřelo se mi srdce. Jistě, že není nic jednoduššího, než mu napsat. Ale pak budu očekávat odpověď a mé, nyní tak klidné a pohodové dny se změní v očekávání, zda najdu ve schránce obálku s dopisem.
„Ztratila bych klid,“ řekla jsem.
„Dozvíš se pravdu a bude to pro tebe lepší.“
Ale já nechci žádnou pravdu znát. Snít – to chci a nic víc. Jenomže mi ta rada zůstala v hlavě. Několik dní jsem odolávala pokušení a pak, jednou večer jsem zasedla ke stolu a začala psát.
Milý Roberte,
určitě tě můj dopis překvapí. A třeba si už na mne ani nevzpomeneš. Z těch několika dní, které jsme spolu prožívali na naší letní dovolené, se stala, alespoň v mých očích, taková letní přeháňka. A vzpomínky stále voní, však víš. Vrátila jsem se několikrát na ta místa, ale tvá okna zůstávala zavřená. Pak jsem dostala odvahu a požádala jsem tvého souseda, aby mi otevřel. Chtěla jsem se ještě jednou podívat do tvého domu a zopakovat si atmosféru, která se mi začínala vytrácet. Při té příležitosti jsem našla tvé zápisky. A četla jsem je. Četla jsem je několik večerů. A lituji, že jsem neměla více příležitosti tě pochopit.
Jestli si kladeš nyní otázku, co od tebe očekávám, pak na ni neumím odpovědět. Spíš tě vidím jako mlhavý obraz, který mi zůstal v myšlenkách a paměti a já nemám možnost se do něho ponořit.
Jestli však zůstaly mezi námi ještě nějaké otázky, které toužíme položit a odpovědět si na ně, pak bych byla šťastná, kdybychom se ještě jednou setkali. Řeknu ti to však upřímně – nechtěla bych, aby to kouzlo okamžiků pro mne zmizelo.
Tvá Ilona
Dopis jsem vložila do obálky, nalepila známku, napsala adresu. Blížil se večer a venku bylo sychravo. Rozmýšlela jsem se, jestli to mám nechat až na ráno, nebo se obléci a hodit dopis do schránky hned. Nakonec jsem se přeci jen oblékla a přeběhla ulici. Třeba bych si to rozmyslela a třeba bych toho nakonec litovala. Domů jsem už tolik nespěchala. Zítra ráno schránku vyberou a od té chvíle se odstartují dny čekání. Hra na lásku bude pokračovat. S ním nebo bez něho. Nyní jsem si zcela jistá, že jsem ji přijala a stala se součástí mého života. Třeba i pro to, že jsem vnitřně vyzrála a našla svou vlastní cestu srdce. Mám vzpomínky, mám zážitky. Jsou tak silné, že budu schopna z nich brát energii i v době, kdy se mi jinak nebude dařit navázat úspěšný vztah s jiným mužem.
Tato myšlenka mne zcela zaujala. Ale stále jsem váhala, zda mu mám napsat dopis. Z jedné strany měla Milada pravdu, měla bych udělat nějaký krok směrem k němu, z druhé strany jsem se bála, že ztratím své sny a tak jsem bojovala. Až do dne, kdy se ve schránce zabělalala obálka a já hned poznala, ve svém nitru, že je to dopis od Roberta.
Musela jsem si udělat kafe a zapálit si cigaretu, než jsem obálku otevřela. Celá jsem se chvěla, jakoby mi šlo o život. V jistém smyslu mi šlo o život, o ten, co je skrytý ve mně.
Ilonko,
píši ti ze své pracovny a je mi líto, že tu nesedíš se mnou - naproti mně. Nemusel bych nic psát, jen bych se díval do tvých očí. Viděl bych moře, viděl bych pláž s palmami, a viděl bych, jak kráčíme za měsíčního svitu bosky v písku a držíme se za ruce. A k tomu všemu by nám svítil měsíc v úplňku a tisíce hvězd. Na ostrově kdesi v jižních mořích, sami uprostřed vesmíru, jen ty a já. Cítím vůni moře a jemný vánek čechrající tvé vlasy, tvé letní šaty a mou košili. Můžeme se líbat? Asi ano, vždyť jsme dva poslední lidé na této planetě a žijeme jen pro sebe. Tak jako včera, jako dnes, jako i zítra. Odkládáš své šaty a rozepínáš mou košili. Nebráním se, protože již za chvíli vstoupíme do bran věčnosti. Všechno je to neskutečné, tak neskutečné… Svět pod námi se vlní, zatímco hvězdy se točí v galaktickém víru. A vše spěje k momentu, ve kterém jednou provždy splyneme láskou nejvyšší. A pak už nebude nic, zhola nic. Naše duše se vznesou na křídlech nesmrtelnosti, která nás zanesou mezi samé květy a motýly. Já budu otakárkem a ty mým pavím okem. Dříve než se tak stane, skládáme přísahu věrnosti, která je vstupenkou do rajských zahrad: „Vždycky jsem tě milovat a vždycky jsi mě milovala, a není nic, co by mohlo tuto skutečnost změnit."
Zatím se měj a věř mi, že pohled do Tvých očí byl tím nejkrásnějším, co jsem v životě prožil.
Tvůj Robert
Držím Robertův dopis v rukou a čtu si ho už po třetí. Nezklamal mne. Mám chuť si sednout a napsat mu vlastní rukou odpověď, zalepit ji a poslat poštou. Ale nejsem schopná přestat číst a prožívat ty zvláštní proměny slov a pocitů. Je zajímavý a zvláštní člověk, a já se musím na setkání, pokud se uskuteční, a to z mé iniciativy, pořádně připravit. Obracím obálku v rukou a vidím, že na druhé straně je adresa. Ani chvilku neváhám a vytahuji ze zásuvky čistý, bílý papír.
Milý Roberte,
Tvůj dopis mi dal naději, že nás čeká ještě jedno setkání. Ráda bych tě pozvala na tři dny do kouzelného prostředí, kde budeme jen my dva hledat cestu k ostrovům blaženosti.
Odpověz mi na můj e-mail Ilona.schwarzova@iol.cz, kdy budeš mít čas. Pak se dozvíš, kdo ti ukradl deník a co z toho všechno vzešlo.
Ilona
Dopis jsem hodila do schránky a tím jsem roztočila kola našich dalších osudů.