Každé ráno – to samé. V 6,00 hod. budíček, rychle si postavit na kávu a namazat krajíček chleba máslem. Pak do koupelny, osprchnout se, upravit si vlasy, všechny ty úkony mám naučené tak, že mi dlouho netrvají. Všechno nacvičené tak, abych si pět minut před osmou označila příchod a pak další rituál: otevřít okno, zapnout počítač a usednout k němu, abych si přečetla došlé e-maily a případně splnila své úkoly, pokud mne některý z nich k něčemu vyzve.
Jistě, že bych si dokázala představit i jiné místo, ale teď se mi nechce nic v životě měnit. Důvod je jednoduchý: okolnosti se pokouší něco změnit v mých myšlenkách a v mých zaběhnutých pořádcích, a to docela zvláštním způsobem.
Včera večer za soumraku jsem procházela parkem, a protože konečně po parném dni vál chladivý vánek, bylo to příjemné. Vytáhla jsem z kabelky čokoládovou tyčinku, trochu už tála a chtěla jsem si ji rozbalit, když jsem uslyšela jakési divné zakňučení. Otočila jsem se a za mnou stál velký pes a upíral na mne oči. Bleskurychlým pohledem jsem se podívala, zda je v dohledu někde jeho pán, protože se mi nechtělo se takovým velkým zvířetem tahat o mou tyčinku, na kterou jsem měla velkou chuť. Mezitím mne pes obešel a sedl si přede mne, zvedl tlapku a žalostně se na mne díval.
„Kendy, nežebrej,“ ozval se hluboký mužský hlas a pes zbystřil sluch. Konečně páneček, pomyslela jsem si. Doběhl nás muž ve sportovním obleku.
„Dobrý večer, nezlobte se na něho,“ řekl a vzal ho za obojek.
„ Dobrý večer, já se nezlobím, jen nevím, zda bych mu směla dát čokoládu.“
„Rozhodně ne,“ řekl a sklonil se nad ním, aby mu vyčetl jeho chování.
Čím dál víc se stmívalo a mně bylo docela úzko. Už nikdy nepůjdu večer sama domů, zvláště ne přes park. To mám z toho, že pořád čtu nějaké horory. Lidi neumějí už psát nic jiného a na druhé straně, mají docela velkou cílovou skupinu čtenářů. Z těch 12 časopisů, co vydáváme, jde právě ten hororový nejvíc ne odbyt a mám to podivné štěstí, že ho mám na starosti právě já. Jak jsem říkala – okolnosti, ty neuchopitelné nitky, které vedou od mých myšlenek do úsudků a pak rovnou do podvědomí, z kterého může kdeco a kdekdo vyvolat ve mně strach. A pod tímto tlakem jsem před měsícem napsala vítěznou povídku, která byla oceněna čtenáři i panem šéfredaktorem, který řekl jen: “Bylo to dobré, moc dobré.“
„Já vás znám. Vy redigujete časopis „Strach neutajíš,“ řekl, „ poslal jsem tam pár povídek, ale ještě se nedostaly do žádného čísla,“ zasmál se a šel s Kendym vedle mne po široké cestě, které lemovaly vysoké stromy, v tom přítmí docela hrozivě vyhlížející.
„Hm, nejsem z toho nadšená,“ odpověděla jsem, „Ale jsem ráda, že mám práci. To víte, v naší branži si člověk nemůže moc vybírat.“
„Máte to lepší, že ty povídky o lásce, to byste byla brzy přeslazená,“ rozesmál se, „jo, uhodla jste, já ty časopisy čtu, někdy v pracovní době.“
„Tak to vám nezávidím,“ odpověděla jsem.
Ještě pár kroků a jsme ve městě, pomyslela jsem si. Neviděla jsem tomu muži do tváře, ale naháněl mi divnou úzkost. Nevěděla jsem, co mám říci na to, že jeho povídky se dosud nedostaly do žádného čísla. Možná, že jsem něco přehlídla, nebo je poslal na jiný e-mail. Třeba na mne čekal a chce mne přitlačit, abych na nich zapracovala.
„Vy jste spisovatel?“ zeptala jsem se, abych něco řekla.
