Všeho do času, pánbůh na věky
Tak to říkali staří a chudí lidé, kteří hledali spravedlnost. Nemilosrdná srdce a pohrdání druhými lidmi – to není věru žádná novinka v současné době. I v historii, za doby rytířů a šlechticů, zemanských pánů, žili a byli lidé se srdcem šlechetným a pokorným i zpupným a nemilosrdným. Takže, k Vašemu zamyšlení, povídka.
V krásné krajině, obklopené loukami, zalesněnými kopci, nad kterými se klenula modrá obloha v jarních dnech, z níž k zemi tryskaly paprsky slunce, stál panský dvůr. Velmi pyšný a krásný, že ho nešlo ani z cesty přehlédnout. Kolem dvora byly hluboké příkopy a v nich rostl orobinec, rákosí a jiné různé trávy a rostliny. Přes příkop vedl most a u něho stála stařičká vrba, jejíž větve visely až k orobincům a rákosí. Přes most jezdily vozy a chodili lidé, pastevci se stády, kupci a trhovci, kteří obchodovali na rynku se svým zbožím, ale současně i sloužil jako cesta k tomu krásnému panskému dvoru. A když se panstvo prohánělo na koních v honebních lesích a vracelo se přes most k zámku, pak museli všichni, kdo po mostě procházeli, rychle uhýbat až k samému zábradlí, aby se jim nestala nějaká nehoda. Nebylo skutečně možné si na nehoráznosti rozjívených jezdců stěžovat. Pán dvora si hleděl jen svého bohatství a hostin, zábavy a užívání života. Byl pyšný na svůj majetek, na své postavení a posmíval se těm, kteří žili ve vsi chudobně a skromně, často i v utrpení. Ale ti vesničané si říkali: “Všeho do času. Však se s ním také jednou utrhne kolo.“ Byla to však slabá útěcha, lidem, i krutým, hloupým a nemilosrdným se nemá přát zlo, protože to se rádo obrací proti těm, kteří ho v myšlenkách vypustili ven.
A jednoho dne, kde se vzala, tu se vzala, po mostě šla stařenka, na zádech si nesla dříví, a co chvíli se musela zastavit, protož jí dech už nesloužil a nohy také ne. Najednou se na úvoze ozval křik a troubení. Stařenka se polekala a honem hledala místo, aby nepřekážela jezdcům v cestě. Jezdci se ve velké rychlosti vřítili na most, a když projížděli kolem stařenky. Jeden z nich ji přetáhl se smíchem jezdeckým bičíkem. Stařenka zavrávorala a přepadla přes nízké zábradlí. Stačila se jen zachytit vrbových proutků, co se skláněly k zemi a tak se zachránila před utonutím v blátě, kterého byl ten příkop plný.
To všechno viděl mladý kupec z polní cesty. Nesl právě na zádech v nůši do toho pyšného domu své zboží. Rychle složil nůši a přispěchal stařence na pomoc. Málem se ulomila větev, na které visela, protože vrba byla stařičká.
„Jak se ti, chlapče, odměním?“ říkala smutně stařenka a dívala se na svou zástěru, která ještě ráno byla bílá jako sníh a nyní špinavá a celá mokrá. A vyndala z košíku svazek modrých kvítků a dala mladíkovi přičichnout.
„Počkej, babičko, všeho do času,“ řekl ji tiše a zmizel jako pára stařence z očí.
Do panského dvora v té chvíli vjel krásný jezdec, jeho šat byl bohatě vyšívaný vzácným hedvábím a protkaný zlatými nitěmi. Kdo by si z vás pomyslel, že je ten kupec! Jeden z pánů, který se díval právě z okna, byl skoro oslněný jeho bohatým vzhledem a otočil se k ostatním:
„Jede sem nějaký náramně bohatý pán. Milosti, vy na někoho čekáte?“ obrátil se na pána domu.
„Ne, nečekám, ale ať vejde a zahrajeme si s ním karty.“
Nyní je třeba říci, že ti pánové už připravili mnoho takových návštěvníků o peníze, o koně a i o život, aby se nikdo nedozvěděl o zločinech, které se v tom krásném panském sídle dějí. A skutečně, když mladý kupec, nyní v nádherném a drahém oblečení, vstoupil do hodovní síně, nejeden z pánů už kul plány, jak se zmocnit jeho bohatství. Ale samozřejmě, že ho hned zvali dál, aby si jen k nim přisedl, aby pil co hrdlo ráčí a jedl až do sytosti. A když si mysleli, že ho už víno pomalu zbavuje rozumu, navrhli, že budou hrát karty. Ovšem, hrát s těmito pány v karty, to byl pro každého velký hazard, protože hráli falešně. Mladík si sedl mezi ně a řekl: “Všechno na jednu kartu.“
A tak sluhové nalévali do velkých pohárů víno a stolovníkům stoupala horkost do hlavy. A tak hráli nejdříve o své koně, boty, bohatý oděv, který měli na sobě a stále pili, takže se jim rozum zatemnil a do hry vnášeli své dcery, dvory, dobytek, pole, louky, lesy a rybníky. Jenže ten mladý, krásně oblečený muž vyhrával. Stolovníci už byli tak zpití a omámení, že za chvíli ani nezpozorovali, že jsou z nich žebráci, protože v opilosti upisovali tomu mladíkovi své statky, dcery, dobytek, rybníky a lesy.
A ráno, když slunce vyplulo ze tmy a osvítilo ty krásné, zalesněné kopce, bylo zřejmé, že mu patří celý kraj. Zpité stolovníky sluhové svázali, jak poručil a uvrhli je do obrovské hladomorny, v které už od dávných dob vyhasl život mnohých lidí. Ti, když začali pomalu z vína střízlivět, uvědomili si, co se stalo, mlátili pěstmi do dveří a zoufale volali, ať je pustí. Ale nikdo na ně nedal. Brzy na ně zapomněli, takže umírali hladem a žízní a nemocemi, stejně jako vesničané, o které nedbali a ke kterým se tak krutě a nemilosrdně chovali. Všeho do času!
A tak staré a zlé časy, které tak zužovaly kraj po dlouhá léta, skončily. Nový pán kraje za několik let obnovil život vesnic, lesů. Do rybníků, dal nasadit kapry, jezer, v nichž se proháněli všelijací vodní tvorové, a večer při úplňku se v jejich hladině zhlížel měsíc a hvězdy jako v zrcadle. A jednoho takového večera, za úplňku, někdo zabušil na bránu. Vrátný se podíval, kdo to v noci vzbouzí celý dům a uviděl takovou malou stařenku se nůší na zádech, opírající se o velkou hůl.
„Co bys ráda, stařenko?“ zeptal se jí vlídně vrátný, protože všichni v tom velkém a krásném dvoře byli nyní vlídní a zdvořilí.
Stařenka sáhla do košíku a podala mu kytičku žlutých kvítků, aby ji donesl pánovi, aby si přičichl, že mu přinese štěstí.
Pán poslouchal svého strážce, jak v noci přišla stařenka, podíval se na svazek žlutých kvítků a pak ho opatrně do ruky. Byl už čas, aby zanechal vší námahy a pomalu si odpočinul. Vzpomněl si modré kvítky, ke kterým mu tehdy dala přivonět. Usmál se. protož pochopil, že ta stařenka není jen tak obyčejná a přivoněl ke kvítkům. Zmocnila se ho závrať, a když se probral, ležel na krásné louce, měl na sobě šaty, jaké nosí potulní tovaryši, vedle něho ležela hůl a mošna. Usmál se a podíval se na oblohu. Bylo právě jaro a slunce svítilo, od jeho paprsků se třpytily kapky rosy. A zase si připadal jako mladý, plný sil a chuti do práce. Zatímco na jeho dvoře ho všichni oplakávali, pro něho věčná blaženost právě začínala.