„Ne, nejsem spisovatel, to by mi ještě scházelo. Občas něco utrousím, jen tak z vnitřního přetlaku.“
Panebože, zalamentovala jsem v duchu. Vnitřní přetlak, snad není nějaký úchylák nebo násilník. Už nikdy, pokud to ovšem dneska přežiju, nepůjdu sama večer přes park. Zmocnila se mne panika, když jsem zjistila, že brána východu je zavřená. Park osvětlovaly jen svítilny podél cesty.
„Brána je zavřená,“ řekla jsem tiše.
„Tak jsme tu zůstali spolu sami, no,“ řekl a pro jistotu šel zkusit, zda je opravdu zamčená. Kendy si sedl přede mne a já jsem uviděla, že mi podává packu. Uchopila jsem ji a pohladila ho.
„Není zamčená,“ řekl, „ á, vy jste už přátelé?“ rozesmál se, „já myslel, že se ho bojíte, ale on vám tím asi řekl, abyste se nebála. Máte strach?“
Pokrčila jsem rameny. To víš, zrovna tobě budu vykládat o svých pocitech.
Vyšli jsme z brány do rozsvícených pražských ulic a já jsem mu konečně mohla pohlédnout do tváře. Shodou okolností se naše pohledy setkaly.
„Nepůjdeme si někam na chvíli sednout?“ nabídl, ale já zavrtěla hlavou.
Ráno mne probudil budík. A jako vždy jsem prošla svými rituály, ale něco z toho večera ve mně zůstalo. Jako vždy, jsem označila příchod za pět minut osm, otevřela okno, zapnula počítač a prohlédla si e-mailovou poštu. Sekretářka šéfa mi psala, abych se neprodleně dostavila k šéfovi. Celá jsem se rozklepala, měla jsem obavy, ba strach. Překontrolovala jsem se v zrcadle a vyšla na chodbu.
„Hele, víš co je nového?“ zastavila mne Věra.
„Ne nevím, právě jsem přišla. Jdu teď k šéfovi.“
„No, on byl přeřazen do Lidovek. Ale máme nového šéfa, takový fešák. Jestli jsme si to zasloužily, sákryš.“
Zaklepala jsem na dveře a ozvalo se dále, jen dále, vstupte bez obav.“
Za stolem seděl můj noční průvodce parkem.
„Dobrý den,“ řekla jsem a snažila jsem se tvářit směle, jak se patří na novinářku.
„Dobrý den. Jak jste se vyspala:“
„Výborně.“
„No, chtěl bych vám oznámit, že vás přeřazuji do magazínu „Čas pro lásku“.
„Jistě, jak si přejete,“ odpověděla jsem s ulehčením, protože jsem čekala spíš, že mne propustí.
„To jsem rád, že jste s tou změnou tak smířená. Myslel jsem si, že by to bylo pro vás vhodnější.“
„Proč myslíte?“ zeptala jsem se s úsměvem.
„Dáte si kávu? A posaďte se, musíme si promluvit.“
Sedla jsem si do křesílka, nabídl mi cigaretu a sekretářka donesla dvě kávy.
„Musím se vám k něčemu přiznat. Včera jsem vás úmyslně sledoval. Ten časopis „Strach neutajíš“ není pro vás, ale pro čtenáře a vy jste těm povídkám, mimochodem, dost mizerným, podlehla. Poznal jsem na vás, jak se bojíte. A to nikdy neutajíte a přitahujete ty, kteří rádi sledují strach. Mám jiný plán. Budeme tu dělat skutečnou literaturu, slyšíte dobře. Literaturu. Vašeho šéfa jsem doporučil Lidovkám.“
„A budou to lidé číst?“ zeptala jsem se.
„Počítám s tím, že ze začátku nám odpadnou skalní čtenáři, ale přijdou jiní. Zapojíte se?“
„Zapojím,“ řekla jsem.
„Tak s odvahou to do toho. Žádná klišé, žádné dojáky.“
Měl pravdu. Ze začátku nás opouštěli předplatitelé a psali nám nehezké e-maily. Taky nám nadával majitel, že klesá odbyt. Někteří odešli, jiní přišli. Zdá se, že jsem i já našla, prozatím, radost z tvořivé práce. Začala jsem psát pro čtenáře příběhy o lásce, které ne vždy končily happyendem. Jak to prostě v životě chodí.